Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Zdeňka Juránková

Než přijdou Velikonoce

Kočičky - symbol Květné neděle

Masopustní veselí skončilo a pro křesťany začíná doba postu, která trvá čtyřicet dní. Začátek postního období byl v 6. či 7. století přeložen ze šesté neděle před Velikonocemi na předcházející středu, protože neděle není chápána jako postní den.  

Prvním postním dnem je Popeleční středa (letos 6. března), které se také někdy říkalo středa černá, škaredá, smetná. Název Popeleční středa se v západokřesťanském světě používá už od 10. století. V tento den se v dřívějších dobách většina lidí vydala do kostela na mši a hlavně pro „popelec“, tj. znamení kříže na čele, které se dělá popelem ze spálených ratolestí, posvěcených na Květnou neděli předcházejícího roku a kněz ho uděluje věřícím se slovy „ Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš“. Poznamenání popelem mělo symbolizovat kromě pomíjivosti tohoto světa, smutku a lítosti také ochotu změnit se k lepšímu. Tradovalo se, že kdo dostane popelec, nebude ho bolet hlava, nebo že kdo si popelec z čela nesetře, zůstane celý rok zdravý.
Jako s mnoha jinými svátky, tak i s Popeleční středou je spojena celá řada zvyků a obyčejů. Leckde na Popeleční středu chodily ženy s hrncem, v kterém bylo rozpuštěné mýdlo a štětičkou natíraly tváře mužů, kteří se dosud neprospali z Masopustu. Který  z mužů nechtěl být popatlán mýdlem, musel se vykoupit nějakým finančním obnosem. Tomuto zvyku se říkalo „praní zástěr“. Ženy si pak za získané peníze koupily „rosolku (tj. jemný sladký likér z ovoce a lesních plodů)“, kterou potom společně popíjely.
V některých oblastech chodíval o Popeleční středě po vsích „vyhastrošený“ člověk a v ruce nosíval rozsvícenou lucernu. Chodil od stavení ke stavení a žádal domácí, aby ho nechali hledat ztracený Masopust a vynést ho ven. Když dovolení dostal, prohledával za všeobecného veselí všech přítomných každý kout domácnosti. Po skončení hledání býval obdarován nějakými „zbytky“ z Masopustu.
Podle starých zvyků se na Popeleční středu nemělo prát prádlo. Říkalo se, že v tento den by praní nic nepomohlo a prádlo by zůstalo po celý rok špinavé. Také se věřilo, že kdo se o Popeleční středě napil svěcené vody, byl podle lidové víry po celý nadcházející rok ochráněn před komáry. Ze stejného důvodu však pili muži kořalku.

Předvelikonoční čtyřicetidenní půst (neděle se v to nepočítají, protože během nich se půst nedrží) je podle křesťanů připomenutím toho, co Kristus za hříchy lidí vytrpěl. Jeho délka je odvozena od čtyřiceti dní a nocí, kdy se Kristus postil v poušti. Co to vlastně předvelikonoční půst je? Týká se omezení potravy a konzumace masa a křesťané jím dávají najevo svou kajícnost. Na děti se ovšem toto nařízení nevztahuje. V době postu se nekonaly zábavy, svatby, prostě téměř žádné veselí, protože to bylo období kajícnosti.
Období mezi Popeleční středou a Velikonocemí, tedy doba postní, zahrnuje kromě 40 postních dní také šest postních nedělí, z nichž každá má své jméno a neměnný obyčej.

1. postní neděle (Invocabit), říkalo se jí také Černá, Pučálka, Pytlová nebo Liščí. Název Černá si vysloužila díky černým šatům, do kterých v tento den ženy vzhledem k nastávajícímu půstu oblékaly. Pučálka se jí říkalo podle pučálky, postního pokrmu z namočeného, uvařeného hrachu. Jsou dochovány záznamy že se této neděli říkalo také „Liščí“ podle lidového zvyku, kdy ženy v noci potají pekly preclíky, ty navlékly na proutky a večer je pověsily na stromy kolem stavení. Ráno matky posílaly děti, aby se šly podívat ven, co jim tam nechala liška. Věřilo se také, že když děti preclíky snědí, nebudou je po celý rok trápit bolesti zubů.
O této neděli nebývaly obdarovány jen děti, ale i lesní zvěř, která dostávala do krmelců nejen běžné krmení, ale i nějakou dobrůtku.
První postní neděle je významným dnem i v jiných křesťanských církvích. Řecká církev slaví v tento den postní slavnost Ortodoxie (Pravoslaví). Při obřadech a modlitbách se nade všemi „bludaři, kacíři, rozkolníky a odštěpenci“ vyslovuje anathema (církevní klatba.).

