Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Jan Hugo

Zima jako v Himalájích

Máte rádi zimu? Zkusíme-li si „vygooglovat“ různá hodnotící spojení, pak mám rád zimu či miluju zimu dává asi 2000 zásahů, nemám rád zimu nebo nesnáším zimu dává asi 4krát víc. Není to zcela vědecká anketa, ale v zásadě odhaluje pravdu: přes zimní sportovní radovánky a dětskou radost z Vánoc většina z nás zimu ráda nemá. A to žijeme v době, kdy skutečnou zimu často již ani neznáme, rádio hlásí, že v noci byl mráz … říká kultovní píseň Telegraph road skupiny Dire Straits. Náš negativní vztah k zimě má hluboké a staré kořeny. A do dávné minulosti sahá i původ slova zima.

Co když Vám řeknu, že zima je příbuzná s indickým hima z názvu pohoří Himálaj? Slovo hima znamená sníh a ten je přece pro zimu typický. Navíc se obě slova hezky rýmují – zima / hima. Této argumentaci byste asi sotva uvěřili, podobně, jako kdybych Vás přesvědčoval o příbuznosti slov zima a rýma – také se rýmují a jejich souvislost je rovněž nápadná. Na rozdíl od rýmy je však indické himá s naší zimou opravdu příbuzné. Himá i alaja pocházejí ze sanskrtu (liturgického jazyka starověké Indie), první označovalo sníh a druhý příbytek. Himálaj lze tedy přeložit jako „domov sněhu“. Ostatně, sanskrt i čeština patří do jedné velké rodiny indoevropských jazyků.

Přiznejme si však, že rozdíl v začátcích slov zima a himá pocit příbuznosti kazí. Nikdo nás asi nemusí přesvědčovat, že české slovo nový je příbuzné s latinským novus, španělským nuevo a konec konců i s anglickým new či německým neu. Zkrátka, v příbuznosti slov mají zásadní význam souhlásky. Jak tedy mohou být příbuzná slova, která se liší v jedné z pouhých dvou souhlásek? Hlásky však mohou být blízce příbuzné, i když znějí jinak. Nepochybujeme však nejspíš o příbuznosti českého "h" a ruského "g" – kniha/kniga. Podobně jsou příbuzné i hlásky „z“ a „h“, a tato příbuznost je tak fascinující, že se k ní vrátíme v některém z dalších příběhů slov. Původní hláska, kterou na tomto místě měli naši indoevropští předkové, bylo „gh“ a zimě se říkalo gheima. Jako byste chtěli říci cheima, ale tak, aby „ch“ bylo znělé. Jak se pak jednotlivé indoevropské kmeny rozešli ze společných sídel na Předním východě, tato hláska na začátku slova se pomalu měnila, až se z ní někde stalo „h“ a jinde zase „z“.

Hlásku „h“ má ve výrazech pro zimu kromě sanskrtu také např. latina – hiems. To asi na první pohled nepůsobí blízce, ale přídavné jméno od něj odvozené je hibernus, zimní, a to už zní známěji. Hibernace je zimování, čili zimní spánek. Řečtina má na tomto místě zvukově blízké „ch“ - cheima. I toto slovo proniklo do češtiny, a to ve slově chiméra. Dnes tak nejčastěji označujeme klamnou představu či přelud, původně – tedy v řecké mytologii – se tak nazývala obluda se lví hlavou na kozím těle. A právě „koza stará jednu zimu“ byl prý původní význam slova chiméra. Dnes nazývají Řekové zimu chimonas, do Řecka se však jezdí v létě. Léto se řecky řekne kalokerí a kdo toto slovo nezaslechl na dovolené, možná si je pamatuje z filmu Mamma mia jako název onoho kouzelného ostrůvku. V českém dabingu ovšem s poněkud chybnou fonetickou výslovností „kalokairi“.

Hláska „z“ ve slově zima je typická pro jazyky střední a východní Evropy, jazyky slovanské a pobaltské. Slovo zima je prakticky stejné ve všech slovanských jazycích – polsky zima, chorvatsky také zima a stejné slovo užívají i Rusové, kteří by zimu klidně mohli mít i ve státní hymně, tak jako tam my máme „jara květ“ (popravdě, ruská hymna zmiňuje alespoň „polární kraje“). Slovo je velmi podobné i v blízce příbuzných pobaltských jazycích, litevsky žiema, lotyšsky ziema. A hlásku „z“ mají např. i jazyky užívané v Persii, staří Peršané měli zimo, moderní perština zemestan. Jeden z mála íránských filmů, který získal ve světě větší pozornost byl Šena dar zemestan tedy Plavání v zimě.

Zima byla  obdobím hladu a umírání. Slovo se za oněch několik tisíc let změnilo jen velmi málo, hláska „m“ uprostřed slova připomíná dodnes doby, kdy pravnuci lovců a sběračů začali osívat svá políčka a strachovat se o úrodu. Jaký význam přikládali zimě naši předkové, vidíme i z velkého počtu pranostik vztahujících se k zimě, v průběhu roku se první objevují již v červenci: Kolik mračen na Jakuba, tolik v zimě bude sněha nebo Pakli na Jakuba slunce svítí, má pak krutá zima býti. Svatojakubské pranostiky dotvrzuje hned další den (26. července) pesimistické Svatá Anna, chladna z rána. Vztah k zimě – jakkoli negativní – neochabuje ani v moderní době, můžeme tak soudit např. z počtu nespisovných výrazů. A ten je u zimy nemalý (překonat jej mohou snad jen vulgarismy, které ovšem vedou ve všech jazycích světa), dříve běžnou sibérii či psírnu vystřídala kosa, klendra či kláda, v Brně bévá kaltna, kaltec, ale také kilka či kiloš, jakožto vzácné pozůstatky starého argotického kiliána. A to všechno přesto, že u nás nebývá zima ani jako v Rusku, ani jako v Himalájích.

Mimochodem, říkáte jako já Himaláje nebo správně Himálaj? Druhý způsob uvádějí Pravidla českého pravopisu, i české heslo na Wikipedii, kde se také dozvíme, že Slováci zůstávají věrni tradičním Himalájím a také Angličané že dávají rovněž přednost množnému číslu – Hymalayas.

A víte, že ruská zima oficiálně nezačíná až o zimním slunovratu, ale již 1. prosince? Přiznávám, je to zcela nadprahová reklama na článek, který se v našem magazínu zanedlouho objeví. A ten bude nejen o zimě, ale také o létu.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2017]

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.