Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Jan Hugo / Příběhy slov

Idiot

Idiot patří mezi nadávky, jejichž obliba již několik generací neklesá. Je sice nepříjemné, když vás tak někdo označí, naproti tomu je to slovo akceptovatelné vůči sobě samému: Jsem to ale idiot! Na rozdíl od podobně užívaného slova blbec je však idiot pojem s přesnou lékařkou definicí, je to jedinec s mentální retardací, tedy duševně zaostalý. Pro hodnocení tohoto stavu si medicína již téměř před 100 lety vytvořila inteligenční kvocient (IQ) jako podíl mentálního věku a věku skutečného a mentální retardace začíná někde mezi 60 a 75. Mírně zaostalý jedinec se označuje jako debil, pod 50 jako imbecil a idiot má IQ nižší než 35. Většina idiotů v našem okolí má ovšem IQ v normě, někdy dokonce vysoko nad ní, běžně totiž do významu slova zahrnujeme úplně jiné pohledy než psychologové.

Základem je řecké slovo idios s významem vlastní, osobitý, zvláštní a původně sám. V tomto významu slovo idios vidíme v některých odborných termínech, když např. medicína nezná příčinu nějaké nemoci, může ji označit jako idiopatickou. Zní to složitě a odborně, ale neříká se tím nic jiného, než jde o „nemoc svého druhu“, idios svůj, vlastní, pathos nemoc. Podobně idiom je ustálené rčení, tedy doslova svérázný jazykový výraz. Jako idiotikon se zejména v německy mluvících zemích označuje slovník určitého nářečí, tedy místního svérázného jazyka. Fakt, že nejznámější jsou idiotikony tyrolského či švýcarského nářečí, nemá s dříve běžným nedostatkem jodu v alpských zemích nic společného (ale k příběhu slova kretén se někdy vrátíme).

Staří Řekové vytvořili zejména v Athénách státní zřízení, na které byli velice pyšní. Jak jsme v průběhu posledních 20 let sami zjistili, aby demokracie fungovala, nestačí jen zavést svobodu volby, je také třeba přesvědčit větší počet spoluobčanů, aby volit chtěli. To Athéňané dobře věděli již před dvěma a půl tisíci lety. I tehdy ovšem byli lidé, které politika nezajímala a volit nechodili, ať proto, že na ni neměli chuť nebo čas nebo že byli přesvědčeni, že hlasování jejich běžný život neovlivní. To byli idiotes, tedy doslova lidé žijící čistě soukromě. Hanlivý nádech, který slovo dostalo s rozvojem aténské demokracie, se již nezměnil, postupně označovalo laiky (v protikladu k lidem s nějakým profesionálním výcvikem), později pak obecně prosťáčky. Ve raně novověké právní terminologii pak latinské slovo idiota začalo označovat osoby neschopné právních úkonů, a odtud byl již jen krok k dnešním významům, lékařským i lidovým.

V prosinci 1989 jsme na lékařské fakultě ve stávkovém nadšení založili časopis Puls. Nadšená atmosféra však v novém roce rychle vyprchala a někdy v březnu 1990 jsme s překvapením zjišťovali, že mnoho lidí kolem nás nemá zájem ani o chystanou volbu děkana (první po padesáti letech) ani o blížící se parlamentní volby. Volby přece dopadnou dobře, to je jisté. Napsal jsem tehdy do Pulsu úvodník, jehož poměrně naivní pointou byl právě původ slova idiot. Samozřejmě s ohledem na ty, kdo nechtějí jít volit. Po několika letech jsem si uvědomil, že i mé nadšení vystřídal pocit povinnosti a ten byl později nahrazen nepříjemným pocitem trapnosti. Volit chodím stále, ale připadám si při tom stále více jako idiot.

Další články v této kategorii


Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.