PROPUŠTĚNÝ

„Tak co, rozuměl jste, Zárubo?“ ptal se ředitel věznice, když téměř slavnostně dočetl příslušný akt od ministerstva spravedlnosti. „To znamená, že se vám podmínečně promíjí zbytek vašeho doživotního trestu. Odseděl jste si dvanáct a půl roku a po tu celou dobu jste se choval... no, zkrátka, vzorně; my jsme vám dali nejlepší vysvědčení a... eh... jedním slovem, můžete jít domů, rozumíte?

Ale pamatujte si, Zárubo. Kdybyste něco provedl; tak to podmínečné propuštění pomine a by si budete muset odsedět ten doživotní trest za vraždu na své manželce Marii, a pak už vám ani pámbů nepomůže. Tak si dejte pozor, Zárubo; příště by to bylo nadosmrti.“ Pan ředitel se dojatě vysmrkal. „My jsme vás tu měli rádi, Zárubo, ale podruhé bych vás tu nechtěl vidět. Tak spánembohem, a pan správce vám vyplatí vaše peníze. Můžete jít.“

Záruba, čahoun skoro dvoumetrový, přešlapoval a něco koktal; byl tak šťasten, že ho to až bolelo a že v něm hrkalo cosi jako zavzlykání. „No tak, no tak,“ bručel ředitel. „Jen se nám tu nerozbrečte.

Uchystali jsme vám nějaké šaty, a stavitel Málek mně slíbil, že vás vezme do práce. - Co, vy se chcete dřív podívat domů? Aha, na hrob své ženy. No, to je od vás hezké. Tak šťastnou cestu, pane Zárubo,“ řekl honem ředitel a podal Zárubovi ruku. „A dejte si na sebe pozor, prokrista, pamatujte, že jste venku jen podmínečně!“

„Takový hodný člověk,“ povídal ředitel, sotva se za Zárubou zavřely dveře. „Já vám řeknu, Formánku, tihle vrahové bývají moc slušní lidé; nejhorší jsou defraudanti, těm není v kriminále nic recht. Škoda toho Záruby!“

Když tedy Záruba měl za sebou železná vrata i dvůr pankrácké věznice, měl ještě takový nejistý a pokorný dojem, že ho nejbližší dozorce zadrží a dovede zpátky; i loudal se pomalu, aby se nezdálo, že utíká. Když vyšel na ulici, motala se mu hlava, tolik lidí je venku, tamhle se honí děti, dva šoféři se hádají, bože, těch lidí, to dřív nebývalo, kam vlastně jít? To je jedno; samé vozy, a tolik ženských, nejde nikdo za mnou? Ne, ale těch vozů co je! Záruba si to natíral dolů k Praze, aby už byl co nejdál; zavonělo mu uzenářství, ale teď ne, teď ještě ne; pak zavonělo ještě silněji: novostavba. Zedník Záruba se zastavil a čichal vůni malty a trámů. Díval se na strejdu, jak míchá vápno; měl chuť se dát do řeči, ale jaksi nemohl, nevylezl z něho žádný hlas, člověk si v samovazbě odvykne mluvit. Záruba dlouhými kroky sestupoval do Prahy. Proboha, to je nových staveb! Tadyhle to dělají celé z betonu, to před dvanácti lety nebylo, to za mých časů nebylo, mínil Záruba, ale vždyť jim to musí spadnout, takové tenké pilíře! „Pozor, člověče, copak jste slepý?“ Málem by ho přejelo auto, málem by vlezl pod řinčící tramvaj; sakra, člověk za dvanáct let odvykne ulicím. Rád by se někoho zeptal, co je to za velikou stavbu; rád by se zeptal, kudy má jít na Severozápadní nádraží; protože zrovna podle něho rachotil kamión se železem, zkusil sám pro sebe říci nahlas: „Prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží?“ Ne, nejde to; nějak v něm zaslechl hlas či co, člověk tam nahoře zrezaví a oněmí; první tři roky se ještě sem tam na něco zeptá, ale pak už přestane. „Prosím vás, kudy se jde -“ Jenom mu to zachrčelo v krku, ale lidský hlas to nebyl.

