Jaro a vesna

Zatímco výraz pro zimu mají všechny slovanské jazyky téměř shodný, pro jaro jich existuje nejméně šest. Východní Slované užívají pradávný tvar vesna, podobně Poláci wiosna, Lužičtí Srbové nalěćo, Chorvaté proljeće (podobně i Srbové či Bulhaři), Slovinci promlad, jen Slováci mají nám blízkou jar. Rozkolísanost vidíme i u našich předků – i u nás bývala vesna, ale také podlétí a Mistr Klaret uvádí slovo lencz převzaté ze staré němčiny.

Ségra je už v druhym járu – řekl mi někdy ve druhé třídě kamarád a já si dodnes pamatuji, jaký jsem k němu cítil respekt. Slova jako ségra či brácha jsem doma nesměl říkat a co má jeho o hodně starší sestra už druhé jaro jsem se trochu styděl zeptat, měl jsem asi pocit, že přinejmenším čeká dítě. I když jsem o něco později pochopil, že je v druhém ročníku vysoké školy, lehký pocit zmatku ve mně zůstal. Celá příhoda se mi znovu vybavila o mnoho let později, když jsem se dozvěděl, že slova jaro i jár jsou blízce příbuzná. Kořen jar máme společný s Germány, označoval totiž rok, je to německý Jahr, odkud pak máme kromě slangového járu také spisovný jarmark, tedy Jahrmarkt, výroční trh. Stejného původu je samozřejmě i anglický year. Stejný význam měl jar také u starých Slovanů, bývalo to původně označení roku, ovšem roku hospodářského, počínajícího jarem. Kořen jar zřejmě zpočátku označoval to, co na jaře vyrostlo či co se narodilo. Tento starý význam vidíme např. v ruštině ve slově jaročka (jehňátko narozené na jaře), ale i v děsivém slovu jarovizace, které zavedl stalinský vědec Trofim Děnisovič Lysenko. Podle jeho teorie dá na jaře ozimá pšenice vystavená chladu mnohem větší úrodu. Jarovizace se sice v zemědělství neosvědčila, hodila se však báječně jako ideologické zaklínadlo a její kritika kdysi zaváněla velkým průšvihem. A nejen v Sovětském svazu, i u nás.

Ve staré češtině mívalo jaro ženský rod, bývala ta jar jako v současné slovenštině. Koncové „r“ bylo měkké, proto se v dalším vývoji přehlasovalo, takže někdy ve 14. století se říkalo jěř a jarní bylo jerní, podobně jako vajce se změnilo ve vejce. Proto kromě jařiny – pšenice seté na jaře – máme i jeřátko, na jaře narozené jehně, v němž je starodávné „e“ zachováno. V dalším vývoji se zase „a“ vrátilo, a jar se svým rodem připodobnila létu.

Ve slově jarý dnes cítíme příbuznost s jarem, původní význam však byl prudký, silný, vzteklý a právě ten obsahují stará česká jména Jaromír či Jaroslav. Souvislost s jarem je nejasná, někteří odborníci ji připouštějí, jiní ji popírají. Slovo bujarý máme až díky Rukopisu královédvorskému, stará čeština však měla hezké slovo jarobujný.

Starý slovanský výraz vesna v češtině dlouho přetrvával v některých moravských nářečích, v Dobrovského slovníku vidíme, že obvyklý byl však střední rod – vesno, zřejmě opět analogií k slovu léto. Do spisovné češtiny – nebo spíš do češtiny básnické – z ruštiny vesnu znovu importovali na začátku 19. století obrozenci. I toto starodávné slovo má blízké příbuzné v řadě neslovanských jazyků. Původní indoevropský kořen označující jaro byl vesr- a zatímco Slované si jej zjednodušili na ves-, do latiny přešel jako ver, tak nazývali jaro staří Římané. Pro Italy bylo toto slovo zřejmě příliš prosté, proto jaru říkají primavera, doslova první jaro. Latinský kořen ver známe i z řady odborných názvů, např. Adonis vernalis je hlaváček jarní, vernální katar je jarní, tedy alergický zánět spojivek a vernalizace? To je jarovizace, jen s trochu lepším PR.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2021]