Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Jan Hugo

Ferdinand Havlík

Legendární klarinetista Ferdinand Havlík

Ferdinand Havlík byl  mezi českými profesionálními hudebníky jedním z nejobdivovanějších interpretů jazzové hudby. Byl úspěšným kapelníkem, skladatelem a rovněž známým humoristou – nebo přesněji recesistou. Ferdinand Havlík byl ovšem celý život také vnímavým pozorovatelem a skvělým psychologem, při četbě jeho vzpomínek si tak bezděky uvědomíme, že čteme historii celé české společnosti. Ovšem historii viděnou očima člověka, který se díky svému umění často dostával tam, kam jsme my ostatní neměli přístup. Paměti Ferdinanda Havlíka vydalo nakladatelství Maxdorf pod titulem "Můj život s Klarinetem" • Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Karel Mareš, Karel Gott, Lubomír Dorůžka nebo František Spurný, to je jen malá ukázka z několika set jmen uvedených v této strhující historii české populární hudby druhé poloviny 20. století. Malý biografický slovník je určen zejména mladším čtenářům, věříme však, že i dříve narození milovníci jazzu a swingu zde najdou něco zajímavého ze svého mládí. Slovník připravuje Jan Hugo spolu s kolektivem redakce nakladatelství Maxdorf.

Upozornění: text je chráněn autorským zákonem. Copyright © Maxdorf 2011

BIOGRAFICKÝ SLOVNÍK KE KNIZE MŮJ ŽIVOT S KLARINETEM

Armstrong, Louis (1901–1971) legendární americký jazzový zpěvák a trumpetista, známý pod přezdívkou Satchmo. Jeho koncert a několikadenní pobyt v Praze v r. 1965 byl mimořádnou společenskou událostí. Na organizaci Armstrongovy návštěvy se podílel František Spurný, jeho průvodcem v Praze byl Lubomír Dorůžka, koncert v Lucerně moderovali Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Armstrong rovněž navštívil představení v divadle Semafor . . . A pak přišlo vrcholné číslo . . . Jirka Jelínek začal zpíval Halo, Satchmo, písničku od Šlitra a Suchého, a adresát nevydržel, nečekal něco takového, a že byl zvyklý na různé pocty, prostě se rozplakal. Okamžitě u něj byl jeho lékař a uklidňoval ho. Asi to na Lojzíka hodně zapůsobilo. Po skončení našeho programu se okamžitě zorganizovala Armstrongova kapela a nastal revanš. Nikdo z nás si nedovedl představit, že Louis Armstrong bude někdy hrát výhradně pro nás

Astaire, Fred (1899–1987) americký zpěvák, choreograf, avšak zejména tanečník a herec v několika desítkách hollywoodských filmů. Ve třicátých letech vytvořil slavnou taneční a hereckou dvojici s Ginger Rogers, s níž během necelých 10 let zrevolucionizoval filmové muzikály. K poctě této dvojice v r. 1986 natočil Federico Felini film Ginger a Fred. Stejnou přezdívku, resp. inspiraci, má rovněž Tančící dům" v Praze . . . [viz Arnošt Lustig]

Aznavour, Charles (* 1924) je francouzský šansoniér a herec arménského původu, později i diplomat a podnikatel. Hrál v 60 filmech, složil přes 1000 písní a prodal přes 100 milionů hudebních nosičů . . . Kamil Běhounek zůstal sám a musel se o sebe postarat, snažil se vydělávat peníze. Docela se mu dařilo, aranžoval, hrál a jeho situace se výrazně zlepšila. Na nějaký čas byl v Orientu v Istanbulu u moře, živil se dobře. Dokonce si udělal známost s paní, která se měla vdávat za Charlese Aznavoura a byla na vážkách, koho si vezme. Zvítězil Aznavour, který se s paní Evelyne oženil. Kamil byl smutný a rozhodl se vrátit se do Německa

Babs, Alice (*1924) švédská herečka a zpěvačka, rodným jménem Hildur Alice Nilsson, dcera klavíristy Edwina Nilssona,od svých patnácti let (1939) byla členkou orchestru Duka Ellingtona, hrála a především zpívala v 17 filmech

Barber, Chris (*1930) vl. jménem Donald Christophetr Barber, britský pozounista, zpěvák a kapelník. V r. 1949 založil kapelu, která oživila zájem o neworleánský jazz a získala úspěchy po celém světě. V letech 1970 a 1984 vystoupil na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze.

Barták, Zdeněk (* 1928) kapelník. Jako student hrál na hoboj v orchestru K. Vlacha, později založil vlastní orchestr, který se stal druhým nejpopulárnějším orchestrem (za orchestrem K. Vlacha). Jeho orchestrem prošli např. V. Hybš, I. Preis, K. Hála, P. Vitoch

Bayerle, Pavel (1925–1971) aranžér, skladatel, vystudoval farmacii. Jako trumpetista působil v několika pražských orchestrech, např. u Z. Bartáka, L. Habarta. V r. 1961 založil taneční a jazzový orchestr Armádního uměleckého souboru Víta nejedlého (AUS VN). Nejznámější z jeho skladeb jsou písně O nás dvou, Příběh naší lásky. Zemřel na pódiu při koncertu.

Bažant, Jiří (*1924) skladatel a klavírista. Během studia na Vysoké škole ekonomické hrál se soubory A. Kavky a P. Bayerleho. V orchestru L. Bezubky začal skládat písně, z nichž nejznámější se staly Ty kytaru jsem koupil kvůli tobě a Chtěl bych mít kapelu. V r. 1959 vytvořil klavírní duo s Jiřím Maláskem. Spolu s ním, V. Hálou a L. Rychmanem složil hudbu k filmům Starci na chmelu a Dáma na kolejích

Běhounek, Kamil (1916–1983) skladatel, kapelník, hráč na akordeon. Jako student hrál v orchestru Gramoklubu, jeho vynikající swingové cítění ho přivedlo na dráhu profesionálního hudebníka. Během 2. světové války hrál např. v orchestru R. A. Dvorského a K. Vlacha. Ke konci války založil vlastní septet, který po válce rozšířil na swingový bigband a hrál s ním americkým vojákům v americké okupační zóně Německa. Od r. 1948 zde působil trvale jako aranžér a kapelník. Patřil k nejúspěšnějším skladbám patří např. Sám s děvčátkem v dešti, Už to máme za sebou, Cvrček muzikant, Starý mlýn

Beneš, Svatopluk (1918–2007) český filmový, televizní a divadelní herec, v roce 1997 dostal cenu Thálie za celoživotní dílo. Proslavil se zejména rolí Ríši ve filmu Pohádka máje, s Lídou Baarovou hrál ve filmu Ohnivé léto... To byla krásná a dobře vedená hospoda na rohu Slezské a Nitranské ulice na Vinohradech, kam hodně chodili herci z Vinohradského divadla, ale i jiní kumštýři. Se Sváťou Benešem jsme sedávali ve zvláštním kamrlíku, stranou hluku, kde jsme si krásně povídali. Pan Beneš vyprávěl a já poslouchal jeho zážitky, většinou to bylo o Adině Mandlové a jiných dámách...

Bergl, Miloš (1931–1964) organizátor a publicista, propagátor jazzové hudby. Publikoval zejména ve sbornících Taneční hudba a jazz, podílel se na přípravě pořadů v Divadle hudby, organizoval jam sessions a jazzové koncerty.

Bigard, Barney (1906–1980) americký jazzový klarinetista, již jako teenanger hrál v orchestru Joe „King“ Olivera, v letech 1927 až 1942 byl členem orchestru Duka Ellingtona, spoluautor slavné Ellingtonovy skladby Moon Indigo. Od r. 1946 do šedesátých let vystupoval též v Armstrongově malé skupině All Stars. Byl jedním z nejvýznamějších klarinetistů swingové éry. Hrál na klarinet staršího systému Albert, jaký původně koupil Havlíkovi jeho otec (ke zklamání Havlíkova učitele)

Bilk, Bernard Stanley (*1929) známý jako Mr. Acker Bilk, britský světoznámý swingový klarinetista a skladatel swingové hudby. V letech 1964 a 1982 účinkoval se svou skupinou na mezinárodním jazzovém festivalu v Praze

Bobek, Bryen (1909–1983) vlastním jménem Ladislav Bobek, houslista, hráč na bicí. V r. 1933 založil orchestr, který hrával v předních pražských kavárnách a lázeňských městech, během 2. sv. války pro Čechy nasazené na nucenou práci v Německu, po válce pro americkou armádu

Bor, Vladimír (1915–2007) dramaturg a scenárista, čtyřicet let byl dramaturgem Filmového studia Barrandov. Napsal scénáře k více než stopadesáti celovečerním filmům

Borovec, Zdeněk (1932–2001) první český profesionální textař na "volné noze". Napsal více než dva a půl tisíce textů k písním, často spolupracoval s K. Svobodou. Je autorem českého textu k muzikálu Les Misérables a textu k muzikálu Drákula. Za písně To se nikdo nedoví (zp. W. Matuška s H. Vondráčkovou) a Máš chuť majoránky (zp. K. Zich) získal stříbrnou Bratislavskou lyru

Brázda, Dalibor (1921–2005) česko-švýcarský hudební skladatel dirigent a aranžér. Na AMU studoval u Václava Talicha. V r. 1948 se stall sbormistrem a později dirigentem orchestru Hudebního divadla v Karlíně. V r. 1956 pohotově zastoupil onemocnělého dirigenta Everyman Opery, která tehdy v Praze uváděla Gershwinovu operu Porgy and Bess. Představení řídil zpaměti a bez zkoušky, což vzbudilo nadšení u členů souboru, kteří ho pozvali na pokračování svého turné. Tuto událost i další Brázdovy osudy popisuje podrobně F. Havlík ve své knize Můj život s klarinetem.

Brejchová, Jana (*1940) česká filmová a divadelní herečka, v letech 1958 a 1959 byla vyhlášena Herečkou roku, v roce 1960 získala v Locarnu Stříbrnou plachtu za svůj výkon v Krejčíkově filmu Vyšší princip. Pozoruhodnou roli ztvárnila ve filmu Vlčí jáma. Hrála také ve filmu J. Suchého a J. Šlitra Kdyby tisíc klarinetů

Brom, Gustav (1921–1995) původním jménem Gustav Frkal, český dirigent, klarinetista, textař, zpěvák. V r. 1940 založil v Brně swingový soubor, který záhy získal přízeň publika. Vystupoval v brněnském rozhlase, nahrál mnoho gramofonových desek a koncertoval po celé republice i v zahraničí. Velký úspěch slavila jeho dixilandová sekce. Členy orchestru byli přední jazzoví sólisté. G. Brom získal několik cen a vyznamenání.

Brož, Dunca (Lumír) (1923, zemřel snad v 50. letech) český trumpetista. Během 2. světové války účinkoval v Elit Clubu, kvintetu E. Ludvíka, septetu K. Běhounka, po válce též v septetu A. Kavky. Jeho hra byla ovlivněna zejména D. Gillespiem.

Brubeck, Dave (*1920) americký jazzový klavírista a skladatel, skladbu studoval u D. Milhauda a A. Schönbergra. V r. 1951 založil spolu se saxofonistou Paulem Desmondem Dave Brubeck Quartet proslavený mj. legendární Desmondovou skladbou v 5/4 rytmu Take Five. Jeho kvarteto patřilo k předním komorním jazzovým souborům a v letech 1958–1968 hrálo bez jediné personální změny. Pak se však rozpadlo a obnovilo se až v r. 1976. Brubeck se též pokoušel o syntézu prvků vážné a jazzové hudby... Pan ředitel zohlednil vzhledem k jazz klubu ceny na nejpřijatelnější minimum, ale vstupné 20 Kčs, káva 10 Kčs, další už nebudu prozrazovat, to pro návštěvníky, jazzmany, studenty bylo poměrně dost... Pánové s „dámami“ vkročili dovnitř, rozhlédli se, zaposlouchali a Dave Brubeck je vyhnal do horní kavárny...

Bureš, Alois, klarinetista a příležitostný herec (Dědečkem proti své vůli, 1939, Bylo nás deset, 1963), za Protektorátu hrál mj. v kapele A. Vizváryho, F. Havlíka ovlivnil tak, že vyměnil housle za klarinet... Příchodem do orchestru Arnošta Kavky pro mne začala v mém muzikantském životě nová éra... Na tomto angažmá se podílí Luděk Hulan, který z Bikini odešel dříve než já, Kavkovi mě doporučil a já měl nastoupit po Aloisu Burešovi, který zřejmě šel za lepším. Když jsem slyšel toto jméno, trochu se mi rozklepala kolena, vždyť Bureš je ten pán, který mě inspiroval v Lucerně k přestupu z houslí na klarinet a já jdu na jeho místo...

Burian, Emil František (1904–1959) režisér, dramatik, hudebník, zakladatel divadla D34. Ve svých 19 letech vstoupil do KSČ, za okupace byl vězněn v koncentračních táborech. Po únoru 1948 se stal jedním z předních činitelů státem a stranou řízené kultury, pro stranické vedení však pro svou upřímnost a neochotu slepě poslouchat představoval zřetelné riziko. V r. 1954 byl jmenován Národním umělcem, po nástupu Chruščova navštívil SSSR, po návratu přednesl známý projev kritizující činnost strany, a ovšem i svou vlastní minulost. Jeho smrt za necelý rok poté je obestřena řadou nejasností. Burian napsal několik oper a divadelních her, od mládí se zajímal o jazz, v roce 1928 vydal průkopnickou studii "Jazz"... Nejvíc se líbily skladby Dave Brubecka a Goodmanovy „swingovky“. Sečteno, potvrzeno, velký úspěch, pochvala publika a pochvala od E. F. Buriana, který sledoval celý koncert z ředitelské lóže: „Dobré to bylo! Hráli jste dobře! Jste džezisti! Byl to pro mne zážitek.“ Pan Burian měl pochopení pro jazz, vždyť ho sám hrál, skládal, zpíval jazzovou hudbu i scatoval, je to podtrženo filmovým záznamem. Měl hrozně rád blues, které jsme mu při koncertě zahráli. Když jsem se tak díval do zaplněného hlediště, přišlo mi líto, že toto krásné divadlo má tak malé návštěvy. Dokonce někdo z herců vymyslel název – Divadlo pro tři až čtyři diváky...

Burian, Vlasta (1891–1962) český herec a divadelní ředitel, byl nazýván "Král komiků". Některé jeho divadelní hry byly též zfilmovány, např. Anton Špelec, ostrostřelec, Ducháček to zařídí, U pokladny stál. Po válce byl obviněn z kolaborace s Němci, do r. 1952 nesměl veřejně vystupovat. Plně rehabilitován byl až v r. 1992... Němci tímto nadbíhali dělnické třídě, která si samozřejmě akci pochvalovala, neboť se pobavili a navíc se ulili z práce. Chytré a účelné. Kapela se dostavila v tom nejlepším složení na místo svého působení a čekalo se jen na udílení příkazů a přání... Všechno bylo připraveno, když tu se objevil Vlasta Burian, který zde byl s napětím očekáván. Jeho výstup byl však zkomplikován. Byl velmi nervózní, pobíhal z místa na místo a čekal na klavíristu, ale nedočkal se. Přišel mezi kapelu, ptal se, kde je kapelník a kluci ukázali na mne. Pan Vlasta Burian mi sdělil, že se mu stal malér a nepřišel mu klavírista, který ho měl doprovázet... „Pane kapelníku“, pravil mně, šestnáctiletému klukovi, „co budeme dělat?“ Já zůstal klidný a odpověděl mu, že s sebou máme noty na Přednostu stanice a Polního maršálka...

