Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




František Běhounek / Osobnost týdne

Jerry Bruckheimer

Jerry Bruckheimer Production

Filmoví producenti zpravidla stojí ve stínu herců či režisérů, jejich sláva bývá omezena na okruh profesionálů. Široká veřejnost je obvykle neregistruje. Producentovi, kterému jeho filmy vynesly mezi odborníky přezdívku Mr. Blockbuster, nakonec k té opravdové slávě pomohly televizní seriály. Kriminálka Las Vegas, Kriminálka Miami, Kriminálka New York, Beze stopy, Odložené případy, Zločiny ze sousedství, na konci každého dílu se objeví jméno producenta: Jerry Bruckheimer. A toto jméno vidí téměř denně stamiliony televizních diváků na celém světě. Žádné jiné jméno se v současné době na televizních obrazovkách neobjevuje ani z poloviny tak často.

Jerry Bruckheimer se narodil 21. září 1945, pár týdnů poté, co druhá světová válka skončila i pro Američany. S válkou souvisela i skutečnost, že se Jerome Leon Bruckheimer (tak znělo jeho celé jméno) narodil v Americe, jeho židovští rodiče si zachránili život emigrací z fašistického Německa. Rodina žila v Detroitu a patřila k nižší střední třídě, otec prodával oděvy a jeho týdenní příjem byl kolem 130 dolarů. Jerry od malička miloval kino, filmy mu prý dávaly možnost na chvíli zapomenout na poněkud stísněnou rodinnou atmosféru. O kariéře u filmu snil už jako chlapec, jeho koníčkem byla fotografie, nepředstavoval si ovšem, že by chtěl být kameramanem, ani hercem nebo režisérem, prostě toužil patřit k světu filmu. Po letech v jednom rozhovoru řekl, že volbu povolání nepřímo ovlivnil i otec, který svou práci nenáviděl, a celý rok se těšil dovolenou: snaž se dělat něco, co tě bude bavit každý den, aby ses nemusel těšit jen na ty ubohé dva týdny v létě. Ovšem představa, že by syn šel k filmu, místo na vysokou, se otci nezamlouvala. Jerry si zvolil obor oblíbený v židovských rodinách tehdejší doby: psychologii. Tu vystudoval v Arizoně, chtěl být daleko od domova, navíc trpěl těžkým astmatem a lékaři mu doporučili změnu klimatu.

Bruckheimer si přes pronikavou inteligenci (nebo možná díky ní) nezvolil v psychologii akademickou kariéru. Byl rozhodnutý uniknout ze života střední třídy a věděl, že spojnicí mezi psychologií a penězi je reklama. Zde uplatnil i svůj mimořádný talent empatie, dokázal se dokonale vcítit do myšlení zákazníků a odhadnout, co jim o produktech svých klientů říci. Nastoupil do jedné z  reklamních agentur v rodném Detroitu, kterému Američané přezdívají Motor-City nebo Motown, většina reklamní produkce zde přirozeně souvisí s automobilovým průmyslem. Bruckheimerův 60vteřinový klip pro General Motors propagující značku Pontiac získal v r. 1968 věhlas, který přesáhl hranice reklamní branže. Jeho parodie na slavný film Bony & Clyde z roku 1967 se stala námětem pro článek v prestižním časopise Time. Krátce na to se ozvali personalisté z newyorské BBD&O, jedné z vedoucích reklamních agentur světa (i u nás dnes patří její pobočka Mark/BBDO k špičce oboru). Další čtyři roky Bruckheimer strávil v New Yorku na Madison Avenue a jeho hlavní náplní práce byly kampaně pro Coca Colu.

Při natáčení reklamních spotů se člověk naučí o technické stránce filmu téměř všechno, klipy trvají pouhých 30 až 60 vteřin, jejich natáčení má však s hraným filmem mnoho společného. Bruckheimer často spolupracoval s vynikajícím fotografem Dickem Richardsem, který rovněž toužil po kariéře u filmu. Chtěl se stát režisérem a Bruckheimerovi navrhl, aby mu pomohl s produkcí westernu The Culpepper Cattle Company (česky Křest ohněm). Tento film z roku 1972 odstartoval Bruckheimerovu hollywoodskou kariéru. Žádnou velkou slávu nesklidil, ale prodělečný také nebyl. Větší ohlas získal o tři roky později film Sbohem buď, lásko má (Farewell My Lovely) natočený podle stejnojmenné detektivky Raymonda Chandlera s Robertem Mitchumem v  roli Philla Marlowa, jedné z nejlepších v jeho padesátileté kariéře. Na skutečnou slávu si však Bruckheimer musel ještě pár let počkat. Z řady průměrných filmů poněkud vybočil American Gigolo (1980), první film, kterým na sebe upozornil Richard Gere. A také dosud málo známý Giorgio Armani, který pro herce navrhoval garderobu.

