Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Jan Hugo

Komenský a Leibniz

Orbis sensualium pictus, 1685

Každé české dítě se na základní škole dozví, že Jan Ámos Komenský byl jedním z nejslavnějších Čechů všech dob. Další studium však na tento poznatek vrhá stín pochybnosti. V textech zahraničních autorů se s Komenským setkáváme jen zcela okrajově, alespoň ve srovnání s jeho současníky – Descartem, Spinosou či Leibnizem. Není tedy náš učitel národů dalším příkladem účelové úpravy školních osnov, s pochybným cílem vylepšovat si národní sebevědomí? Naštěstí není. Komenský byl ve své době skutečně jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších evropských myslitelů. Nechme nyní stranou českou neschopnost propagovat své slavné krajany jinde než doma a ukažme si význam Komenského z pohledu jeho mladšího současníka Leibnize. Tedy osobnosti, o jejímž významu pochybovat nelze.

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) byl synem významného lipského právníka, profesorem právní vědy byl i jeho dědeček z matčiny strany. Intelektuálně stimulující rodinné prostředí a nepochybně i genetika se zde znásobily s podnikavou hyperaktivní povahou, jejíž energie byla usměrňována protestantskou kázní a cílevědomostí. V osmi letech se Gottfried sám bez pomoci rodičů naučil latinsky a řecky, o čtyři roky později propadl matematice, přičemž zformuloval některé úlohy, které nebyl schopen řešit ani ne tak z důvodu věku, ale proto, že k tomu jeho doba ještě neměla dostatečný formální aparát. V patnácti letech nastoupil na univerzitu v Lipsku (zde si zvolil filozofii, teologii a práva), o dva roky později začal souběžně studovat matematiku v Jeně. Když ve svých 20 letech požádal o promoci na právech, profesorský sbor mu doporučil vzhledem k věku ještě pár let počkat. Leibniz nelenil a odešel do Altdorfu. V tomto městečku, které míjíme těsně před Norimberkem při příjezdu od Rozvadova, byla od konce 16. do začátku 19. století protestantská univerzita oblíbená u norimberského patriciátu a okolní nobility. Své děti sem posílala také česká šlechta, ve školním roce 1599/1600 zde studoval např. Albrecht z Valdštejna, byl však pro výtržnosti a násilnosti vyloučen. Zde byl Leibniz roku 1666 promován doktorem práv.

Dalších šest let strávil Leibniz ve službách mohučského arcibiskupa. Ač luterán, neměl vůči katolictví nepřátelský postoj, arcibiskup zase obdivoval Leibnizovo vzdělání, rozhled, invenci a energii. V arcibiskupských službách Leibniz plnil různé diplomatické mise, mnohé také sám plánoval. Nedávno skončená třicetiletá válka se odehrávala z největší části na německém území, které zanechala ve velmi zuboženém stavu. Francie se stala hegemonem Evropy a mnozí cítili, že je jen otázkou času, kdy tohoto postavení využije proti Němcům. Leibniz vymyslel, jak obrátit zájem Ludvíka XIV. jiným směrem – vytvořil pro něj plán dobytí Egypta, z něhož se mělo stát nástupiště pro ovládnutí Orientu. Ludvík návrh vyslechl, nějaký čas se o něm v Paříži diskutovalo, ale na pořadu dne byla jiná tažení. Tvrdí se, že to byl právě Leibnizův plán, který později inspiroval Napoleona k tažení do Egypta, jež však skončilo fiaskem. I další slavná Leibnizova iniciativa měla za cíl posílit německý vliv v Evropě: Leibniz publikoval pamflet, ve kterém fiktivní polský šlechtic žádá, aby se novým polským králem stal některý příslušník vysoké německé šlechty. Při obrovském počtu polských šlechtických rodin tato dezinformační akce nevzbudila podezření ani mezi Poláky samými.

