Karel Hynek Mácha – básník vášně a frustrace

Četli jste někdy Máchův Máj? Pokud ano, pak nejspíš jako povinnou četbu, jejímž výsledkem bývá přinejlepším jakási povinná úcta. Máchu jako člověka nám přiblíží jeho tajné deníky, nahlédnout do jeho duše nám však dovolí právě jeho Máj, měli bychom jej však přečíst celý, ne jen několik všeobecně známých úryvků.

Karel Mácha se narodil v roce 1810, jeho otec Antonín Mácha byl mlynářský pomocník, matka Anna Marie byla dcerou Josefa Kirchnera, předního pražského varhaníka působícího v chrámu Sv. Mikuláše na Malé Straně. Máchovi bydleli nedaleko odtud v pěkném bytě v domě U bílého orla na Újezdě, kousek od dnešní dolní stanice petřínské lanovky. Již příští rok na monarchii dolehla hospodářská krize – následek napoleonských válek – rodina zchudla a musela se přestěhovat do podstatně horšího bytu v Benediktské ulici na Starém Městě.

Přes tíživou finanční situaci, a i proti otcovu přání, byla matka rozhodnuta synovi zajistit dobré vzdělání, někdy ve 13 letech proto Mácha nastoupil na piaristické gymnázium na dnešních Příkopech. Tehdy také při biřmování dostal po svém kmotru jméno Ignaz. Bývalo to v katolickém Rakousku jedno z nejoblíbenějších jmen, zakladatel jesuitského řádu Ignác z Loyoly patřil k symbolům katolické protireformace. A z téhož důvodu si Češi v době nadcházejícího obrození začali jméno Ignác měnit na domnělý český ekvivalent Hynek. Jméno si měl brzy změnit i Mácha, své první básnické pokusy však publikoval ještě pod původním jménem. Sbírka Versuche des Ignaz Macha (Pokusy Ignáce Máchy) je datována 1829, vznikla patrně ve škole a obsahuje dosti naivní sentimentální verše, nejspíš jako odezvu četby německých romantických autorů.

V době Máchových gymnaziálních studií si jeho otec otevřel krupařský krámek na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) a pronajal si zde nepříliš hezký byt, který se zřejmě stal zdrojem řady Máchových pozdějších frustrací. Hlavní příčinou Máchovy zvláštní povahy však byl rozpor mezi jeho bohatým vnitřním životem a ubohou realitou. Mácha se vyznačoval vysokou inteligencí, měl vášnivou povahu a to vše spolu s náruživou četbou v něm vyvolávalo směsici velkých ambicí a sebepodceňování. Jeho umělecké nadání nebylo přitom omezeno jen na literární činnost, Mácha výborně kreslil a dobře hrál na kytaru.

Po maturitě, někdy v roce 1830, Mácha nastoupil na filozofickou fakultu k dvouletému přípravnému studiu, na něž navázalo studium práv. Vysoká škola Máchovi otevřela nový svět. Na gymnáziu samotářský chlapec mnoho přátel neměl, nyní potkával spolužáky s podobnými zájmy, jako měl on sám, k jeho přátelům brzy patřil např. básník Karel Jaromír Erben a ještě bližší mu byl spisovatel Karel Sabina. Mácha si v novém prostředí uvědomil, že je Čech a své češství začal prožívat s celou svou vášní. Dochází k Josefu Jungmannovi na kurzy češtiny, chce nadále psát pouze ve své mateřštině. Má velké literární  plány, začíná psát historické prózy a dramata, většina zůstane nedokončena. V roce 1831, po potlačeném proticarském povstání, začali do Prahy houfně přicházet polští emigranti. Mácha, podobně jako další vlastenci, shání pro uprchlíky šatstvo a ubytování, navíc se však také učí polsky – vše prožívá vášnivě, celou osobností, nic nedokáže dělat jen napůl.

K českému národnímu životu patřilo od počátku obrození také divadlo a Mácha se v roce 1833 stal členem Tylova ochotnického divadelního spolku, tzv. Kajetánského divadla na Malé Straně. Zde se seznámil s mladičkou Eleonorou Šomkovou a zamiloval se do ní. Její rodiče byli vztahem zděšeni, oprávněně se báli, že si ještě ne sedmnáctiletá Lori s nevyrovnaným studentem zkazí život. Vztahu nepřála ani Máchova matka, která tušila, že syn s celkem primitivní dívkou dlouho nevydrží. Máchu láska k Lori na pár měsíců zcela ovládla, o své vyvolené nadšeně vyprávěl přátelům, jak však později napsal Karel Sabina, vyprávěl spíše o svém ideálu než o skutečné dívce.

