Delete

„Až to přečteš, tak to radši vydylítuj.“ Slovo delete a zkratka del na počítačové klávesnici se staly běžnou součástí našeho světa. Možnost při psaní něco dylítovat, tedy vymazat, je jedním z nejnápadnějších rozdílů proti psacímu stroji. V paměťovém médiu se prostě přenastaví nuly a jedničky na původní hodnoty, a je to. Možná vás proto překvapí, že historie klávesy delete sahá až do první poloviny 20. století a její počátky nejsou spojeny s prvními počítači, nýbrž s dálnopisem.

Dálnopis tehdy začal využívat technologii děrných pásek známou již dříve z textilního průmyslu, kombinací dírek na štítcích se do tkalcovských stavů zadával vzor látky. Podobně byla jednotlivá písmena kódována na pásce, dírka znamenala jedničku, tam, kde zůstal neporušený papír, byla nula. Řada sedmi jehliček umožňovala vytvořit 128 různých znaků, od místa bez jediné dírky (tedy 0000000) až po číslo 127, kterému logicky odpovídá všech sedm dírek vedle (1111111). Když jste napsali chybný znak, dírky už zalepit nešlo, jedna možnost však zbývala: udělat dírky i tam, kde nebyly. Přesně to se stalo při stisknutí klávesy D, stroj se vrátil o jeden znak zpět a pásku probodlo všech 7 jehliček. Dálnopis u příjemce pak takové místo ignoroval a vytiskl zprávu bez překlepu. I později, po zavedení osmibitového ASCII kódu (tj. 256 různých znaků) zůstal klávese delete kód 127.

Původem anglického delete je latinské sloveso deleo ničit. Latinský kořen z našeho obzoru zmizel jen nakrátko, až do poloviny 20. století totiž sloužil studentům gymnázií jako vzor časování latinských sloves druhé deklinace: deleo, deles, delet … Ničím, ničíš, ničí ... Latinská slovesa bývala na klasických gymnáziích postrachem, zejména jejich pasivní tvary. Jako třeba deleatur, budiš zničeno. Přesto právě toto slovo přežilo soumrak klasické výuky a vesele žije dodnes v redakcích a či reklamních agenturách. Nazývá se tak totiž asi nejznámější korektorská značka označující vypuštění textu.

Se slovem deleo se středoškolští studenti setkávají překvapivě i v biologii. Když přijde řeč na genetiku, obvykle se po zákonech brněnského velikána Mendela přejde ke genetickým vadám. A jednou z nejznámějších je delece, chybění určitého úseku DNA, vlastně takové kruté deleatur, kterým příroda vypustila několik písmen či slov z genetického kódu. Následky bývají strašné.

Delere – ničit. Přišel čas si osvětlit jemný odstín tohoto slova. Delere vzniklo v dávných dobách zjednodušením staršího delinere: předpona de- naznačuje odstranění a linere znamená mazat. Lékaři občas předepisují různá linimenta, tedy mazání (z nich je jistě nejznámější opodeldok, kterým si mazal nemocné klouby dobrý voják Švejk), delinere proto znamenalo odstranit mazáním. Deleo tedy není jen tak ničit, delere znamená zničit, zrušit existenci, vymazat z povrchu zemského.

Přesně to měl na mysli římský senátor Cato starší, když v posledních letech svého života hřímal v senátu ono slavné Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam. Těmito slovy končil každou svou řeč, ať se týkala čehokoli. Ostatně soudím, že by Kartágo mělo být zničeno. Psal se rok 151 př. Kr. a Řím měl za sebou již dvě války s Kartágem, v nichž dosáhl svého cíle – stal se hegemonem Středozemního moře a získal dominantní postavení v tehdejším „globálním“ obchodě. Většině Římanů to stačilo. Cato však znal povahu Kartaginců, nezapomněl na hrůzy, které jako mladík viděl, když Hanibal deset let drancoval římský venkov. Věděl, že Punové – tak Římané Kartagince nazývali – se budou snažit v dalších generacích Římu pomstít. Žádal proto, aby bylo Kartágo zcela zničeno. To přesně znamená esse delendam. Římský senát nakonec Kartagince vyzval, aby zbourali své město a postavili nové ve vzdálenosti 10 mil od moře. To by ovšem pro město žijící z námořního obchodu znamenalo likvidaci, Kartaginci tedy začali zoufale zbrojit a do armády se hlásilo prakticky veškeré obyvatelstvo. Bylo jim to však málo platné, Řím na tento krok čekal a v roce 149 vyhlásil Kartágu válku. Když Cato za několik měsíců zemřel, věděl, že jeho snaha byla úspěšná. Římané Kartágo neprodyšně oblehli, počkali až zcela vyhladoví a v roce 146 př. Kr. je skutečně vymazali z povrchu zemského.

Za dvě tisíciletí se změnilo mnoho, ne však lidská povaha. I dnes jsou lidé, kteří hlásají, že by se ta která země či světadíl měly vymazat ze  zemského povrchu. Dnes už ovšem není nutné se zdlouhavě plavit na vratkých trirémách přes moře. Stačí pouze stisknout klávesu.