2. postní neděle (Reminiscere), jinak také Pražná, a to podle jednoho z postních jídel, nazývaného „pražmo“. Pražmo jsou vlastně upražená nedozrálá obilná zrna nebo klasy. Z tohoto pražma se také připravovala polévka „praženka“. Zajímavostí je, že se uvádí, že to byl vůbec nejstarší pokrm lidstva. Pokud nebyla pražma, dělala se z hrachu pučálka. O této neděli se obvykle scházeli hospodáři a plánovali postup zemědělských prací. Aby občerstvení lépe klouzalo do krku, zapíjeli jídlo řídkým postním pivem. Byl to také den, kdy hospodyně uklízely.

3. postní neděle (Oculi) se lidově nazývala „Kýchavná“. Názory na vznik tohoto názvu se liší. Podle některých tou dobou děti na vesnicích, přestože byla zima, chodívaly bosé, a tak nebyla nouze o nachlazení a kýchání. Ve středověkých spisech se ale můžeme dočíst o velikých a náhlých morech, které se začaly projevovat kýcháním. V ten den se proto konaly zvláštní bohoslužby za odvrácení tohoto moru.
Všeobecně rozšířenou pověrou bylo, že kolikrát kdo kýchnul o kýchavné neděli, minimálně tolik roků byl ještě živ. Jinde se zase věřilo tomu, že kdo v tuto neděli třikrát kýchnul, byl po celý rok zdráv. Když v 18. století začala móda šňupat tabák, lidé se začali pomáhat ke kýchání právě šňupacím tabákem. Pozdravení při kýchnutí „ Pozdrav nebo pomoz Pán Bůh“ bylo u našich předků znakem dobrého chování. V té době také panovalo přesvědčení, že kýchání čistí hlavu.

4. postní neděle (Laetare) byla také nazývána „Družebná“. Název neděle vychází zřejmě z toho, že v tuto neděli chodíval ženich s družbou do domu, kam chtěl o pomlázce přijít žádat o ruku. Tento zvyk se u nás na vesnicích dodržoval ještě před 1. světovou válkou.V některých krajích hospodyně budoucímu zeti nabídly k jídlu misku pučálky na sladko. Jednalo se o nabobtnalý nebo napučený hrách, upražený na másle a promíchaný s rozinkami, různým kořením a pokroutkami. Než pučálku v misce hospodyně ženichovi nabídla, zabodla mezi několik lžic i vidličku. Pokud měl mladík smůlu a vytáhl si vidličku, čekal ho výsměch a pokuta. Touto nedělí také začínaly svatební ohlášky a mládež se scházela na návsi k umírněné zábavě, slavila svoji tzv. chudou hůrku“.  
Neděli se také říkalo Růžová, protože se tuto neděli světí v Římě zlatá růže, či také Středopost(n)í, neboť jde o pomyslný střed čtyřicetidenního půstu. O této čtvrté neděli se také zmírňují postní nařízení,výrazem toho byla v církevním prostředí i změna barvy rouch – fialová byla nahrazena růžovou.
K této neděli se také váže řada zvyků a obyčejů, např. bylo obvyklé roznášení drobečků na pole na „dobrou úrodu“. Děvčata se sešla v jednom stavení, každá měla ve vlasech věneček uvitý z planých hruštiček, pak vyrazily k poli, u kterého se pomodlily Otčenáš, Zdrávas, nabraly hrst drobečků a hodily je do pole. Přitom odříkávaly různá říkadla. Také voda z pučálky, v níž se předtím máčel hrách, se nevylila, ale kropil se jí hrách, nebo obilí připravené k setí, aby nebylo snětivé a aby se do něj nedali brouci.
Např. na Chodsku končívaly o této neděli přástky zábavou zvanou „spouštědlo“. Na této zábavě se děvčata postarala o jemný likér „rosolku“, rohlíky a „pálenec“ (pálenec = upečený hrách, posypaný cukrem a pepřem. Pálenec „na suchou kůrku“ se pekl nejen doma, ale i v hospodách). Hoši pečovali zas o to, aby bylo dost piva.

