Já

Já jsem jen chtěl … No jasně, já, já, já, to je jediný, co ty umíš, myslet na sebe! Manželský rozhovor. Slovo „já“ může citlivější duše dráždit. Je to ale zvláštní, „já“ je přece pouhé osobní zájmeno, součást gramatické malty mezi skutečnými kameny naší řeči. Když však porovnáme naše „já“ např. s německým „ich“ nebo anglickým „I“, uvědomíme si, že čeština opravdu s osobními zájmeny neplýtvá. Pro nás není těžké vytvořit větu bez podmětu: Jsem doma. To Němci se bez osobního zájmena neobejdou – Ich bin zu Hause. Když už pak slovo „já“ vyslovíme, klademe na ně určitý důraz. Ani ten obvykle nepřekračuje rovinu gramatiky, někdy však ano, buďme upřímní. A častější užívání zájmena „já“ může skutečně o mluvčím něco vypovídat. „Jak jsem si mohla takovýho egoistu …“ pokračoval by rozhovor.

Slovo ego v psychologii proslavil Sigmund Freud a čeští psychologové je nazývají jáství, což je mimochodem jedno z mála slov od já odvozených. Já je zkrátka slovo s psychologickým rozměrem. Ten ostatně vidíme i v reklamě, ukaž své já nebo neskrývej své já čteme v inzerátech na auta, jejichž zoufalý výrobce nemůže napsat ani že jsou nejsilnější, nejbezpečnější, nejhezčí či nejlevnější. A věřili byste, že naše já je s latinským ego blízce příbuzné? Nejspíš nevěřili, vždyť obě slova nemají shodnou ani jednu hlásku.

Většina slovanských jazyků používá pro první osobu jednotného čísla stejné slovo jako my, až na dlouhé „á“. Poláci, Lužičtí Srbové, Rusové, Bělorusové, Chorvaté, Srbové, ti všichni říkají ja. Výjimkou jsou jen Slovinci a Bulhaři, ti první říkají jaz, jejich jižní bratranci dokonce az.

Jaz – vzácná jazyková památka, tisíciletá lípa, kterou nikdo nepokácel. Tvar, který ostatní slovanské národy, včetně Čechů, zahodily již ve středověku. V satiře o ševci z Hradeckého rukopisu z poloviny 14. století prosí středověký gambler propadlý kostkám svou ženu o odpuštění …

Ona jemu otpovědě
řkúci: ,,Jáz to dobřě vědě,
že ty velmi zlý obyčěj máš:
co dobudeš, to vše projhráš.

Podobně v bajce „O lišcě a o čbánu“ (ze stejného rukopisu) liška džbánu vyhrožuje:

Když sě nechceš modliti,
jáz tě musím utopiti

Jáz tedy přetrvalo až do doby, kdy jazyk našich předků dosáhl značné vyspělosti a je nám srozumitelný i po šesti stech letech. Ve stejné době se však již běžně užívá také jednodušší tvar já. Jáz se stává archaismem a v průběhu 15. století mizí. Nepřekvapí nás, že moderní tvar užíval také odpůrce archaismů Jan Hus:

Aj já stojím u dveří a tluku; uslyší-li kto hlas mój a otevře mi dvéře …

Stranou jsme zatím nechali bulharské az. Tak přibližně znělo naše já v dávných dobách a tak ho znali i Cyril s Metodějem z rodné Soluně. Touto hláskou pak nazvali první písmeno nové slovanské abecedy, a az se tak stalo první slabikou slova azbuka. Kam se ale ztratilo naše „j“? Neztratilo, naopak, Slované si jej na začátek slova přidali až později, podobně jako u slova jablko, jehož původní praslovanský tvar ablko nápadně připomíná anglické apple. Také jahoda byla původně agoda, jasan byl asen a jehně bylo agne, tedy blízké příbuzné latinského agnus (Dei) beránek (boží). Takovým hláskám se říká protetické a patří k nim např. i nespisovné „v“ ve slově „vopakovat“.

Starodávné az však ještě neopustíme. Slované je vyslovovali jako dvě slabiky, přibližně jako „a‑z“. Této bezbarvé samohlásce na konci slova se říká jer a je zvykem je psát jako ruský měkký nebo tvrdý znak: azъ. Když se pak dozvíme, že naši předkové původně říkali ezъ začíná se podoba s latinským ego pomalu vynořovat z mlhy. Nyní by měl následovat výklad o příbuznosti slovanského „z“ s latinským „g“. Ten si však necháme na samostatný příběh. Bude to příběh slova zrno, jehož latinský protějšek granum známe např. se slova granit žula (je zrnitá) či granát (podle zrníček granátového jablka) aj. Granum – zrno, latinské g‑r‑n odpovídá slovanskému z‑r‑n, „g“ odpovídá „z“. Místo exaktního důkazu se prozatím spokojme s touto ilustrací příbuznosti slov ego a ezъ.

Latinské ego se jen velmi málo změnilo oproti předpokládanému indoevropskému základu egom. Odtud měli také předci Germánů své zájmeno ekan, které se později zkrátilo na pouhé ek (ve Skandinávii) nebo ik jako základ anglického „I“ či německého ich. Naše dnešní „já“ má tedy s ostatními jazyky společné právě ono koncové „á“, které odpovídá hlásce „e“ ve slově ego“ nebo „i“ v německém ich.

Vyptával jsem se v posledních dnech, co se lidem vybaví při vyslovení „já“, většina jako první řekla Já, já, já, jenom já skupiny Olympic. Každou větu začal slůvkem Já. Sobectví se pranýřuje i v populární kultuře. Ja – pasledňaja bukva v azbuke říkají Rusové – Já je poslední písmeno abecedy. Současná azbuka má zvláštní symboliku, první i poslední hláska označují totéž, az historicky, ja aktuálně. Tímto příslovím se po dlouhá desetiletí pranýřovalo nejen sobectví, ale jakýkoli individualismus a mnoho Rusů tuto větu dnes chápe jako symbol starých časů vynuceného kolektivismu. Ja se totiž na poslední místo abecedy dostalo až za Lenina, v rámci reformy pravopisu. Přísloví ovšem původně připomínalo starou zásadu slušného chování, že při výčtu několika osob máme sebe uvést až na posledním místě. Jednou jsem jako malý kluk dědečkovi vyprávěl příhodu ze školy: já, Ríša, Slávek … Dědeček mne přerušil a řekl: „Der Esel geht voran“ tedy Osel jde jako první. Nevím, jak často se dnes v českých rodinách zdůrazňuje, že uvést výčet slovem já je nevychovanost. Z toho, co slyším kolem sebe, soudím, že tato zásada již vymírá. Němci říkají také Der Esel nennt sich immer zuerst, tedy Osel sám sebe jmenuje jako prvního. Přísloví mívají výchovnou funkci, český ekvivalent jsem však hledal marně.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2009]