Burianová, Zuzana (*1947) česká herečka a zpěvačka, působila v divadle Semafor. V televizním seriálu Vysílá studio A upoutala J. Suchého, který jí nabídl angažmá v Semaforu, jehož členkou se stala v r. 1966. Zde byla obsazována do rolí komediální povahy, zejména pro osobitý smysl pro humor. Zahrála si i v několika filmech, např. Fantom Morrisvillu, Bylo čtvrt a bude půl. V devadesátých letech se odstěhovala do Švýcarska, v současnosti příležitostně vystupuje s bývalými kolegy ze Semaforu

Calloway, Cab (1907–1994) vlastním jménem Cabell Calloway, zpěvák a kapelník. Svou dráhui ačal v harlemském Cotton Clubu. V jeho orchestru vystupovali např. C. Cole, D. Gillespie, orchestr hrál v několika hollywoodských filmech, Gershwin pro něj napsal postavu Sportin´Lifea v opeře Porgy and Bess

Cicero, Eugen (1940-1997) vlastním jménem Eugen Ciceu, rumunský jazzový klavírista s klasickým hudebním vzděláním, po emigraci působil v Německu a ve Švýcarsku. V roce 1976 obdržel německou Gramofonovou cenu za zpracování skladeb Franze Schuberta. . . Do hotelu Praha jsem také pozval slavného klavíristu jménem Eugen Cicero, kterého jsem poznal na našich koncertech v Mnichově. Byl to host našeho koncertu a předvedl se jednak jako klasický, vážnou hudbu hrající klavírista, ale i jako vynikající jazzman. V hotelu Praha způsobil svou hrou senzaci – doopravdy světová třída. . .

Císler, Jiří (1928–2004) herec, režisér, spisovatel, ale i výborný hudebník (skladatel, houslista a zpěvák). Napsal scénickou hudbu k několika filmům a divadelním hrám. Od r. 1971 působil v divadle Semafor, kde režíroval např. Čarodějky, Zuzanu v lázni, Kytici, Elektrickou pumu. V televizi býval hostem v pořadu L. Nekudy Sešlost... V Budějicích hrál v orchestru na housle, zaskočil i za koncertního mistra, když bylo třeba... V Semaforu se uvedl další pokus o muzikál, „Čarodějky“, a Jiří Císler jako režisér měl za partnera Luboše Ogouna, výtečného choreografa... Císler většinou skoro mlčel, nanejvýš řekl malou bezvýznamnou poznámku. Došlo to tak daleko, že se Naďa Urbánková naštvala a ptala se pana režiséra, jestli režíruje nebo ho to nebaví. Císler zachoval klid (on byl vždy kliďas, nikdy se nerozčiloval jako řada režisérů) a odpověděl: „Já vím, já vím.“ A mlčel dál...  Režie se ujal choreograf Luboš Ogoun a Císler mlčel, jen se k němu občas naklonil a cosi prohodil... Čarodějky jako horor-muzikál se daly považovat za dobře odvedenou práci s dobrým ohlasem u publika. Kritika jako vždy. A Císler? Ten za mnou přišel po premiéře a říkal: „Ferdo, já se omlouvám za ty zkoušky, já z vás měl velkou trému, ale už to přešlo. Slibuju!“ A slovo dodržel.

Clarke, Kenny (1914–1985) hráč na bicí, kapelník. Hrál v orchestru D. Gillespieho. V r. 1956 přesídlil natrvalo do Paříže. Nahrál mnoho gramofonových desek, např. s C. Bassiem, S. Bechetem, M. Davisem, M. Jacksonem. Se svým orchestrem vystoupil v letech 1967 a 1969 na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze.

Cooper, Gary (1901–1961) americký filmový herec, legendární filmový hrdina westernových, válečných, dobrodružných i romantických filmů, v roce 1961 obdržel Cenu Akademie (Oscara) za celoživotní dílo

Cortés, Rudolf (1921–1986) vlastním jménem Rudolf Kraisinger, zpěvák a herec. S orchestrem K. Vlacha účinkoval na koncertech v divadle ABC a v Lucerně, nahrál píseň Nelly Gray, Váš dům šel spát, Starý honec krav a mnoho dalších. Jako herec se uplatnil např. v Cézarovi a Kleopatře a v Limonádovém Joe. Patří k nejvýznamnějším interpretům české populární hudby

Crosby, Bing (1903–1977) americký zpěvák a herec, nositel Ceny Akademie (Oscara) i Grammy, počet prodaných nosičů s jeho písněmi přesáhl půl miliardy. Jeho pěvecký styl byl charakteristický jazzovým frázováním a parlandy s povzdechy. Od počátku zvukového filmu hrál v hudebních komediích. Nejvíc ho proslavil film Farář u sv. Dominika, za nějž získal Oscara. Přes svou lásku k jazzové hudbě jej nejvíce proslavila píseň Irvinga Berlina White Christmas (Bílé Vánoce) z filmu Holiday Inn, kde hrál po boku F. Astaira. V jazzovém muzikálu z r. 1956 High Society byla jeho partnerkou pozdější monacká kněžna Grace Kellyová. Hudbu k filmu složil C. Porter a Crosby zde vytvořil pěvecká dueta s L. Armstrongem a F. Sinatrou.

Černocká, Petra (*1949) česká zpěvačka a herečka, proslavila se zejména rolí Saxany ve filmu Dívka na koštěti

Černoch, Karel (1943–2007) český zpěvák a příležitostný herec. Zpíval občas i v orchestru K. Vlacha a V. Hybše. Vystupoval mj. v pořadu Možná přijde i kouzelník

Černý, František (1904–1963) český herec, před 2. světovou válkou hrál v osvobozeném divadle V+W, po válce v Hudebním divadle Karlín. Je známý zejména svou rolí alchymisty Scotta ve filmech Císařův pekař a Pekařův císař.

Čeřovská, Judita (1929–2001) česká zpěvačka ze smíšené česko-německé rodiny, u nás byla populární hlavně v 60. letech, později úspěšnější v Německu v dalších evropských zemích

Dominák, Ivo (* 1935) perkusista. Hrál v orchestrech G. Broma, K. Krautgartnera, dosud hraje ve Swing kvartetu

Dorůžka, Lubomír, PhDr. (*1924) významný český muzikolog a hudební publicista, obhájce jazzu v dobách politického útlaku a jeho celoživotní propagátor. V roce 1950 vyšla jeho kniha Američtí romanopisci jazzového věku [Carl Van Vechten a Francis Scott Fitzgerald], o jazzu publikoval již v 50. letech spolu se svým přítelem Josefem Škvoreckým, v r. 1965 byl osobním průvodcem Louise Armstronga při jeho návštěvě Prahy. Dorůžka byl rovněž vynikající překladatel z angličtiny, přeložil např. slavnou Fitzgeraldovu knihu Velký Gatsby (rovněž spolu s J. Škvoreckým Listiny Aspernovy od Jamese Henryho). V roce 1999 získal za své celoživotní dílo Cenu F. X. Šaldy... Použil jsem v Kytici všechny žánry a styly. Barokní hudbu, jazz operu, jonášovský kabaret, parodii na operetu, moderní muzikálovou hudbu v aranžmá jazzovém a rockovém. Lubomír Dorůžka k tomu dodal v brožuře gramofonového alba, které vydal Supraphon: „...a Havlík pro ně našel soudobou řeč a připomenul, v některých částech dokonce velmi výrazně, i ono podhoubí české lidové melodiky.“ Ještě dodatečně vám, pane Dorůžko, děkuji za pochvalu. Máte u mne kompot!

Dowland, John (1653–1626) alžbětinský loutnista a básník. Vynikl jako autor vícehlasých písní a loutnových skladeb... Další příspěvek byl obohacen poezií. Byla to trochu kulišárna, ale dobře vymyšlená Lubomírem Dorůžkou. Báseň od alžbětinského básníka Johna Dowlanda přeložená Janem Zábranou stojí za ocitování...

Duba, Karel (1923–1968) kytarista a kapelník. Po 2. sv. válce hrával v kapele J. Procházky, později založil vlastní kapelu, která používala jako první u nás elektrofonické kytary. Zahynul s většinou kapely na zájezdu do Mongolska, kde se jejich autobus zřítil do propasti

Ducháč, Miroslav (1924–2008) klavírista a aranžér. Spolupracoval s orchestrem B. Bryena a K. Vlacha. Uplatnil se též jako skladatel písniček (Čas borůvkových koláčů, Normálně atd. ) a publicista. V šedesátých letech byl jednou z předních osobností českého hudebního života v oblasti populární hudby.

Dvorský, R. A. (1899–1966) vlastním jménem Rudolf Antonín, pseudonym Dvorský zvolil podle místa narození (Dvůr Králové nad Labem), skladatel, kapelník, zpěvák a nakladatel. Vystupoval v kabaretu Červená sedma, později založil vlastní orchestr Melody Boys, s nímž vystupoval na Barrandovských terasách a nahrával hudbu k filmům. Po komunistickém převratu v r. 1948 se pokusil neúspěšně o přechod hranic. Tuto událost popisuje F. Havlík v knize Můj život s klarinetem

Dvořák, Josef (*1942) herec. Účinkoval v televizních seriálech a několika filmech, proslul rolemi vodníků a tvorbou pro děti. Svůj hlas uplatnil také ve večerníčcích. V r. 1972 byl též členem divadla Semafor. Účinkoval např. ve hrách Kytice, Kašpar, Baltazar a Melicharová. Jeho roztržku s J. Suchým líčí ve své knize Můj život s klarinetem F. Havlík.

Dvořák, Milan (*1934) skladatel a klavírista. Účinkoval v orchestru J. Procházky, Z. Marata a dalších, v r. 1965 nastoupil do divadla Semafor jako člen orchestru F. Havlíka. Byl též vedoucím skupiny, která doprovázela H. Hegerovou. Několik let byl hudebním dramaturgem Čs. rozhlasu. Dnes je profesorem na Konzervatoři J. Ježka

Dylan, Bob (*1941) vlastním jménem Robert Allen Zimmerman, jeden z průkopníků folkové hudby v 60. letech 20. stol. Představitel folkrocku s protestním zabarvením

Ellington, Duke (1899–1974) vlastním jménem Edward Kennedy Ellington (přezdívka Duke znamená vévoda), americký jazzový skladatel, pianista, jedna z nejdůležitějších postav jazzu 20. století. Před sólovou kariérou dal přednost vybudování orchestru, který osobně vedl téměř 50 let (1923–1974) a který ve 30. a 40. letech zásadně spoluurčoval trend vývoje jazzové hudby. V roce 1969 vystoupil se svým orchestrem rovněž v Praze

Fairbanks, Douglas (1883–1939) americký filmový herec, scenárista a režisér. Byl představitelem neporazitelných hrdinů v romantických i historických filmech němé éry (např. Zorro mstitel, Robin Hood). Uplatnil se i ve zvukovém filmu

Fajtl, František (1912–2006) generálporučík, český stíhací pilot RAF, hrdina Bitvy o Británii, od r. 1944 bojoval proti nacistickému Německu jako pilot v leteckých jednotkách v SSSR. Po r. 1948 byl zatčen a uvězněn, později rehabilitován (plně až po roce 1989). Je nositelem našeho nejvyššího státního vyznamenání Řádu Bílého lva, i vysokých britských vyznamenání. Jeho kniha Sestřelen (1947) sloužila jako předloha pro film Tmavomodrý svět . . . Byl to pro nás opravdu úžasný zážitek, když jsme viděli ty starší pány v krásných uniformách RAF, jak vytáčejí své partnerky. Myslím, že mnozí mladí by asi žasli, s jakým šarmem a temperamentem ty „americké odpalovačky“ předváděli. Páni generál František Faitl, generál František Peřina, generál Alois Šiška, plukovník Antonín Vendl, plukovník Jaroslav Vyhnis, plukovník Petr Uruba, plukovník Imrich Lom a mnoho dalších . . . Každý rok jsme se těšili na setkání na letišti ve Slaném

Fiala, Eman (1899–1970) český herec, režisér, hudební skladatel a hudebník, jako herec byl obsazován do menších rolí, ale hrál cca ve 200 filmech, k několika filmům napsal i sám námět

Filipovský, František (1907–1993), významný český filmový a divadelní herec, vynikající dabér (např. dabing Louise de Funès), v roce1958 získal titul zasloužilý umělec a v roce 1984 titul národní umělec... Franta Filipovský začal hrát v Člověku z půdy jako jistina za Miloše Kopeckého, který velmi často filmoval. Dělal to rád, už kvůli Pavlíně. Byla s ním sranda, jako vždy a všude. Navíc nikdy nepohrdl honorářem. V Národním divadle měl roli Harpagona v Molièrově Lakomci, a tak si v Člověku na konci hry kromě úklony dovolil menší přídavek. Seskočil z pódia mezi diváky a do klobouku začal žebral penízky. Byl to skvělý nápad a Franta byl úspěšný, jednak nápadem a za druhé z toho měl velkou srandu a každé své představení končil počítáním peněz a sdělením do publika: „Dneska je to slabý, jen osmnáct korun, příště musím přitlačit!“ Zajímavé bylo, že si to vždycky ponechal. Inu – Harpagon!

Fitzgeraldová, Ella (1917–1996), americká jazzová zpěvačka, byla nazývána „First Lady of Song“, patřila po více než půl století mezi nejpopulárnější jazzové zpěvačky v USA. Během svého života obdržela 13 cen Grammy a vydala více než 40 alb. V roce 1969 vystoupila v Praze

Forman, Miloš (*1932), česko-americký režisér a scenárista. Po studiu na FAMU pracoval v Čs. televizi, Laterně Magice a Filmovém studiu Barrandov. Patří k tvůrcům nové vlny českého filmu v 60. letech. (Černý Petr, hoří má panenko, lásky jedné plavovlásky). V divadle Semafor natočil film Konkurs. V r. 1968 odešel legálně do USA, kde získal v r. 1977 americké občanství. Jeho filmy Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus získaly několik Oscarů (5 a 8). V r. 2007 režíroval spolu se synem Petrem v Národním divadle džezovou oper Suchého a Šlitra Dobře placená procházka

Frída, Emil (1853–1912) psal pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický, významný český prozaik, dramatik, básník, a překladatel, spoluzakladatel skupiny lumírovců. Dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her

Frída, Myrtil (1919–1978) filmový archivář, historik a publicista, vnuk Jaroslava Vrchlického

Fried, Alexej (*1922) skladatel a dirigent vážné i populární hudby. Autor muzikálu Slavnost v Harlemu a baletu Petr a Lucie. Několik let byl ředitelem Mezinárodního jazzového festivalu v Praze. Jeho jazzové skladby uváděly naše i zahraniční orchestry (u nás zejména orchestr G. Broma)

Friml, Rudolf (1879–1972) česko-americký skladatel. Kompozici studoval u A. Dvořáka, na turné po Evropě i v Americe doprovázel na klavír houslistu Jana Kubelíka. V r. 1906 se usadil v USA a je pokládán za jednoho ze zakladatelů amerického hudebního divadla. Světový úspěch měly jeho operety Rose-Marie (árie Indiánská píseň lásky), Král tuláků (o básníku F. Villonovi) a Španělská vyzvědačka (árie Oslí serenáda)

Fučík, Julius (1904–1943) komunistický novinář, literární kritik, autor "Reportáže psané na oprátce" světoznámé, leč kontroverzní knihy, která patřila k "posvátnému" jádru státní propagandy československého totalitního režimu. Byl synovcem slavného hudebního skladatele Julia Fučíka... Na balkoně se otevřely dveře a vstoupila paní v županu. Žádala o klid, aby mohla promluvit. Do neklidného ticha se ozval silný militantní hlas: „Soudruzi, v tomto domě žije dvě stě patnáct pracujících žen, které kvůli vašemu hluku, který tu děláte, nemůžou spát. Okamžitě to skončete nebo zavolám policii!“ Chvíli bylo ticho a najednou z pozadí došel na kraj jeviště Mirek Horníček a vážným, až religiózním hlasem prohlásil: „Vážená soudružko! Víte, co napsal Julius Fučík? Lidé, bděte!“ My jsme neudrželi smích, ale soudružka, která byla chvíli ztuhlá, se nezmohla na odpověď a zjevně rozčilená opustila sál. Nám okamžitě došlo, jaké to může mít následky. A mělo. A velmi brzy...

