Krize

Krize se stala v průběhu 20. století jedním z módních slov, a to dávno před současnou globální finanční krizí. Krize středního věku, hodnotová krize, rodinné krize, ve sportovních rubrikách čteme že „krize Slavie nadále trvá“ nebo že „od poloviny závodu prožíval Lukáš Bauer těžkou krizi“, všechny s přibližným významem „pronikavé zhoršení“. Je ovšem pravda, že inspirací pro článek je krize finanční, která se s přívlastkem globální v poslední době stala jedním z nejužívanějších slovních spojení v médiích na celém světě (leden 2008).

Příběh slova krize začíná v antickém Řecku. Řecké krisis je odvozeno od slovesa krinein oddělovat (odtud je také název oboru endokrinologie). Kromě konkrétního významu byl u starých Řeků běžný také přenesený význam rozhodovat – podobně je tomu i v moderních jazycích, německé entscheiden znamená doslova oddělovat, anglické to decide je z latinského decido, tedy doslova odřezávat. Krisis tedy znamenalo jak oddělení, tak rozhodnutí. Rozhodnutí, které musel učinit trojský princ Paris při volbě nejkrásnější bohyně – Paridův soud – se v řečtině nazýval Theon krisis, tedy soud mezi bohyněmi. K tomuto významu má dnes nejblíže kritika, tedy rozlišení mezi dobrým a špatným (řecké kritikos je přídavné jméno od slova krisis), diakritická znaménka (háčky a čárky) umožňují v písmu rozlišovat dlouhé či měkké hlásky a kritérium je měřítkem pro odlišení části od celku.

Slovo krize do moderní doby přivedla medicína a cesta to byla dlouhá a klikatá. Ve významu rozhodování užíval slovo krisis také antický lékař Hippokrates. Jeho první a nejznámější aforismus zní „Umění je dlouhé, život je krátký, příležitost prchavá, experiment nebezpečný a rozhodnutí obtížné“. Poslední slova znějí v originále … krisis chalepé.  A dodejme, že aforismus je nejen nejslavnější, ale bohužel také málo srozumitelný. Hippokrates ovšem užíval slovo krisis i ve značně odlišném významu: v průběhu některých akutních nemocí se tak nazývalo krátké období, kdy se rozhodovalo, zda nemocný přežije či zemře. Např. u klasického zápalu plic přicházela krize zhruba po týdnu. Krize byl tedy rozhodující okamžik nemoci a tento pojem patřil až hluboko do novověku k slovům, které byly pro medicínu tak charakteristické, jako dnes např. anamnéza či syndrom. Bylo to jedno ze slov, která lidé slýchali od renesančních a barokních lékařů maskujících nad lůžkem nemocného svou diagnostickou i terapeutickou bezmoc zachmuřenou tváří a učenými frázemi.

První použití slova krize mimo medicínu se připisuje siru Benjaminu Rudyerdovi (1572–1658), poslanci anglického parlamentu za obou prvních Stuartovců. Když v roce 1625 nastoupil na trůn druhý z nich, Karel I., nejen že si vzal za ženu katoličku Henrietu Marii (z rodu francouzských Bourbonů), ale také dával nepokrytě najevo, že se nemíní smířit s konstituční monarchií. Rostoucí nepřátelství mezi králem a parlamentem komentoval Rudyerd v roce 1627 slovy: „Toto je krize Parlamentu: nyní uvidíme, zda Parlament přežije či zahyne.“ Význam i zde ještě odpovídá jeho užití v medicíně: rozhodující okamžik s nejistým dalším vývojem.

Když se v roce 1745 u slezské Dobroměře (asi 30 km severně od našich Adršpašských skal) chystal pruský král Fridrich II. k rozhodující bitvě války o rakouské dědictví, zažíval úzkost, Rakousko byla velmoc proti níž bylo Prusko nevýznamná zemička s necelými 3 miliony obyvatel. Situaci označil jako velkou krizi. Mělo se rozhodnout o všem, i zde byl ještě význam tradiční. Spojení slova krize s bitvami, válkami a revolucemi však postupně posouvalo význam směrem k prudkým změnám a dramatickým okamžikům obecně. Tento význam zpopularizoval Thomas Paine, jeden z protagonistů americké revoluce, kterou ve své slavné sérii pamfletů z let 1776 až 1783 označil jako Americkou krizi.