Máchovým nejbližším přítelem byl zřejmě jeho spolužák Eduard Hindl (1811–1892), jeden z mála, kdo mu skutečně rozuměli. Za studií v Praze rovněž zkoušel psát, neměl velký talent, ale o to lépe rozpoznal nadání Máchovo. Hindl pocházel z Kláštera Hradiště nad Jizerou a po studiích nastoupil jako praktikant u valdštejnského hospodářského úřadu v nedalekých Doksech, tehdejším Hiršberku. Když jej zde Mácha poprvé navštívil, okolí Doks na něj hluboce zapůsobilo. Tato krajina pískovce a třetihorních sopek, tzv. Polomené hory, se táhne od Mělníka přes Dubou až k České Lípě a patří i dnes k nejromantičtějším oblastem Čech. Kraj je plný zřícenin – Starý Berštejn, Houska, Ralsko a uprostřed se tyčí majestátní Bezděz nad Velkým rybníkem, který dnes známe spíše jako Máchovo jezero. Dojem z této krajiny nezastínila ani cesta do Itálie, kterou Mácha podnikl spolu s přítelem Antonínem Strobachem.

Právě zde, pod Bezdězem, získal Mácha inspiraci k svému Máji. Zřejmě již při své první návštěvě u Hindla slyšel vyprávět příběh otcovraždy, která se stala v nedaleké Dubé někdy v 70. letech 18. století. Dubá byla odedávna jedním z center českého chmelařství a k nejbohatším pěstitelům chmele zde tehdy patřil jistý Schiffner. Jeho syn Hynek se zamiloval do dcery místního kováře, otec mu však sňatek zakázal. Začátkem května roku 1774 Hynek otce na jedné odlehlé chmelnici zabil, tělo ukryl a doufal, že je nikdo nenajde. Brzy však byl z vraždy usvědčen a v létě téhož roku byl popraven lámáním v kole. Traduje se, že Máchovi s Hindlem příběh vyprávěl Schiffnerův příbuzný, který byl v Doksech hospodským.

Také Vilém, onen „strašný lesů pán“, měl svůj reálný předobraz. Byl jím jistý Václav Kumr, který se narodil jako nemanželské dítě v roce 1767 ve vsi s prostým názvem Víska (dnes součást Březovic, zhruba v půli cesty mezi Mšenem a Bělou pod Bezdězem). Stal se z něj zloděj a pytlák, později i vůdce loupežnické bandy ovládající celé široké okolí Doks. Byl zatčen v květnu 1798 v Doksech v hospodě „Na šancích“ a tato událost zůstala nadlouho největší senzací, jakou městečko zažilo. Kumr ovšem popraven nebyl, odseděl si 20 let v Brně na Kopečku, tedy v obávaných kasematech na Špilberku. Dožil pak v rodné Vísce a zemřel až v roce 1843, přežil tedy Máchu o sedm let.

Temné příběhy Máchovi rezonovaly s fascinující krajinou a jitřily jeho fantazii. Máj začal Mácha psát zřejmě někdy v roce 1834 a práce na něm jej opět zcela pohltila. Měl již za sebou řadu drobnějších próz a básní, které svědčily o rychlém zrání básníka, nedávno vyšel Večer na Bezdězu a Márinka. Nyní cítil, že píše mimořádné dílo, pocity velikášství se střídaly s propady, sebepodceňováním a strachem z kritiky. Než dílo dopsal, jeho vztahy s okolím se podstatně zhoršily, v divadle stále trávil hodně času, s Tylem se už však hlavně hádal, i poslední zbytky předstírání zdvořilosti měly jít brzy stranou. Také láska k Lori už vyprchala, hlavní emocí se stala žárlivost, Mácha začal Lori terorizovat. Zakázal jí hrát divadlo, později jí zakazoval v jeho nepřítomnosti i jen vycházet z domu. Stále jí vyhrožoval, jednou že si něco udělá, jindy že ublíží její rodině. Máchův vztah k Lori Šomkové bohatě splňoval dnešní kritéria pro domácí násilí.

