Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Josef Klepl / Osobnost týdne

Gustave Eiffel

Před 120 lety, začátkem května roku 1889, byla v Paříži otevřena jubilejní světová výstava, pořádaná u příležitosti stého výročí Francouzské revoluce. Jedna z hlavních atrakcí výstavy, přes 300 metrů vysoká železná věž, se zakrátko stala symbolem města na Seině, zatímco její tvůrce, Gustav Eiffel se mezitím dostal do vězení. Připomeňme si stručně životní příběh geniálního inženýra, jenž po sobě zanechal kromě několika slavných staveb i desítky konstrukcí méně známých, ale často dodnes sloužících svému účelu. Jednu z nich můžeme vidět i u nás, nedaleko Plzně.

Gustave Eiffel se narodil v roce 1832, v křestním listě však měl napsáno Alexandre Gustave Bönickhausen. Jeho prapradědeček Wilhelm Heinrich Bönickhausen se do Francie přistěhoval roku 1710 z německého Marmagenu (dnes městská část Nettersheimu), starodávného městečka ležícího poblíž hranic s Belgií, uprostřed pohoří Eifel. A právě název tohoto pohoří – v tehdejším pravopisu s dvěma „f“ – si Bönickhausen přidal k svému jménu ze zoufalství nad tím, jak Francouzi komolí jeho německé příjmení. Jméno Eiffel jeho noví sousedi komolili o něco méně (místo „ajfel“ se ve Francii říká „efel“), proto v dalších generacích prakticky nahradilo skutečné příjmení Bönickhausen. Ovšem teprve Gustave Eiffel staré příjmení nahradil oficiálně, a to až v roce 1880, v den svých 48. narozenin.

Bönickhausenové v 18. století patřili k prestižnímu a bohatému pařížskému cechu tkalců tapiserií, Eiffelův otec však rodinnou tradici porušil a vstoupil do Napoleonovy armády. Po propuštění se usadil v Dijonu a oženil se s bohatou dcerou místního obchodníka s dřívím. Eiffelova matka v dalších letech vybudovala vlastní velkoobchod s uhlím a svůj majetek zmnohonásobila. Je pravděpodobné, že Eiffelův tatínek byl u své budoucí ženy nějakou dobu zaměstnán jako obchodní cestující.

Na chlapce měl velký vliv strýc Jean-Baptiste Mollerat, jeden z průkopníků francouzské organické chemie, který v Dijonu vlastnil závod na výrobu octa využívající jím objevené nové reakce. Mladého Eiffela nadchl nejen pro chemii, ale pro techniku obecně, a vzbudil v něm rovněž velký zájem o historii a umění. A také o politiku, což rodiče viděli neradi, strýc byl zapřísáhlý republikán, zatímco jim se stýskalo po Napoleonovi. Gustavu Eiffelovi při studiu trochu chyběla píle a když neudělal přijímací zkoušky na prestižní pařížskou École Polytechnique, vystudoval v Paříži soukromou, leč neméně dobrou École Centrale des Arts et Manufactures. Díky matčinu obchodu si mohl soukromou školu dovolit. Na škole si jako hlavní obor zvolil chemii, bylo to přání jeho strýce, který také počítal s tím, že Eiffel po škole nastoupí do jeho továrny. Než však Eiffel v roce 1855 absolvoval s titulem inženýra chemie, občasné hádky o politiku uvnitř rodiny vyústily v opravdovou roztržku, Eiffelova matka s Molleratem přestala mluvit a Eiffel si musel práci hledat jinde.

Nadaného absolventa si vyhlédl jistý Charles Nepveu pro svou společnost stavící železniční mosty. Firma měla finanční potíže, jeden inženýr za druhým opouštěli potápějící se loď, takže v okamžiku krachu byl již Eiffel vedoucím konstruktérem. Nový belgický majitel v něm pravděpodobně získal nejcennější část nové akvizice a svěřil mu stavbu železničního mostu přes Garronu u Bordeaux pro Francouzskou západní dráhu. Tento půl kilometru dlouhý železný most na kamenných pilířích Eiffel dokončil v roce 1860, dokonce před plánovaným termínem – hlavně díky využití několika svých nových patentů, včetně nově upravených kesonů pro zakládání mostních pilířů na dně řeky.

