Start | O nás | Maxdorf | Spolupráce




Jiří Hugo, Jan Hugo / Osobnost týdne

Leo Hendrik Baekeland – 100 let bakelitu

V únoru 1909 na zasedání newyorské sekce Americké chemické společnosti oznámil Belgičan Leo Baekeland, že nalezl způsob přípravy syntetické pryskyřice z fenolu a formaldehydu. Tento materiál měl být dostupnou náhradou za stále vzácnější přírodní šelak. Tato událost se často připomíná jako začátek století plastů, i když sám nový materiál – budoucí Bakelit – nevzbudil v době svého vzniku u široké veřejnosti jakoukoli pozornost. Životní příběh Leo Baekelanda je strhující, je to příběh, jaký Američané nazývají rags-to-riches, tedy doslova „z hadrů k bohatství“. Má však smutný a skandální epilog, kterého se naštěstí sám Baekeland již nedožil.

Jen jedno slovo: plasty

V roce 1967 přišel do kin dnes legendární americký film Absolvent (The Graduate), ve kterém mladý filmový herec Dustin Hoffman představuje čerstvého absolventa Benjamina Braddocka stojícího před rozhodnutím, čemu se životě věnovat. V úvodní scéně se mu rodinný přítel pan McGuire snaží poradit: Chci ti říct jedno slovo. Jen jedno slovo. Když se ujistí, že ho Benjamin poslouchá, řekne McGuire: Plasty. Tato scéna v následujících 40 letech získala kultovní charakter, koncem 60. let ji však nemalá část tehdejších filmových diváků přijala s posměšky. Masový výskyt nejrůznějších předmětů ze syntetických materiálů byl provázen mizením předmětů z ušlechtilého dřeva, barevných kovů či skla a keramiky. Plasty jako nové relativně levné výrobky získaly záhy u široké veřejnosti ódium náhražky. Je ovšem pozoruhodné, že nové materiály nebyly předmětem kritiky u tehdy všeobecně obdivovaných elektrických přístrojů, i u všeobecně zavedených složitých strojů, u nichž nebyly vidět na první pohled. Například u automobilu. Přístup široké veřejnosti k plastům byl tehdy ambivalentní.

Kouzlo fotografie

Leo Hendrik Baekeland je asi nejslavnější Belgičan, nebo možná spíš druhý, za Herculem Poirotem. Narodil se v listopadu roku 1863 v rodině venkovského ševce žijícího poblíž belgického Gentu. S výborným prospěchem zde absolvoval Městskou technickou školu, tehdejší obdobu naší průmyslovky, čímž získal od městské rady stipendium pro studium chemie na univerzitě v Gentu. Jako chlapec Baekeland propadl kouzlu fotografie, fotil, vyvolával, experimentoval. Základem fotografické chemie byl v té době dusičnan stříbrný, Baekeland však neměl peníze na jeho zakoupení. Odstřihl proto stříbrný řetízek od drahých hodinek, které dostal od otce, a rozpustil jej v kyselině dusičné. K svému zklamání však zjistil, že roztok obsahuje mnoho mědi, stříbro užívané ve zlatnictví je slitina. Prvním Baekelandovým objevem se tak stalo odstranění mědi z tohoto roztoku. O pár let později, stále ještě jako student, úspěšně pracoval a experimentoval v laboratořích místní firmy Monkhoven, která dodávala fotografické desky do mnoha zemí Evropy i do zámoří.

Na světoznámé Gentské univerzitě působil od r. 1858 slavný německý chemik Friedrich Kekulé a právě zde v r. 1865 publikoval svůj nejslavnější objev – strukturu benzenu (za objev později obdržel kuriózní šlechtický titul „ze Stradonic“ podle vsi u Slaného ve středních Čechách). Když v r. 1867 odešel na univerzitu v Bonnu, katedru chemie převzal jeho asistent Theodor Swarts. Baekeland se stal Swartsovým nejoblíbenějším žákem a o několik let později i zetěm. Univerzitu v Gentu absolvoval již ve svých 21 letech, a to s doktorským titulem, s nímž nastoupil jako středoškolský profesor chemie v Brugách. Byla to prý spíše Swartsova dcera Celine než touha po akademické kariéře, která přivedla Baekelanda zpět do Gentu. V roce 1889 Baekeland získal docenturu a v létě se oženil s Celine Swartsovou. Řekl o ní, že právě ona byla jeho největším objevem. Byla krásná, vzdělaná, vtipná a profesionálně se věnovala malířství. Na podzim téhož roku se novomanželé vydali na svatební cestu do USA, umožnilo jim to stipendium, které Baekeland získal spolu se zlatou medailí v soutěži mladých belgických chemiků.