Konec napoleonských válek v roce 1815 nastartoval v Anglii konjunkturu, průmyslová produkce stoupala a kdo měl volné peníze, investoval. Zvláště oblíbené byly akcie do podnikání v Latinské Americe (začínal zde věk revolucí likvidující zaostalou španělskou koloniální moc) a zejména v zemi zvané Poyais, kde byly mimořádně úrodné pozemky, pracovité obyvatelstvo se zvláštní sympatií pro Angličany, zkrátka ráj na zemi. Škoda jen, že tato země neexistovala, byl to kolosální podfuk, který několika lidem vydělal miliony liber (a že to tehdy byly nějaké libry!). Návrat prvních kolonistů, rozzuřených k nepříčetnosti, odstartoval v roce 1825 zhroucení akciového trhu a vlnu bankrotů včetně řady velkých bank. Tu hlavní banku, slavnou Bank of England, od krachu zachránila jen gigantická injekce zlata z Banque de France. To byla první velká hospodářská krize. Předzvěst všech dalších včetně té z roku 2008.

Lidé brzy zjistili, že hlavní vinu vůbec neměly investice do Poyais, vždyť ve svém celku představovaly jen zlomek celkových investic. Krach Poyais byl jen spouštěcím momentem, stejně jako loňské zhroucení amerického trhu s hypotékami. Další krize přišla v roce 1836, další pak 1847 a tak dále, přibližně každých deset let. Není úplně jasné, kdo první v tomto kontextu použil slovo krize, ale možná to byli Marx s Engelsem. „Stačí poukázat na obchodní krize, které se periodicky opakují ...“ psali ve svém Komunistického manifestu z roku 1848. V té době již tedy slovo krize mělo alespoň zčásti stejný význam jako dnes, Marx si však byl vědom i jeho původního řeckého významu, vzdělání Karlu Marxovi rozhodně nemůžeme upřít. Věřil proto, že hospodářská krize může být rozhodujícím okamžikem, po němž bude následovat krach celého kapitalismu.

„Dva roky trvá již hospodářská krise“ hřímal v listopadu 1931 poslanec Gottwald, „když se koncem r. 1929 objevovaly prvé její příznaky, utěšovali jste lidi, to brzo přejde, to jest jen malá přeháňka.“ V příběhu slova krize je podstatné slůvko „trvá“. Na rozdíl od nás, Němců či Francouzů se ona krize ze začátku 30. let 20. století v anglicky mluvících zemích nazývá Great depression. Angličané slovo krize v souvislosti s hospodářským cyklem užívají také, dříve ovšem v poněkud jiném, přesnějším významu. Vraťme se ještě na chvíli do 19. století. V roce 1860 publikoval francouzský ekonom Clement Juglar analýzu oněch desetiletých cyklů, v nichž vypozoroval fázi růstu výroby (konjunktury) a fázi jejího útlumu (recese či deprese). Jako krizi označil pouze ono krátké dramatické období přechodu konjunktury do recese provázené propadem akcií a vlnou krachů. To, co následně trvá, je recese či deprese a ona Velká deprese trvala přes 4 roky.

Teprve v dalších desetiletích získalo slovo konečně ten význam, který je dnes běžný. Ono pronikavé zhoršení, které už nebývá okamžikem, ale může trvat, jak dlouho chce. Někteří závodníci mají krizi již od startu, fotbalová mužstva někdy i řadu sezon po sobě. A zřejmě i současná globální finanční krize bude ještě nějakou dobu trvat.

Postsriptum 2016

Relativní význam a zejména emocionální podtext slova krize je patrný z návratu spojení "oil crisis" (ropná krize). Zatímco krize odstartovaná jomkipurskou válkou v r. 1973 (a svým způsobem již teroristickým útokem na mnichovské olympiádě o rok dříve) znamenala prudký růst ceny ropy, ropná krize roku 2016 znamená pokles její ceny. Slovo krize přitom odráží neplánovaný a nečekaný vývoj. Vydatný podíl na krizích mají média, a ta, jak známo, se ve své většině živí prodejem obav. A máloco evokuje strach z budoucího vývoje tak dokonale jako slovo krize. Skutečnost, že krize před 40 lety ohrožovala tu část naší civilizace, která pomalu a poctivě buduje vědecké a technologické hodnoty, zatímco dnešní krize postihuje především svět odlišných hodnot, je pro mediální simplifikaci již příliš složitá. A fakt, že obě krize spolu zvláštním způsobem souvisí, již opravdu přesahuje téma této v zásadě lingvistické rubriky. Long live to Tesla Motors!

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2010]