Marie-Madeleine de La Fayette

Většina světových médií referovala o zvláštním jevu, který zachvátil Francii: lidé masově čtou knihu, které se posmívá jejich prezident. Nicolas Sarkozy prý již od školních let nemá rád román Kněžna de Clèves, který v 70. letech 17. století napsala hraběnka Marie-Madeleine de La Fayette. Navíc mu vadí, že se znalost této knihy běžně testuje u uchazečů o práci ve státní správě. Ve své volební kampani na toto téma žertoval: Také jste se už úřednice u přepážky ptali na Kněžnu de Clèves? Bonmot měl úspěch, lidé se smáli, a tak Sarkozy o kněžně de Clèves mluvil při každé možné příležitosti. Ani si nestačil všimnout, že se žert již lidem přejedl. Na přelomu roku skončil Sarkozyho velký půlrok v čele Evropské unie (a skončil trochu trapně snahou si předsednictví prodloužit na úkor České republiky), hospodářská situace se zhoršuje z týdne na týden a Sarkozyho popularita rychle klesá. Francouzi mu to dávají najevo originálním způsobem, knihou starou přes 330 let. Čtou ji na veřejnosti, mluví o ní a nosí odznaky s nápisem „Já čtu Kněžnu de Clèves“.

Marie-Madeleine Pioche de la Vergne, pozdější hraběnka de La Fayette, se narodila roku 1634 v Paříži. V Evropě zuří třicetiletá válka a francouzský král Ludvík XIII. doma buduje absolutistickou vládu, jak známo za pomoci mocného kardinála Richelieu. Obě jména nám připomenou, že nedávno – v roce 1628 – skončil děj románu Tři mušketýři Alexandra Dumase. Do okruhu přátel kardinála Richelieu patří také Mariin otec Marc Pioche de La Vergne a díky němu Marie-Madeleine vyrůstá v prostředí pařížské intelektuální elity. Již ve školním věku navštěvuje salon známé spisovatelky Madeleine de Scudéry (1607–1701), kde se seznámí s vlivným lingvistou Gillesem Ménage (1613–1692), autorem francouzského etymologického slovníku a několika známých knih o latině či italštině. Zejména jeho zásluhou získala budoucí spisovatelka vynikající jazykové a literární vzdělání. Významnou postavou salonu paní de Scudéry byla také markýza de Sévigné, dnes známá jako autorka úctyhodné sbírky dopisů, které představují základní zdroj informací o životě ve Francii v druhé polovině 17. století.

Ve 40. letech 17. století se situace trochu změnila, Ludvíka XIII. na trůnu vystřídal Ludvík XIV. a francouzského kardinála Richelieu nahradil italský kardinál Mazarin. Píše se rok 1648, po dvaceti letech se na scénu vracejí Tři mušketýři, třicetiletá válka končí a ve Francii začíná válka občanská. Tradičně se nazývá fronda, podle praků, jimiž nespokojení Pařížané vrhali kameny do oken Mazarinových stoupenců. Svržení nenáviděného ministra byl totiž jeden z cílů tohoto více méně šlechtického povstání podporovaného královými příbuznými. V roce 1649 otec Marie-Madeleine zemřel a matka se ihned znovu vdala. Její druhý muž je René de Sévigné, strýc markýzy de Sévigné a jako mnoho dalších šlechticů i on patří k Mazarinovým odpůrcům. Roku 1652, po porážce frondistů, je s celou rodinou vypovězen z Paříže do Anjou, jeho neteř musí odejít do Bretaně.

Marie-Madeleine nehodlala ve vyhnanství zůstat do smrti, jejím světem byla Paříž. V roce 1655 se vdala za hraběte de la Fayette, který byl skoro o 20 let starší, silně zadlužený, ale byl příslušníkem váženého hraběcího rodu. Ze sňatků z rozumu bývalo více trvalé lásky než v manželstvích, která velkou láskou začínají. Také Marie-Madeleine se do svého manžela zamilovala, manželé žili několik let na panství de la Fayette v Auvergne a zde se jim krátce po sobě narodily dvě děti. V roce 1660 se však hrabě musel vypravit do Paříže, kde jej čekal soud kvůli dluhům, jeho žena se rozhodla ve sporu angažovat s celou svou energií a ženskou chytrostí. Pomohl ji v tom přítel z mládí, vlivný Ménage, který zajistil kontakty potřebné k úspěchu v soudním sporu.