Füsseger, Bedřich (1918–1998) český choreograf a tanečník

Futurista, Ferenc (1891–1947) vlastním jménem František Fiala, český herec a sochař

Gershwin, George (1898–1937) vlastním jménem Jacob Gershowitz, americký hudební skladatel klasické i populární a jazzové hudby. Byl synem rusko-židovských přistěhovalců a jako jeden z prvních bělochů získal obdiv černých jazzových hudebníků, kteří některé Gershwinovy skladby „přijali za své“. K jeho nejslavnějším skladbám patří Rhapsody in Blue, Američan v Paříži a opera Porgy and Bess obsahující mj. legendární skladbu „ Summertime“ . . . Tak jsme mu to museli vysvětlit a dobrou reklamu jsme socialistickému Československu moc neudělali. Pohlédli jsme ještě kolem na krásu těch nástrojů a toho výběru a z obchodu radši vzteky odešli. Gershwin nám na rozloučenou zazvonil a já jsem se tak podíval nahoru k nebi a zašeptal nahlas: „. . . Otče náš, odpusť nám naše Gershwiny. . “

Gillespie, Dizzy (1917–1993) vlastním jménem John Birks Gillespie, americký jazzový trumpetista, kapelník a skladatel. Hrál např. s Ch. Parkerem, L. Hamptonem. Nahrál mnoho gramofonových desek (s O. Petersonem, L. Youngem, Modern Jazz Quartetem atd. ) V r. 1947 vystoupil s velkým úspěchem v Carnegie Hall, často hrál i v Evropě. Svým stylem hry ovlivnil mnoho dalších trumpetistů.

Gollová, Nataša (1912–1988) vlastním jménem Nataša Hodáčová, česká herečka, jejíž filmy z let 1939 až 1941 (Roztomilý člověk, Kristián, Eva tropí hlouposti aj. ) získaly obrovskou popularitu nejen v Protektorátu, ale v celém Německu (pseudonym Ada Goll) i v dalších zemích. V mládí získala solidní vzdělání, ovládala plynně několik jazyků, kromě herectví studovala také tanec. V roce 1932 se při účasti na taneční soutěži v Paříži zamilovala do básníka Tristana Tzary (zakladatele dadaismu), vztah trval až do konce 40. let. Po válce hrála např. Sirael ve filmu Císařův pekař a pekařův císař, svou poslední roli dostala v seriálu Sanitka (1984). . . Největší úspěch byl „v létě“, kdy paní Nataša Gollová uzavřela svou letní meditaci slovy: „. . . a rozloučíme se s létem a Ferda Havlík s klarinetem“

Gondolán, Antonín (*1942) romský kontrabasista, zpěvák a skladatel. V r. 1958 ho objevil v jedné brněnské kavárně G. Brom a angažoval ho ve svém orchestru, s nímž několikrát vystupoval v Praze, záhy dostal angažmá v divadle Semafor. Zde se seznámil s K. Gottem, kterého provázel při jeho angažmá v Las Vegas (jeho písničku Duj, duj převzal Gott do svého repertoáru). Po návratu založil Skupinu bratří Gondolánů, s kterou zpočátku vystupovali i K. Gott, H. Vondráčková a W. Matuška. Pro jeho písně psali texty nejlepší tehdejší textaři (Krečmar, Vrba). Největší úspěch sklidila píseň Čekej a neplakej. Později působil v zahraničí, ale po r. 1989 se vrátil domů a obnovil Skupinu bratří Gondolánů... Vzal si divadelní kontrabas a na mou otázku, co si zahrajeme, odpověděl, že je mu to jedno. Trochu jsem zpozorněl, ale když jsme začali hrát, už nevím, co to bylo za skladbu, bylo ihned jasné, že je to hráč se srdcem, s jazzovým cítěním a s úžasným odpichem, který z rytmické skupiny divadla Semafor udělal najednou něco, co připomínalo rytmiku amerických kapel. V duchu se mi okamžitě udělal názor: Gondoláne, jseš přijat! Ale počkat, ještě něco důležitého! Toníku, znáš noty? V divadle se celé představení hraje z not. Jednoduchá odpověď přišla zpět: „Ano, ano..“, ale v jeho tváři byl takový, řekl bych, čínský úsměv, a tak jsem vzal noty a položil je Gondolánovi na pult – obráceně. Začali jsme hrát, Toník koukal důležitě do not, krátce, ale vždy s úsměvem na mne a když to trvalo poněkud dlouho, šel jsem k Tondovi Gondolánovi noty obrátit a taky s čínským úsměvem a s bulharským pokývnutím, jako že ne, jsem obrátil noty do správné polohy. Pohladil jsem Gondolána po hlavičce šikovné a uzavřel tento zajímavý kurs: „Toníku, opakuj po mně: „I’am not! Neznám noty – Ale jsi přijat!“

Goodman, Benny (1909–1986) legendární swingový klarinetista, skladatel a kapelník přezdívaný „Král swingu“ nebo „Patriarcha klarinetu“. Byl synem polsko-židovských přistěhovalců, první hudební vzdělání získal v chicagské synagoze, již v 16 letech hrál v předním chicagském jazzovém orchestru Bena Pollacka ("otec swingu"). Koncert jeho orchestru 21. srpna 1935 v Palomar Ballroom (Los Angeles) je považován za start éry swingu, další slavný koncert (Carnegie Hall 16. ledna 1938) uvedl jazz do světa "respektované" hudby. Jeho orchestr byl jeden z prvních, který v době segregace zaměstnával bez rozdílu černé i bílé hudebníky. . . Když přijechali do Prahy Alexandrovci nebo kdokoliv z umělců ze Sovětského svazu, byla Praha plná plakátů. Ovšem Benny Goodman byl z Ameriky a tomu musela stačit reklama v podobě několika malých upoutávek v pasáži Lucerna. Pravda je, že B. Goodman reklamu nepotřeboval, ráno byla u vchodu do Lucerny oznámena na poutači tato zpráva a bylo to jako vždy, do poledne vyprodáno. To, že přijede B. G. do Prahy, jsem se dozvěděl z pozvánky do rezidence Amerického velvyslanectví v Praze-Dejvicích. Bylo to potěšující. Ten den, kdy jsem kolem desáté dopoledne vcházel do budovy rezidence, jsem měl, přiznám se, trému a to se mi tenkrát stávalo málokdy. Společnosti přibývalo, ale moc známých tam nebylo. Z hudebníků nepamatuji, že by tam někdo byl. Pár Čechů tam bylo z našeho ministerstva zahraničí a jeden pán z ministerstva kultury, ale ten nevěděl, kdo to je B Goodman. . .

Gott, Karel (*1939) nejúspěšnější český zpěvák populární hudby od 60. let 20. století až dosud. Na konci 50. let byl u nás bezkonkurenčním interpretem amerických rock’n’rollových písní, avšak teprve příchod do Semaforu znamenal start hvězdné kariéry, píseň J. Suchého a J. Šlitra „Oči sněhem zaváté“ se stala hitem a znamenala také vítězství v prvním ročníku soutěže Zlatý slavík. Také německy mluvící publikum jej považuje za „svého“ nejslavnějšího zpěváka posledních 40 let (Goldene Stimme aus Prag), v roce 1968 reprezentoval Karel Gott Rakousko v soutěži Eurovize s písní, kterou složil Udo Jürgens . . . Když tento dobře vypadající mladík zpíval Oči má sněhem zaváté, od Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, přivedl mladá, ale i starší srdíčka do stavu, kterému se říká jihnutí. Ale i muzikanti, pokud mají srdce, si uvědomují skutečnost, že tento romantický tenor zvládne suverénně i jiné žánry – swing, rock’n roll i jazz. Přesvědčil jsem se o tom sám v jeho recitálu v divadle Semafor, kde Gotta doprovázela moje kapela . . . Co si na Karlovi cením, je jeho skromnost a spolehlivost. Obdivuji ho i proto, že zpívá naplno i ve věku, kdy si už většina ostatních užívá důchodu

Grappelli, Stéphane (1908–1997) legendární francouzský jazzový houslista, v roce 1934 spolu s Django Reinhardtem založil Quintette du Hot Club de France . . . Vladimír použil stylu Django Reinhardta a já se snažil swingovat na klarinet podle vzoru houslisty Stéphana Grappelliho, takže to byl kvartet Hot Club de France v menším provedení

Grossman, Jiří (1941–1971) textař, herec a zpěvák. S M. Šimkem vytvořil dvojici, která působila od r. 1967 v divadle Semafor (Besídka zvláštní školy, Návštěvní den). Její humor se značně lišil od humoru v pojetí Suchého a Šlitra.

Hála, Kamil (*1931) skladatel, aranžér a klavírista, bratr skladatele Vlastimila Hály. Hrál v orchestru Z. Bartáka, po jeho rozpadu založil vlastní jazzový big band, s kterým vystoupil v Polsku na festivalu v Sopotech. Tam si ho vybral brazilský folklorní soubor jako doprovodnou kapelu k turné po Evropě. V Praze orchestr vystupoval v kavárnách Vltava a Alfa. Skládal a aranžoval pro orchestr K. Vlacha.

Hálová, Monika (*1959) herečka a zpěvačka. V dětství účinkovala v divadle Semafor (Revizor v šantánu, Kytice, Ten pes je váš atd. ), později v několika filmech. Po sňatku odešla do Kanady.

Hammer, Jan doc. MUDr. (1919–1989) významný český kardiolog (v r. 1966 založil první koronární jednotku v ČSSR), avšak i uznávaný jazzový hudebník. Jeho manželkou byla zpěvačka Vlasta Průchová, syn Jan Hammer se stal v USA úspěšným hudebním skladatelem (mj. úvodní skladba k seriálu Miami Vice). . . Manželé Hammerovi měli velký byt, a tak nebyl problém zde jazzová setkání provozovat, sousedům to vůbec nevadilo, často si přišli i poslechnout. Jednou jsme se odpoledne sešli u Hammerů v sestavě Jan Hammer na vibrafon, Jiří Verberger na klavír, Mirek Vrba na bicí, Luděk Hulan na basu a já na klarinet. Vlastička si samozřejmě zazpívala a později přišel i Vašek Irmanov. Hráli jsme s chutí s vervou, jako kdyby to bylo v tom nejlepším jazz klubu, prostě jsme se odvazovali, však také malá Andrea, dcerka manželů Hammerovic, která byla ještě v postýlce, se držela sítě a swingovala, skákala do rytmu a předváděla se, už tenkrát se hlásila do jazzové obce a skutečně měla velký talent, jako její starší bratr, který se proslavil v Americe

Hampton, Lionel (1908–2002) americký jazzový vibrafonista a kapelník. V r. 1936 jej angažoval B. Goodman. Natočil mnoho gramofonových desek s významnými hudebníky (C. Cole, D. Gillespie, Ch. Berry atd. ), v 2. polovině 40. let založil vlastní big band. Zaujal i vynikajícím smyslem pro humor a show, o čemž se mohli přesvědčit i čeští diváci na jeho koncertech v pražské Lucerně v r. 1977. Angažoval se i politicky, např. pro prezidenta Nixona a guvernéra Rockefellera. Byl vyznamenán nejvyšší cenou města New York v oblasti kultury (Medaile Georga Friedricha Händela)

Hašler, Karel (1879–1941) skladatel, textař, zpěvák. Jeho Staropražské písničky si získaly velkou oblibu u publika (např. Po starých zámeckých schodech, strahováček, My jsme ti Pražáci, hoši od Zborova). Ve filmu Písničkář se objevila jeho nejslavnější skladba Ta naše písnička česká. Za okupace byl gestapem uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen a umučen (přivázán gestapáky pod ledovou sprchu)

Havlíček, Dušan (*1923) novinář a mediální teoretik. Působil v Rudém právu, Hudebních rozhledech a kulturní tvorbě. Byl jedním z nejhorlivějších představitelů deformačních tendencí v kulturní politice 50. let. Odmítal jazz a tvorbu Semaforu. V r. 1968 se stal vedoucím úseku tisku, rozhlasu a televize na ÚV KSČ. Po sovětské invazi emigroval do Švýcarska.

Hegerová, Hana (*1931), vlastním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová-Čelková, československá zpěvačka a herečka, nekorunovaná královna československého šansonu

Helekal, Jiří (*1947) hudebník a zpěvák. Popularitu mu přineslo angažmá v divadle Semafor, kde vystupoval nejdříve ve skupině M. Šimka, později s J. Suchým (Čarodějky, Kytice). Dnes má vlastní kapelu, ale vystupuje sólově v muzikálech a hraje i ve filmech

Herman, Woody (1913–1987) vlastním jménem Woodrow Charles Herman, americký klarinetista, saxofonista, kapelník a zpěvák. Jeho první orchestr hrál převážně bluesové skladby, což bylo v té době u bělošských orchestrů neobvyklé, výrazně se prosadil až v r. 1939 díky skladbě Ples dřevorubců (Woodchopperś Ball). Později orchestr účinkoval i v několika hollywoodských filmech. V r. 1976 byl v Carnegie Hall v New Yorku uspořádán velký koncert při 40. výročí založení orchestru, na němž spoluúčinkovali i členové, kteří v orchestru v různých obdobích působili. W. Herman byl jedním z nejpopulárnějších kapelníků své doby

Hermanová, Ljuba (1913–1996) herečka a zpěvačka. Začínala jako operetní subreta v Bratislavě, záhy se proslavila i v Paříži a Vídni. Krátce působila v Osvobozeném divadle V+W. Během okupace za 2. světové války nemohla vystupovat kvůli rasovému původu. Po válce hrála s J. Werichem ve hře Divotvorný hrnec, byla členkou Hudebního divadla v Karlíně a Divadla Na Zábradlí, kde spolupracovala s J. Suchým. Hrála též v mnoha filmech

Herz, Juraj (*1934) režisér a scenárista slovenského původu. V letech 1960 až 1961 působil jako herec a režisér v divadle Semafor, později jako režisér na Barrandově. Po r. 1987 odešel do Německa, dnes žije opět převážně v Česku a natáčí filmy

Holzknecht, Václav (1904–1988) klavírista, hudební vědec a pedagog, jeden za zakladatelů hudebního festivalu Pražské jaro a jeho dlouholetý ředitel. Byl přítelem J. Ježka, o jehož životě a díle napsal knihu. Hudbu propagoval i v rozhlase a televizi. O hudbě a jejich interpretech napsal řadu knih.