Na cestách po Evropě se Leibniz seznámil se Sofií Hannoverskou, dcerou našeho „zimního krále“ Fridricha Falckého. Kněžna se stala Leibnizovou obdivovatelkou a při první příležitosti jej získala pro svůj dvůr. Podařilo se jí to v r. 1676 a v hannoverských službách pak Leibniz působil až do své smrti, tedy dlouhých 40 let. Hannoverský rod byl jedním z nejstarších v Evropě a na konci 17. století se znovu dostal do popředí evropské politiky. Syn kněžny Sofie se stal anglickým králem Jiřím I. a hannoverský rod vládl ve Velké Británii až do roku 1901. Ostatně hannoverskou krev v sobě má i současná britská královna Alžběta II. Leibniz byl pověřen sepsáním velkých dějin rodu, byla mu svěřena kurfiřtská knihovna, ale jinak měl naprostou svobodu pro cestování a bádání. To vše mu umožnilo po sobě zanechat obrovské dílo.

Nejtrvalejší je Leibnizův přínos v matematice, vytvořil totiž nezávisle na Newtonovi základy diferenciálního počtu. Galileo sice objevem zrychlení (jako pojítka mezi hmotností a silou) položil základy moderní fyziky, další rozvoj fyziky však nebyl možný bez obecného pochopení zrychlení jako změny rychlosti v čase, tedy jako její derivace. Je asi pravda, že Newton objevil derivaci jako první, ale Leibniz ji jako první publikoval. Spor se táhl ještě mnoho let po smrti obou géniů, mezitím se ovšem ujala Leibnizova symbolika pro derivace, integrály a diferenciální rovnice a tu používáme dodnes. Ve své době byl mnohem více ceněn jeho počítací stroj, Leibniz také jako první používal dvojkový kód, který své plné využití našel až v elektronických počítačích druhé poloviny 20. století. Současníky pak jistě mnohem více než matematika fascinovala Leibnizova filozofie, jejímž základem byly tzv. monády, jakýsi duchovní ekvivalent materiálních atomů. Pozitivisté 19. a 20. století se na Leibnizovu filozofii dívali „skrz prsty“, avšak právě ona byla jednou z hybných sil, které převedly pozdně středověkou učenost k moderní novověké vědě. K vědě, která již od Leibnize a Newtona tvoří nepřerušený myšlenkový proud až do dnešních dob.

V době, kdy se Leibniz narodil, bylo Komenskému 54 let a jeho převratný návrh výchovného systému v protestantských zemích právě získával slávu. Od r. 1628 Komenský sídlil v západopolském Lešně (městečku zhruba v půli cesty mezi Vratislaví a Poznaní) jako chráněnec Rafaela Leszczynského, pradědečka budoucího polského krále. Svůj lešenský pobyt Komenský několikrát přerušil, v roce 1641 přijal pozvání anglického parlamentu do Londýna (dva roky předtím zde vyšel jeho Prodromus pansophiae, jeho angličtí obdivovatelé pak založili komeniánskou společnost), v letech 1642 až 48 byl ve švédských službách a v letech 1650 až 1654 ve službách mocného sedmihradského knížete Zikmunda Rákocziho. Zde v Šarišském (Blatném) Potoku, pár kilometrů od dnešní slovensko-maďarské hranice, měl poprvé možnost uvést své plány do praxe a založil zde pansofickou školu. Tady také vytvořil svůj slavný Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus), učebnici cizích jazyků užívanou v mnoha zemích ještě další dvě staletí.

V době Leibnizova univerzitního studia již byl Komenský na vrcholu slávy, od roku 1656 sídlil v Amsterdamu pod ochranou svého celoživotního mecenáše Louise de Geer. Leibniz se s dílem Komenského setkal za studií a záhy si uvědomil, že jej s ním spojuje víc než jen respekt k uznávanému učenci. Oba se vyznačovali „hladem“ po vědění, snahou o encyklopedické třídění vědomostí a v neposlední řadě silnou a upřímnou vírou v Boha. Vírou, která byla ve své podstatě silnější než pocit příslušnosti k určité církvi. Leibnize fascinovala Komenského snaha smířit různé vzájemně nepřátelské proudy uvnitř křesťanství. Podobně jako on cítil, že rozdíly mezi těmito proudy jsou nevýznamné z pohledu velkých vnějších hrozeb, jakou byla v polovině 17. století turecká expanze do střední Evropy, která právě nabírala novou sílu. Také znepokojující vědecké poznatky naznačovaly, že nadcházející doba bude pro křesťanství největším břemenem od antických časů pronásledování.