V roce 1983, již s jasnou představou o úspěšném filmu, vytvořil Bruckheimer producentské duo se svým kamarádem Donem Simpsonem. Seznámil se s ním o 10 let dříve na promítání jamajského „půlnočního“ filmu The Harder They Come, Bruckheimerova první žena tehdy pracovala u Warner Brothers, stejně jako Simpson. Když se Bruckheimer o rok později rozvedl, bydlel nějaký čas v Simpsonově domě. Traduje se, že Simpson si na oplátku půjčil Bruckheimerovo sako, když šel na přijímací pohovor do Paramount Pictures. V tomto studiu pak udělal závratnou kariéru, dotáhl to až na výkonného ředitele. Simpson byl skvělý společník, rád se napil a na vysoké škole prý strávil víc času v klubech a na mejdanech než na přednáškách. Později svůj nezřízený život rozšířil o prostitutky poskytující speciální služby a alkohol doplnil drogami aplikovanými všemi známými cestami. Sexuální úchylky Paramount nezajímaly (ty patří v Hollywoodu k jistému folklóru), avšak Simpsonova drogová kariéra se pro společnost stávala problémem. Když pak Simpson v roce 1982 omdlel na schůzi vedení, dostal padáka. Ten byl ovšem přirozeně zlatý a součástí dohody byla smlouva na produkci několika filmů.

Bruckheimer se Simpsonem vytvořili ideální dvojici, první znal recept na úspěšný film, druhý dodal kontakty a renomé. V roce 1983 vznikla produkční společnost Simpson-Bruckheimer a prvním filmem, který pro Paramount natočila, byl Flashdance. Bruckheimerův recept byl jednoduchý, věděl, že archetypy z dětství a dospívání ovlivňují naše myšlení a chování celý život, přestože jsou svou nereálností a často i nedostatkem důstojnosti na hony vzdálené „světu jak má být“ v podání uměleckých kritiků. Flashdance se odehrává v pensylvánském Pittsburghu, podobně jako začátek a konec kultovního Lovce jelenů natočeného o pět let dříve. Město oceli, hutě, zkrátka taková drsná americká Ostrava (toto přirovnání proslavil Pete Seeger na svém pražském koncertu v roce 1964). Avšak místo chlapáckých hutníků je hrdinkou něžná dívka, která ve dne svářečkou rozpaluje ocel a v noci svým tancem návštěvníky nočního podniku. Jejím snem je dostat se do prestižní Pittsburské taneční akademie. Na Wikipedii ji nenajdete, je stejně nereálná jako hrdinka i jako celý film.

Film o splněných snech se stal senzací, byl to Bruckheimerův první „blockbuster“. Tak se za války nazývaly letecké bomby schopné naráz zničit celý blok domů a Hollywood tak označuje filmy, které přinesou enormně vysoké tržby. Flashdance se stal třetím nejvýdělečnějším filmem roku 83. Bruckheimer zde také poprvé ukázal, jaký význam bude mít v jeho filmech hudba. Titulní píseň What a feeling získala Oscara, jejím autorem byl Giorgio Moroder, který již pro Bruckheimera psal hudbu k filmu American Gigolo. What a feeling se spolu s dalším hitem Maniac prodávaly po statisících a obě se dodnes hrají v mixu se skladbami o čtvrtstoletí mladšími. Intelektuálové nad Flashdance ohrnuli nos, ale můžete ignorovat film, který ovlivní chování společnosti? Flashdance např. odstartoval módu tanečního aerobiku a aerobnímu cvičení dal trvalé místo v moderní společnosti. Film silně ovlivnil celou americkou kulturu 80. let, Bruckheimer zde ukázal, že dokáže ono jungovské kolektivní nevědomí nejen vystihnout, ale také spoluvytvářet.