V New Yorku Baekeland pokračoval ve svých koníčcích i vědeckých aktivitách. Spřátelil se s místním výrobcem fotografických desek panem Richardem Anthonym a s konzultantem jeho firmy, kterým byl slavný americký chemik Charles Chandler, profesor na Columbia University. Anthony s Chandlerem Baekelanda přesvědčili, aby v New Yorku zůstal a pracoval pro Anthony Company. Baekeland poslal do Gentu telegram, že se na fakultu nevrátí, děkan mu odpověděl, že je mu to líto, ale že belgický titul může používat i v cizině. Baekeland se pak po dvou letech osamostatnil a stal se soukromým chemickým konzultantem. Cítil možnosti Ameriky a nechtěl své schopnosti prodávat pod cenou.

Manželé Baekelandovi se usadili nedaleko New Yorku v Yonkers. Bylo to tehdy zřejmě příjemné městečko na břehu řeky Hudson, industrializace byla teprve v počátcích a největším podnikem byla továrna na výtahy pana Elishy Otise. To se mělo v dalších 20 letech změnit právě díky Baekelandovi. Yonkers přitahovalo úspěšné lidi z New Yorku, jedním z nich byl Samuel Untermyer, který se jako specialista na obchodní právo stal multimilionářem. Byl také ekonomickým poradcem demokratické strany, jeho jméno se nyní znovu připomíná v souvislostí s finanční krizí, byl totiž rozhodným zastáncem regulace trhu s cennými papíry. V Yonkers se po něm dnes jmenuje centrální park. Do Yonkers přelomu století je také zasazen děj slavného muzikálu Hello Dolly.

Následujícího roku Celine otěhotněla a Leo vážně onemocněl, během několilka měsíců byly veškeré úspory pryč a sen o vlastním podnikání se rozplýval. Po uzdravení se však Baekeland s podporou jistého Leonarda Jacobiho k fotochemickému výzkumu vrátil a založil ve svém domě firmu Nepera. Brzy se mu podařilo vyvinout zcela nový typ fotografického papíru. V té době bylo běžné vyvolávat pozitivy na slunečním světle, Baekelandův nový typ chlorostříbrného papíru však byl citlivý i na plynové světlo. Jeho autor jej nazval Velox a získal na něj patent. Papír Velox představoval ve fotografii revoluci, profesionální fotografy však nezaujal. Nejen že konzervativně lpěli na zavedených postupech, ale co horšího, správné použití Veloxu vyžadovalo přečíst si návod. Desítky rozhořčených fotografů místo čtení návodu raději psali dopisy do novin a označovali Baekelanda za podvodníka. Úspěch se Baekelandovi vzdaloval, hospodářská krize v první polovině 90. let navíc dusila podnikání a většina „rozumných“ lidí by se již dávno vzdala. V této těžké době Baekelandovým navíc zemřela dcera Jenny, podlehla v pěti letech těžké chřipce. Baekeland byl neobyčejně tvrdohlavý. Před úplným krachem firmu Nepera asi zachránili amatérští fotografové, kteří si papír Velox postupně oblíbili. Baekeland byl pravý vynálezce: proces výroby fotoemulze vyžadoval speciální a stabilní atmosférické podmínky, vyvinul a vyrobil si klimatizaci. Na podobném principu se „air-condition“ vyrábí dodnes.

Kodak, Evropa, Niagara

V roce 1899 vstoupil do hry George Eastman, zakladatel a majitel velké fotografické firmy Kodak. Baekelandovi nabídl za Velox 1 milion dolarů, 750 000 za patent a 250 000 za konzultace a zavedení výroby. Milion dolarů z konce 19. století je podle amerického „inflačního kalkulátoru“ přibližně 25 milion dolarů dnešních. Baekelandovi vyrazili na cestu do Evropy, navštěvovali příbuzné, ale také řadu univerzit a výzkumných pracovišť.