Máchův život na podzim roku 1835 nám dokreslují jeho deníky, na mnoha místech šifrované. Jako první tyto tajné pasáže částečně rozluštil Jakub Arbes, který je však současně označil za nevhodné pro veřejnost. Nejde však o žádou pornografii, jak jsou tyto deníky někdy prezentovány, z následujících silně zkrácených úryvků vidíme Máchu jako 25letého člověka žijícího svou prací a sexem, vášnivého, zjevně však frustrovaného a s neklamnými rysy tyranské povahy.

17. září 1835

Ve čtyry hodiny byl pohřeb p. Josefa Hiebra. Sabina šel se mnou za rakví  ... pak jsme šli já, Lori a Sabina ku Praze. Já jsem žertoval, že si ji nevezmu atd. ... Uvečer jsme byli doma. Otec a matka šli na kafé; (slečna lehla si na kanape; já na ni.) Třikráte jsme byli vytrženi; až přišla matka s otcem, pak bylo po všom. Brzo šel jsem potom domu.

18. září 1835

Četl jsem Die letzten Tage von Pompeji od Bulwera; pak jsem napsal roli Jindřicha z Loupeže od Klicpery; a odevzdal ji panu Štěpánkovi ...

19. září 1835

Hned časně ráno (onanie.) Abu Said al Hassan praví o knize Zprávy dvou cestujících o Chýně, že mušle k perlím přichází - zíváním. Ve dvě hodiny byla próba na balkónu. Uvečer (pozadu.)

21. září 1835

Byli jsme na rekviích u dominikánů. Pak jsme chodili po mostě. Doma jsem (ji svlíkal ze šatů; vyzvedl jí sukně a díval se na ni popředu, po straně i pozadu. Líbal stehna a tak dále.) Potom jsme stáli u sebe. (Seděla mi nahou prdelí na klíně.) Odpoledne jsem chodil se Sabinou, byli jsme u Týla, pak na hradbách, po západu slunce ...

22. září 1835

Ráno byl u mne Tomíček černě oblečený, s pozváním, aby podle žádosti nejvyššího purkrabí se dělaly básně na příchod Jeho Majestátnosti cisaře Ferdinanda; a že pan Palacký řekl, aby mně, že on sám tak pravil, aby mně dvakráte řekl o to ...

23. září 1835

Ráno (onanie). Odpoledne jsme byli s Trojanem v Nereuttrovské zahradě a lezli jsme za holkami ...

25. září 1835

Ráno jsme se sešli s p. Palackým u Pospíšilů; tam jsme se něco neshodli stranu básní ...

28. září 1835

Ráno próba na Divotvorný klobouk ... Z domova jsem šel teprv zas s Lori domů do Truhlářské ulice. Tam jsem (ji pical u okna na stolicích. Křičela, abych přestal. "Es tut weh. Jesuskotte." Když jsem se ptal proč, odpověděla: "Weil du tiefer je kommen bist als sonst." Potom šla na obtritt.) A já jsem jí držel šaty.

(více na www.citanka.cz/macha/denik1-A.html)

Na začátku roku 1836 Mácha nastupuje do posledního semestru práv, především však intenzivně shání peníze na vydání Máje. Přátelé mu finančně vypomohli, nejvíce opět Hindl. Mácha úzkostlivě dohlížel na veškeré práce v tiskárně, hlídal kvalitu papíru, vymohl si, aby byl tisk proveden neopotřebovanými, nově odlitými typy. V dubnu Máj vychází knižně v nákladu 600 výtisků, které básník rozprodá během několika dnů. Dává tisknout dalších 600 výtisků, radost z prodeje se však hroutí při prvních kritikách. Jako první dílo odsoudil Jan Slavomír Tomíček, neúspěšný spisovatel, ale dobrý vlastenec. Josef Kajetán Tyl si netroufl kritizovat básnické kvality, o to více však Máj odsoudil jako nečeský a nevlastenecký. Nadšená hodnocení německé umělecké kritiky Máchovi u vlastenců rovněž neprospěla.