Není těžké zajistit filmu diváky dvěma třemi slavnými hvězdami, jejich honoráře vám však mohou podstatně snížit ziskovost. Bruckheimer dokázal naopak filmem proslavit dobré, ale ještě ne zcela slavné herce. Rok po Flashdance následoval Policajt z Beverly Hills, který odstartoval hvězdnou kariéru Edie Murphyho. V roce 1986 pak dvojice Bruckheimer-Simpson ve filmu Top Gun vyslala k obloze Toma Cruise – ten se již uvedl filmem Riskantní podnik (1983), ovšem teprve jako pilot nadzvukové stíhačky vstoupil do první ligy.

Dalším, kdo svou hvězdnou dráhu začínal na Bruckheimerově kosmodromu, byl Will Smith ve filmu Mizerové (Bad Boys) z roku 1995. Film režíroval dosud neznámý Michal Bay a jeho spolupráce s Bruckheimerem vydržela dalších 8 let.

Téhož roku Bruckheimer vyrušil z příprav na klidný důchod Seana Conneryho, kterému nabídl jednu z dvou hlavních rolí ve filmu Skála. Zdá se, že agent John Patrick Mason pro někdejšího Jamese Bonda znamenal návrat do Hollywoodu a Conneryho odchod do důchodu odsunul nejméně o 10 let. Druhou hlavní roli Bruckheimer obsadil Nicholasem Cagem. Ten již v polovině 90. let k slavným hercům patřil, právě v roce 1995 obdržel Oscara za hlavní roli ve filmu Leaving Las Vegas. Navíc, i když si změnil jméno z Coppola na Cage, každý v Hollywoodu věděl, že je synovcem legendárního Francise Forda Coppoly. Na rozdíl od jiných, kteří se Bruckheimerovi za slávu odvděčili horentními honorářovými požadavky, Cage s ním navázal dlouhodobé přátelství. A i pro Bruckheimera je Cage zřejmě nejoblíbenějším hercem.

Skála byla posledním filmem producentské dvojice Simpson-Bruckheimer. Věta „Dedicated to Don Simpson“ v titulcích ohlásila, že Bruckheimerův partner v době natáčení zemřel. Jak jinak, na předávkování. Bruckheimerovi dělala Simpsonova závislost starosti po celou dobu jejich spolupráce, dokázal to však udržet převážně mimo pozornost médií.

„Se Simpsonem skončí i Bruckheimer“ psali po premiéře Skály závistivci. Jejich předpovědi se však nevyplnily, hned v roce 1997 přišlo úspěšné drama o leteckém transportu vězňů Con Air opět s Nicholasem Cagem (jeho výraz, že se každou chvíli rozpláče, ženy fascinuje!), následoval Armagedon s Brucem Willisem (1998), Nepřítel státu se skvělou rolí pro stárnoucího Gena Hackmana (1998), Šedesát sekund (2000), Černý jestřáb sestřelen (2001) a Pearl Harbor (2001). Jeden blockbuster za druhým. Česká spojka (Bad Company) z roku 2002 patří k Bruckheimerovým slabším filmům, je to škoda, na rozdíl od mnoha filmů, v nichž Praha hraje Krakov, Drážďany či jiná evropská města, zde byla Praha skutečně Prahou a špatné hodnocení filmu ji připravilo o větší reklamu. O rok později potěšila náročné diváky Veronika Guerinová (2003), příběh irské novinářky, která svou neohroženost v boji s drogovými dealery zaplatila životem.

Pokračování filmu Mizerové (Bad Boys II, 2003) bylo posledním Bruckheimerovým filmem, který režíroval Michael Bay. Bruckheimer mu svěřil celkem šest filmů, dost na to, aby se režisér naučil filmy sám produkovat. Ostatně u snímků Armagedon a Pearl Harbor si to měl možnost vyzkoušet jako koproducent. Prvním filmem, který Michal Bay produkoval sám, byl Texaský masakr motorovou pilou a měl premiéru rovněž v roce 2003.

