Adam Václav Michna z Otradovic

(* kolem 1600 Jindřichův Hradec – 2.11 1676 tamtéž)

Michna byl český hudební skladatel a básník. Jeho otec Michal byl „Burggraf“ na jindřichohradeckém zámku, podle některých pramenů i městský varhaník a představený hradních trubačů. Pravděpodobně od něho získal Adam první základy hudby. To, že jako dítě ovládal hudbu, nepřímo potvrzuje i fakt, že studoval na jindřichohradeckém jezuitském gymnáziu. Jezuité přijímali totiž především (někdy dokonce výhradně) děti s hudebním nadáním. Adam Michna je doložen v seznamech studentů v letech 1611–12 a dále 1615–17. Tyto záznamy jsou také jediným vodítkem pro určení přibližného data skladatelova narození. Školu měl ukončit r. 1618, ale není jisté, zda se mu to podařilo, protože v tomto roce byli jezuité při protestantských bouřích z města na krátký čas vyhnáni. V témže roce je Michna zmiňován jako mušketýr při obraně Jindřichova Hradce. Do roku 1633, kdy se stal městským varhaníkem, není o jeho životě nic dalšího známo. Je možné, že podnikl nějakou studijní cestu, ale jeho pobyty mimo Jindřichův Hradec zatím nejsou prokázány – jistě navštívil několikrát Prahu, prof. Jiří Sehnal dále uvádí, že znal i Vídeň, Štýrský Hradec a některé rakouské kláštery. Podle jiné teorie navštívil r. 1638 i Řím. Nevíme, kdo byl Michnovým „mistrem“ v hudebním řemesle, ale faktem je, že jezuitské kláštery byly po hudební stránce dokonale vybaveny a za jistých okolností si lze představit, že Michna získal své profesionální hudební vzdělání právě u jezuitů ve svém rodném městě.

Výhodným sňatkem se Zuzanou Zimmermannovou se Michna zařadil mezi zámožné měšťany Jindřichova Hradce. Kromě jiného vlastnil i dům s tzv. šenkovním právem, což bylo povolení obchodovat s vínem. Michnovo manželství bylo velmi pravděpodobně bezdětné. Po smrti své první ženy (1671) se stárnoucí skladatel oženil znovu, ale zdá se, že ani z tohoto svazku se děti nenarodily. Možná právě proto založil Michna r. 1673 nadaci pro tři studenty, kteří budou ve stejnokroji v barvách michnovského erbu pomáhat v městském kostele provozovat liturgickou hudbu.

Dobré hmotné zabezpečení a přátelství jezuitů umožnilo Michnovi vydat tiskem své skladby, což se nepodařilo žádnému jinému českému skladateli té doby. První sbírku latinské duchovní hudby Obsquium Marianum publikoval ve Vídni r. 1642. Její větší část se ztratila a ze zachovaného torza bohužel není možné hudbu ani rekonstruovat. Další latinskou sbírkou je Officium vespertinum (1648), které představuje sbírku žalmů k nešporám (večerním bohoslužbám katolické církve) pro celý rok. Hudba je psána pro pět zpěváků a varhanní doprovod. Nejdůležitějším autorovým dílem je sbírka Sacra et Litaniae (1654), která obsahuje 5 mší, rekviem, dvoje Litanie a Te Deum.

Všechna latinská hudba je psána vyspělou benátskou technikou na úrovni tehdy obvyklé ve velkých kulturních centrech a tedy i pro velké obsazení. Jeho hudební inspirace je značně osobitá, takže Michnovu hudbu z vyzrálého období nelze zaměnit s jiným evropským autorem. K tištěným latinským sbírkám je třeba připojit ještě dvě skladby zachované rukopisně: Missa Sancti Venceslai (Svatováclavská mše, cca 1660) a Magnificat. Svatováclavská mše je uložena v hudebním archivu zámku v Kroměříži. Není vyloučené, že byla psána pro Michnova spolužáka, Mikuláše Reitera z Hornberka, nejvyššího správce statků olomouckého biskupa – tehdy arcivévody Leopolda Viléma. Je pravděpodobné, že na základě těchto kompozic se Michna mohl stát kapelníkem některého středoevropského dvora či katedrály. Je však otázka, jestli by si hmotně polepšil a jestli o takové eventualitě vůbec uvažoval. Jestliže předpokládáme, že vydával skladby, které i sám provozoval na kůru, byla hudba v Jindřichově Hradci na úrovni srovnatelné s pražskou či olomouckou katedrálou.

Další stránku Michnova hudebního odkazu představují české písně, kterých existuje kolem dvou set. Dnes je již známo, že jezuité byli podporovateli češtiny a zdá se, že vydávání Michnových písní je jedním z potvrzení této skutečnosti. Není ani vyloučené, že je Michna psal přímo na objednávku jezuitů či na jejích vybídnutí. Autor vydal dva kancionály pro použití v tzv. literátských bratrstvech – ušlechtilých hudebních společenstvích provozujících hudbu k liturgii a jiným příležitostem. Jsou to známé sbírky Mariánská Muzika (1647) a Svatoroční Muzika (1661), z nichž pocházejí nejslavnější Michnovy písně „Chtíc aby spal“, „Vánoční roztomilost“ a další. Neméně slavná svatební píseň Nebeští kavalérové je součástí sbírky duchovních árií pro komorní obsazení „Loutna česká“ (1653). Tato píseň je také neoficiální jindřichohradeckou hymnou a znělkou Jihočeského hudebního festivalu Concertino Praga.

Po hudební stránce jsou písně přinejmenším stejně zajímavé jako jeho „velká“ liturgická hudba. Technika kompozice prozrazuje školeného a zkušeného praktika s rutinním ovládnutím harmonie a kontrapunktických pravidel. K tomu přistupuje neobyčejně líbezná „česká“ melodika a invenčně bohatý modálně harmonický plán.

Je velmi pravděpodobné, že Michna napsal texty k většině svých českých písní (přičemž některé z nich přeložil z latiny event. němčiny).

Tyto skutečnosti staví Michnovu osobnost do nového světla: nejde o „pololidového“ jindřichohradeckého hostinského, který po večerech zkouší psát muziku, tedy jakéhosi „písmáka“, ale o intelektuální osobnost s evropským rozhledem, schopnou svébytného uměleckého vyjádření. Vpravdě jednoho z nevýznamnějších umělců barokních Čech.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2010]