Ten hlavní pokrok však Eiffel viděl ve vlastní železné konstrukci. Železné mosty jsou jedním ze symbolů průmyslové revoluce, ten první, v anglickém hrabství Shropshire, se v roce 1773 stal takovou atrakcí, že dodnes nese prosté jméno “The Iron Bridge”. Jeho stavitel se však celoživotně zadlužil a ještě dlouho se mosty stavěly hlavně z kamene. Teprve rozvoj železnice od 30. let 19. století si vynutil stavbu mostů z litiny, její cena také od konce 18. století podstatně klesla. Eiffel patřil mezi klasické průkopníky techniky, zatímco ostatní si libovali, jak jsou železné mosty výhodné, on hledal způsoby, jak konstrukci dále zlevnit, zrychlit a také zvýšit její bezpečnost. Rozhodující byla i zde standardizace prvků, v níž většina původně nevěřila, řeky mají různou šířku, údolí různý profil, vše se odlévalo přesně pro každý most.

O zisky z této koncepce se však již Eiffel nechtěl dělit se svým zaměstnavatelem. V roce 1862 se oženil a o dva roky později se rozhodl založit vlastní firmu. Získal pro ni také svého spolupracovníka, Belgičana německého původu Théophila Seyriga a také velkorysou finanční podporu své matky. Z původní konstrukční kanceláře Eiffel & Cie na pařížském předměstí Levallois-Perret postupně vyrostla významná mostárna.

Zakázky se jen hrnuly, Eiffel se stal předním evropským stavitelem mostů. Jedním z prvních byl impozantní 180 m dlouhý most přes řeku Sioule v centrálním masivu (trať do Orléans). Eiffel zde zřejmě poprvé uplatnil nový postup, kdy je horizontální konstrukce smontována na břehu řeky a pak je jako celek nasunuta na pilíře. Následovaly desítky dalších po celé Francii, ve Španělsku, Portugalsku (slavný viadukt Maria Pia přes řeku Douro o délce 353 metrů), Maďarsku (most přes Dunaj u Szegédu), Rumunsku, ale i v Jižní Americe či most ve Vietnamu, poblíž někdejšího Saigonu. Mezi ně patří i železniční most u Chrástu nedaleko Plzně. Po vybudování trati Praha-Plzeň začátkem 60. let 19. století se začala stavět přípojka k uhelným dolům severně od Rokycan. Překážkou však bylo hluboké údolí říčky Klabavy, která teče z Brd a u Chrástu se vlévá do Berounky. Most se stavěl v letech 1863 až 1893, projekt se několikrát změnil a není zcela jasné, v kterém okamžiku byl Eiffel osloven, je však jisté, že dnešní podoba je jeho dílem. I zde byla konstrukce nejprve smontována na poli před mostem, při jejím umísťování však stavbyvedoucí nedodržel předepsaný postup, což stálo několik dělníků život.

Kromě mostů Eiffel stavěl také nádraží (v Toulouse, baskickém San Sebastianu, nejslavnější asi v Budapešti), plynojemy, zdymadla (na řece Moskvě), ale také kostely, kasina, obchodní domy, zkrátka všechno, kde se dala uplatnit ocelová konstrukce.

V roce 1877 Eiffela postihla osobní tragédie. Ve věku pouhých 32 let mu na zápal plic zemřela žena Geneviève Emilie. Bral si ji krátce po jejích 17. narozeninách a nikdy ji nepřestal milovat, za oněch 15 let manželství se jim narodili dva chlapci a tři dcery. Eiffel se v dalších letech stal předmětem zájmu mnoha atraktivních Pařížanek, nikdy se však již neoženil.

Stály před ním nyní jeho životní projekty. Po prohrané válce s Německem v letech 1870 až 1871 se Francie horečně snažila obnovit svou mezinárodní prestiž. Do této atmosféry spadá plán věnovat Spojeným státům americkým sochu připomínající francouzskou účast v americkém boji za nezávislost. Umělecký návrh této „Sochy svobody“ byl svěřen známému sochaři Frédériku Augustovi Bartholdimu, řešení stavební konstrukce pak firmě Eiffel. Z projektu se však v Paříži stalo politikum, a tak v roce 1876, kdy měla být socha u příležitosti stého výročí americké Deklarace nezávislosti v New Yorku představena, byla hotova pouze paže s pochodní. I ta se však stala na filadelfské výroční výstavě atrakcí a ze vstupného byl později financován podstavec, na němž socha od roku 1886 stojí. Eiffel pověřil realizací svého hlavního inženýra, Švýcara Maurice Koechlina a jeho řešení konstrukce je dodnes předmětem obdivu stavebních inženýrů.

