Sókratés

O životě aténského filozofa Sókrata (470 až 399 př. Kr.) víme velmi málo a i to, co víme, je zřejmě směsí pravdy, fikce a pomluv. Byl snad synem jistého sochaře Sofroniska a porodní báby jménem Fenarete. V pozdějších staletích se tvrdilo, že Sókratés na určitou dobu převzal otcovu sochařskou dílnu, dokonce že byl autorem sousoší Tří Grácií dochovaného až do římských dob. Podle tradice se účastnil několika prvních bitev Péloponéské války (431–404) a v jedné z nich měl zachránit život pozdějšímu vojevůdci a politikovi Alkibiadovi. Někdy kolem šedesátky si vzal za ženu jistou Xantippu, a splodil s ní tři syny, Lamprokla, Sofroniska a Menexena. To, že jméno po Sókratovu otci dostal až druhý syn, má prý potvrzovat aristokratický původ jeho ženy. Xantippa, archetyp zlé a hašteřivé ženy, byla ve skutečnosti spíše starostlivou matkou. Zkazky, jak na Sókrata vylila nočník i často citovaný výrok „Vezmeš-li si dobrou ženu, budeš šťastný, vezmeš-li si zlou, staneš se filozofem“ jsou zřejmě výmysly z helénské a římské doby. Co se týče Sókrata, byl pravděpodobně malý, ošklivý a prý i zdatný pijan.

Sókratés je právem považován za zakladatele evropského filozofického myšlení. Tak jako historiografie začíná Hérodotem, filozofie začíná Sókratem a i zde můžeme citovat Cicerona: „Sókratés snesl filozofii z nebe dolů na zem“. A Seneca k tomu o sto let později dodal: „Potřebuješ-li vzor, vezmi Sókrata“. Sókratés nevytvořil žádnou organizovanou školu, nepovažoval se za učitele, avšak jeho žáci jej naštěstí za učitele považovali. To, čím své žáky fascinoval, byla jeho metoda hledání pravdy pomocí otázek. Zdá se to triviální, ale je třeba si uvědomit, že nešlo o hledání odpovědí, ale o hledání otázek. Sókratova metoda se nazývá maieutika, doslova rození pravdy. Maieutiké techné se nazývalo umění porodnické, ovšem zda Sókrata inspirovalo matčino povolání, není známo.

K jeho nejznámějším žákům patřili filozof Plato a historik Xenofón (tedy historik s mnohaletou osobní zkušeností žoldnéře), dále již zmíněný Alkibiadés a Platonův strýc Kritias. Od prvních dvou máme většinu informací o Sókratově životě i díle. Řada děl má formu dialogu, v nichž vystupuje Sókratův celoživotní přítel Krito. Jak Plató, tak Xenofón jedno ze svých děl nazvali Symposion, tedy Hostina.

Třetím současníkem, který o Sókratovi psal, byl dramatik Aristofanes. Ten učinil známého filozofa jednou z hlavních postav své hry Oblaka. Jde však o roli nepříliš lichotivou. Ve hře je líčen jako amorální a peněz lačný sofista, do jehož školy (nazývané zde „Myslírna“, řecky frontisterion, od fronein myslet) dá zoufalý občan Strepsiades svého syna Feidippida, který se katastrofálně zadlužil díky své nezřízené vášni v jezdectví. Feidippides se zde má naučit mluvit tak, aby se dluhů zbavil, aniž by je zaplatil. To se u Sókrata skutečně naučí a navíc i pohrdat dobrými mravy, zbije otce a dokáže mu, že jej bije právem. Hra byla poprvé uvedena v r. 423 a byla přijata rozpačitě, neboť Sókratés byl oblíbený a bylo o něm známo, že pohrdá penězi i sofisty. On sám prý byl hrou pobaven, po skončení tleskal vstoje a později s autorem přátelsky popíjel.

Jeho popularita však měla brzy skončit. Dokud byl považován za neškodnou „figurku“ aténského veřejného života (diskutující s kdekým na ulici či náměstí), odpouštěl se mu jeho kritický postoj k „vládě lůzy zvané demokracie“ i zjevný obdiv k Spartě. Jeho žáci však v duchu těchto názorů také jednali, a to dosti nevybíravě. Od roku 431 zuřila válka mezi Aténským spolkem a Spartou, která se navíc pro Atéňany nevyvíjela dobře. Alkibiadés přešel v r. 410 k Sparťanům a Kritias po porážce Atén v r. 404 zavedl rok trvající krutovládu, které padlo za oběť mnoho zastánců demokracie. Po dalším pokusu o puč o dva roky později (opět s podílem Sókratových žáků), došla Atéňanům trpělivost a Sókrata předvolali před tribunál. V roce 400 př. Kr. byl obviněn ze zločinu pohrdání bohy a kažení aténské mládeže. Dnes máme tendenci vidět v Sókratovi mučedníka pro vyšší princip, jeho současníci však věc viděli jinak. Najednou si mnozí uvědomili, že vlastně Aristofanova hra byla pravdivá a to, co před dvaceti lety považovali za nevhodnou satiru, mělo náhle váhu svědectví obžaloby. Z bezbožnosti jej usvědčoval i sám název hry – tvrdit, že příčinou deště jsou Oblaka a ne Zeus, to byl ukázkový příklad rouhání.

Sókratovu obhajobu před tribunálem opět zaznamenal jak Plató, tak Xenofón. Sókratés se příliš nesnažil zachránit, odmítl také možnost útěku. O důvodech můžeme jen spekulovat. Jistě hrál roli pocit, že by útěkem zradil to, co celý život hlásal. Roku 399 př. Kr. byl definitivně odsouzen k smrti, vypil číši bolehlavu, řekl Kritonovi, že dluží Asklepiovi kohouta a zemřel. O čtyři a půl století později si jej i v tomto ohledu jako vzor zvolil Seneca, snad jen bez toho kohouta.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2009]