Dlouhými kroky ubíhá Záruba do ulic. Je mu, jako by byl opilý nebo jako by šel ve snách; ono je všechno docela jiné než před těmi dvanácti roky, větší, hlučnější a zmatenější. Jenom těch lidí co°je! Zárubovi je z toho až smutno, zdá se mu, že je někde v cizině a že se s těmi lidmi ani nedomluví. Jenom kdyby se dostal na nádraží a mohl jet domů, domů... Bratr tam má chalupu a děti...

„Prosím vás, kudy se jde,“ pokouší se Záruba vyslovit, ale jen bezhlase hýbá rty. Eh co, doma to přejde, doma se rozmluvím; jen na to nádraží kdybych se dostal!

Najednou za ním křik, a někdo ho strhl na chodník. „Člověče, proč nejdete po chodníku?“ hartusí na něho šofér. Záruba by chtěl odpovědět, ale ono to nejde; jen odchrchlá a běží dál. Po chodníku, myslí si, pro mne je chodník málo; lidi, já mám tak naspěch, já chci být doma, prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží? Asi tou nejživější ulicí, rozhodl se, tady, co jede ta řada tramvají.

Kde jen se nabere tolik lidí? Vždyť to jsou celé zástupy, a všichni jdou jedním směrem, to jistě je k nádraží, proto tak běží, aby jim neujel vlak. Čahoun Záruba přidal do kroku, aby nezůstal vzadu; a vida, ani těm lidem už nestačí chodníky, valí se prostředkem ulice; hustý a hlučící dav; a pořád se přidávají noví, běží poklusem a něco křičí; a vtom počali křičet všichni dlouhým a širým řevem.

Zárubovi se zatočila hlava opojením hluku. Hergot, je to krása, tolik lidí! Tam napřed začali zpívat něco do pochodu. Záruba vyrovnává krok a rozjařeně šlape, hele, teď zpívají všichni kolem něho, Zárubovi něco jihne a nabíhá v krku, jako by ho to tlačilo, musí to ven a je to zpěv, ráz dva, ráz dva, Záruba zpívá píseň beze slov, bručí si, brouká hluboký bas, jak je ta píseň? to je jedno, já jedu domů, já jedu domů! Dlouhán Záruba šlape už v první řadě a zpívá, nejsou to slova, ale je to tak krásné, ráz dva, ráz dva, se vztyčenou rukou troubí Záruba jako slon, je mu, jako by znělo celé jeho tělo, břicho se chvěje jako buben, hrudník hlasitě duní a v hrdle to dělá tak dobře, tak dobře, jako bys chlastal nebo plakal. Tisíc lidí křičí „Hanba! Hanba vládě!", ale Záruba nemůže pochytit, co to volají, i vytrubuje vítězně „A-á! A-á!“ Mávaje dlouhou rukou jde Záruba v čele všech, hýká a řičí, zpívá a burácí, bubnuje si pěstmi do hrudníku a vyráží veliký křik, který ční nad hlavami všech jako vlající prapor. „Uavá, uavá,“ troubí Záruba z plna hrdla, z plných plic, z plného srdce, zavíraje přitom oči jako kokrhající kohout. „Auvá! Aaá! Huráá!“ Nyní se dav jaksi zastavil a nemůže dáli. Couvá zmatenou, vlnou, supí a naježí se rozčilenými skřeky. „Uavá! Huráá!“

Záruba se zavřenýma očima se oddává tomu velikému a osvobozenému hlasu, který stoupá z jeho nitra. Najednou se na něho sápou nějaké ruce a udýchaný hlas mu chrčí do ucha: „Ve jménu zákona vás zatýkám!“

