Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Jan Hugo / Příběhy slov

Půst

Slovo půst je velmi podobné ve většině slovanských jazyků. Přesto jeho původ zřejmě není praslovanský. Slované půst nejspíš poznali až s příchodem křesťanství, nešlo totiž o prosté hladovění, význam půstu byl především duchovní a jeho podstatou bylo odříkání. Jedna z možností je, že jsme slovo převzali od německých (franských) misionářů, původem našeho půstu by tedy bylo německé slovo fasten, postit se. Alespoň tak to uvádějí české etymologické slovníky.

České postit se je s německým fasten příbuzné, o tom není pochyb. Naše „p“ je často ekvivalentem germánského „f“ – pět je fünf, pro je für a našemu první odpovídá anglické first. Co už tak jasné není, zda je půst skutečně přejímka. Klugeho Etymologický slovník německého jazyka nabízí i možnost, že jsou obě slova „prapříbuzná“ („urverwandt“ – doba dnes ovšem nepřeje jednoduchým kalkům typu Urquell/Prazdroj). Společným předkem slovanského i germánského slova je indoevropský kořen pwosto vyjadřující čistotu, zbožnost, poctivost. A i když je Klugeho slovník velkou autoritou, ne všichni „germánští“ etymologové se na tomto výkladu shodují, někteří fasten odvozují od fast pevný, jak je známe z angličtiny. Šlo by tedy o jakousi pevnost ve víře.

Od fasten mají Němci výraz pro masopust Fastnacht, je to doslova „noc před půstem“ fast-nacht. A náš fašank vznikl z jihoněmeckého Fasching, původně Fast-schenk, tedy „výčep před půstem“. Také fasten vyjadřovalo původně rituální odříkání jídla, v moderních germánských jazycích však jeho význam „poklesl“ na prosté hladovění. Anglické breakfast si můžeme jednoduše rozložit na break-fast, snídaně skutečně přeruší noční hladovku trvající od večeře.

Náš půst je relativně moderní tvar, ve staročeštině slovo znělo póst a při skloňování se střídalo dlouhé a krátké „o“ – póst, postu, postem. Od 14. století se „ó“ začalo měnit v „uo“ a to pak v 15. století „dozrálo“ do dnešního dlouhého „ů“. Změna postihla dlouhé „ó“ všude, kde je stará čeština měla (to je ostatně důvod, proč moderní čeština má dlouhé „ó“ jenom ve slovech přejatých), póst – puost – půst. Podobně kóň – kuoň – kůň. Změna neprobíhala zcela pravidelně, Jan Hus užívá většinou moderní tvar puost („Neděle prvnie u puostě“), ostatní slova však mají většinou ještě staré „ó“ („kterýžto zpósob jest, abychom sě káli hřiechóv“). Připomeňme si ze středoškolské češtiny, že i v době, kdy se již běžně říkalo „půst“ zachovávali renesanční písaři (a tiskaři) náznak starého pravopisu – psali nad „u“ malé „o“. Tak vzniklo moderní „ů“.

Této změně ovšem podléhalo skutečně pouze dlouhé „ó“, krátké zůstalo beze změny. Proto ve všech pádech (s výjimkou 1. a 4.) zůstaly tvary postu, postem atd. Dnes při skloňování slova půst říkáme půstu, půstem atd. Není ještě tak vzdálená doba, kdy tyto tvary byly považovány za nekulturní, spisovný jazyk připouštěl pouze tvary postu, postem atd. Tvar „bez půstu“ působil asi jako když cizinec studující češtinu řekne „s kůněm“. K rozšíření dříve chybných tvarů jistě přispěl fakt, že v 2. polovině 20. století slovo téměř vymizelo z aktivního užívání.

V příběhu slova masopust jsme si vysvětlili, že „pust“ zde znamená pustit, nikoli půst. S tím, co nyní víme o cestě hlásky „ó“, bychom ke stejnému závěru došli i bez srovnávání s ekvivalenty v cizích jazycích. Stačil by k tomu pohled na starou češtinu. Jan Hus totiž má kromě kázání „o puostě“ také kázání „kázanie na masopust“. V opačném případě by kázání muselo být určeno „na masopuost“.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2018]

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.