Prostřednictvím Komenského Leibniz objevil osobnost kardinála Mikuláše Kusánského (1401–1464). Tento raně renesanční polyhistor se také část života angažoval ve smíření katolíků s českými utrakvisty a pokoušel se o znovusjednocení východního a západního křesťanství. Komenský i Leibniz se cítili jeho pokračovateli. Mikuláš Kusánský však také vytvořil řadu originálních děl v oblasti exaktních věd, byl autorem reformy kalendáře (kterou uvedl v život o více než století později Řehoř XIII.), jeho pokusy s vážením přinesly budoucí fyzice hustotu jako exaktně definovanou veličinu a jeho matematické úvahy se dostaly až na hranici infinitezimálního počtu, tedy do oblasti nekonečně malých čísel. Právě odtud prý Leibniz získal prapůvodní inspiraci k svým úvahám o součtech nekonečných řad a později i k objevu derivace.

Není žádným překvapením, že osobnost Komenského byla předmětem velkého obdivu také v Hannoveru, částečně i díky vzdělané kněžně Sofii. Leibnizovi inspirace dílem i názory Jana Ámose Komenského vydržela v podstatě celý život. S osobností velkého českého učence jej spojovalo i přátelství s jeho vnukem Danielem Arnoštem Jablonským. Jablonský působil v Berlíně jako dvorní kazatel braniborského kurfiřta Fridricha III., pro kterého spolu s Leibnizem vypracoval návrh založení braniborské akademie věd. Ta byla oficiálně založena v roce 1700 jako Kurfiřtská braniborská společnost věd, Leibniz se stal jejím prvním prezidentem a Jablonský viceprezidentem. Když byl kurfiřt o rok později korunován pruským králem (jako Fridrich I.), název byl změněn na Královskou pruskou společnost věd. I Jablonský se později stal prezidentem, ne však ihned po Leibnizově smrti, jak se někdy chybně uvádí, ale až v roce 1737.

Svůj obdiv a úctu ke Komenskému Leibniz vyjádřil způsobem typickým pro 17. století, totiž básní:

"Blažený starče, jenž jsi novým občanem pravého světa,
který nám již v obrazech ukázala tvá péče,
ať svobodně zříš shůry lidské věci i bláznivé spory
či i tam k tobě dosahuje naše zlo,
ať máš už před tváří Boží a v nebeském tajemství
svou Pansofii, kterou ti země nepřála,
nevzdej se své naděje: vždyť tvé dílo přečká tvou smrt.
Semena, která jsi zasel, padla v úrodnou prsť,
potomstvo sklidí tvou žeň, která se již blíží.
Osud určitě splní své závazky.
Už svítá v tajích přírody, můžeme být šťastni,
jen jestli se ve své snaze semkneme v jedno.
Nadejde, Komenský, čas, kdy zástupy šlechetných budou
ctít, cos vykonal, ctít budou i sen tvých nadějí."

(překlad převzat z článku doc. Dr. Rudolfa Smahela, Th.D. Odkaz Jana Ámose Komenského dnešní době; Slavkovská iniciativa smíření. Slavkov u Brna, 2002; http://www.meritnet.cz/smahel/komensky.htm)

S odstupem více než tří staletí již Komenského hvězda značně pohasla, zatímco Leibniz je stálicí první velikosti. Soukromě si myslím, že kdyby byl Komenský Němec, Francouz či Angličan, jeho publicita v moderním světě by byla řádově lepší. Avšak i když si odmyslíme tento handicap, zůstane Komenský smutným symbolem osudu pedagogů. Přestože právě oni mají zásadní podíl na rozvoji civilizace, ve srovnání s osobnostmi konkrétních vědeckých disciplín po sobě obvykle nezanechávají vzorce, věty, zákony či syndromy. Paralelou je mizivá společenská prestiž učitelů v  moderní společnosti. V naší zemi je to s ohledem na osobnost Jana Ámose Komenského o to smutnější.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2011]

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.