Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Zdeňka Juránková

Masopust

Masopust, fašank, končiny či ostatky, tak se nazývá období mezi svátkem Tří králů (6. ledna) a Popeleční středou (letos 1. března). Je to období, které předchází čtyřicetidennímu postnímu období před Velikonocemi, a proto byl masopust oficiálně považován za svátek jídla, a tak se v čase masopustu hodně jedlo, pilo a slavilo a aby všeho jídla byl dostatek, bylo také spousta zabijaček.

Období masopustu ale také hrálo důležitou úlohu jako významné období na rozhraní dvou ročních etap. Jedná se o dobu jakéhosi hospodářského klidu,  kterého se mnohdy využilo k dokončování drobných prací z předešlého hospodářského roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale také k nabrání sil před začátkem jarní dřiny na poli.

Trocha historie
O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Mravokárci mnohdy vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidi to však nijak od bujarých oslav neodradilo. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.

Masopustní oslavy a reje
Hlavní masopustní zábava začínala o „masopustní neděli“ bohatým obědem a hodováním. Na stole nemohly chybět takové dobroty jako husa, kachna, vepřové maso, ale také tzv. boží milosti, klobásy a slanina a pochopitelně ani pálenka, neboť tím vším byli obdarováváni tzv. obchůzkáři. A pokud byla v tomto období třeskutá zima, vhod přišla i teplá zhřívanice (nápoj připravený z lihoviny a bylin). Nezbytnou součástí masopustního jídelníčku byly opět koblihy smažené na másle. Oběd ale netrvával příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se začalo tancovat už přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána.

Nezapomínalo se ale ani na ty, kteří se oslav masopustu neúčastnili. Těm se posílala bohatá výslužka. V Čechách zvaná zabijačka a na Moravě šperky. Výslužka většinou obsahovala huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar, škvarky.

Dalším dnem oslav bylo masopustní pondělí, které opět probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal tzv. „mužovský bál“, kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.

Vyvrcholením masopustu bylo ale  úterý. Nejtypičtější součástí závěru masopustu byly obřadní obchůzky a rej maškar. Původně se jich směla zúčastňovat jen svobodná mužská mládež a mladí ženatí muži. Postupem času se do masopustního veselí zapojil každý, kdo měl zájem. Co maškary vykoledovaly,  obvykle nakonec zpeněžily a utratily u taneční zábavy. K obchůzce a zastávkám u jednotlivých usedlostí patřil i tanec, který byl vnímán jako jakási obřadní povinnost, jíž se hospodyně, a často ani hospodář,  v žádném případě nemohli vyhnout.

Uvádí se, že některé z masopustních masek mají prastarý původ dokonce až v době pohanské, jiné jsou novodobými výtvory, některé bývají připraveny s neobyčejnou nápadem a fantazií. V masopustních průvodech se objevovaly také některé tradiční masky, které se  vyskytovaly každoročně. Mezi ně patřil např. medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Masce medvěda se přisuzovaly magické vlastnosti plodnosti, které mohly být přeneseny na ženy i celé hospodářství. Při každé zastávce si s ním tedy hospodyně a děvčata musely zatancovat, odepřít mu tanec bylo nemyslitelné. Medvěd při tanci poskakoval kolem hospodyně, strkal do ní, dával ji hubičky a tropil nejrůznější rozvernosti. Pokud byl medvěd oděn do slámy či hrachoviny, snažily se jí ženy kousek odtrhnout a tu pak vkládaly drůbeži do hnízda, aby se „húsata dobře válaly“.  Jinou tradiční maskou bývala tzv. klibna (tj. šiml, kobyla, koníček), ve které se skrývaly často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.

K nejstarším maskám patří i převleky mužů za ženy, hlavně za nevěsty. Častým námětem masek bývaly běžné profese a povolání z bezprostředního okolí. V průvodu bychom tak mohli potkat řezníky, holiče, lékaře, dráteníky ale i hasiče či vojáky všech možných podob. Masopustní maska byla často prostředkem výsměchu a kritiky některých lidských vlastností a neřestí – počínaje hamižností , přes tloušťku až po přehnanou výřečnost. Novějšího původu jsou zvířecí masky, mezi nimiž nechyběl ani velbloud, slon či opice. V průvodu masek bylo možné spatřit i démonické postavy smrtky, čerta, někdy i hastrmana.

Obyčejů a zvyků v poslední masopustní dny bylo mnoho, každá vesnice, každý kraj byl něčím odlišný, měl svá specifika. Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Bakcha. Pochování basy bylo jakousi parodií na pohřeb zemřelého marnotratníka. Do necek, na desku nebo na prostřený stůl či na máry se položila figurína nebo samotná basa pokrytá plachtou. Následoval vlastní pohřební obřad s upozorněním na domnělé prohřešky basy v čase masopustních zábav a za tklivého nářku byla slavnostně vynesena ven ze sálu a „pohřbena“. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.

Po pochování basy čas nevázaného veselí definitivně skončil, nastal čas půstu. Sousedé si po půlnoci na rozloučenou zazpívali postní píseň a rozešli se domů. Život se opět vrátil do klidných kolejí.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2018]

 

Použitá literatura:
V. Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje, České Budějovice: Dona, 1991
Wikipedia.org
Tisk.cirkev.cz

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.