Doma Mácha podporu hledat nemůže, jeho týraná a ponižovaná žena česky neumí. Místo toho mu oznámí, že čeká dítě. Následuje nechutná scéna obviňování, že dítě není jeho, Mácha si vezme do hlavy, že Lori čeká dítě s Tylem (jeho odvety v podobě novely Rozervanec se již Mácha nedožije). Lori tuto neradostnou novinu oznámí své nemocné matce, ta umírá. Mácha nechá Lori klečet u její rakve a ona musí znovu přísahat, že dítě je jeho. Když ji konečně na chvíli uvěří, zeptá se, zda byla pannou, když se spolu poznali. Lori přiznává, že nebyla a následují další hodiny křiku, pláče a vyhrožování.

Starý Šomek dceru obvinil, že způsobila své matce smrt a vykázal ji z domova. Lori se stěhuje z Truhlářské ulice na Karlovo náměstí k Máchům. Mácha vším znechucen se rozhodne vzít praktikantské místo mimo Prahu a koncem září 1836 nastupuje jako advokátní koncipient v Litoměřicích. O několik dní později se dozvídá, že má syna, jde pěšky do Prahy a v nadšení nad vlastním potomkem konečně slibuje, že si Lori vezme. Svatba je naplánována na 8. listopad.

Ihned se zase vrací do Litoměřic, jednak kvůli práci, jednak se zde cítí lépe než v Praze. Pohled na milované kopce pomáhá léčit jeho duši, zejména jej těší pohled na zříceninu hradu Hazmburk, zvaný tehdy Hanžburek. Devátého října píše Hindlovi:

"Ze tří oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doxany, Budyň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlikojedy až k Radobylu, a Hanžburek – náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele nechť ji postavím kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v ních ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek. Eduarde to musíte vidět, to se nedá popsat."

Není na tom dobře ani fyzicky, šetří na jídle, opět však již plánuje výlety, České středohoří mu nabízí desítky vrcholů k výstupům. Ten nejbližší, Radobýl, se zvedá hned za městem a právě tady 23. října 1836 spatří velký požár dole v Litoměřicích. Běží dolů, doráží mezi prvními a ihned se pouští do hašení. Opět bezhlavě, jak je jeho zvykem. Zachraňuje z hořících budov, co se dá, polévá se proto vodou a bezmyšlenkovitě vodu i pije. Celý týden po požáru se již necítí dobře, pak ovšem dostává silné průjmy, přidává se vysoká horečka a v noci z 5. na 6. listopadu Mácha umírá. Oficiálně na zápal plic, spíše však na střevní infekci, kterou však lékaři zřejmě zatajili, aby nevypukla panika z cholery. Pohřeb se konal 8. listopadu, v den plánované svatby. Lépe by takový scénář nenapsal ani sám Mácha.

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk. Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

V polovině listopadu vyšla na Máj další zdrcující kritika, tentokrát od Josefa Krasoslava Chmelenského. Tento vlivný kritik Máchovu báseň doslova popravil, a to způsobem, který měl sloužit jako výstraha ostatním. Trvalo skutečně celou generaci, než se Máj dočkal uznání. Básníci kolem Jana Nerudy a Vítězslava Hálka založili almanach Máj a také zajistili vybudování důstojného pomníku K. H. Máchy na hřbitově v Litoměřicích. Když pak na základě Mnichovské dohody připadly Litoměřice do sudetského záboru, byly Máchovy ostatky převezeny do Prahy a v roce 1939 uloženy na Vyšehradě.

Až do války se také táhly spory o název Velkého rybníku. Česká strana prosazovala Máchovo jezero, německá trvala na názvu Gross-Teich, který prý pocházel již z dob, kdy dal rybník založit sám Karel IV. Název Máchovo jezero nebyl nikdy ustanoven oficiálně, avšak po odsunu německého obyvatelstva si už ani úřední místa netroufla nic namítat. Od 50. let se pak začalo v turistických průvodcích i celé široké okolí nazývat „Máchův kraj“.

Předčasná smrt spolu s dalšími nepříznivými okolnostmi Máchovi znemožnily získat větší věhlas doma, natož za hranicemi. Máj však čteme i po 170 letech se zatajeným dechem. Pokud ho ovšem čteme.

 

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2010]

Foto: Milan Jedlička http://sudety.wz.cz/cyklo/c060922.htm