Apríl

„Bývala jedna stará žena v fraucimoře, mlynářka, ode všech Hubičkou jmenovaná. Byla jako nějaká svadebnice a kde se mohla v městě při veselích svadebních aneb při křtinách dotříti korbele; raději pivo než víno pila. Ta bývala ordinárí každý den opilá. Když býval den prvního Aprýle, a tím měl Jeho Milost pán největší zalíbení, že jak tuto Hubičku, tak i jiné služebníky po městě s rozličnými věcmi posílal. Hubička nosívala zelenou putnu plnou kamení celý den po městě od jednoho k druhému, až se opila, putnu roztloukla a tak se do zámku navrátila. Jiní pak služebníci do Soběslavi, do Veselí, do Lomnice museli s Aprýlem jeti na koních a na zádech kůš se sklenicemi a kamením na sobě nésti; mnohý se v kolika dnech nenavrátil."

To je pravděpodobně nejstarší doložená zpráva o posílání aprílem v českých zemích. Jeho Milost pán je Petr Vok z Rožmberka a své služebné posílal do okolních měst nejspíš z Třeboně. Zprávu o těchto žertech nám zanechal pozdější třeboňský purkmistr Vavřinec Benedikt Mecer (1604–1683) a přestože jsou jeho Třeboňské paměti směsí pravdy a tendenčních pomluv (nic jiného si Vok jako příslušník Jednoty bratrské v době tuhé rekatolizace jistě nezasloužil), o aprílovém zvyku v Čechách na přelomu 16. a 17. století snad pochybovat nemusíme. Vzhledem k tomu, že Petr Vok zemřel v roce 1611, jde možná o nejstarší doklad o aprílu ve střední Evropě. V Německu je prý zvyk „in den April schicken“ doložen až z r. 1618.

Běžně se nejstarší zprávy o aprílu u nás připisují Bartoloměji Christeliovi (1624–1701), členu Tovaryšstva Ježíšova, pozdějšímu rektorovi Klementina. Kromě sbírek duchovních písní je jeho nejznámějším dílem Zodiacus laetofatalis z roku 1690, sbírka meditací ke každému dni v roce, jejíž náplní je v barokním duchu trvalá připomínka smrti. Aby však autor čtenáře neodradil od četby, objevují se v textu také satirické pasáže a první duben je k takovému odlehčení jako stvořený. Kniha vyšla tiskem – na rozdíl od Mecerovy ručně psané kroniky – proto je Christeliův apríl známější.

Ani z jiných zemí nejsou zprávy o aprílu o mnoho starší. Francouzský král Jindřich IV. prý jednou dostal psaníčko od jakési 16leté slečny, která se s ním chtěla tajně setkat 1. dubna v jednom z jeho zámečků zřízeném právě pro takové kratochvíle. Zde však roztouženého krále očekávala Marie Medicejská, jeho zákonitá manželka, a to v doprovodu nemalého počtu dvořanů. Nevíme, zda šlo skutečně o apríl, pokud ano, pak ani tato příhoda není o mnoho starší než apríl pana Voka. Jindřich IV. vládl v letech 1598 až 1610, Marie Medicejská byla jeho druhá žena a vzal si ji roku 1600.

Dále do minulosti se stopa aprílových žertů ztrácí. Po původu tohoto zvyku rozšířeného dnes ve většině světa marně pátralo mnoho historiků a etnografů. Hypotéz jsou desítky, mnohé nesmyslné na první pohled a upřímně řečeno, ani žádná z těch ostatních nepůsobí příliš pravděpodobně. V německých zemích se někdy za původ aprílových žertů uvádí měnová reforma naplánovaná na 1. duben roku 1530. Po jejím posunutí utrpěli spekulanti velké ztráty, což většinu lidí nesmírně potěšilo.

Mnohem pravděpodobnější však je možnost, že původ zvyku souvisí s reformou kalendáře. Ne však se zavedením Gregoriánského kalendáře v roce 1584, jak se často mylně píše, nýbrž snad s francouzskou reformou o 20 let dříve, která spočívala v posunutí začátku roku na 1. leden. Dnes si asi nedovedeme představit, že by rok začínal jiným datem, ale jde skutečně jen o zvyk. V Římě za rané republiky rok začínal 1. března, tedy na začátku jara. Tehdy se rozbíhaly polní práce a také polní tažení, vždyť březen – Martius – byl zasvěcen bohu války Martovi. Zhruba od poloviny 2. století př. Kr. byl začátek roku posunut na 1. leden a toto datum potvrdil i Juliánský kalendář zavedený Caesarem. První leden však po čase začal dráždit křesťanské teology, až v 6. století navrhl Dionysius Exiguus posunout začátek roku na svátek zvěstování, tedy vlastně početí Ježíše Krista. Toto datum tedy připadá na den 9 měsíců před Vánocemi, tedy na 25. března. Reálně však lidé chápali jako začátek nového roku často právě 1. duben jakožto začátek nového měsíce. A aby nebylo dost zmatků, v některých zemích se za začátek roku považovaly Velikonoce. Někdy od 14. století docházelo v jednotlivých zemích k posunutí začátku roku zpět na 1. leden, někde ovšem vydrželo březnové datum a do začátku 18. století. Ve Francii byla tato reforma vyhlášena na začátek roku 1564, mnozí lidé však ještě mnoho let považovali za začátek roku 25. březen či 1. duben, čímž se však prý stávali předmětem posměchu.

Zda je toto původ aprílových žertů, nevíme. Nejasnou zmínku o 1. dubnu nacházíme už v Chaucerových Canterburských povídkách – mluví se zde o 32. březnu. Původ zvyku může být i mnohem starší a může souviset s pohanskými oslavami začátku jara. Svůj význam mohla mít i skutečnost, že na 1. dubna podle křesťanské tradice připadal den, kdy se narodil Jidáš Iškariotský.

Bohužel ani původ jména April nedokážeme odvodit s naprostou jistotou. Latinský název měsíce dubna je Aprilis a tradičně se odvozuje ze slovesa aperire otvírat, zřejmě s odkazem na jarní otevírání přírody (fotografové vědí, že apertura je vlastně velikost otvoru objektivu). Někdy se na podporu uvádí řecké anoixis označující jaro i otevírání. Názvy prvních jarních měsíců ovšem byly v Římě odvozeny od jmen bohů, tak nám to dokládá např. Ovidius. Již jsme si připomněli březen Martius zasvěcený bohu války, duben pak byl měsíc bohyně Venuše. Jména měsíců však pocházejí ještě z doby, kdy v Římě vládla etruština a etruské jméno bohyně lásky bylo Apru. Byla to zkomolenina řeckého Aphrodita. Podobně květen byl zasvěcen bohyni země (Maia) a červen manželce Jupitera („Joviše“) bohyni Junoně. Další měsíce se již nazývaly podle čísel, červenec byl pátý měsíc – proto Quintilis, srpen Sextilis (ty byly po juliánské reformě přejmenovány na Julius a Augustus), jména sedmého až desátého měsíce se už za dalších dva a půl tisíce let nezměnila – September, October, November a December. Existují i jiné hypotézy, někteří jazykovědci odvozují Aprilis od slova apricus, které prý souvisí se sluncem.

Na závěr ještě poznámku k drobným regionálním rozdílům v aprílových žertech. Ve Francii a v některých dalších zemích je nejoblíbenějším žertem přilepení papírové ryby na záda oběti. Dnes je obvykle možné vyvádět někoho aprílem až do večera, někde se dodnes podle starého zvyku musí s žerty přestat v poledne. Někde lze zase aprílové žerty provozovat i poslední dubnový den.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2021]