Suchý, Havlík, recese aneb Debysi mi kmoch pučíni padedé

Dva ze zakladatelů divadla Semafor se sešli při psaní knížky o jazzovém humoru
Osobnost klarinetisty, aranžéra, kapelníka a skladatele Ferdinanda Havlíka na své dějinné zhodnocení bohužel stále čeká. Přestože jde o jednoho z nejvýznamnějších českých jazzmanů, seriózní publikace o něm dosud neexistuje žádná. Toto nepochopitelné prázdno však lze od nynějška vyplnit četbou příjemné a vtipné knížky Havlíkových historek, jak je zaznamenal jeho letitý kamarád a spoluautor Jiří Suchý.

Havlík rovná se divadlo Semafor, ale také pravá jazzmanská recese. A právě z ní udělali oba pánové centrální téma svého povídání, které se odehrávalo v klidném prostředí Havlíkova letního sídla v Posázaví. Pořádnou porcí nadsázky je čtenář obdarován hned v úvodu, kde se nalézá seznam užitečných návodů pro hudebníky, jak se pomstít svým kolegům, například: „Drobná mince vložená mezi hubičku a soudek klarinetu znemožní hudební výkon. A saxofonová hubička vyrobená z marcipánu se při hraní v ústech rozpadne.“

Ferdinand Havlík ví o podobných kanadských žertících své. Muzikanty s veselým naturelem potkával jak v orchestrech J. A. Šuberta, Zdeňka Bartáka a Jiřího Procházky, tak v semaforské kapele, kde mu byl zdatným partnerem ve vymýšlení ptákovin saxofonista a klarinetista Evžen Jegorov. Největší školu však dostal na přelomu čtyřicátých a padesátých let v orchestru Arnošta Kavky, jenž byl recesistou tělem i duší. Právě Kavkovi je věnována velká část útlé knížky, v níž si přijde na své každý fanda éry českého swingu.

 

Herodes a Hero cis

Víte, jak žádá hudebník jiného hudebníka, aby mu půjčil padesát korun? „Debussy mi Kmoch Puccini pas de deux.“ (Neboli: „Debysi mi kmoch pučíni padedé.“) Mezi jazzmany však koluje řada dalších, dávno zlidovělých hlášek. „Doufám, že ostudu jsme si nepokazili,“ říká se po skončení koncertu. Dějiny Starého zákona shrne jazzový muzikant do věty: „Herodes byl stejný prase jako Hero cis.“ A je-li ještě více od rány, je schopen svému kolegovi dokonce říci: „Máš absolutní sluch, slyšíš absolutní hovno.“

Typicky odlehčený sloh Jiřího Suchého působí v této knížce ještě nenuceněji než obvykle. Ani se netají tím, že v podstatě jen hodil na papír, co mu Havlík na Sázavě namluvil na diktafon. Když někde potřebuje udělat oslí můstek, učiní tak s odzbrojující upřímností. Napíše třeba: „Pak se mě Fedinand zeptal, jestli už nejsem unavenej. Nejspíš jsem mu tak připadal. Ale jelikož jsem unavenej nebyl, začaly mu vyvstávat další události a vzpomínky.“ U jiného spisovatele by to působilo jako amatérismus, u Suchého to patří k věci.

Od socialistického džezu k bigbítu

Ferdinand Havlík toho hodně zažil. Znal se s kontrabasistou Luďkem Hulanem, jakýmsi guru všech tehdejších jazzových adeptů, může vzpomínat na své působení v Redutě, kavárně Vltava i vinárně hotelu Jalta, kde hrál koncem padesátých let se svým jazzovým kvintetem a odkud byl „odejit“ po incidentu s kanadskou delegací v době pražského mistrovství světa v hokeji. Historicky cenné je jeho svědectví o pokusu Arnošta Kavky hrát takzvaný socialistický džez (piš jak slyš). V praxi to vypadalo tak, že Kavka zpíval Cestičku okolo Bechyně jako slowfox a snažil se swingovat popěvky typu Hej, Janku, Janku.

Je zvláštní, že oč důkladněji Havlík vzpomíná na svou předsemaforskou etapu, o to méně se zaobírá spoluprací se Suchým a Šlitrem, kterým (což každý neví) aranžoval prakticky všechny písničky, a tudíž je autorem jejich neopakovatelného soundu. Havlík účinkoval v Semaforu od samého začátku a po smrti Jiřího Šlitra zde převzal roli výhradního skladatele, což se pozitivně odrazilo na spoustě semaforských inscenací ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Za vrchol jeho tehdejší tvorby je právem považována hudba k představení Kytice (zvláště pak k úvodní baladě Štědrý den). Ovšem ne náhodou je v knize úplně pominut rok 1967, kdy Havlík ze Semaforu odešel – právě kvůli neshodám s Jiřím Šlitrem, jenž chtěl po návratu z Ameriky proměnit jazzový charakter divadla na bigbítový. Rockem ovlivněné písně z tohoto období slyšíme na archivních záznamech her Benefice, Ďábel z Vinohrad nebo Tak co, pane barone. Paradoxem ale zůstává, že pozdější Havlíkova aranžmá (a zrovna Kytice je toho dobrým příkladem) měla k bigbítu mnohem blíž.

MICHAL BYSTROV, Pražský deník 31. ledna 2009 

 

 

Historky Ferdinanda Havlíka jak je zapsal a převyprávěl Jiří Suchý

Vzpomínky legendárního jazzmana a kapelníka Semaforu převyprávěné neméně legendárním Jiřím Suchým. Příběhy, jejichž postavami jsou především známí čeští hudebníci, s neopakovatelnou směsí humoru i nostalgie zachycují dobu od konce války až po současnost. Kniha je ideálním dárkem pro střední a starší generaci, pro mladší čtenáře je lidským svědectvím o době, která rozhodně nebyla pouze černobílá.

 

Maxdorf 2008, 135 stran, 245 Kč