Evropa a Klaretův Dobřeňan

Se slovem Evropa se v českém písemnictví poprvé setkáváme v polovině 14. století ve  slovníku Mistra Klareta. Klaret nechává na konci zeměpisného oddílu defilovat obyvatele měst a zemí, latinský výraz se střídá s českým, Plzenensis je Plzák, Olomucensis je Holomuczen, dále např. Brnski, Bidžovski, Parzisski, Bolonyn. Před samým závěrem nás pak čeká překvapení: Europanus je Dobřeňan. Jak gotický učenec vytvořil toto úžasné slovo? Klaret zřejmě znal základy řečtiny a věděl, ža předpona eu- znamená dobrý. A Dobřeňan byl na světě.

Předponu eu- ve významu dobrý známe např. ze slova euforie, tedy dobrá nálada, eufemismus „vylepšuje“ nehezkou skutečnost a eucharistie – v původním významu poděkování – vznikla složením eu- dobrý a charis laskavost. Európa byla v řecké mytologii dívka fénického původu, kterou unesl bůh Zeus (přestrojen za bílého býka) z rodného Libanonu na ostrov Krétu. Pokud na tento ostrov zavítáte, uslyšíte báji o Európě téměř denně z úst zástupců cestovních kanceláří snažících se prodat vám výlet do nitra ostrova spojený s návštěvou jeskyně nejmocnějšího z olympských bohů. Upřímně, výlet je hezký, po cestě uvidíte nádherné hory a možná víc větrných mlýnů, než v celém Holandsku. Kréťané také rádi zdůrazňují, že jejich ostrov je kolébkou evropské civilizace. Tak to chápali díky pověsti o Diovi a Európě již staří Řekové a nemusejí o tom pochybovat ani ti, kteří snad staré báji nevěří: krétská Mínojská kultura byla skutečně první vyspělou evropskou civilizací.

Európa řecká nebo fénická?

Eu-ropa: nabízí se otázka, co znamená ropa, tedy co bylo na Europě tak dobrého? Bohužel, Klaret slovo rozložil nesprávně, jeho základem není řecké eu- dobrý, nýbrž eurys široký, je tedy Eur-opa. A protože op označuje obličej nebo oči (od stejného základu je například optika), mohla mít Europa širokou tvář nebo oči daleko od sebe. Ani jedno není moc pěkné, proto se v pozdějších dobách slovo raději vysvětlovalo jako „oči široce otevřené“.

Kdo se zajímá o klasickou řečtinu, může být nemile překvapen, že mnohá velmi krásná řecká slova vlastně nejsou řeckého původu. A dokonce ani indoevropského. Část řecké slovní zásoby pochází od domorodých Pelasgů, a mnoho kulturních slov Řekové přejali od semitských národů, jejichž civilizace byla o dva tisíce let starší. Tak tomu je i s naší Evropou, jejím základem je zřejmě akadské či fénické slovo ereb, které znamená večer, západ slunce, tedy i západní směr. Protikladem bylo slovo asu označující východ slunce, odtud máme Asii, opět řeckým prostřednictvím. Fénický původ jména by nás ostatně neměl překvapit, Európa byla Féničanka. Fénický původ má i svou symboliku, od Féničanů Řekové převzali hláskovou abecedu, jeden ze základů evropské kultury.

Ještě jednou Klaretův Europanus

Řecký cestovatel a historik Hérodotos popsal starověký svět tvořený Evropou, Asií a Afrikou a po staletí se slovo Evropa vyskytovalo prakticky výhradně jako součást této trojice. Z pohledu obyvatel antického Řecka a Říma nebyla Evropa jako kontinent nijak zajímavá, životní prostor představovalo pobřeží Středozemního moře. Mimo tento prostor žili barbaři. Převážně geografický význam si slovo podrželo dlouho do středověku. Klaret však užil výraz Europanus, tedy Evropan. Teprve ve 14. století se pojem Evropa začínal chápat nejen jako území, ale také jako výraz určité identity, a to zřejmě tváří v tvář turecké, tedy muslimské expanzi. Klaretův Dobřeňan byl tedy křesťan. Vědomí identity vzniká často až v kontextu hrozby něčeho cizího, ostatně i Hérodotos žil a psal na pozadí hrozby mocné perské říše, která měla v úmyslu podrobit si řecký, tedy evropský prostor.