Ve stejném roce přišel do kin také první díl Pirátů z Karibiku. Tentokrát si už byli filmoví experti skoro jistí, že Bruckheimer konečně vyprodukuje propadák. Předlohou nebyl žádný slavný příběh z historie lidstva, ale stejnojmenná atrakce v Disneylandu. Navíc pirátská tematika byla dávno passé. Bruckheimer však nikdy nepotřeboval vlnu, aby na ni nasedl. Spíše vždy dokázal vlnobití rozpoutat. Prokletí Černé perly vydělalo téměř 700 milionů dolarů, proto se oba další díly točily současně. Tržby z celé trilogie se blíží 3 miliardám.

K úspěchu Pirátů podstatně přispěla dvojice scénáristů Ted Elliott a Terry Rossio, která již měla na svém kontě např. Shreka. Dvojici T&T Bruckheimer získal i pro další film, Lovci pokladů (National Treasury, 2004), který se v roce 2007 rovněž dočkal pokračování. V obou v hlavní roli s Nicholasem Cagem. Spolupráce s Tedem Elliottem a Terry Rossiem pokračuje i nyní, připravuje se čtvrtý díl Pirátů a třetí díl Lovců pokladů.

V průběhu Bruckheimerova života se diváci postupně přesouvali ze sedadel v kinosálech do křesel před televizními obrazovkami. A za nimi putovaly i peníze. Sílu televize si nikdo neuvědomoval víc než Jerry Bruckheimer. Televize, to znamená seriály, a ty bývají pravidelnějším zdrojem příjmů než filmy. U filmu, jak Bruckheimer sám přiznává, je každá premiéra spojena s velkým rizikem, případná masivní ztráta se může stát začátkem konce. Seriál prostě stopnete dřív, než začnou být investice příliš riskantní. Popravdě, Bruckheimer neúspěch už jednou zažil – s filmem Bouřlivé dny (1990), kterému nepomohl ani Tom Cruise v hlavní roli. Televizní seriál Soldier of Fortune (o elitní vojenské jednotce pro neoficiální operace), který Bruckheimer produkoval v letech 1997 až 1998, byl jen jakousi přípravkou. Pro seriál, po jakém toužil, potřeboval scénáristu, který nebude zatížen stereotypy. Opět sáhl po člověku, který v branži teprve začínal. Tehdy 30letý Anthony Zuiker měl za sebou jediný filmový scénář k málo známému filmu The Runner. Měl tehdy ještě plný úvazek jako řidič tramvaje v Las Vegas, vozil hosty z jednoho kasina do druhého. Na téma soudních lékařů jej upozornila manželka sledující seriál New Detectives na Discovery Channel. Zuiker strávil nějaký čas s detektivy a soudními lékaři v Las Vegas a v říjnu 2000 mohli diváci na CBS vidět první díl nového seriálu s názvem CSI: Crime Scene Investigation. Doslovný překlad Vyšetřování na místě činu by u nás nebyl ideální, proto byl zvolen název Kriminálka Las Vegas. O dva roky později následovala CSI: Miami a v roce 2004 CSI: New York.

Seriál překonal nejrůznější rekordy, především ovšem ve sledovanosti. Na popularitě mu neubrala ani masivní kritika všeho možného, nejvíce snad ze strany obránců lidských práv a soukromí, Zuiker dostal nechvalně známou Cenu Velkého Bratra udělovanou každoročně v Rakousku. Není ovšem jisté, zda udělení zaregistroval, podobné ceny obvykle slouží především k zviditelnění těch, kteří je udělují. CSI splnila Bruckheimerovo očekávání, výnosy s této „frančízy“ přinášejí dlouhodobě víc než filmy. Pro představu: za každý 30vteřinový reklamní spot v tomto seriálu se platí čtvrt milionu dolarů. A i když producentovi z toho připadne jen malá část, za rok je to opravdu hodně peněz.

Jerrymu Bruckheimerovi se jeho životní sny splnily. Natočil víc úspěšných filmů než kdokoli před ním, jeho filmy dostaly mnoho cen, včetně pěti Oscarů. Jeho roční příjmy prý nyní přesahují 120 milionů dolarů (tedy 2,4 milionů týdně). Nikdy se však nestal producentem, který jen počítá kolik vložil a kolik vydělal, ostatně, se svým majetkem by už nemusel podniknout nic a zůstal by do smrti v klubu velmi bohatých. Bruckheimera však film skutečně baví, i přes nervozitu kolem premiér, je to vidět prakticky ze všeho, do čeho se pouští. Dosáhl toho, že se na svou práci těší každý den.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2012]

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.