Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Karel Čapek / Klaretova čítárna

ZLOČIN V CHALUPĚ

„Vstaňte, obžalovaný,” pravil předseda soudu.
„Tedy žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu; při vyšetřování jste doznal, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy v úmyslu zabít ho. Tak co, cítíte se vinen?”
„Zedřený mužík se zachvěl a něco polkl. “Ne,” vypravil ze sebe.
“„Zabil jste ho?”
„Jo.”
„Tedy se cítíte vinen?”
„Ne.
Předseda soudu měl andělskou trpělivost. „Koukejte se, Vondráčku,” řekl, „ono vyšlo najevo, že jste ho už jednou chtěl otrávit; dal jste mu do kafe jed na krysy. Je to pravda?”
„Jo.”
„Z toho je vidět, že jste mu už delší dobu bažil po životě. Rozuměl jste mi?”
Mužík potáhl nosem a bezradně pokrčil rameny. „To bylo skrz ten jetel,” koktal. „Von prodal ten jetel, a já mu říkal, táto, nechte ten jetel, já koupím králíky –”
„Počkejte,” přerušil ho předseda soudu. “Byl to jeho jetel, nebo váš?”
„No jeho,” mumlal obžalovaný. „Ale nač von potřebuje jetel? A já mu říkal, táto, nechte mně aspoň to pole, co máte tu vojtěšku, ale von povídá, až umřu, tak to dostane Mařka, jako má žena, a pak si s tím dělej, co chceš, ty hlade hladová.”
„Proto jste ho chtěl otrávit?”
„No jo.”
„Proto, že vám nadával?”
„Ne. To bylo skrz to pole. Von řek, že to pole prodá.”
„Ale člověče,” vyhrkl předseda, “vždyť to bylo jeho pole, ne?
Proč by to nesměl prodat?”
Obžalovaný Vondráček se podíval vyčítavě na předsedu. „Dyť já mám vedle toho pole takovej proužek brambor,” vysvětloval. „Já to koupil proto, aby to jednou s tím polem přišlo dohromady, a von řek, co mně je po tvým proužku, já to prodám Joudalovi.”
„Tak vy jste žili v nesvárech,” pomáhal předseda.
„No jo,” řekl Vondráček zamračeně. „To bylo skrz tu kozu.”
„Pro jakou kozu?”
„Von mně vydojil kozu. Já mu říkal, táto, nechte tu kozu, nebo nám dejte tu loučku u potoka. Ale von tu louku pronajal.”
„A co dělal s penězi?” zeptal se jeden z porotců.
„Co by dělal,” pravil obžalovaný zasmušile. „V truhle je schoval.Až umřu, říkal, tak to dostanete. Ale umřít, to von nechtěl. Dyť už mu bylo přes sedmdesát.”
„Tedy vy říkáte, že těmi sváry byl vinen váš tchán?”
„To byl,” mínil Vondráček váhavě. „Von nechtěl nic dát. Dokud jsem živ, povídal, tak hospodařím já, a basta. A já mu povídám, tatínku, kdybyste koupil krávu, tak já to pole zvorám, a nemusí se prodávat. Ale von řek, až umřu, tak si kup třeba dvě krávy, ale já ten můj pruh prodám Joudalovi.”
„Poslyšte, Vondráčku,” pravil předseda přísně, „nezabil vy jste ho pro ty peníze v truhle?”
„Ty byly na krávu,” řekl Vondráček zarytě. „To jsme počítali, až von umře, to bude kráva. Taková chalupa nemože bejt bez krávy, že jo. Kdepak mám vzít hnůj.”
„Obžalovaný,” vpadl do toho státní zástupce, “nám nejde o krávu, ale o lidský život. Proč jste zabil svého tchána?”
„To bylo skrz to pole.
„To není žádná odpověď!”
„Von chtěl to pole prodat –” “Ale peníze by vám po jeho smrti stejně zůstaly!”
„Jo, ale von nechtěl umřít,” pravil Vondráček pohoršeně.
„Milostpane, kdyby byl umřel po dobrým – Já mu nikdy nic zlýho neudělal. To dosvědčí celá vesnice, já ho měl jako vlastního otce, no že jo?” řekl, obraceje se k publiku. Auditorium, kde zasedalo půl vesnice, souhlasně zašumělo.
„Ano,” ozval se předseda vážně. „A proto jste ho chtěl otrávit, že?”
„Votrávit,” zabručel obžalovaný. „Tak neměl prodat ten jetel. Milostpane, to jim každej dosvědčí, že jetel má zůstat doma. To nejni žádný hospodářství, no že jo?”
Auditorium zabručelo na souhlas.
„Obracejte se ke mně, obžalovaný,” křikl předseda. „Nebo dám vaše krajany vyvést. Povězte nám, jak se stala ta vražda.”