Záruba vytřeštil oči; na jedné jeho ruce visí strážník a vytahuje ho z hloučku, který sebou křečovitě cloumá. Záruba hekl hrůzou a chce vyrvat ruku strážníkovi, který mu ji zkrucuje; tu zařval Záruba bolestí a druhou rukou jako palicí praštil strážníka do hlavy. Strážník zrudl a pustil ho; vtom dostal Záruba obuškem do hlavy, a zas, zas, zas! Dvě ohromné ruce se roztočily jako větrný mlýn a dopadaly na nějaké hlavy; tu se na ně pověsili dva lidé v přilbách jako buldoci, Záruba zajíkaje se děsem je hledí setřást, kope kolem sebe, zmítá sebou jako šílený, je někam vlečen a strkán, dva strážníci ho vedou za zkroucené ruce prázdnou ulicí, ráz dva, ráz dva, Záruba jde jako ovečka, prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží? dyť já mám jet domů.

Dva strážníci ho téměř hodili na komisařství.

„Jak se jmenujete,“ spustil na něho zlý a studený hlas. Záruba by to rád řekl, ale jen hýbá rty.

„No tak, jak se jmenujete,“ zařval zlý hlas. „Záruba Antonín,“ šeptá čahoun sípavě. „Bytem?“

Záruba bezradně pokrčil rameny: „Na Pankráci,“ vypravil ze sebe. „V samovazbě.“

Ono to sice nemá být, ale stalo se to: tři právníci se radili, jak z toho dostat toho Zárubu ven, předseda senátu, státní návladní a advokát ex offo.

„Tak ať to ten Záruba zapře,“ mínil státní návladní.

„To nejde,“ bručel předseda senátu. „On se už ve vyšetřování přiznal, že se s těmi policajty pral. Trouba jeden, když se sám přiznal -“

„Kdyby ti strážníci vypověděli,“ navrhoval advokát, „že toho Zárubu s určitostí

nepoznávají, že to mohl být někdo jiný –“

„Prosím vás,“ protestoval státní návladní, „to tak, abychom učili policajty lhát! Když toho Zárubu určitě poznávají... Já bych byl pro pominutí smyslů.

Navrhněte prozkoumání duševního stavu, pane kolego; já se k tomu připojím.“

„Copak o to,“ řekl advokát, „já to navrhnu; ale co když nám ho doktoři neuznají za blázna?“

„Já s nimi promluvím,“ uvoloval se předseda senátu. „Ono to sice nemá být, ale – U čerta, to bych nerad, aby ten Záruba musel pro tu hloupost doživotně sedět. Já bych se raději viděl nevím kde. Prokristapána, já bych mu dal šest měsíců, ani bych nemrknul; ale aby si pak musel odsedět zbytek doživotního kriminálu, pane, to by se mně zatraceně nelíbilo.“

„Nepomůže-li nám pominutí smyslů,“ uvažoval státní zástupce, „tak to vypadá moc škaredě. Proboha vás prosím, já to musím zažalovat jako zločin; co si s tím mám jiného počít? Kdyby se ten pitomec stavil aspoň někde v hospodě! Z toho bychom už upletli nějakou tu nepříčetnost –“

„Prosím vás, páni,“ naléhal přednosta senátu, „nějak mně to už udělejte, abych ho mohl pustit. Já jsem starý člověk a nerad bych bral na sebe- no, však víte co.“

„Těžká věc,“ vzdychl státní návladní. „No, budeme vidět. Aspoň se to s těmi psychiatry protáhne. Tak zítra je líčení, že?“

Ale k líčení ani nedošlo. Té noci se Antonín Záruba oběsil, patrně ze strachu před trestem. Protože byl příliš dlouhý, visel tak divně, jako by seděl na zemi.

„Zatrápená věc,“ bručel státní návladní, „hergot, to je hloupá věc. Ale aspoň že my za to nemůžeme.“
 

(Z knihy: Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy)