Krásný

Naš krásnyj! Prosim tě. Co je na tom krásnýho? Dyť je to červený jako trenýrky. Náš je krásnej! Nezapomenutelný rozhovor mezi malým Koljou a Františkem Loukou v podání Zdeňka Svěráka. Humor i smutek v jediném okamžiku. A současně historické memento výuky ruštiny v českých školách. Téma prvních lekcí: ruské krásnyj je červený, zatímco naše krásný je krasívyj. Krásnaja plóščaď, Krásnaja Ármija, ale krasívoje búdušče. Také housličky, které Kolja dostane jsou krasívyje.

Ruština má ještě jedno příbuzné slovo – kraska, barva. Barva, červená barva, krása: cítíme, že významy spolu souvisejí, víme však jak? Byla původní červeň a od ní pak krása i barva? Nelze to vyloučit. Barva, to byla v dávných dobách především červená barva. A byla krásná. Machek ve svém Etymologickém slovníku píše, že slova se základem kras- u Slovanů označují červeň, … neboť je to krásná barva par excellence. Jako příbuzné uvádí latinské crassus tučný, což pochopení původu příliš nepřispívá.

Také ve staré češtině slovo krásný znamenalo červený, vedle významu dnes běžného. Kromě toho však také označovalo věci jasné, lesklé, zářivé. Měsiec všicku svú krásu od slunce béře uvádí jako příklad Běličův Malý staročeský slovník. Jas, lesk, záře – tyto významy staví slovo krása do nových souvislostí. Původní význam kořene kras- totiž může souviset s ohněm, s jeho červenou barvou a jasem. Tak to uvádí Rejzkův Český etymologický slovník i řada moderních slovníků zahraničních. Hlásky k-r totiž u našich vzdálených předků označovaly oheň. Nahlédnutím do indoevropského slovníku Julia Pokorného vidíme, že potomky najdeme od Černého moře až po Irsko. Čeština má takových slov hned několik, třeba křesat či kouřit (jehož slovenský ekvivalent kúriť znamená topit) a také krematorium, které jsme získali z latiny. A možná i krb, ale to není jisté.

V průběhu 16. století staré významy mizí a za  Jungmanna již krásný znamená totéž jako dnes – Krásná panna, polovice věna. Slovo však získalo i nový význam, vzhledem k jeho „vznešenosti“ poměrně kuriózní. Pokleslo totiž na pouhou spojku: Byť krásně chtěli, nemohou. Odtud dnes máme příslovce nakrásně. Jungmann také připomíná, že krásný mívalo staré stupňování krásný – krašší – nejkrašší, podobně jako dodnes ve slovenštině: krásny – krajší – najkrajší. Uvádí ovšem i dnes běžný tvar krásnější, který naši předkové vnímali nejspíš tak, jako my dnes třeba hezčejší. A z mnoha příkladů, které Jungmann u hesla krásný shromáždil, se mi nejvíc líbí staré přísloví: Škoda krásy, kde rozum chybí.

Znáte kopec Krásný v Jizerských horách? Nejspíš ne. Ale možná znáte rozhlednu Bramberk, která na tomto kopci stojí již téměř 100 let. Jako dítě mne tahle mohutná kamenná stavba fascinovala, jen se mi nelíbilo to jméno Krásný. Spíš mi ovšem tehdy vadilo to přídavné jméno než jeho obsah. Na Bramberk jsem si proto vzpomněl hned, jak jsem začal psát tento článek (ten měl původně Svěrákovými hláškami nejen začínat, ale i končit: Jeď do Pelhřimova …). Vybavilo se mi několik dalších severočeských místních názvů – Krásná Studánka, Krásný Les, Krásný Dvůr, Krásné Březno, Krásná Lípa. Našel jsem v Čechách přibližně 40 jmen obsahujících slovo krásný, z toho více než 30 v severočeském a západočeském pohraničí. Do r. 1945 to bývaly Schönbron, Schönwald, Schönhof, Schönpreisen či Schönlinde. Ano, slovo schön je v německých toponymech časté, v Německu, Rakousku a Švýcarsku takových názvů najdeme spoustu. Zajímavé přitom je, že jejich rozložení se zdá nerovnoměrné, největší kumulace je zřejmě právě v bývalých Sudetech a v blízkém okolí. Z osmi míst s názvem Schönlind či Schönlinde (Krásná Lípa) je jich 5 u nás a 3 v Německu, a všech osm leží v Krušných horách nebo v jejich podhůří. Krásnou Lípou u Chebu počínaje a stejnojmenným městečkem u Děčína konče. Ověření této hypotézy přenechme povolanějším a vraťme se k vrchu Krásný. Zdálo by se, že i ten je překladem nějakého staršího německého jména. K mému překvapení tomu tak není. Název byl vytvořen uměle v 50. letech, prý jako protiklad k nedalekému vrchu Nekras nad Bedřichovem. I ten asi znáte spíše pod „přezdívkou“  Královka.

A přinejmenším ještě jeden název není překladem z němčiny, Krásná Hora nad Vltavou. Toto městečko ležící nedaleko hráze Orlické přehrady má také starý německý název Schönberg, proto se ostatně Šumperk v němčině jmenuje Mährisch Schönberg, dosl. Moravská Krásná Hora. Jenže tenhle povltavský Schönberg bude nejspíš překladem českého jména, ještě mnohem staršího. Od dob Jana Lucemburského patřila Krásná Hora mezi královská horní města, neboť se zde těžilo zlato a v pozdější době také antimon. Horní město, město horníků, tedy město, kde jsou doly. Ano, hora zde znamená důl. A těžená ruda byla krásná, což, jak víme, ve staré češtině znamenalo červená. Aspoň tak vysvětlují původ jména svého města sami krásnohorští.

Krásnou Horu navštěvovala jistá Alběta Pechová, spisovatelka nespokojená se svým obyčejným jménem. Do literatury tedy vstoupila jako Eliška Krásnohorská a vášnivě hájila krásnou verzi českých dějin, jakou nabízely „rukopisy“. A tak přestože se mi uvedená verze původu názvu spisovatelčina milovaného města moc líbí, pro jistotu otevřu ještě jednou Jungmannův „slownjk“: Též v Rusích a jinde v Slovanech jsou Krásné Horky, za pohanstva to místa obětí v čese vesny; i sama vesna tak slula (viz Kraslice), zvláště neděle z provoda. Osobně ovšem držím palce verzi krásnohorské. O to víc, že ruda nemusela být červená, ale lesklá, zářivá, prostě zlatá.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2011]