Hraběnce de la Fayette bylo nyní 26 let a návrat do Paříže pro ni znamenal obrovský impuls. Cítila se plná života a celou svou energii nyní mohla vložit do své zatím tajené vášně, kterou bylo psaní. S jejím prvním dílem – historickým románem Kněžna de Montpensier – ji pomáhali dva přátelé, kteří již věhlas ve světě literatury získali: Pierre Daniel Huet (1630–1721) a Jean Regnault de Segrais (1624–1701). Dílo vyšlo v r. 1662, avšak anonymně, pro hraběnku se literární činnost nehodila. Paní de la Fayette se pohybovala v nejvyšší sféře pařížské společnosti, tedy především na královském dvoře.

Pařížskou společnost v oněch letech silně ovlivňoval teologický směr zvaný jansenismus. Šlo o hnutí uvnitř katolické církve vycházející z myšlenek biskupa Cornelia Jansena z Ypres (1585–1638), který zdůrazňoval přísnou morálku, částečně jako reakci na protireformační působení jezuitů („účel světí prostředky“). Také Marie-Madeleine de la Fayette vyznávala toto učení a navštěvovala salony, v nichž se jansenisté scházeli. Jedním z nich byl kníže François de La Rochefoucauld, významný literát a autor slavných aforismů, přátelství s ním, jeho inspirace a rady měly prý velkou zásluhu na úspěchu románu Zayda, který madam de la Fayette vydala v roce 1668. K trvalé slávě tohoto románu, odehrávajícího se v 9. století ve Španělsku, přispěla také Huetova předmluva známá pod názvem Traktát o původu románu. Huet již tehdy cítil, že je svědkem vzniku literatury nové úrovně. Ani tentokrát se však autorka neodvážila na román dát své jméno, na titulním listu byl uveden de Segrais. A tak tomu bylo i o deset let později v případě jejího nejslavnějšího díla Kněžna de Cléves, i ten vyšel pod Segraisovým jménem.

Děj románu se odehrává na dvoře francouzského krále Jindřicha II. (1519–1559), a to v posledních letech jeho vlády. Hlavní postavou je krásná mademoiselle de Chartres, která se vdá z donucení za knížete de Cléves, bohatého, o dost staršího, ale jinak v podstatě sympatického muže. Zde sňatek z rozumu lásce nepřál, alespoň ne té manželské. Mladá kněžna se brzy zamiluje do knížete de Nemours, vyhlášeného svůdce a miláčka žen. Láska je oboustranná, hluboká, ale jen platonická, de Nemours však i tak zanechá záletného života. Kněžna si svého manžela hluboce váží, navíc je pro ni nevěra – alespoň její fyzická forma – nepřípustná i z důvodu víry. Autorce se podařilo vytvořit román, jehož napětí spočívá v psychologii, ne v dobrodružstvích, ať smyšlených nebo reálných. Není zde vpravdě záporný hrdina, kníže de Cléves svou ženu nevýslovně miluje, když se dozví, že jeho žena miluje jiného, zemře žalem. Čtenář začíná doufat, že nyní se ctnostná kněžna bude konečně moci vdát za muže, po němž touží. Nestane se tak, nemůže si vzít člověka, kvůli němuž zemřel její manžel. Zruší s de Nemoursem veškeré styky a zcela se stáhne ze společenského života.

Román se stal téměř okamžitě senzací, něco takového do té doby ještě nikdo nečetl. V románu se navíc mnoho žen doslova „našlo“. A nacházejí se v něm dodnes. Sláva románu skutečně vydržela až do dnešních dob, přes poněkud rozvláčný úvod, který je připomínkou barokní doby. Přestože u nás, na rozdíl od Francie, román nepatří do okruhu povinné četby, míval mnoho čtenářů. Kniha u nás vyšla dvakrát, v roce 1959 ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (v edici Světová četba) a znovu pak v r. 1974 v Lidovém nakladatelství, s několika dotisky. Možná je škoda, že Kněžna de Cléves nemá v naší středoškolské výuce literatury významnější místo, je to totiž jedna z knih, od níž lze datovat moderní literaturu.

Román byl celkem čtyřikrát zfilmován, neslavnější byla asi první adaptace z roku 1960 s Jeanem Maraisem v hlavní roli. O 40 let později přenesl děj do moderní doby polský režisér Andrzej Żuławski ve filmu Věrnost, přičemž do hlavní role úspěšné kanadské fotografky obsadil stále krásnou Sophie Marceau (s níž má syna Vincenta). Každá filmová adaptace se ve Francii logicky projeví přechodným zvýšením prodeje, podobný efekt má i každé uvedení v televizi. Avšak to, co zažila francouzská knihkupectví začátkem roku 2009, nedokázal ani film, ani televize. Román Kněžna de Cléves se stal hitem březnového Pařížského knižního veletrhu, nakladatelé i tiskárny si mnou ruce a tiše děkují svému prezidentovi za tuto značně kuriózní podporu francouzské literatury.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2010]