Eiffelova věž nebyla původně určena pro Paříž, nýbrž pro světovou výstavu v Barceloně v roce 1888. Realizací Eiffel opět pověřil Koechlina. Katalánská metropole však nakonec Eiffelův návrh v roce 1882 odmítla z obavy, že obrovská věž bude město hyzdit. Stejné námitky měli i Francouzi a petice proti stavbě zahájené v roce 1887 podepisovali nejslavnější umělci oné doby v čele s Alexanderem Dumasem, Charlesem Gounodem či Guy de Maupassantem. Ten byl později znám, že v restauraci na Eiffelově věži pravidelně obědvá, prý proto, že jen odtud se na odpornou konstrukci nemusí dívat. Když byla věž 6. května 1889 otevřena, příjmy ze vstupného předčily všechna očekávání.

Eiffelovu radost však kalil skandál, v jehož středu se před nedávnem ocitl, i když ne vlastní vinou. Když byl v roce 1869 slavnostně otevřen Suezský kanál, Francie to prožívala především jako vlastní úspěch, hlavním stavitelem byl totiž francouzský diplomat a podnikatel Ferdinand de Lesseps a statisíce Francouzů investovaly do akcií tohoto podniku. Posílen tímto triumfem Lesseps navrhl prokopat Panamskou šíji a spojit také Atlantský oceán s Tichým. Pro podnik opět získal množství velkých i drobných investorů a také Eiffela, který měl pro kanál projektovat zdymadla. Práce byly zahájeny v roce 1882 za obrovského nadšení, to však brzy vyprchalo, žlutá zimnice decimovala dělníky po tisících a nasáklá půda se neustále sesouvala do již vykopaného kanálu. Suezský kanál se proti panamskému peklu zpětně zdál nevelkou meliorační prací. V roce 1888 se práce definitivně zastavily a v době otevření světové výstavy začínal soud s viníky debaklu. Eiffel byl odsouzen na dva roky nepodmíněně, dokonce si osm dní odseděl. Rozhodnutí soudu bylo zcela populistické, občané přišli o úspory a nyní chtěli vidět viníky viset.

Eiffela skandál zlomil, i když jeho jméno vrchní soud zanedlouho očistil, cítil se jako člověk, který navždy ztratil čest. Na neúspěchu stavby neměl žádnou vinu, vyčítalo se mu však, že podniku propůjčil zdání důvěryhodnosti, podobně jako tomu bylo u řady našich populárních osobností v kuponové privatizaci v 90. letech 20. století. Rozsudek považoval za nespravedlivý o to více, že jako podnikatel nikdy nebyl hamižný. Naopak, nešetřil na investicích do bezpečnosti, několik jeho patentů se týkalo odolnosti staveb proti silnému větru. V průběhu 19. století spadlo na celém světě přibližně 500 ocelových mostů, Eiffelův však ani jeden.

Po roce 1889 Eiffel prakticky přestal stavět a bez velkého zájmu veřejnosti vybudoval ve spodní části věže aerodynamický tunel, v němž v dalších letech položil základy oboru, který dostával smysl teprve s příchodem letadel a automobilů. Na vrcholku věže zase experimentoval s přenosem radiového signálu. Odbornou veřejností byl až do smrti vysoce ceněn, dlouho byl např. prezidentem Francouzské společnosti civilních inženýrů. Firma Eiffel & Cie působila úspěšně až do 60. let 20. století, teprve za krize v 70. letech byl její provoz uzavřen.

Gustave Eiffel do vysokého věku stále publikoval, celkem vydal přes 30 knih týkajících se konstrukcí, později i aerodynamiky. V pozdním věku neochaboval ani jeho zájem o klasickou i soudobou krásnou literaturu a rovněž o výtvarné umění. Eiffel byl po celý život aktivní také fyzicky, ještě dlouho po osmdesátých narozeninách pravidelně plaval a šermoval. Zemřel v roce 1923 v úctyhodném věku 91 let.


[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2010]

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.