Höger, Karel (1909–1977) herec. V letech 1932–1940 byl členem Zemského divadla v Brně, poté členem ND v Praze. Vytvořil mnoho filmových rolí (např. Krakatit, Mikoláš Aleš), vynikl též v interpretaci literatury pro děti (Broučci, O loupežníku Rumcajsovi)

Horčička, Jiří (1927–2007) nejvýznamnější režisér v historii Českého rozhlasu

Horníček, Miroslav (1918–2003) herec. Po začátcích v Městském divadle v Plzni odešel do Prahy, kde hrál v divadle Větrník a v Divadle satiry, později v ND. Šest let byl partnerem J. Wericha v divadle ABC. V Semaforu vytvořil hlavní roli ve hře Člověk z půdy. S J. Sovákem hrál v televizním seriálu Byli jednou dva písaři. Ztvárnil mnoho filmových rolí a napsal několik knih (Listy z Provence, Dobře utajené housle)

Hrabánek, Vladimír (1938–2008) herec, devětačtyřicet let byl inspicientem, hercem a intendantem v divadle Semafor. Vytvořil mnoho vedlejších rolí ve filmech (Ostře sledované vlaky, Marečku, podejte mi pero, Svatba jako řemen atd. )

Hrubín, František (1910–1971) český spisovatel, básník, dramatik, překladatel především z francouzštiny, podílel na založení dětského časopisu Mateřídouška, v letech 1945–1948 ho redigoval

Hulan, Luděk (1929–1979) jazzový kontrabasista. Začínal v orchestru A. Kavky, později hrál v orchestrech G. Broma, Z. Bartáka a J. Procházky. V letech 1957–58 hrál s orchestrem K. Krautgartnera v kavárně Vltava. Později založil Studio 5, s nímž přešel d Jazzového orchestru Čs. rozhlasu (JOČR). Stál u zrodu poetické kavárny Viola. Komponoval pro několik orchestrů, nahrál několik alb. Stal se legendou čs. jazzu 2. poloviny 20. stol. Zemřel na následky úrazu

Hybš, Václav (*1935) český dirigent, trumpetista, hudebník a kapelník tanečního Orchestru Václava Hybše, v roce 1987 jmenován Zasloužilým umělcem

Chaplin, Charlie (1889–1977) anglický herec a režisér, nejznámější tvůrce éry němého filmu

Chladil, Milan (1931–1984) zpěvák. Začal zpívat v orchestru E. Knirsche, později v orchestrech Z. Bartáka a K. Hály, v r. 1956 jej angažoval K. Vlach do svého orchestru, v němž pak působil až do své předčasné smrti. Jeho stálou partnerkou byla Y. Simonová. Zpíval též v muzikálech a četných televizních pořadech, v nichž účinkoval i s orchestrem V. Hybše

Illín, Evžen (1924–1985) skladatel, fagotista a saxofonista. Hrál v orchestru K. Vlacha, zkomponoval hudbu k filmu Světáci. Po srpnu 1968 emigroval, v západním Německu skládal hudbu k televizním filmům a seriálům, dvakrát byl přizván i do Hollywoodu

Irmanov, Václav (1919–1995) vlastním jménem Vjačeslav Irmanov, zpěvák a sochař. Narodil se v Rusku, ale rodiče záhy emigrovali do Finska, posléze do Československa. Stal se zpěvákem a kytaristou v orchestru E. Ludvíka. Od r. 1949 se až do své smrti věnoval profesionálnímu sochařství... V Pygmalionu hrál Rytmus 47’s Janem Hammerem a Václavem Irmanovem, Arnošt Kavka v Kotvě (ještě beze mne), v kavárně Vltava Bobek Bryen a Jaroslav Malina, Karel Vlach v karlínském divadle u Voskovce a Wericha

Jedlička, Antonín (1923–1993) herec, komik, imitátor, vystupoval pod pseudonymem Strýček Jedlička. Uměl zpívat, ale i napodobovat nejrůznější zvuky a hlasy. S tímto uměním se uplatnil v mnoha filmech a rozhlasových pořadech (např. ve filmu Adéla ještě nevečeřela)

Jegorov, Evžen (1937–1992) český jazzový hudebník (saxofonista a klarinetista) a herec, nejbližší přítel Ferdinanda Havlíka. Byl synem ruských porevolučních emigrantů, od dětství projevoval výrazný a všestranný umělecký talent, v roce 1958 absolvoval pražskou konzervatoř (klarinet), toužil však stát se hercem, na DAMU ovšem nebyl přijat. Po pěti letech v Divadle Rokoko jej Ferdinand Havlík získal pro svůj orchestr, a tím pro divadlo Semafor, kde hrál (převážně na saxofon) od r. 1964 až do své smrti. Sen o herectví se Evženu Jegorovovi nakonec splnil, začínal jako komparsista na Barrandově (ve filmu Kdyby tisíc klarinetů hrál jednoho ze saxofonistů), a v malých i větších rolích v Semaforu (Tak co, pane barone – hlaví role učitele hudby), postupně dostával i větší role filmové. Nezapomenutelný je jako drogista v Menzlově filmu Slavnosti sněženek, v zahraničí získal popularitu jako otec Adama Bernaua v seriálu Návštěvníci. . . Měl doma večer návštěvu, pilo se, hodovalo a radovalo a když nastal čas hodokvas ukončit, Evžen se uvolil a řekl svým přátelům, že je odveze domů. Taky tak učinil, odvezl je a vydal se na cestu domů. Na křižovatce na červenou usnul. Auta jezdila kolem, vyhýbala se Evženovi a jeho Tatrovce. Policajti, kteří jeli kolem, přišli k autu, viděli Evžena spát, bušili do okna, zjistili, že dveře auta jsou nezamčené, otevřeli je a Evžen málem vypadl z auta. Došlo na soudní řízení a Evžen mi s klidem jemu vlastním povídá: „Co mi můžou udělat! Jmenuji se Evžen Jegorov, bydlím na náměstí Sovětských tankistů a rodiče jsou z Ruska – tak co?“

Jelínek, Jiří (1922–1984) malíř, ilustrátor, jazzový trumpetista a zpěvák. Vystudoval výtvarnou akademii (u F. Tichého), ale od mládí ho přitahovala hudba. O r. 1945 začal profesionálně hrát v orchestrech K. Vlacha a G. Broma. Do divadla Semafor nastoupil jako náhrada za W. Matušku, vytvořil duo s J. Malknechtovou. Jejich nahrávka písně Motýl se stala nejprodávanější deskou své doby. Hrál též ve filmech Kdyby tisíc klarinetů. Pro svůj charakteristický chraplavý hlas se stal vynikajícím imitátorem L. Armstronga, kterému mohl své umění předvést při Armstrongově návštěvě Semaforu v době jeho koncertování v Praze. Jako jeden z mála přežil havárii autobusu s členy orchestru K. Duby v Mongolsku, což ho psychicky značně poznamenalo... Překvapení jsou různá, ale potkat trumpetistu z orchestru Karla Vlacha Jirku Jelínka v Semaforu, bylo překvapení ještě různější... Já žasnul, dlouholetý Vlachovec, člen nově založeného jazzového orchestru Československého rozhlasu pod vedením Karla Krautgartnera a najednou Semafor... Šli jsme si sednout na pivo a Jirka mi podal vysvětlení, proč podepsal smlouvu a rozhodl se takto. Chtěl zpívat, a to byl hlavní důvod. Už u Vlacha natočil s Kubernátem „Chlupatý kaktus“ a pár dalších skladeb... Hlavním vzorem byl Louis Armstrong, kterého Jirka Jelínek zbožňoval a taky jeho zpěv výborně napodoboval... Málokdo věděl, že je výborný malíř a karikaturista. V karlínském divadle bylo dlouho zachováno jeho malířské umění na zdech schodiště do orchestřiště. Bylo plné karikatur hudebníků a herců, byli nakresleni tak perfektně a přesně, že byli naprosto jasně k poznání...

Ježek, Jaroslav (1906–1942) skladatel a klavírista. Od dětství trpěl šedým zákalem. Jako dítě prodělal spálu, která trvale poškodila jeho zdraví. Studoval na pražské konzervatoři (u J. Suka a J. B. Foerstra), kde patřil k nejnadanějším žákům. S J. Voskovcem a J. Werichem vytvořil proslulé trio a složil své nejproslulejší skladby (Tmavomodrý svět, Bugatti step, Pochod stoprocentních mužů atd. ). Před nacistickou okupací uprchl s V+W do USA, kde podlehl dllouhodobé ledvinové chorobě. Po válce byla urna s jeho popelem převezena do Prahy a uložena do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech

Jirmal, Jiří (*1925), vlastním jménem Jiří Novák, kytarista a skladatel. Hrál v orchestrech A. Kavky, K. Vlacha, K. Krautgartnera, F. Havlíka atd. Později se stal profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu kytaristů (např. R. Daška, V. Mikulku)... Arnošt rád měnil jména... „Jirko, ty zpíváš, jsi sólista, nemůžeš se jmenovat Novák, podívej, ty jsi malý, malý Jirka, od teď budeš Jiří Jirmal“ a od této chvíle až dosud je Jiří Novák Jirmalem. Arnošt z recese měnil jména i na plakátech, a tak v Liberci hrál Myromil Hrejfurt, Petr Žíla, Sláva Nazdar, Frýdl Horák (to jsem byl já!), Venca Kravál, Jiří Jirmal. Své jméno nezměnil, to by tam prý nikdo nepřišel...

Jones, Spike (1911–1965) vlastním jménem Lindley Armstrong Jones, bubeník a kapelník. Proslul parodováním populární hudby pomocí kravských zvonců, výstřelů z pistole, klaksonů a výstředních vokálů

Julina, Antonín (1922–2006) kytarista, skladatel a kapelník. Hrál v orchestru L. Habarta a J. A. Šubrta, později v orchestru G. Broma. V r. 1956 založil soubor Rytmus 56, v němž účinkovali mj. M. Pilar, R. Cortés, L. Hermanová, v r. 1958 se vrátil k G. Bromovi. Byl považován za špičkového kytaristu, provázel orchestr R. Connifa na evropském turné. Od r. 1963 byl členem, posléze vedoucím orchestru satirického divadla Večerní Brno

Kabátová, Zita (*1913) česká filmová a divadelní herečka, hrála přibližně v 60 filmech

Kainar, Josef (1917–1971) básník, dramatik a překladatel (z franc. a něm. poezie). Napsal řadu šansonů, prosadil se i jako profesionální hudebník (kytarista a houslista). Jeho texty zhudebnili např. J. Suchý, V. Mišík, M. Prokop, J. Jakoubek

Kavka, Arnošt (1917–1994), český swingový zpěvák a skladatel (přezdívaný „Doktor Swing“), recesista. V roce 1934 založil studentský orchestr Black and White, nahrával jako zpěvák gramofonové desky pro Ultraphon. V roce 1944 byl zatčen gestapem a zbytek války strávil v koncentračních táborech. Krátce před koncem války se mu podařilo utéct z pražského Hagiboru. V 50. letech 20. století mu bylo zakázáno veřejné vystupování, později vystupoval jako hudební komik v lázeňských městech. Jeho orchestrem prošla řada významných osobností české populární hudby... Arnošt byl vždy velmi aktivní a i tentokrát v SIA chtěl využít toho, že kamarádi Evy Olmerové byli skvělí tanečníci. Přišel na nápad, že by bylo dobré vymyslet pro ně nový tanec. Tak se i stalo a přišel na svět tanec, který Arnošt pojmenoval „kavkán“. Dokonce si tento nápad nechal patentovat, zaregistrovat a myslel to úplně vážně, alespoň to tak vypadalo. Já to ale považoval za recesi. Nácviku věnoval Arnošt hodně času, chtěl to mít perfektní. Bral to doopravdy vážně, protože do SIA v ten vrcholný čas pozval komisi na předvedení jeho nového vynalezeného tance. Asi ve 21 hodin Kavka slavnostně oznámil publiku předvedení nového tance a osvětlil vznik a účel kavkánu – má to být nový tanec pro novou mládež. To už jsme všichni kroutili hlavami, zda se Kavka nezbláznil. Vyšehradští jezdci skutečně předvedli své taneční umění, bylo na co se dívat. Mělo to jen jednu vadu – byl to v podstatě jitterbug, vylepšený o socialistické figury. Jako například místo zvedání sukně nad hlavu vystrkovali zadky, mezi tancem si dávali tzv. dvojité Brežněvy, jak se později říkalo, samozřejmě na ten způsob; zvedali ruku se zaťatou pěstí, imitovali práci s lopatou a předvedli i svazácký pochod podobný pochodu Wehrmachtu a další taneční ptákoviny. Kavkán končil několika salty a roznožkou doplněnou takzvaným dlouhým nosem. Takže jasná recese v podání Arnošta Kavky, který po předvedení kavkánu prohlásil do mikrofonu: „To se obzvláště povedlo!“ Tuto větičku vždy pronášel při nezdařené akci, kdy se něco nepovedlo a byl to trapas. Komise byla velmi benevolentní, všichni jsme se shodli na tom, že to bylo na zavření.

Keaton, Buster (1895–1966) americký filmový a televizní komik, režisér, scenárista, vlastním jménem Joseph Frank Keaton, za svůj výraz si vysloužil přezdívku Kamenná tvář

Kemr, Josef (1922–1995) český filmový, divadelní a televizní herec, za svůj život ztvárnil 76 divadelních, 150 filmových a 170 televizních rolí, v roce 1993 získal cenu Thálie za celoživotní dílo

Klepáčová, Eva (*1933) česká herečka (Realistické divadlo), nadabovala např. Nastěnku ze známé pohádky Mrazík

Kodet, Jiří (1937–2005) herec. Na počátku divadelní dráhy hrál v Pardubicích a Ostravě, od r. 1966 v pražském Činoherním klubu, od r. 1990 v ND. Ve filmu a televizi hrával epizodní role, hlavní roli vytvořil ve filmech Musíme si pomáhat a Pelíšky

Kohout, Jára (1904–1994) český filmový herec a zpěvák, v roce 1948 emigroval, nejdříve do Německa, pak do Francie, později pak do USA, v roce 1990 se vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti, je pohřben na pražském Vyšehradě

Kohout, Pavel (*1928) básník, dramatik, jeden z představitelů budovatelské poezie v padesátých letech. Je znám tím, že prošel názorovým vývojem od naprosté podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění až po aktivní účast na tzv. Pražském jaru a nucený odchod do exilu

Koníček, Štěpán (1928–2006) skladatel, dirigent a hudební dramaturg. Dlouholetý dirigent Filmového symfonického orchestru (FISYO), složil hudbu k více než třem stům českých a zahraničních filmů

Kopecký, Miloš (1922–1996) herec, člen činohry Divadla na Vinohradech. Ve filmu i v televizi vytvořil řadu nezapomenutelných postav (Dobrý voják Švejk, Limonádový Joe, Nemocnice na konci města atd. ). V divadle Semafor alternoval s M. Horníčkem a F. Filipovským v roli spisovatele Antonína Sommera ve hře člověk z půdy. Počátkem osmdesátých let moderoval protiemigrantský a prorežimní seriál Čs. televize

Korbař, Leopold (1917–1990) swingový klavírista a skladatel. V letech 1939–1943 byl pianistou v orchestru K. Vlacha, pak byl z rasových důvodů uvězněn gestapem. Po válce působil jako pianista v několika souborech, od r. 1964 byl redaktorem zábavné hudby ve vydavatelství Panton

Kostka, Petr (*1938) český filmový a divadelní herec, 20 let byl členem souboru Národního divadla, od roku 1994 je členem souboru Divadla na Vinohradech

Kovařík, František, jeden ze ředitelů Parku kultury a oddechu Julia Fučíka

Krampol, Jiří (*1939) český herec, moderátor a dabér (Jean-Paul Belmondo, nově i Louis de Funés), v letech 1962 až 1980 s krátkou přestávkou v divadle Na zábradlí, 1983–1990 člen divadla Sermafor (s M. Šimkem obnovil tradici humorných povídek Šimka a Grossmanna z konce 60. let, řada z nich byla na hranici tolerovatelné tehdejším režimem), po r. 1990 v divadle Jiřího Grossmanna

Krautgartner, Karel (1922–1982) průkopník československého jazzu, legendární saxofonista a kapelník, jeho učitelem hry na klarinet byl slavný brněnský klarinetista Stanislav Krtička. Již v 15 letech založil v Brně hudební skupinu Quick Band, za války přešel do orchestru Gustava Broma, později byl 10 let vedoucím saxofonové sekce orchestru Karla Vlacha. V roce 1956 Krautgartner založil vlastní jazzovou skupinu (Karel Velebný, Jan Konopásek aj. ), s níž zpívala Vlasta Průchová a několikrát též Karel Gott. Pravidelná vystoupení tohoto tělesa v kavárně Vltava v Revoluční třídě se stala v druhé polovině 50. let senzací a místem setkávání svobodomyslné mládeže. Reakcí byl nátlak ze strany Stb ke spolupráci, Krautgartner jako protireakci svou mimořádně úspěšnou kapelu rozpustil. Od r. 1960 vedl Krautgarnter Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR). Okamžitě po okupaci v r. 1968 emigroval. Jeho filmová role ve filmu Kdyby tisíc klarinetů je nezapomenutelná ne snad pro svůj význam v době natáčení, ale proto, že když režim v druhé polovině 70. let film opět dovolil promítat, Krautgartnerovo jméno bylo z filmu velmi neuměle vyškrábáno; diváci obvykle čekali u titulků až do okamžiku, kdy se toto místo objevilo, pak často tleskali. . . Otevřel jsem desky s notami, kde byl velký nápis: Karel Krautgartner „Dixie Club“ a bylo mi jasné, že v této kapele se bude hrát dobrá muzika. Karel Krautgartner po odchodu z Brna ke K. Vlachovi prodal veškerý notový archiv a pulty kolegovi Šubertovi. . . Začali jsme znělkou, kterou napsal Karel Krautgartner, a byla tak hezky napsaná, že na mne padla nostalgie, vždyť teď jsem v pořádné kapele, to je to pravé, co jsem chtěl! Však to taky bylo znát u publika, sklidili jsme velký úspěch, který se od jazzových Plzeňáků čekal, Američané tu ovlivnili jazzem celou Plzeň a je to znát dodnes

