Pokrytec (II)

Věnovat pokrytci samostatný příběh mne napadlo u slova krize. Původně jsem chtěl i toto slovo jen uvést mezi ostatními, která jsou s krizí jazykově příbuzná – kritik, diakritika, endokrinologie aj. Postupně mi však docházelo, že pokrytec své příbuzné zcela zastiňuje.

České slovo pokrytec tedy vzniklo z řeckého hypokrites, jehož původní význam byl herec. Je to výstižné, i my někdy pokrytce obviňujeme, že na někoho hrají divadlo. Nevědomky se tak dotýkáme velmi dávného významu tohoto slova. V době, kdy vznikal Nový zákon, tedy za římského císařství, se slovo hypokrites běžně užívalo i ve svém přeneseném významu neupřímnosti, licoměrnosti, Římané navíc herci mírně řečeno pohrdali. Což jim ovšem nebránilo chodit do divadel a dobře se tam bavit. Řecký výraz pro pokrytce v latině tak zevšedněl, že jej užívali i překladatelé biblických textů do latiny. Mohli přitom docela dobře použít domácí slovo simulator, napodobovatel. Hypocrita Graeco sermone in Latino simulator interpretatur. Hypocrita pochází z řečtiny a do latiny se překládá jako simulator – píše raně středověký polyhistor (a světec) Isidor Sevilský (560–636) ve svých Etymologiích, encyklopedii pozdně antické vzdělanosti:

Ten, jenž je uvnitř zlý, navenek se však jeví dobrým, neboť hypo- znamená falešný a krisis soud. Jméno se odvozuje od vzhledu těch, kdo vystupují v divadlech se zakrytou tváří, s obličejem nalíčeným červeně a modře nebo jiným pigmentem, s maskou z plátna a sádry ozdobenou různými barvami, někdy také s rukama a krkem natřeným hlinkou, aby co nejlépe napodobili postavu, kterou představují a oklamali tak publikum; hned jako muž, hned jako žena, hned ostříhaní, hned vlasatí, hned jako babizna, hned jako dívka, jakýkoli věk, pohlaví, hlavně diváky uvést v klam …

Výše uvedená slova – kritik, diakritika, endokrinologie – se odvozují od řeckého slovesa krinein oddělovat, jehož přenesený význam je rozhodovat či soudit. Vztah k původnímu významu je srozumitelný bez dlouhého výkladu – kritik odděluje dobré od špatného, stejně můžeme říci, že rozlišuje mezi dobrým a špatným nebo že musí umět rozsoudit, co je dobré a co ne. Jak však s uvedenými významy souvisí hypokrites, herec? Asi jsem nebyl sám, komu to nebylo jasné. Po cestě k prapůvodnímu významu slova jsem potkal řadu výkladů zjevně chybných, ale i takové, které na první pohled vypadaly zcela věrohodně.

Jeden z takových uvádí i sv. Isidor, … neboť hypo- znamená falešný a krisis soud. Překlad jednotlivých částí je správný, dokonce i celek je logický, herec diváka vede k falešnému soudu. Přesto je původní smysl slova zcela jiný a pro jeho pochopení se musíme ponořit do dávnověku řeckého divadla.

Klasické řecké divadlo se vyvinulo z tzv. dionýzií (náboženských oslav na počest boha Dionýza), při nichž sbory mladých mužů zpívaly písně či recitovaly básně. Někdy na konci 6. století se stávalo zvykem, že se jeden muž ze sboru vydělil a vedl s ním jakýsi dialog, sbor se ptal, muž odpovídal. Tak vzniklo drama a s ním hypokrites – herec. Podstatné jméno hypokrites je odvozeno od slovesa hypokrinomai – odpovídat, hypokrisis byla odpověď. Slovo však znal již o tři staletí dříve Homér, a to ve smyslu interpretace věštby. Hypokrisis tedy byla odpověď, ale ne lecjaká odpověď, nýbrž slavnostní, interpretace, přesná odpověď na přesnou otázku. Delfské věštkyně byly označovány jako hypokrites boha Apollona, bůh ústy věštkyně odpovídal na položené otázky. Stranou nechme, že tazatelé za nemalé obnosy dostávali od Pýthie odpovědi, které měly daleko k jednoznačnosti. Hypokrites – ten kdo odpovídá jménem boha, to je asi nejstarší doložený význam slova.

