Pašijový týden

Pašijový týden, který se také nazývá Svatý nebo Velký, je posledním týdnem před Velikonocemi a zároveň také posledním týdnem postním. Každý den z tohoto týdne má své pojmenování a význam, s každým z těchto dnů jsou spjaty velikonoční tradice. Pojďme se tedy na pašijový týden podívat blíže.

Za všední dny pašijového týdne jsou považovány první tři dny, tj. pondělí až středa. V kostelech si v tyto dny četly tzv. pašije (z latinského passio, což znamená utrpení; pašije tedy popisují Kristovo umučení podle evangelií, předčítaly se nebo zpívaly při mších). Při těchto všedních dnech se lidé především připravovali na velikonoční svátky, a tak se k těmto třem dnům neváže téměř žádný zvyk ani obyčej.

Prvním dnem pašijového týdne je Modré pondělí (někde také nazývané Žluté), v kostele se vyvěšovala modrá látka, nekonaly se žádné obřady a dětem začínaly velikonoční prázdniny. Dodržoval se klid a střídmost, tedy jakási symbolická očista. Označení Modré pondělí vzniklo pravděpodobně tak, že chasa nemusela vykonávat obvyklé práce, ale jen ty nejnutnější, takže měla volněji.

Žluté, někdy taky Šedivé úterý,  neví se přesně, z čeho tento název zvykl, a tak zůstává zahalen tajemstvím.

Sazometná středa nebo také Škaredá, Černá, Smetná byla dnem vymetání komínů. A protože dříve se mnohde vařilo na otevřením ohni, bývaly i místnosti od sazí, a proto se smýčilo a bílilo, aby na Velikonoce bylo všude čisto. Lidé věřili, že se tento den nesmějí mračit, jinak by se škaredili po všechny středy v roce.

Na počátku 4. století se objevila snaha přiblížit jednotlivé události Ježíšova příběhu věřícím co nejnázorněji, což vedlo ke vzniku tzv. velikonočního tridua (tj. třídenní), jehož součástí je večer Zeleného čtvrtku, Velký pátek a Bílá sobota.

Zmínka o Zeleném čtvrtku je poprvé doložena z roku 397 na Kartaginském sněmu. Jako liturgická slavnost pak v roce 561 na církevním sněmu v Braze. Obsahem Zeleného čtvrtku je připomínka Poslední večeře, pří níž Ježíš ustanovil tajemství eucharistie (tj. v křesťanské liturgii při mši proměněný chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše) a myl apoštolům nohy, dále pak počátek jeho utrpení, modlitba v Getsemanské zahradě a zajetí.
Se Zeleným čtvrtkem je spojována celá řada zvyků a obyčejů; např. bylo zvykem v tento den jíst něco zeleného (např. kopřivy, mladý šťovík, řeřichu a jiné bylinky), aby lidé byli příští rok zdraví. Zelený se mu ale říká i podle kněžského roucha, jež kněží oblékali na mši. V kostelech po ranní mši utichly zvony, které „odletěly do Říma“ a nahradil je zvuk různých řehtaček a klapaček; ty měly za úkol vyhnat Jidáše. O Zeleném čtvrtku se také nemá nic půjčovat a s nikým se nemáme hádat. Mnohde také existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Také se věřilo, že kdo sní před východem slunce pečivo namazané medem, bude prý chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos a sršňů. Na Zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se pak muselo odnést na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Tradovalo se, že na Zelený čtvrtek je dobré sít len a hrách, protože vše pak dobře prospívá. Někde se také házel do studní chléb namazaný medem, to proto, aby se v ní celý rok držela voda. Tradičním pečivem na Zelený čtvrtek bývaly tzv. velikonoční jidáše z kynutého těsta pomazané medem. Obvykle měly tvar provazů, což mělo symbolizovat fakt, že se Jidáš po zrazení Krista oběsil.

Velký pátek je jakousi připomínkou posledního dne života Ježíše Krista, dne jeho ukřižování. V kostele byl vystaven Boží hrob, konala se křížová cesta se 14 zastaveními. Když hrkač nebo klapač oznámil třetí hodinu odpolední, nadešel okamžik nejsmutnější, protože podle tradice měl v tomto čase Ježíš zemřít. V kostele se konal obřad pohřbení kříže (symbol Páně) do Božího hrobu. Je to den velkého smutku, zákazu veškerých prací a přísného půstu a střídmosti. Také k tomuto dni se pojí řada pověr. 
Ráno před východem slunce se lidé chodili mýt k potoku, aby byli zdraví a krásní. Nepralo se prádlo, protože hospodyně věřily, že by ho namáčely v Kristově krvi. V oblastech, kde byla plátenická výroba, se předly tzv. pašijové nitě. Kdo měl do svého oblečení všito alespoň pár stehů touto nití, byl chráněn před uhranutím a zlými duchy. Košile, která byla ušita z plátna z pašijových nití, chránila svého nositele před bleskem a kulkou.
Nesměly se půjčovat žádné věci, protože by se jich mohly chopit čarodějnice a čarovat s nimi. Rovněž se nesmělo dělat na poli, aby se nehýbalo zemí. Podle pověry se na Velký pátek, když se čtou pašije, dějí zázraky, země se otvírá, aby ukázala své bohatství – poklad označuje světýlko nebo kvetoucí kapradí, otvor ve skále, ze kterého vychází záře. (Příběh o pokladech, které se otevírají na Velký pátek každý z nás zná i z povinné školní četby z Erbenovy Kytice z balady Poklad. Jen pro připomenutí citujeme:
….
a dnes Velký pátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
A hle, co se bělá v lese,
v černém lese za potokem…
….
Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
…
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, co síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle,
jak by západ to sluníčka.
…
"Bože, jak se to tam svítí!"
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
"Jak se to tam divně svítí!
Co to asi může býti?"
…..
"Milý bože, co já zkusím
na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím -
a zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!

Bílá sobota je den, kdy se připomíná, že Ježíš byl sňat z kříže a pak následovala Velká noc, během níž vstal Kristus z mrtvých.  O Bílé sobotě bývali do společenství věřících  přijímáni tzv. katechumeni (uchazeči o křest), kteří se mnohdy oblékali do bílého roucha. A tak se někdy uvádí, že Bílá sobota získala jméno právě podle jejich bílého oděvu.
Na Bílou sobotu bylo zvykem před kostely světit oheň, který si hospodyně odnášely domů, aby chránil domácnost i celou rodinu. V domácnostech ale ještě před tím byla uhašena všechna ohniště a po bohoslužbě se opět oheň zapálil rozžhaveným polínkem z posvěceného ohně. Na Bílou sobotu bylo  také ještě leckde zvykem bílit stavení, uklízet domácnost, pekly se mazance, velikonoční beránci a velikonoční nádivka, pletly se pomlázky, zdobila se vajíčka, prostě všechno, co se mělo objevit o Velikonocích na stole. Tímto dnem také končil půst.

Po tomto období již vrcholí největší církevní svátky – nastává Hod boží velikonoční a Pondělí velikonoční. I s těmito dny je spojena celá řada zvyků a obyčejů, také se různě ve světě slaví, ale o tom až příště.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2021] 

Použitá literatura:
Vavřinová V. Malá encyklopedie Velikonoc. Praha:  Libri, 2006.