Krejčík, Jiří (*1918) režisér a scenárista. Jeho prvním filmem byl v r. 1947 Týden v tichém domě na motivy povídek J. Nerudy, později natáčel psychologická dramata (Svědomí, Vyšší princip), životopisné filmy (Božská Ema) i komedie (Svatba jako řemen). Jeho recesistickou návštěvu renomovaného zakázkového krejčovského salonu Kníže popisuje F. Havlík v knize Můj život s klarinetem

Křesadlová, Věra (*1944) česká herečka, zpěvačka a výtvarnice, dlouholetá členka divadla Semafor, bývala manželkou režiséra Miloše Formana

Kříž, Libor (1926–1987) známý pod přezdívkou Bora Kříž, jazzový hudebník – multiinstrumentalista, hráč na akordeon, piano, zpěvák, dirigent, skladatel a aranžér

Kubová, Darina (nar. 1953) česká dramaturgyně

Lloyd, Harold (1893–1971) americký filmový herec-komik a producent, jedna z velkých amerických filmových hvězd éry němých grotesek, během svého života natočil přibližně 200 němých i zvukových grotesek a komedií

Lohniský, Václav (1920–1980) divadelní režisér a filmový herec. Přestože se více věnoval divadelní režii, je známější svými filmovými rolemi, především zápornými postavami (Marečku, podejte mi pero, Dařbuján a Pandrhola, Jáchyme, hod ho do stroje)

Lorenová, Sophia (*1934) vlastním jménem Sofia Villani Scicolone, italská filmová herečka, která se v 60. letech stala hvězdou světové kinematografie. V roce 1950 se jako účastnice soutěže Miss Italia seznámila s filmovým producentem Carlem Pontim. Aby si jej mohla vzít, dal se Ponti v Mexiku rozvést a oba následně získali francouzské občanství (Itálie v té době rozvody neuznávala). Přes změnu státního občanství se Sophia Loren stala nadlouho symbolem italského filmu. V mnoha filmech byl jejím hereckým partnerem Marcello Mastroianni. V roce 1960 získala Oskara za svou roli ve filmu Vittoria DeSicy Horalka, v roce 1991 pak Oscara ze celoživotní herecké dílo. . . Navíc měl Sigvald smysl pro humor a rozdával ho v hojné míře a při každé příležitosti. Tak třeba dopravní značku, kde byly vyznačeny dva hrbolky upozorňující na poškozenou silnici, pojmenoval Sophia Loren

Ludvík, Emil (1917–2007) skladatel, aranžér a dirigent, obhájce lidských práv a odpůrce komunistického režimu. V jeho orchestru, který založil v r. 1940 hráli např. Jan Hammer st., J. Verberger a zpívali V. Irmamov a R. Cortés. Po 2. světové válce byl tajemníkem prezidenta Beneše, kterému v r. 1948 radil, aby zabránil komunistickému puči vyhlášením stanného práva. Za své postoje byl komunisty vězněn a pak sledován StB. Je nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu

Lustig, Arnošt (1926–2011) český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor řady děl s tématem holocaustu . . . na parketu vynikal hlavně Arnošt Lustig se svou partnerkou, herečkou Jiřinou Petrovickou . . . způsob a styl jejich tance – figur, se dal klidně nazvat recese, zvláště ty taneční figury, a zvuk po zdařilém zakončení pokaždé připomínal koňské zaržání. Fred Lustig Astaire a Ginger Petro-Rodgers byli zakládající srandisté tohoto předem již úspěšného večera. Ale ta hlavní veselá legrace měla teprve přijít . . . [viz Fred Astair]

Malásek, Jíří (1927–1983) český hudební skladatel a klavírista, od roku 1959 byl hudebním dramaturgem České televize, v roce 1980 získal ocenění zasloužilý umělec

Malina, Jaroslav (1912–1988) skladatel populární hudby a kapelní. V letech 1938 –1949 hrál se svým orchestrem v kavárně Vltava, kde s ním vystupovali známí zpěváci (Bajo trio, Arnošt Kavka, Standa procházka, Inka Zemánková). Po roce 1958 se orchestr do kavárny vrátil, tehdy s ním začal zpívat Karel Gott

Mandlová, Adina (1910–1991) vlastním jménem Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, česká filmová a divadelní herečka, v Německu známá pod pseudonymem Lil Adina

Mareš, Karel (1927–2011) klavírista, skladatel, režisér divadla Semafor, který pro divadlo v roce 1963 získal tehdy začínajícího Karla Gotta. Jako autor hudby i textař se podílel rovněž na odstartování kariéry dalších slavných zpěváků i hudebních skupin. Podobně jako Jiří Šlitr byl i Karel Mareš nadán mimořádnou melodickou a harmonickou invencí a spolu s ním měl rozhodující podíl na vysoké úrovni české populární hudby 60. let. V atmosféře, kdy celá společnost vzhlížela k čemukoli „západnímu“, dosahovaly jeho písně jako Hvězda na vrbě takové obliby, že dokázaly v naší domácí hitparádě (Dvanáct na houpačce Jiřího Černého) opakovaně sesadit písně skupiny Beatles. K jeho dalším evergreenům patří např. Oliver Twist, Tam za vodou v rákosí nebo U Kokořína. Karel Mareš byl ovšem také žádaným skladatelem filmové hudby, k jeho prvním úspěchům patřila hudba k filmům Miloše Formana Konkurs (1963) a Hoří má panenko (1967) . . . Kapela zrovna hrála Glenn Millerovo In the Mood a na parketu Semaforáci vedeni Karlem Marešem nasadili jitterbug, který předváděli v precizním americkém provedení. Netrvalo dlouho a k pódiu přiběhla paní vedoucí, rozčileně mávala na kapelu, aby přestali hrát, a poslala je domů. Semaforáci se nevzdali, Karel Mareš zasedl ke klavíru a pokračovalo se ve velkém stylu. To už jsme byli v sále sami. Ruští občané byli též požádáni o opuštění restaurace. Zbyli jsme sami, večeři jsme nedostali, a tak bylo zbytečné něco podnikat. V restauraci zbyl jen vrátný, vedoucí taky zmizela a my jsme se odhodlali též k odchodu a dobře jsme učinili. Vyšli jsme ven a za malinkou chvíli přijela ruská policie

Matuška, Waldemar (1932–2009) zpěvák a herec, jeden z nejpopulárnějších českých zpěváků 60. a 70. let. Vyučil se sklářem v Karlových Varech, kde také začal zpívat v amatérských souborech. V r. 1960 byl angažován do divadla Semafor. Z té doby pocházejí jeho nejznámější písně (např. To všechno vodnés čas). S E. Pilarovou a K. Štědrým vytvořil populární dueta (Ach ta láska nebeská, Mám malý stan). Později odešel do divadla Rokoko. Vystupoval po celé Evropě i v USA. Hrál ve filmech i v televizi (Kdyby tisíc klarinetů, Limonádový Joe, Všichni dobří rodáci atd. ) V r. 1986 zůstal i se ženou v USA. Komunisti zakázali uvádět jeho písně, přesto se jeho pohřbu, který se konal v Praze zúčastnilo na 10 000 lidí

Menzel, Jiří (*1938) jeden z nejslavnějších českých režisérů, rovněž vynikající herec. Jeho film Ostře sledované vlaky podle povídky Bohumila Hrabala získal v r. 1966 Cenu Americké filmové akademie (Oskara), další z jeho filmů, Vesničko má středisková, byl na Oskara nominován v r. 1985. Trezorový film Skřivánci na niti získal v r. 1990 cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. V r. 1996 byla Menzelovi udělena cena Český lev za dlouholetý přínos českému filmu. Je též zahraničním členem Americké filmové akademie a nositelem francouzského řádu Chevalier des Arts et Lettres (Rytíř umění a literatury). Jako filmový režisér je Menzel nepřekonatelným mistrem ve vytvoření specifické atmosféry, která diváky láká vidět jeho filmy znovu a znovu, proto např. jeho Slavnosti sněženek patří k nejčastěji vysílaným filmům několika českých televizních stanic ... A teď prudce zpět k Faustovi. Představení mělo mimořádný úspěch, herecký soubor byl vyrovnaný, každý hrál s chutí, a taky se to projevilo na zájmu diváků, hodně dopředu bylo vyprodáno. Nesmím zapomenout na Jiřího Menzela, pana režiséra, má velkou zásluhu na úspěchu. Jeho režie byla stylově čistá – Protektorát jako když vyšije...

Merten, Vojta (1895–1945) vlastním jménem Vojtěch Bartůšek, divadelní herec, později ředitel Malé operety v Praze. Vyučil se typografem, avšak již na začátku 1. sv. války se živil jako herec, nejprve u kočovné divadelní společnosti, po válce působil v několika pražských divadlech. V r. 1923 hrál poprvé živého Kašpárka v představeních pro děti (do té doby šlo pouze o typicky loutkovou postavu), v hrách vystupoval i hloupý policajt Šmidra. V r. 1929 vystupoval se svými hrami, jejichž texty si sám psal, i na jevišti Osvobozeného divadla, kde byla zavedena představení pro děti. Přes nepříliš dobrou uměleckou úroveň si Mertenův Kašpárek získal velkou popularitu, jeho hry začala uvádět i další česká divadla a obliby Kašpárka u dětí Merten s velkým komerčním úspěchem využíval i v reklamě pro různé české i zahraniční firmy... Stejně to byl trochu zázrak, ale bylo to paradoxně snazší než dnes. Na národním výboru v Praze 2 úřadoval zanícený kulturní inspektor Budín. Když vyslechl Suchého žádost o přidělení divadelního sálu a zjistil, že nežádá žádnou finanční podporu, přidělil bez váhání opuštěný sál ve Smečkách, kde předtím působil Vojta Merten – slavný kašpárek, divadlo pro děti

Millonig, Jiří, hudební skladatel a producent, autor kdysi velmi populární skladby Sluneční řeka… První dáma českého swingu, a proto se znelíbila stranovládě. Zní to neuvěřitelně, ale stala se traktoristkou. Absurdistan ukazoval svou kulturní tvář. Mé rozhodnutí bylo jednoznačné, Inka Zemánková si zaslouží podporu a tu největší snahu, aby mohla opět zpívat. Slíbil jsem jí maximum své snahy, s Millonigem jsem promluvil, ani jsem mu nemusel moc vysvětlovat, přerušil mě a říkal,že Inku musíme prosadit a okamžitě se dal do práce… Bylo určeno datum nahrávání v Supraphon studiu, dával jsem partitury k rozpisu, objednával muzikanty a najednou bác! Millonig volal: „Je to zaraženo, nahrávat se nebude! Přišel zákaz přímo z kulturního odboru ÚV KSČ.“

Miller, Glenn (1904–1944), americký jazzový hudebník (trombonista), kapelník jednoho z nejslavnějších big bandů swingové éry, s nímž jsou spojeny sklady "In the Mood", "Pennsylvania 6-5000", "Chattanooga Choo Choo", "A String of Pearls", "Tuxedo Junction" aj.

Molavcová, Jitka (*1950) zpěvačka a herečka divadla Semafor (od roku 1970). Již při studiu na střední průmyslové škole grafické se intenzivně věnovala hudbě (kromě zpěvu hrála dobře na kytaru), v roce 1970 zvítězila v celostátní pěvecké soutěži Talent 70 a následně byla v konkurzu vybrána do divadla Semafor, které právě řešilo koncepční změny (smrt Jiřího Šlitra, začínající normalizace). Semafor umožnil plné rozvinutí výrazného hereckého talentu Jitky Molavcové (Kytice, Elektrická puma, Smutek bláznivých panen), zejména talentu komického. Molavcová se postupně stala hlavní hereckou partnerkou Jiřího Suchého a podobně jako Ferdinand Havlík nahradil Jiřího Šlitra po hudební stránce, Molavcová jej nahradila v komediálních výstupech. Od poloviny 80. let je s Jitkou Molavcovou spojena postava Žofie Melicharové (původně z hry Jonáš – reminiscence z 60. let – Jonáš a tingltangl). Spojení Molavcové se Semaforem staví poněkud do pozadí fakt, že jde skutečně o jednu z našich nejtalentovanějších hereček a zpěvaček, za roli Dolly Leviové v muzikálu Hello Dolly (Karlínské divadlo) získala Molavcová cenu Thálie za rok 1996. Známá je i její obliba u dětí, pro které hraje již od začátku 80. let. . . Jitka Molavcová je všestranným klaunem, umí dobře klaunské řemeslo, a to je základ. Naučila se hrát na několik hudebních nástrojů, na saxofon ji učil Evžen Jegorov a ten mi tenkrát řekl: „Člověče, ta holka má smysl pro muziku a ten saxík se učí, ti řeknu, to jde samo, když to půjde takhle rychle, tak nám oběma vypráší kožichy, ta nás vysaxofonuje!

Moravec, Emanuel (1893–1945), pseudonym Stanislav Yester, český politik, legionář, teoretik válečnictví, později ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády. Patřil k nejaktivnějším představitelům české kolaborace s nacistickým okupačním režimem

Moučka, Jaroslav (1923–2009) český divadelní a filmový herec, čtyřicet let působil v Divadle na Vinohradech, v roce 1978 získal titul zasloužilý umělec

Mrázek, Fanda (1903–1970) herec - komik a zpěvák. Jeho velká popularita vyvrcholila ve 30. letech 20. stol.

Nová, Dáša (*1966) česká zpěvačka a moderátorka, působila i v divadle Semafor

Novák, Petr (1945–1997) zpěvák a skladatel. Založil skupinu George and Beatovens. K jeho nejznámějším písním patří Náhrobní kámen, za nějž získal r. 1967 Zlatého slavíka a Klaunova zpověď. Jeho textařem byl Ivo Plicka. Psal i pro jiné zpěváky. V první polovině 70. let vystupoval v Semaforu, F. Havlík a J. Suchý pro něj napsali píseň Dívenka z duhy. Po celou kariéru se potýkal se zdravotními problémy

Novotný, Jiří Datel (*1944) český herec, publicista, scenárista a režisér, část své profesní kariéry strávil divadle Semafor. Hrál též v populárním seriálu čs. televize Návštěvníci

Nový, Oldřich (1899–1983) herec, režisér, zpěvák. V letech 1919–1935 byl členem Zemského divadla v Brně, v letech 1935–1948 měl vlastní divadlo v Praze. Po nástupu komunistů k moci spolupracoval až do poloviny 70. let s Hudebním divadlem v Karlíně. V divadle proslul zejména rolí v operetě Mamzelle Nitouche, z filmových rolí je nejznámější jeho Kristián. Další role vytvořil ve filmech Eva tropí hlouposti, Roztomilý člověk, Valentin Dobrotivý atd.

Olmerová, Eva (1934–1993) česká jazzová zpěvačka, šansoniérka, často je přirovnávána ke zpěvačce Bessie Smith... Tady objevil Arnošt Evu Olmerovou, která se jako jazzová zpěvačka zařadila mezi tu světovou první třídu. Chodila do SIA klubu s partou, která neměla dobrou pověst, říkali si „Vyšehradští jezdci“, ale byli to senzační tanečníci... Jednou večer nám Kavka oznámil, že je mezi námi vynikající jazzová zpěvačka a dodal: „Pánové, teď něco uslyšíte!“ Byli jsme strašně zvědaví, nevěřili jsme a čekali nějakou recesi. Kavka ohlásil publiku výjimečně velmi vážně, že nám teď zazpívá nový objev Eva Olmerová, a pak už celý sál ztuhl překvapením nad naprosto novým způsobem, stylem a hlasem, kterým se Eva uvedla před námi všemi...