5. postní neděle (Judica) měla také pojmenování „Smrtelná“, nebo „Smrtná“, a to podle slaměné loutky Morany, Mařeny či Mořeny, smrti, smrtholky, která se vynášela za vesnici za zpěvu. Pak se hodila do potoka na znamení toho, že končí zima. Jakmile smrtku hodili do vody, dali se na rychlý útěk, co jim nohy stačily, jelikož kdo doběhl poslední, toho si smrt vezme. Někde chodívají chlapci se "Smrťákem" a děvčata s "Morenou".
Vynášení smrti je zvykem, který pochází z pradávných dob pohanských. V některých oblastech se naštěstí tento zvyk udržel ve své starobylé a téměř nezměněné podobě dosud. Dodnes se tam, kde se vynášení smrti drží, věří tomu, že z toho domu, z kterého by se chlapec nezúčastnil tohoto obřadu, by někdo do roka vážně onemocněl či dokonce zemřel. Všichni přítomní, děti i dospělí se pak upřímně radují, že Smrtka – symbol zimy je již ze vsi pryč a všichni mají radost z „líta“, které představuje blížící se skutečné jaro. Lítem se nazýval malý stromeček, nejčastěji smrček, se kterým chodily o této neděli mladé dívky či děti po vsi. Toto chození bylo symbolickým rozloučením se zimou a vítáním jara. Účastníci průvodu zpívali a recitovali různá říkadla.
V některých domácnostech dávali na Smrtelnou neděli do každého okna kousek lnu, aby v tomto roce nikdo nezemřel.

6. neděle postní (Palmarum) neboli „Květná“ probíhala ve znamení oslav příjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali čerstvými ratolestmi ze stromů a házeli je na cestu. V kostele se světily větvičky jívy (kočičky), pruty vrby a lípy, ale také košťata z březových větví. Když se nově posvěcené kočičky přinesly domů, bývaly staré, do té doby zastrčené za křížem nebo za svatým obrázkem, spalovány. Na jejich místo pak přišly nové. . Kočičky někdy dával hospodář také pod krov a do stodoly proti zlým silám a aby „Boží posel“ neuškodil. Někde se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nezadržovala žádná jedovatina. Jinde zase bylo zvykem polykat jednu až tři kočičky v domnění, že je po celý rok nebude bolet v krku. Také si někde přetřeli kočičkami oči se slovy: „Kočičky, kočičky, aby nebolely vočičky“. O filipojakubské noci se pak kočičky zastrkovaly do dveří a pod práh, aby do domu neměly přístup čarodějnice. Při letní bouři svěcené kočičky za oknem zase měly chránit před krupobitím a blesky.
Lidé si na Květnou neděli oblékali něco nového na sebe, mohla to být třeba jen stuha na šatech nebo na klobouku, ale jen tak prý bylo zaručeno, že každý bude po celý rok kvést. Hospodyně na Květnou neděli nepekly, protože se věřilo, že by se zapekl květ a v sadě by se neurodilo ovoce. Zelenými ratolestmi, např. březovými větvemi se ze stavení vymetala neřest. Květná neděle byla prvním dnem, kdy se podle lidové víry otevíraly cesty k pokladům. Věřilo se, že země vydá své tajemství v době, kdy se v kostelech zpívaly tzv. pašije. O Květné neděli se také řezal vrbový proutek, který měl člověku pomoci nalézt vejce černé slepice. Podle pověry černá slepice s bílou chocholkou snáší zlaté vejce. Pokud se vajíčko podaří najít, musí se zahrabat do slámy. Před půlnocí se vyjme z úkrytu a donese na křižovatku. Když se položí mna zem a zamává se nad ním vrbovým proutkem uříznutým o Květné neděli, zjeví se duch a ten vyplní člověku každé přání.
Věřilo se, že lidé narození na Květnou neděli rozumějí řeči rostlin a poznají jejich léčivé účinky. Hospodáři prohlíželi holubníky, vybírali mladé, ještě mokré a těmi potom potírali všechny domácí v obličeji, aby byli „čistí a sliční“. Také bylo zvykem sledovat počasí, věřilo se, že „jaká je Květná neděle, takové jsou i žně“.

Poslední týden půstu je takzvaný Svatý nebo Velký týden. V tomto týdnu již vrcholí přípravy na Hod Boží Velikonoční, ale tomuto týdnu věnujeme samostatný článek.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2019] 

Použitá literatura:
Vavřinová V. Malá encyklopedie Velikonoc. Praha:  Libri, 2006.

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.