Europa a Evropa

Zatím jsme mlčky přecházeli drobný rozdíl mezi klasickým Europa a naším slovem Evropa. Hlásku „u“ má ve slově Evropa naprostá většina evropských jazyků, včetně našich bratří Poláků: Prezydencja Republiki Czeskiej w Unii Europejskiej trochę się popsuła. Pomineme-li Islanďany a Welšany, pak hlásku „v“ mají ve slově Evropa kromě nás především pravoslavné národy – Rusové, Bulhaři, Srbové či Makedonci. Ti všichni užívají stejný tvar jako současní Řekové – Evropa – a tuto výslovnost má řečtina již hluboko z byzantského období. Stejný původ má hláska „v“ u Slovinců, Albánců, Turků (Avropa) či Malťanů (Ewropa).

Řekové začali eu- vyslovovat jako ev- již hluboko v antice. Vidíme to např. ve slově evangelium. Je to eu-angelion, tedy dobrá zpráva, angelos (náš anděl) je posel. V byzatnské době se pak stejná výslovnost prosadila i před souhláskami, slovo eucharistie můžeme v dnešním Řecku slyšet jako evcharistó děkuji.

Kde se tedy vzalo naše "v"?

Je to snad byzatnská „Evropa“, kterou k nám přinesli Cyril a Metoděj? Nebo "Evropa" ruská, kterou – spolu s mnoha jinými ruskými slovy – převzal Jungmann? Nejspíš ani jedna z těchto možností není správná.

Od začátku patnáctého století až do století sedmnáctého se setkáváme pouze se slovem Europa. Objevuje se v gotickém příběhu O Bruncvíkovi jako jméno jakési mořské panny: … uzře jednu panenskú hlavu a ruce i ostatek všecko ryba. Ta jesti slula Europa, i promluvil k ní a vece: Dobré-li s, čili zlé …. V překladu Twingerovy kroniky od Beneše z Hořovic z roku 1445 v místě popisujícím trójské tažení Řeků čteme:

A mezi tiem byli se vystřéhli ti z Troje a také se snímali s mnoho králi a pány, neb země jest na tré rozdělena, Asia, Afrika a Europa, což králóv bylo v té třetině, ješto slóve Asia, ti všichni přijeli Trojanóm na pomoc, neb Troje leží v Asií. Ale což bylo králóv a kniežat v té třetině na druhú dvú stranú světa, ti přijeli Řekóm na pomoc.

Rovněž Daniel Adam z Veleslavína užívá v Kronice Moskevské (1590) slovo Europa a tiskne je odlišným typem, jak bývalo zvykem u cizích slov:

Nebo poněvadž Mozkwané a Rusové, pošli jsou z téhož národa Sarmatského jako i my Czechové, a téhož jazyka, kteréhož my a jiní národové slovanští, ač nemálo rozdílněji, jako i Polácy, Charváti, Slovácy, Srbi požívají, užitečné jest Czechům našim to znáti a věděti, jak daleko rozšířený jest národ jejich … tak že téměř polovici dvou dílů světa Asii a Europu obsáhl a naplnil.

Také Orbis Pictus Jana Amose Komenského nás učí, že zemská koule …

… rozdělena jest na tři mocné Země
na naši, kteráž zase se dělí na Europu, Azyji a Affryku
na Ameryku Polední a Půlnoční, jejíž obywatelé proti nám nohami obrácení
a na Zemi Polední, ještě neznámu

Opět Europa, po „v“ ani stopy. Teprve ve slovníku Kašpara Zachariáše Vusína (1664–1747), v jeho trojjazyčném Dictionarium latino-germanico-bohemicum konečně najdeme

Ewropa, čtwrtý díl Swěta

Tuto Ewropu pak najdeme i u Dobrovského a Jungmanna a se zjednodušeným pravopisem ji máme dodnes. Co se událo mezi Komenského Europou a Vusínovou Ewropou? V 17. století jistě nešlo o vliv řecký, ani ruský. Nabízí se vysvětlení, které trochu bojím vyslovit: "U" se v latinských nápisech psávalo "V" (PRAGA CAPVT REGNI) a texty v mapách byly obvykle latinské, obsahovaly tedy slovo EVROPA. To se samozřejmě mělo číst "EUROPA", je však možné, že je naši předkové četli foneticky a posléze tuto výslovnost utvrdili písmenem "w" – v 18. století to byl důkaz, že slovo v českém jazyce již zdomácnělo a přestalo být vnímáno jako cizí. Podobně jsme o 300 let později změnili anglický puzzle – čti pazl – na nepříliš důstojné „pucle“, nejprve jen ve výslovnosti, dnes již často i v pravopisu. Možná právě tak se tedy Europa stala naší Evropou [JH duben 2009].

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2012]