Osten, Harry (1896–datum úmrtí není známé), vlastním jménem Siegfrid Grzyb. Narodil se v Karviné jako syn židovského kantora (který vede v synagóze motlitby). Od poloviny dvacátých let vystupoval se svým orchestrem v Praze

Pánek, Lubomír (*1932) jazzový zpěvák, instrumentalista, vedoucí vokálního souboru. Hrál v orchestru Z. Bartáka, v Hudebním divadle v Karlíně, zpíval ve sboru s orchestrem K. Vlacha. V r. 1959 nastoupil do divadla Semafor, kde hrál na ventilový trombon v orchestru F. Havlíka a založil Sbor Lubomíra Pánka, který vedle vystupování v Semaforu hrál také samostatně. Snímky s dvojicí S+Š vyšly na deskách Supraphonu (např. Klokočí, Láska nebeská). Velký úspěch soubor zaznamenal při doprovázení R. Conniffa (spolu s orchestrem G. Broma) při jeho evropském turné. Sbor ukončil činnost v r. 1993, dnes je L. Pánek hudebním režisérem v televizi a vyučuje na LŠU

Parker, Charlie (1920–1955) vlastním jménem Charles Christopher Parker, zvaný Bird ebo též Yardbird, americký jazzový saxofonista a skladatel. Od r. 1944 hrál v orchestru B. Ecksteina spolu s M. Davisem, D. Gillespiem a dalšími protagonisty vznikajícího bopu. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších jazzových hudebníků a skladatelů, ovlivnil hru řady svých současníků

Patrasová, Dagmar (*1956) populární česká herečka a zpěvačka, absolventka hudebně-dramatického oddělení pražské konzervatoře. Vzhledem k výraznému talentu i dobrému rodinnému zázemí (oba její rodiče byli profesionální hudebníci) od dětství systmaticky směřovala k profesionální umělecké dráze (klavír, kytara, Kühnův dětský sbor, dramatický kroužek Jiřiny Steimarové), již v době studia na konzervatoři začala hrát a zpívat v divadle Semafor, kde později působila 10 let v stálém angažmá (Smutek bláznivých panen, Kytice, Sladký život blázna Vincka aj. ). V sedmdesátých a osmdesátých letech byla hojně obsazována do českých filmů, jak pro její herecký talent, tak pro přirozenou ženskou krásu. Mezinárodní popularitu ji přinesly role v seriálech Arabela a Návštěvníci. V 80. a 90. letech se stala nejpopulárnější herečkou televizních pořadů pro děti ("Dáda"). V r. 1983 se vdala za saxofonistu Felixe Slováčka. . . . Tak představení pomalu končilo, Felix Slováček milostným pohledem sledoval Dádu a ona totéž opětovala. Stačilo teď zahrát Lásko, bože, lásko, navodila se atmosféra a na jeviště pomalu kráčela paní Květa s kyticí v ruce, Dáda už se šarovala naproti ji převzít, ale paní Květa změnila směr a předala kytici okázale mně a s úsměvem a dobře zahranou úklonou k mé osobě odešla. Lidi tleskali, mysleli si, že mám asi narozeniny, já se klaněl, děkoval a řekl jsem hlasitě Dádě, která ze sebe vymačkávala vztek: „Prosím tě, odnes mi to dozadu. “

Patton, George Smith (1885–1945) generál armády Spojených států amerických, velitel 3. americké armády, která osvobodila západ a jihozápad Čech, včetně města Plzně či Rokycan

Pauer, Jiří (1919–2007) skladatel a pedagog. Složil pět oper, balet, orchestrální a komorní hudbu, také Hymnus komunistické straně. V letech 1953–1955 a 1965 až 16 byl šéfem opery ND v Praze, v letech 1970 až 1989 byl ředitelem ND. Od r. 1958 do r. 1980 byl rovněž uměleckým ředitelem České filharmonie. Byl též funkcionářem různých hudebních organizací, na hudební fakultě AMU vyučoval skladbu

Peřina, František (1911–2006) letec. V r. 1938 vstoupil do francouzské cizinecké legie, po vypuknutí války se stal jedním z prvních českých stihačů na západní frontě. Ve Francii byl sestřelen a vážně zraněn. Po odchodu do Velké Británie byl zařazen do 312. československé stíhací perutě

Peterson, Oscar (1925–2007) kanadský jazzový pianista a skladatel, některými kritiky byl považován za jednoho z nejlepších pianistů všech dob. Vystupoval např. s L. Armstrongem, E. Fitzgeraldovou, L. Hamptonem, B. Holidayovou, v r. 1969 vystoupil v Praze na Mezinárodním jazzovém festivalu, poté ještě v r. 1974 s C. Basiem

Petr, Ferdinand (1911–1968) skladatel a kapelník. V r. 1943 založil vlastní kapelu orientovanou od lidovek až po swing. Úspěch u publika měla jeho Mělnická polka

Petr, Zdeněk (1919–1994) skladatel a aranžér. V letech 1939–1949 pracoval v nakladatelství R. A. Dvorského a uplatnil se i jako aranžér v jeho orchestru, po válce dlouhodobě spolupracoval s orchestrem K. Vlacha, pro nějž např. instrumentoval americký muzikál Divotvorný hrnec (provedený v divadle V+W). S libretistou V. Dvořákem vytvořil hudební komedii Sto dukátů za Juana. Některé z písní se staly tehdejšími hity (Píseň pro Kristýnku, Dobrou noc). Do filmu Císařův pekař a Pekařův císař složil závěrečnou píseň Ten dělá to a ten zas tohle. Koncem 50. let měla úspěch píseň Červená aerovka, koncem 60. let Filosofská historie na text Ivo Fischera v divadle Rokoko. Slovy Zdeňka Svěráka: „Zdeněk Petr se zasloužil o českou hudbu, jmenovitě o její taneční, populární a především hudebně-dramatický žánr během uplynulých padesáti let“

Philipe, Gérard (1922–1959) jeden z nejpopulárnějších francouzských herců u nás známý zejména z filmu Fanfán Tulipán. Na jeho počest je ve Francii každoročně udělována filmová Cena Gérarda Philipa mladým filmovým hercům

Pilarová, Eva (*1939) česká zpěvačka a herečka, trojnásobná vítězka čtenářské ankety Zlatý slavík a řady mezinárodních cen). V roce 1981 obdržela titul Zasloužilá umělkyně, v r. 1998 byla vyznamenána Cenou Masarykovy akademie. V 60. letech patřila k nejlepším evropským jazzovým zpěvačkám, bývala srovnávána s Ellou Fitzgerald – Josef Škvorecký jí dal přezdívku „Eva Fitzpilarová“

Pivec, Jan (1907–1980) český herec, v roce 1958 obdržel titul zasloužilý umělec, 1963 titul národní umělec

Plachta, Jindřich (1899–1951) vlastním jménem Jindřich Šolle, český herec a spisovatel, během své herecké kariéry hrál ve 118 filmech

Popper, Jiří(*1930) zpěvák. Začal zpívat v r. 1954 v orchestru F. Petra, záhy přešel do orchestru J. Procházky. V r. 1958 byl angažován do pražské Alhambry pro revui Dva modré balonky, jejíž ústřední melodii proslavil i v tehdejší NDR, kde často hostoval s programem ze skladeb českých autorů. Po srpnové okupaci sovětskými vojsky emigroval do Švýcarska, v důchodu žije ve Španělsku

Pospíšil, Jára (1905–1979) český operní a později především operetní zpěvák a herec

Porter, Cole Albert (1891–1964) americký skladatel a textař. V r. 1916 odešel do Francie, sloužil v cizinecké legii, pak se stal důstojníkem francouzské armády, bohatě se oženil a skládání se věnoval jen pro zábavu. Do USA se vrátil v r. 1928 a okamžitě se proslavil muzikálem Paris. Ve třicátých letech uvedla divadla na Brodwayi osm jeho muzikálů. Filmová verze jednoho z nich se u nás uváděla pod názvem Veselý rozvod (se slavnou písní Nigth and day). Filmy natočené podle jeho komedií měly celosvětový úspěch. V historii hudebního divadla měla největší úspěch komedie Kiss me Kate na motivy Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy. Ve filmu Higth society zpívaly Porterovy písně B. Crosby, L. Armstrong a F. Sinatra. V r. 1937 utrpěl Porter při pádu z koně několikanásobné zlomeniny nohou, které se nepodařilo vyléčit. Po 31 operacích mu v r. 1958 jednu nohu amputovali, ale ani na invalidním vozíku nepřestal komponovat

Poslední, Josef (1922–1968) hráč na bicí. Hrával už jako student s orchestry E. Ludvíka a J. Maliny, po válce nahrával gramofonové desky s orchestrem K. Vlacha, s nímž vystupoval do r. 1958. V tomto období byl naším nejlepším hráčem na bicí ve velkých kapelách. Zároveň účinkoval s combem Swing Stars v kavárnách LLoyd a SIA. V r. 1958 založil orchestr, s nímž hrál v pražské Alhambře a kavárně Vltava. Po zániku orchestru přijal angažmá v orchestru K. Duby, s nímž zahynul při pádu autobusu do propasti v Mongolsku

Prachař, Ilja (1924–2005) český herec a dramatik, v roce 1951 obdržel za hru Hádajú se o rozumné Státní cenu a za své herectví byl oceněn vyznamenáním Za vynikající práci (1967), titulem zasloužilý umělec (1983) a Cenou Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu (1997)

Preis, Ivo (*1929) trumpetista. Hrál v orchestrech K. Vlacha a K. Krautgartnera, v letech 1959–1964 byl členem Filmového symfonického orchestru (FISYO), v r. 1964 se stal trumpetistou FOK. S Pražským komorním orchestrem (PKO) nahrál v r. 1968 koncerty pro trubku skladatelů Telemanna, Haydna a L. Mozarta. Téhož roku dostal nabídku ke spolupráci s Berlínskou filharmonií pod vedením H. von Karajana, ale rozhodl se pro angažmá v Hessenském rozhlasovém orchestru, kde zůstal až do odchodu na odpočinek

Prima, Louis (*1912–1978) americký trumpetista a zpěvák, showman armstrongovského typu. V jeho combu New Orleans Gang hrávali známí jazzoví hudebníci, v r. 1936 hrál s B. Crosbym ve filmu Rhythm on the range. Aktivní činnost ukončil pro mozkový nádor

Procházka, Jiří (*1921) saxofonista a kapelník, vystudoval na konzervatoři klavír a hoboj, od r. 1941 saxofonista a hobojista orchestru Bobka Bryena. Po válce hrál v orchestrech W. O. Ursmana (Belgie), Břetislava Diviše a v roce 1950 založil vlastní soubor, s nímž několik let hrál i Ferdinand Havlík. . . Po rozpadu orchestru Zdeňka Bartáka byla nabídka od Jiřího Procházky vítaná. Z orchestru Karla Vlacha přešli k Procházkovi saxofonisté Václav Křehla a Kamil Lochman, další známý hráč, velmi zkušený a znalý klarinetista a saxofonista Karel Balaš, baryton saxofon hrál Václav Souhrada, dobrý aranžér a skladatel, trumpetová sekce se špičkovými hráči – Rudolf Přibík, Antonín Štěpánek, Květa Rohleder, Jan Zeman a Luboš Pánek, na zvuku těchto trubek se dal nabrousit nůž . . . Orchestr Jiřího Procházky patřil v druhé polovině 50. let k našim nejvýznamnějším tělesům v oblasti taneční hudby (dokázal však na dobré úrovni hrát i jazz), získal trvalé angažmá v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (tedy na Pražském výstavišti), odkud byl opakovaně vysílán do zahraničí, velké úspěchy měl v NDR. Jak popisuje Havlík ve své knize, Procházka později (ne zcela dobrovolně) předal vedení orchestru Kamilu Lochmanovi 

Průchová, Vlasta (1926–2006) jazzová zpěvačka, manželka Jana Hammera st. a matka skladatele a hudebníka Jana Hammera. Byla průkopnicí jazzové hudby u nás. Společně s V. Irmanovem začala zpívat v Mariánských Lázních, v r. 1947 zpívala se skupinou Rytmus 47 v pražském Pysgmalionu, později s manželem na jazzových koncertech v Lucerně. Bývala členkou nebo hostem orchestrů L. Habarta, F. Havlíka, F. Petra, K. Krautgartnera. Spolu s Inkou Zemánkovou a Evou Olmerovou pravděpodobně nejslavnější česká jazzová zpěvačka. Zpívala rovněž pop-music (např. s Karlem Gottem, či Milanem Chladilem), po emigraci jejího syna Jana v r. 1968 dostala zákaz nahrávání. . . Po odchodu sovětské delegace došlo na vydařené jam-session, kdy si přišel zahrát na basu slavný hokejista „zlý muž“ Dewsbury. Honza Hammer se s Vlastou Průchovou doslova odvázali a jam-session skončilo v pozdních nočních hodinách, tedy spíš druhý den

Přenosilová, Yvonne (*1947) zpěvačka, bývalá redaktorka rádia Svobodná Evropa. Její konkurs do divadla Semafor zvěčnil začínající režisér Miloš Forman ve své filmové prvotině Konkurs (1963). Šlo ovšem o konkurs fiktivní (točený skrytou kamerou), všiml si jí však „lovec talentů“ Karel Mareš a pozval ji do konkurzu skutečného, v kterém zvítěžila. V letech 1963 až 68 patřila k nejvýraznějším a nejpopulárnějším českým zpěvačkám (páté místo v soutěži Zlatý slavík 1965), jejími největšími hity byly Roň slzy, Tak prázdná, Boty proti lásce, Mně se líbí Bob, Zimní království aj., převážně převzaté melodie s českým textem. Zpívala v Semaforu, se skupinou Olympic, její slibnou kariéru přerušila okupace v r. 1968 poté co podepsala petici Dva tisíce slov (jako dcera vysokého důstojníka československé armády nespravedlivě odsouzeného v 50. letech byla vychována v duchu ideálů tradiční demokratické společnosti). Po emigraci působila jako letuška British Airways, mnoho let působila ve Svobodné Evropě. . . Ale v novinách stojí, že je to hudební klauniáda celého Havlíkova orchestru, který je jako já doma v těch hudebních srandičkách a parodiích hlavně na bigbeatovou mánii. Havlík s Jegorovem mají dlouhé vlasy až na záda a zpívají jak Přenosilová a Sedláček

Příhoda, Váša (1900–1960) slavný český houslista. Své nadání projevil již v dětství, v patnácti letech již vystoupil s Českou filharmonií. Vynikl jako interpret děl J. S. Bacha, N. Paganiniho a G. Tartiniho. Působil převážně v zahraničí

Reinhardt, Django (1910–1953) belgický jazzový kytarista romského původu, s houslistou Stéphanem Grappellim založil v r. 1934 legendární Quintette du Hot Club de France, ve své době jediné evropské hudební seskupení, které získalo obdiv u amerických jazzových hudebníků. Jeho slavnou skladbu „Minor Swing“ hraje Johnny Depp ve filmu Čokoláda

Reys, Rita (*1924) nizozemská jazzová zpěvačka. V r. 1964 vystoupila na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze a při této příležitosti nahrávala pro Supraphon

Rich, Buddy (1917–1987) americký hráč na bicí a zpěvák. Již v šesti letech vystupoval jako bubeník v kabaretech. Hrál ve swingových orchestrech, zejména u H. Jamese a T. Dorseyho. V r. 1966 založil vlastní big band, s nímž vystupoval např. v Las Vegas a na četných zájezdech a festivalech, v r. 1970 i na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze. Je považován za jednoho z nejlepších světových bubeníků

Rogers, Ginger (1911–1995) americká tanečnice,herečka a zpěvačka. Účinkovala ve více než 70 filmech, z toho v 10 muzikálech byla partnerkou F. Astaira. U nás byly uvedeny její filmy Historky z metropole a Zuzanka v nesnázích

Roháč, Ján (1932–1980) vynikající filmový, televizní, divadelní a hudební režisér, spoluzakladatel Laterny magiky, spolupracoval na programu Kinoautomatu pro světovou výstavu v Montrealu, v Semaforu režíroval většinu oblíbených her

Rokl, Rudolf (1941–1997) klavírista, skladatel a aranžér. Hrával v triu s L. Hulanem a I. Dominákem, později v orchestrech K. Krautgartnera a K. Vlacha, v letech 1964–1965 v Semaforu. S K. Gottem byl půl roku v Las Vegas, podílel se na aranžích mnoha gramofonových a rozhlasových nahrávek. Věnoval se též interpretaci klasické hudby. S K. Růžičkou vystoupil v r. 1982 na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze

Rühmann, Heinz (1902–1994) jeden z nejznámějších německých herců 20. století

Růžička, Karel (*1940) klavírista, patří k našim nejznámějším jazzovým hudebníkům. Čtyři sezony hrál u F. Havlíka v Semaforu, pak v Jazzovém orchestru čs. rozhlasu (JOČR). V sedmdesátých letech hrál v souboru Jazz Celula L. Decziho, později v souboru S+HQ Karla Velebného a zároveň pohostinsky vystupoval s předními jazzovými sólisty (R. Dašek, J. Stivín, R. Rokl aj.). Vyučuje na Konzervatoři J. Ježka

Rychlík, Jan (1916–1964) skladatel jazzové i klasické hudby. Složil hudbu k filmům Limonádový Joe, Hudba z Marsu, Kavárna na hlavní třídě... Hněv k jazzu začal pozvolna ubývat, vliv padesátých let slábnul. Začaly se vydávat i různé články o jazzu, připravoval se sborník Jazz 58, vydání bylo sice díky Dušanu Havlíčkovi zastaveno, ale po čase vyšel znovu pod jménem Taneční hudba a jazz. Tedy alespoň něco – jazz byl. Vyšla i druhá knížka Proměny a pověry jazzu od Jana Rychlíka...