„No,” začal Vondráček váhavě, „to bylo v neděli, a já viděl, jak zase mluví s tím Joudalem. Táto, povídám mu, to pole mně nesmíte prodat. Ale von řek, to víš, tebe se budu ptát, ty cihláři. Tak jsem si řek, že už je nejvyšší čas, že jo. Tak jsem šel štípat dříví.”
„Byla to tahle sekyrka?”
„Jo.”
„Pokračujte!”
„Večer povídám ženě, jdi a vem děti k tetě. Vona hned začala brečet. Nebreč, povídám, já s ním dřív eště promluvím. A von pak přišel do kůlničky a řek, tohle je má sekyrka, dej ji sem! A já mu řek, že mně vydojil kozu. Nato von mně chtěl vydrat tu sekyrku. Tak jsem po něm seknul.”
„Proč?”
„To bylo skrz to pole.”
„A proč jste ho seknul třikrát?
Vondráček pokrčil rameny. „To už tak – Milostpane, našinec je zvyklej na těžkou práci.”
„“A pak?”
„Pak jsem si šel lehnout.”
„Spal jste?”
„Ne. Já jsem počítal, co bude stát ta kráva, a že tu louku vyměním za ten cípek u cesty. Vono to pak bude pohromadě.”
„A svědomí vás netrápilo?”
„Ne. Mě trápilo, že ty pole nejsou pohromadě. A pak se musí spravit chlív pro tu krávu, to bude taky stát pár stovek. Dyť von tchán už neměl ani vůz. Já mu říkal, táto, pánbůh vám hříchy odpusť, ale tohle nejni hospodářství. Ty dvě pole chtěj k sobě, to už dá cit.”
„A se starým člověkem jste cit neměl?” zahřímal předseda.
„Když von chtěl ten proužek prodat Joudalovi,” koktal obžalovaný.
„Tedy vy jste ho zavraždil ze ziskuchtivosti!”
„To není pravda,” bránil se Vondráček rozechvěně. “To bylo pro to pole! Kdyby ty pole přišly dohromady – Cítíte se vinen?”
„Ne.”
„Zavraždit starého člověka, to pro vás nic není?”
„Dyť říkám, že to bylo skrz to pole,” vybuchl Vondráček téměř vzlykaje.
„To přece není žádná vražda! Ježíšmarjá, tomu přece každej musí rozumět! Milostpane, dyť to bylo v rodině! Cizímu bych to neudělal – Já jsem nikdy nic neukrad… zeptejte se na Vondráčka… a voni mě sebrali jako zloděje, jako zloděje,” sténal Vondráček, duse se lítostí.
„Ne, ale jako otcovraha,” pravil předseda smutně. “Víte, Vondráčku, že na to je trest smrti?”
Vondráček smrkal a potahoval. „To bylo skrz to pole,” řekl odevzdaně; načež se líčení vleklo dál: svědkové, plaidoyery…
Zatímco se porota odebrala k poradě o vině obžalovaného Vondráčka, brejlil Předseda zamyšleně z okna kanceláře.
„Celkem to bylo slabé,” bručel votant. „Ani státní zástupce se do toho jaksi nehnal, ani obhájce toho mnoho neřek… Zkrátka, vyložený případ, jaképak řeči.”
Předseda soudu zafuněl. „Vyložený případ,” řekl a mávl rukou.
„Poslouchejte, pane kolego, ten člověk se cítí tak v právu jako vy nebo já. Mně to připadá, jako bych měl soudit řezníka za to, že porazil krávu, nebo krtka za to, že dělá krtiny. Člověče, mně chvílemi bylo, že to vůbec není naše věc, rozumíte, otázka práva nebo zákona – Fuj,” oddechl si a svlékal talár. „Musím si od toho chvilku odpočinout. Víte, já myslím, že ho porota pustí; je to nesmyslné, ale snad ho pustí, protože… Já vám něco řeknu: já jsem selské krve; a když ten člověk říkal, že ta pole chtějí k sobě, tak… já viděl dva pruhy polí, a cítil jsem, kdybychom měli soudit… rozumíte, po nějakém božím zákonu… že bychom musili soudit ta dvě pole. Víte, co bych byl nejraději udělal? Nejraději bych byl vstal, smekl baret a řekl: Obžalovaný Vondráčku, ve jménu božím, protože krev prolitá volá do nebe, oseješ ta dvě pole blínem; blínem a hložím; a do smrti budeš mít před očima ten úhor nenávisti… Rád bych věděl, co by tak tomu řekl státní zástupce. Pane kolego, někdy by měl soudit Bůh; víte, on by mohl uvalit takové strašné a veliké tresty – Soudit ve jménu božím; ale na to my jsme krátcí. – Co, už se porota dohodla?” Vzdychaje nechutí, oblékal si předseda soudu talár. “Tak pojďme! Uveďte porotu!”
 

(Z knihy: Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy)

Další články v této kategorii


Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.