Nyní jsme se ovšem dostali do bodu, kde se cesta dělí na dvě. Obě logicky vycházejí z výše uvedených významů slovesa krinein – oddělit, rozlišit, soudit – avšak každá po svém. Je zřejmé, že správná je jen jedna, my však již asi nikdy nezjistíme, která to byla. První z výkladů zdůrazňuje skutečnost, že interpret musel rozlišit pravý význam věštby. Hypokrisis, odpověď, interpretace jako rozlišení pravého významu – to by asi uspokojilo naši potřebu logické následnosti, krino ve smyslu rozlišit dobře chápeme. Jenže řečtina, zejména ta athénská, užívala pro odpověď i výraz apokrisis. To byla taková běžná odpověď, jak se máš, dobře. Hypokrisis, apokrisis, obě slova se liší jen předponou, těžko uvěřit, že by měla zcela odlišný původ. Původ slovesa apokrinomai, odpovídat, ovšem nijak nesouvisí s věštbami a interpretací jejich významu. Apo znamená od, pryč, což nám může být blízké, neboť i my říkáme od-pověď. A protože krisis znamenalo soud či rozsudek, apokrisis mohlo být původně odmítnutí rozsudku, resp. odpověď na obvinění. Sloveso apokrinomai znají Řekové dodnes, i když má trochu knižní charakter – odvětit. Běžný moderní výraz apando nám pak připomene, že i předpona je nositelem významu: znovu je zde apo- (apo+anto), ekvivalent našeho od-, prostě od-chozí zpráva.

Bylo by hezké, kdyby pátrání po původu slov končilo vždy jednoznačně, jako v detektivkách. Tohle je viník, takový měl motiv a těmito důkazy jsme jej usvědčili. Při pátrání po původu slov končíme často s několika podezřelými, mezi nimiž již nedokážeme najít toho pravého. Naše nejistota se navíc netýká jen kořene krisis, ale i předpony hypo-, kterou bychom si rádi vysvětlili z významů, které známe, tedy „pod“ nebo „menší“. Zde se však již dostáváme zcela do říše spekulací a dohadů. Předpona hypo- zde mohla vyjadřovat „odpovídat jménem někoho jiného“ (doslova pod někým), ale mohla také označovat jen prostý vztah k něčemu. Jako bychom chtěli v českém slově povídat za každou cenu vidět časový význam předpony po-.

Herec – hypokrites – byl v Řecku původně ctěn, alespoň v klasické době, v 5. a 4. století. Nad tímto slovem se na svých internetových stránkách zamýšlí polský režisér a divadelní teoretik Mirosław Kocur. Velké dionýzie byly spojeny s divadelní soutěží a jména vítězů byla zaznamenávána. Řekové měli tedy nejen svou Olympiádu, ale i své Oskary. Do poloviny 5. století se v záznamech uváděl jen název obce, z níž pocházel vítězný sbor (rozlišovaly se kategorie chlapecký sbor a mužský sbor), jméno sbormistra a dále jména sbormistrů a režisérů v kategorii komedie a tragedie. Roku 449 př. Kr. se poprvé objevuje také kategorie hypokrites – herec. Tento pozitivní kontext však nevydržel věčně. O sto let později, ve stínu hrozícího makedonského nebezpečí, útočí slavný athénský řečník Demosthenes na svého protivníka Aischína a předhazuje mu, že byl dříve hercem, je tedy nedůvěryhodný pro politiku. Umí se totiž přetvařovat a pokrytectví je s politikou neslučitelné. Image slova hypokrites se pomalu začala kazit. Aischínovi asi ještě mnohem více vadilo, že byl jako herec neúspěšný (proto se dal na politiku), ale obdiv k herectví se v dalších generacích postupně rozplýval. Definitivně negativní kontext slovo získalo až v Římě. Zatímco řecké divadelní hry často řešily závažné filozofické otázky, primitivní římské publikum preferovalo hrubé frašky plné obscénností. Herci byli často otroci a otrokyně bez jména, scénáře mohly obsahovat skutečné zabití či pohlavní akt. Slovo hypokrites bylo připraveno přijmout své budoucí místo v Písmu svatém.

A co se týče neslučitelnosti pokrytectví s politikou? Buďte klidní, to neplatilo ani ve starém Řecku. To se jen tak píše v učebnicích pro děti. Démosthés Aischínovi především záviděl přirozeně krásný hlas, zatímco on sám trpěl vadou řeči. Politika bez pokrytectví není politikou. Pokrytectví však zasluhuje obranu, píše se v článku, kterým jsem tento příběh začal. Jen pitomci nebo notoričtí podvodníci odsuzují je šmahem. Společnost, postavená na našich civilizačních základech, by se bez něj zhroutila.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2012]