Salačová, Jiřina (1920–1991) zpěvačka. Byla členkou vokální skupiny Sestry Allanovy a ve 40. a 50. letech patřila k našim nejpopulárnějším zpěvačkám v oblasti popmusic. Od r. 1940 zpívala též jako sólová zpěvačka v orchestru K. Vlacha. V r. 1984 zpívala s orchestrem V. Hybše na jeho vánočním turné. K jejím nejznámějším písním patří např. Pod starou lucernou, Říkej mi to potichoučku nebo Šumění deště

Salivarová, Zdena (*1933) spisovatelka a překladatelka, manželka Josefa Škvoreckého. Po odchodu do exilu po sovětské okupaci Československa založila v Kanadě nakladatelství Sixty-Eigth-Publishers, kde vydávala díla u nás zakázaných autorů... Příští zastávka byla Toronto a setkání s Josefem Škvoreckým a jeho manželkou Zdenou Salivarovou. S oběma jsem se dobře znal, s Josefem jsme měli v Praze velice dobré styky, naplánovaný pořad o jazzu a kolem jazzu, který se měl realizovat v Semaforu. Z neznámých důvodů nebyl schválen. Zdena byla členkou divadla, které taky sídlilo ve Smečkách, a zpívala v pěveckém kvartetu. Tyto styky v Praze byly přerušeny emigrací manželů Škvoreckých a v Torontu jsme se po dlouhých letech setkali... Přijeli jsme do Toronta, ubytovali se v jednom z nejlepších hotelů. Jako spolubydlící mi byl přidělen mladší turista, docela sympaťák. Můj spolubydlící mě překvapil otázkou, zdali by mohl jít na naše setkání se mnou. Co se dalo dělat, on tak prosil, že by ho rád viděl, seznámil se – prosím! A tak bylo vyhověno, snad to Škvoreckým nebude vadit...

Saze vokální duo, které v době účinkování v Semaforu ve skupině J. Suchého tvořili zpěváci Jiří Burian a Jan Nádvorník. Vystupovali ve hrách Kytice, Zuzana v lázni a na zájezdových programech Čarodějky a Slečna v sedmé řadě. Jejich nejúspěšnější skladba je písnička Václava mám nejradši. Jan Nádvorník později vstoupil do politiky, J. Burian zemřel v r. 2008

Sedláček, Pavel (*1941) zpěvák. V r. 1957 zvítězil písní Billa Haleyho Rock Around the Clock v soutěži amatérských zpěváků a v r. 1959 vyhrál soutěž Hledáme mladé talenty písní Elvise Presleyho Jailhouse rock. V r. 1962 ho angažoval Jiří Suchý do Semaforu jako zpěváka tzv. big beatu a složil pro něj s Jiřím Šlitrem píseň Život je pes, která okamžitě získala mladou generaci. Traduje se, že Sedláček u nás zavedl název big beat jako termín pro rock´n´roll, který komunisty dráždil. Po nuceném přerušení činnosti již nikdy nezískal bývalou popularitu

Sehnal, Jiří (1932–2006) herec, malíř, scenárista. Patřil k zakládajícím osobnostem Semaforu, v r. 1961 emigroval do NSR, kde se stal hlasatelem stanice Svobodná Evropa, pozdějižil v USA, kde získal občanství a přijal pseudonym Jettro Spencer McInthos. Poněvadž se neprosadil jako spisovatel, živil se malováním obrazů, které na doporučení Miloše Formana kupovaly hollywoodské hvězdy (např. Shirley McLane, Jack Nicholson, Henry Fonda)

Setleři vokální skupina zaměřená zprvu na interpretaci trampských písní, na české hudební scéně působila více než 50 let. Účinkovala v pražských divadlech a kabaretech, její písně se objevily v mnoha českých filmech

Shu, Eddie (1918–1986) vlastním jménem Edward Shulman, americký jazzový saxofonista, na přelomu 40. a 50. let 20. stol. člen orchestru Lionela Hamptona, později pak hrál hlavně s legendárním polsko-americkým jazzmanem Genem Krupou. V sezóně 1964–65 hrál s Louisem Armstrongem (All-Stars), s nímž navštívil Prahu a rovněž divadlo Semafor. . . Kapela také odešla a zůstal jen klarinetista a saxofonista Eddie Shu a začalo se džemovat. A to bylo pohraníčko! Eddie hrál jak Pánbůh (s nábožnou úctou), hrál úplně jinak než s Armstrongem, hrál moderní jazz s úžasnou technikou a skvělými nápady. Překvapil nás, když prohlásil, že v Armstrongově orchestru hraje jen proto, že si zde vydělává dost peněz, a to že je jediný důvod, jinak tam není moc šťastný. . . Přes dobré hudební vzdělání začal Eddie Shu vystupovat nejprve jako bavič (břichomluvec a hráč na harmoniku), teprve za války začal hrát v armádních big-bandech na saxofon, v 50. letech již patřil k nejuznávanějším jazzovým saxofonistům. Ke konci Batistovy éry hrál s dalšími předními americkými jazzmany v jazzových klubech v Havaně. Tato část jeho života je údajně zachycena ve filmu The Lost City (2005), jehož režiséra Andy Garciu zažalovala Carol Shulmanová za neautorizované využití příběhu jejího zesnulého muže

Schlier, Ado (*1934) německý hudební publicista, rozhlasový a televizní moderátor (mnoho let moderoval pro německy mluvící televizní stanice finále Eurovize) organizátor jazzových festivalů, uznávaný expert v oblasti jazzové hudby

Schránil, Raul (1910–1998) český filmový herec, představitel mužů z vyšších společenských vrstev a světáků. Diváky upoutal nejvíc jeho zjev a uhlazené chování. Často býval partnerem Adiny Mandlové

Schulz, Milan (*1930) publicista a literární kritik. Pracoval v Literárních novinách a v letech 1959–1965 byl zároveň externím dramaturgem Semaforu. V r. 1969 emigroval do NSR a pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa

Skopal, Svatopluk (1919–2000) český režisér. Po studiu na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně (1941–1945) nastoupil do Horáckého divadla v Jihlavě, poté strávil několik let v Městském oblastním divadle v Karlových Varech s přestávkou jedné sezóny v pražském Divadle S. K. Neumanna v Praze (1950/51 – k té se vztahuje Havlíková vzpomínka v knize). Od r. 1955 až do konce 70. let působil ve Zlínském divadle (rovněž jako umělecký šéf souboru), k jeho nejznámějším inscenacím patřila Marie Stuartovna (Friedrich von Schiller ), Bílá nemoc (Karel Čapek ), Tetovaná růže (Tennessee Williams) nebo Válka vypukne po přestávce (Oldřich Daněk). Jeho syn Svatopluk Skopal ml. je známý český herec

Skopal, Svatopluk (*1951) český herec, syn režiséra Svatopluka Skopala

Skoumal, Petr (*1938) hudebník. S J. Vodňanským vytvořil dvojici, která byla součástí Činoherního klubu (hry S úsměvem idiota, S úsměvem Dokichota, Hurá na Bastilu atd. ). Komponuje filmovou i scénickou hudbu (Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Jára Cimrman ležící a spící, Rozpuštěný a vypuštěný) a hudbu k televizním večerníčkům (Maxipes Fík, Bob a Bobek)

Slavík, Karel (1908– snad 1957) jeden z průkopníků swingu u nás. V polovině 30. let založil skupinu Blue music, v níž začínal např. Karel Vlach a Inka Zemánková. Na začátku 2. světové války utekl před nacisty do Ameriky

Slováček, Felix (*1943), vlastním jménem Antonín Slováček, český saxofonista a dirigent. Po absolutoriu kroměřížské konzervatoře a brněnské JAMU (klarinet) hrál s orchestry Gustava Broma a Karla Vlacha, v letech 1969 až 1986 byl sólistou orchestru Ladislava Štaidla. Zejména v 70. letech patřil Felix Slováček k celebritám české populární hudby, lidé si jej spojovali zejména s melodiemi pro sopránsaxofon. V r. 1983 se jeho manželkou stala herečka a zpěvačka Dagmar Patrasová, vztah těchto dvou populárních osobností byl předmětem mimořádného zájmu veřejnosti. Felix Slováček sklízel dlouhodobě úspěchy jako sólista rovněž v západním Německu a Dánsku, několik let byl šéfdirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, který dnes řídí jako svůj vlastní big band. . . Jednou přišel na představení, tedy skoro ke konci, Felix Slováček za Dagmar Patrasovou, se kterou měl, jak to tak vypadalo, vážnou známost. Přišel s velkou kyticí a požádal paní Baborákovou, aby tuto, asi už předsvatební, pozornost odevzdala na konci představení při klaněčce jeho vyvolené.

Smékal, Mojmír (1920–1995) saxofonista a skladatel, hrával v orchestrech L. Habarta a V. Kloce. Za protektorátu patřil k známým jazzovým saxofonistům. Po válce vystudoval práva a nastoupil do hudební redakce Československého rozhlasu, kde získal velký vliv na to, co rozhlas hraje a co ne. . . Československý rozhlas byl bombardován dotazy, proč se nevysílá „Včera neděle byla“. Byl jsem za hudebním redaktorem rozhlasu Mojmírem Smékalem, dá se říct za kolegou, taky byl muzikant, saxofonista, a nabídl jsem mu nahrávání. Odpověď zněla takto: „O tuto naivní amatérskou hudbu rozhlas zájem nemá a Semafor popularizovat nebude!“ Mojmír, říkalo se mu Fricek, byl zřetelně antisemaforák

Smoljak, Ladislav (1931–2010) herec, divadelní a filmový režisér a scenárista, společně se Zdeňkem Svěrákem založil Divadlo Járy Cimrmana

Sobota, Luděk (*1943) komik. V divadle Semafor vytvořil dvojici s Miroslavem Šimkem, spolupracuje též s I. Mládkem, účinkuje v televizních inscenacích a ve filmech

Somr, Josef (* 1934) herec. V r. 1965 se stal členem Činoherního klubu, od r. 1978 je členem činohry ND. Nezapomenutelnou roli vytvořil v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky, často účinkuje v rozhlase. V r. 2001 získal cenu Thálie, v r. 2005 mu prezident republiky udělil medaili Za zásluhy

Sovák, Jiří (1920–2000) český divadelní a filmový herec, vlastním jménem Jiří Schmitzer, v roce 1968 získal titul Zasloužilý umělec

Spurný, František (1916–1987) syn ředitele České filharmonie a prvního ředitele paláce Lucerna Bedřicha Spurného (muže, který v r. 1920 Václava Havla přesvědčil, aby palác Lucerna koncipoval jako kulturní centrum). V roce 1933 svého otce vystřídal na postu ředitele Lucerny, z níž od konce 30. let vytvořil centrum české jazzové hudby. Organizování jazzové hudby se věnoval (přes četné překážky ze strany nacistického i komunistického režimu) téměř nepřetržitě až do 80. let. Od r. 1964 společně s Lubomírem Dorůžkou organizoval Mezinárodní jazzový festival, jeho zásluhou mohlo české publikum na vlastní oči vidět Louise Armstronga, Ellu Fitzgeraldovou či Duka Ellingtona

Srnec, Jiří (*1931) divadelník, scénograf, zakladatel Černého divadla. Spolupracoval s divadlem Semafor, Laternou magikou, divadlem Spejbla a Hurvínka

Stivín, Jiří (*1931) multiinstrumentalista a skladatel, původním povoláním kameraman. Hraje v různých hudebních seskupeních, organizuje hudební happeningy a interpretuje též vážnou hudbu

Suchý, Jiří (*1931) zpěvák, herec, skladatel, textař, výtvarník, spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a Semaforu. Spolupracoval s Miroslavem Horníčkem, Ivanem Vyskočilem, později vytvořil autorskou dvojici s Jiřím Šlitrem. Právě s ním se mu podařilo dát české kultuře lidskou tvář několik let předtím, než to v r. 1968 komunistická strana pod Dubčekovým vedením oficiálně deklarovala. Po Šlitrově smrti se hlavní divadelní partnerkou Jiřího Suchého stala Jitka Molavcová

Sumac, Yma (1922–2008) peruánská sopranistka s hlasovým rozsahem více než čtyři oktávy. Vystoupila i v Československu

Ševčík, Otakar (1852 –1934) houslista a pedagog, zakladatel novodobé výuky hry na housle, pro niž napsal několik učebnic. K jeho žákům patřili např. Jan Kubelík a Jan Kocian

Šimek, Miloslav (1940 –2004) komik, autor skrečů a scének, partner Jiřího Grossmanna v divadle Semafor, po jeho smrti spolupracoval s P. Nárožným, L. Sobotou a J. Krampolem. V té době úroveň jeho pořadů značně poklesla, což vedlo k roztržce s J. Suchým a odchodu z divadla

Šiška, Alois (1914 –2003) slavný pilot bombardéru RAF. V r. 1941 byl sestřelen, zajat a převezen do Prahy, kde ho čekal rozsudek smrti. Po únoru 1948 skončil jako zaměstnanec JZD. V roce 1964 byl rehabilitován a povýšen na podplukovníka v záloze, v r. 1995 na generálmajora . . . [viz František Faitl]

Škvorecký, Josef (1924–2012) spisovatel a překladatel. Po vydání románu Zbabělci (1958) proti němu komunisté rozpoutali štvavou kampaň, veřejná bezpečnost se snažila neprodané výtisky zkonfiskovat. Znovu začal publikovat až po r. 1963 (Legenda Emöke), v 2. pol. 60. let se věnoval detektivní tvorbě (postava poručíka Borůvky), psal o jazzu (Povídky tenorsaxofonisty, 1955, Bassaxofon, 1967, spolu s L. Dorůžkou: Tvář jazzu, 1964, Jazzové inspirace, 1966) sám rovněž jazz hrál. Po sovětské okupaci v r. 1968 odešel do USA a později do Kanady, kde se svou manželkou Z. Salivarovou založil nakladatelství Sixty-Eigth-Publishers, které vydávalo českou samizdatovou literaturu. Několik jeho knih bylo po pádu komunistického režimu zfilmováno (Tankový prapor), popř. se stalo podkladem televizních inscenací (Prima sezona, Hříchy pro pátera Knoxe)... Rukopis byl vysázen, prošel korekturou, ale mezitím vypukla aféra se Zbabělci a vyšel příkaz veškeré rukopisy znovu prověřit, protože byl znám kamarádský vztah pana Dorůžky k autorovi Zbabělců, Josefu Škvoreckému. Tak tyto chytré a inteligentní útoky na nepřátele jazzu byly dobře cíleny a měly svůj účinek. Bitva o jazz pokračovala...

Šlitr, Jiří (1924–1969) hudební skladatel, klavírista, zpěvák, herec a výtvarník (vystudoval rovněž práva, kterým se však nikdy nevěnoval). Spolu s Jiřím Suchým byl pravděpodobně nejvlivnější osobností české kultury 60. let. Byl autorem hudby k většině písní divadla Semafor, které skládal jak pro sebe a Jiřího Suchého, tak pro řadu zpěváků, kteří v Semaforu začali svou úspěšnou kariéru. Film Kdyby tisíc klarinetů, v němž oba vystupují (spolu např. s Karlem Gottem, Waldemarem Matuškou či Evou Pilarovou) předznamenal blížící se politické uvolnění. Smrt Jiřího Šlitra (otrava svítiplynem) časově spadající do plíživě začínající normalizace vyvolala řadu dohadů a legend (sebevražda, vražda), šlo však s největší pravděpodobností (podle svědectví Ferdinanda Havlíka) o nešťastnou náhodu

Štekl, Václav (1929–1994) komik. V letech 1960–1963 byl členem divadla Semafor, pro neshody s vedením odešel. Uplatnil se jako konferenciér a představitel epizodních postav v různých filmech

Štědrý, Ivan (*1934) hudebník a dramaturg, starší bratr Karla Štědrého

Štědrý, Karel (*1937) český zpěvák, herec, moderátor a podnikatel

Štěpánek, Zdeněk (1896–1968) český divadelní a filmový herec, dramatik, scenárista a režisér, dlouholetý člen činohry Národního divadla, hrál cca v 65 filmech, na některých z nich se podílel i jako scenárista nebo autor námětu

Švankmajer, Jan (*1934) český filmový režisér, animátor a výtvarník; představitel českého surrealismu

Talpová, Hana (*1938) herečka a zpěvačka. Ovládá jak operní zpěv, tak i šansony, uplatňuje se i jako dabérka. Hostovala též v Semaforu

Templová, Shirley Jane (*1928) americká filmová herečka, proslavila se zejména v dětství, hrála od čtyř let (její čeští fanoušci ji tehdy nazývali "Širlejka"). Později působila v politice a diplomacii pod jménem Shirley Temple Black, v letech 1989–1993 byla americkou velvyslankyní v Československu a v České republice.

Titzl, Stanislav (1929–1990) hudební publicista a redaktor, průkopník hudební publicistiky v oboru popmusic, založil časopis Gramorevue, později byl šéfredaktorem měsíčníku Melodie. Psal též doprovodné texty ke gramofonovým deskám Supraphonu. Podílel se na organizování hudebních festivalů a soutěží

Tolarová, Betty (1914–1995), česká tanečnice a operetní subreta

Trapl, Tomáš (*1964) zpěvák. Deset let působil v divadle Semafor. Od r. 1992 účinkuje v muzikálech (Kleopatra, Jesus Christ Superstar, Bídníci atd. )

Traxler, Jiří (*1912–2011)klavírista, skladatel a textař. Působil v jazzovém orchestru Gramoklubu, napsal několik skladeb pro Swing Band J. Ježka, pro orchestr R. A. Dvorského pracoval jako textař a aranžér, po r. 1948 emigroval nejprve do Německa, kde hrál pro americké vojáky, pak odešel do Kanady, kde se živil jako technický kreslíř u letecké společnosti až do odchodu do penze

Trégl, Václav (1902–1979) český divadelní, filmový, televizní i rozhlasový herec, v roce 1962 získal titul Zasloužilý umělec

Uprka, Joža (1861–1940) někdy se píše též Jóža Úprka, malíř a grafik. Jeho obrazy jsou inspirovány Moravským Slováckem, odkud pocházel. Obraz Pouť u sv. Antonína získal ocenění na pařížském Salonu. Nejznámějším obrazem je Jízda králů

Urbánková, Naďa (*1939) česká zpěvačka a herečka, byla členkou souboru divadla Semafor... Ten den bylo Ferdinanda, kolegyně a kolegové mi v restauraci přišli gratulovat. Bylo to ovšem domluveno tak, že mě opijí. Postavili se do fronty na gratulace a přípitků bylo odhadem asi osmnáct. Dalo se čekat, jak to dopadne. Byli jsme bouřlivě uvítáni a Evžen upadl. Já začal konferovat česky, všechno jsem zapomněl a když došlo na uvedení Básníků a sedláků, vyšlo ze mne: „And now – Poety and komsomolci“. Byl to fatální renonc. V Moskvě byl sjezd komsomolců a řada jich byla na tomto koncertě. Provokativně odešli a soudružka vedoucí si přišla stěžovat. Další alkoholická etuda vypadala takto: Naďa Urbánková přišla zpívat a čekala na úvodní akord na kytaru. Miloš Vychytil ho zahrál špatně a Naďa začala zpívat velmi nízko, Miloš se opravil, ale bylo to zas vysoko, takto se honili ve stupnicích, Miloš schytal několikáté: „Blbče, co to tam hraješ!“, jeho odpověď se nedá reprodukovat... 

Uruba, Petr (1916–2009) vojenský letec, absolvent předválečné letecké školy, již zde se školil na létání v bombardérech. V bitve o Británii působil v 311. bombardovací peruti RAF, v r. 1941 byl sestřelen a zajat, válku přes odsouzení k trestu smrti přežil, po r. 48 byl perzekvován, plně rehabilitován byl až po r. 1989. V r. 2006 byl vyznamenán francouzským řádem Čestné legie  . . . [viz František Faitl]

Vacek, Karel (1902–1982) multiinstrumentalista, skladatel populárních písní. Hrál v kvintetu R. A. Dvorského, v Osvobozeném divadle. Je autorem písní Cikánko ty krásná, Nikdy se nevrátí pohádka mládí atd., v r. 1982 mu byl udělen titul Národní umělec

Vala, Jiří (1926–2003) český filmový a divadelní herec, v roce 1986 získal titul Zasloužilý umělec

Vaughan, Sarah (1924–1990) zpěvačka. Zpívala v orchestru B. Eckstina, s combem J. Kirbyho vystupovala v newyorské Copacabaně, byla nejvýraznější zpěvačkou z těch, které vstoupily na pódium v době bopu. V roce 1978 vystoupila na dvou koncertech v Praze

Vejvoda, Jaromír (1902–1988) skladatel a kapelník, autor světově proslulé polky Škoda lásky

Vendl, Antonín (1919–2002), stíhací pilot RAF, hrdina bitvy o Británii, nositel čtyř čs. válečných křížů a řady zahraničních vyznamenání. Po nástupu komunistů v roce 1949 byl propuštěn z vojenského letectva. V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka v záloze . . . [viz František Faitl]

Verberger, Jiří (1913–1973) jazzový pianista a zpěvák. Hrál v Orchestru Gramoklubu, v orchestru B. Bryena, s J. Rychlíkem vedl soubor Blue Music. Od r. 1943 působil v orchestru K. Vlacha a příležitostně v orchestrech E. Ludvíka a R. A. Dvorského

Veselý, František Krištof (1903–1977) slovenský zpěvák a herec, spoluzakladatel slovenské opery a Nové scény v Bratislavě

Větrovec, Josef (1922–2002) český divadelní, filmový a televizní herec, v roce 1973 získal titul Zasloužilý umělec, v roce 1983 titul Národní umělec

Vinklář, Josef (1930–2007) český divadelní, filmový a televizní herec, v roce 2000 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní dílo v oblasti dabingu

Vitoch, Pavel (*1934) hráč na trubku, zpěvák a aranžér. Zpíval a hrál v orchestrech Z. Bartáka, K. Hály, L. Hulana, V. Hybše. Prosadil se i jako aranžér a skladatel. Spolupracoval s orchestrem Z. Pulce, vystoupil na Expo 196 v Montrealu. V r. 1974 založil studiový orchestr pro potřeby Čs. rozhlasu, kde se posléze stal hudebním režisérem

Vítová, Hana (1914–1987) rodným jménem Jana Lašková, česká herečka a zpěvačka 30. a 40. let 20. století, hrála ve více než padesáti filmech, z nichž mnohé jsou stále uváděny a oblíbeny

Vizváry, Alexej (1910–1975) slovenský jazzový houslista a kapelník, za protektorátu vedl v Praze vynikající jazzový orchestr... Nedlouho poté jsem šel do Lucerny, kde byl koncert skupiny Alexeje Vizváryho, a to byl ten rozhodující moment v mém rozhodování. Kapela hrála výborně, hráli čistý jazz. Muzikanti jako Jiří Verberger, basista Jan Hammer, bubeník Mirek Vrba, kytarista Vašek Soukup, trumpetista Dunca Brož a saxofonista a klarinetista Alois Bureš byli pro mne tenkrát ještě neznámí

Vlach, Karel (1911–1986) kapelník. Ve 30. letech vedl soubor Blue Boys, v r. 1939 založil Orchestr Karla Vlacha, pro který skládali např. Kamil Běhounek a Jiří Traxler a zpívali v něm přední čeští zpěváci (A. Kavka, I. Zemánková, J. Salačová atd. ) Po 2. světové válce sestavil nový orchestr, jehož předobrazem byl orchestr Glenna Millera. Orchestr působil v Divadle V+W, později v Divadle ABC a od r. 1962 v Hudebním divadle v Karlíně. K. Vlach byl přední osobností české jazzové a taneční hudby

Vobruba, Josef (1932–1982) hudební režisér a dirigent absolvent skladby a dirigování na pražské konzervatoři. V r. 1958 nastoupil do Československého rozhlasu, nejprve jako hudební režisér, V r. 1963 se stal dirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR), spolupracoval mj. s Kamilem Hálou v jazzové sekci téhož orchestru, která hrála pod názvem Jazzový orchestr Československého rozhlasu (JOČR)

Vondráčková, Helena (*1947) od 60. let 20. stol. až dosud jedna z nejúspěšnějších českých zpěvaček, proslavila se v r. 1964 písní „Červená Řeka“, spolu s Martou Kubišovou a Václavem Neckářem byla součástí mezinárodně úspěšného tria „Golden Kids“. V roce 1982 získala titul zasloužilá umělkyně

Vránová, Alena (* 1932) česká herečka (divadlo ABC, Městská divadla pražská do roku 1992, v současnosti divadlo Ungelt). Za herecký výkon ve Weskerově hře Bouřlivé jaro obdržela Cenu Thálie za rok 1997. Natočila téměř tři desítky filmů

Vrba, Jiří, režisér, v počátcích Semaforu spolupracovník J. Suchého, později působil ve Viole... Původní název budoucího divadla měl být „DIMAFOR“, název navrhl Jiří Vrba, režisér a autor poetického kabaretu, z kterého se později zrodila Viola. Suchému se to nelíbilo a divadlo dostalo nový název SEMAFOR. Nápad to byl skvělý – sedm malých forem.

Vyhnis, Jaroslav (1932–2005) plukovník, původně letec u 43. letky stíhacího leteckého pluku v Praze-Kbelích. Po vypuknutí 2. světové války odešel do Velké Británie a byl přijat do RAF, kde působil jako pilot instruktor. Získal řadu vyznamenání, např. Československý válečný kříž, Polský válečný kříž, Britskou medaili za obranu, Medaili za zásluhy

Werich, Jan (1905–1980), český divadelní a filmový herec, dramatik a filmový scenárista a spisovatel, spolu s Jiřím Voskovcem založil a provozoval Osvobozené divadlo. Významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury

Wilson, Teddy (1912–1986 americký jazzový pianista. V letech 1931–1933 hrál s L. Armstrongem, později vzbudil pozornost tím, že by prvním černošským hudebníkem, který měl stálé angažmá v bělošském souboru (trio B. Goodman, G. Krupa, T. Wison). Jako pianista doprovázel slavné zpěváky swingové éry (zejména B. Holiday, S. Vaughan), věnoval se též komponování a aranžování)

Zábrana, Jan (1932–1984) básník a významný překladatel z angličtiny a ruštiny. Jeho rodiče byli vězněni komunistickým režimem. V r. 1965 vydal svou první básnickou sbírku Utkvělé černé ikony. Během normalizace mu byla publikační činnost znemožněna a mohl se živit jen jako překladatel

Zagorová, Hana (1946) česká zpěvačka, textařka, herečka a moderátorka, je držitelkou devíti Zlatých slavíků (nepřetržitě 1977–1985), až dosud za svou kariéru nazpívala více než 800 písní

Zátopek, Emil (1922–2000) český atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu, jeden z nejslavnějších československých a českých sportovců

Zemánková, Inka (1915–2000) roz. Inéz Koníčková, zřejmě naše nejvýznamnější swingová zpěvačka. V dětství brzy osiřela, příbuzní a přátelé rodiny ji však poskytli dobré hudební vzdělání. Po krátkém působení v baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě začala v roce 1938 zpívat s orchestrem Bobka Bryena, s Blue Music Karla Slavíka, a záhy také s  orchestrem Karla Vlacha. V předvečer vypuknutí války nahrála s Vlachovým orchestrem pro Ultraphon desku Ráda zpívám hot (srpen 1939). Zřejmě nejslavnější píseň jejího života Slunečnice pochází z filmu Hotel Modrá hvězda (rež. Martin Frič). V letech 1945–48 zpívala s orchestrem Ladislava Habarta, po komunistickém puči – po několika letech šikanování – dostává úplný zákaz vystupování. V 50. letech se Inka Zemánková živila jako traktoristka. V období postupného uvolňování v 60. letech zpívala v zahraničí (Polsko, Německo aj.). Normalizace po r. 1970 přinesla další perzekuci a zákazy… Naposledy přišla do hotelu Praha sama, sedla si pod kapelou ke stolu pro účinkující a lidi ji ve stoje přivítali. Chtěli, aby zazpívala „Dívka k rytmu zrozená“, ale nedošlo k vystoupení, neboť Inka se rozplakala a mne napadlo písničku zahrát a zazpívat Evou Emingerovou a kupodivu Inka ožila a přišla na podium Evě poděkovat a mne políbit. Ince bylo nabídnuto ode mne, ale i oficiálně od České televize, účinkování v živém natáčení pořadu „Swing z hotelu Praha“. Inka sice účast slíbila, doufajíc, že bude zdravotně v pořádku, ale nakonec odmítla, pan manžel doktor nedoporučil. Viděl jsem ji tenkrát v hotelu Praha naposledy.

Zenkl, Petr (1884– 1975) politik, pražský primátor, předseda Národně socialistické strany, v letech 1946–1948 místopředseda vlády, po odchodu do exilu předseda Rady svobodného Československa. Do Kotvy chodilo mnoho jazz fandů, kterým jsme plnili jejich přání, chodil tam i denní host, kterému jsme říkali Punčoška, jméno a příjmení snad ani nikdo neznal. Byl to výborný tanečník, přeborník na jitterbug... Jednou se na své narozeniny rozparádil a při tanci začal nahlas do taktů vykřikovat „Ať žije Petr Zenkl“ a několikrát to do rytmu opakoval, podporován obecenstvem, které utvořilo kolečko pro sólistu s partnerkou. Už tenkrát chodili do těchto podniků fízlové a zdejší byl rychlý, protože za malou chvíli byla v Kotvě policie a začala vyšetřovat. Kavka tenkrát rychle zapracoval, domluvil se s Láďou Petržilkou, aby šli za policajty s tím, že Punčoška nekřičel Petr Zenkl, ale ať žije Petržilka. Přidala se celá kapela, Kavka vyburcoval hosty, kteří unisono tvrdili, že to je pravda a naléhali na policajty. Nebylo to nic platné. Vrátil se za tři roky…

Živný, František (* 1927) aranžér, skladatel, dramaturg. Od r. 1959 hrál na kontrabas v orchestru F. Havlíka v semaforu, později se stal hudebním dramaturgem v Čs. televizi, souběžně hrál jako baskytarista v orchestru K. Duby

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.