Po návratu do New Yorku cítil Baekeland chuť pustit se do něčeho zcela nového. Jako známého experta na průmyslovou chemii jej oslovil jistý Elon Hooker, který koupil patent na elektrolýzu chloridu sodného, tedy kuchyňské soli. Jak si mnozí pamatují ze školy, tímto postupem vzniká jednak soda, jednak plynný chlor a obojí se na začátku 20. století již dalo velmi dobře prodávat. Pan Hooker budoval továrnu na Niagarských vodopádech, které nabízely levný zdroj elektrického proudu, neboť právě spotřeba proudu při elektrolýze je obrovská. Baekeland Hookerovi pomáhal se zavedením výroby, proto začal na Niagaru pravidelně jezdit. Také zajel na pár týdnů do Berlína, aby se na tamějších výzkumných pracovištích seznámil s novinkami v oblasti elektrolýzy. Přestože Hooker platil královsky, elektrolýza Baekelanda nebavila, nenabízela žádný zásadní problém k řešení. A právě zde, v niagarské hydroelektrárně, se Baekelandovi otevřely dveře pro zcela nové téma – elektrotechniku. Elektřina začala ovládat domácnosti a postupně i průmysl, elektrifikace hnala americké hospodářství vpřed. Rozvoj brzdil zdánlivě triviální problém: nedostatek vhodných izolantů. Baekelanda napadlo, že vhodným materiálem by mohly být syntetické pryskyřice. Možná bychom zde měli poznamenat, že žádné takové v roce 1906 ještě neexistovaly (nepočítáme-li celuloid, který je hořlavý).

1907: Novolak a Bakelit

Baekeland měl nyní k dispozici dostatek prostředků pro koupi velké vily v milionářské čtvrti. Součástí pozemku byly velké stáje, které přebudoval v laboratoře a ty pak velkoryse vybavil. Zde v Yonkers, na místě zvaném Snug Rock s výhledem na řeku Hudson, začal Baekeland v roce 1906 studovat reakci fenoluformaldehydem. Obě složky reakce byly na začátku 20. století běžné chemikálie. Fenol se od poloviny 19. století stal základem dezinfekce v medicíně, dodnes je jeho pach typický pro nemocnice. Formaldehyd se rovněž užíval k dezinfekci a také ke konzervaci biologických preparátů, včetně např. lidských těl užívaných při výuce anatomie.

Myšlenka vytvořit novou hmotu reakcí fenolu s formaldehydem nebyla zcela originální. Baekeland se mohl opírat o pokusy Adolfa von Baeyera, jednoho z otců německého chemického průmyslu, laureáta Nobelovy ceny z roku 1905. Ten již v roce 1872 slučoval fenol s formaldehydem, jeho hlavním cílem však byla výroba syntetických barviv, proto ho temné a obtížně rozpustné produkty odradily od dalších pokusů. V dalších 35 letech se ještě několik chemiků pokoušelo o praktické využití této reakce, ta však trvala neúměrně dlouho a vzniklá pryskyřice byla porézní, při reakci totiž vzniká plyn, který od určitého stupně ztuhnutí již nemůže unikat. Baekeland vyřešil oba problémy naráz: zkonstruoval vyhřívaný lis. Za vysoké teploty reakce probíhá rychle a vysoký tlak zabrání vzniku velkých bublin. Zdánlivě geniálně jednoduché. Baekelanda však opět čekaly stovky neúspěšných pokusů, desetitisíce proinvestovaných dolarů a opakované pocity, že „tudy cesta nevede“. Ani tentokrát jej ovšem neúspěšné pokusy neodradily, postupně vyvinul vhodný reaktor pro polymeraci, opakoval reakce za různých podmínek, a s notnou dávkou empirie posléze formuloval podmínky vzniku materiálu i jeho technologické vlastnosti.

K Baekelandovým zásluhám nutno přičíst nejen objev vlastní pryskyřice, ale i základní chemické poznání. Zjistil, že při přebytku fenolu v reakční směsi vzniká tavitelná (termoplastická) pryskyřice jako obdoba šelaku, která je však tvrditelná teplem ve směsi s jinou sloučeninou. Tento Novolak byl rozpustný v alkoholu, snadno lisovalelný při zvýšené teplotě, snášel se s četnými práškovými plnivy.

Byla-li reakce vedena za jiných podmínek s přebytkem formaldehydu, vznikaly tzv. resoly. Ty byly zpočátku reakce rozpustné, nikoli však stabilní. Reakce probíhala dále, její rychlost rostla s  teplotou, posléze došlo k úplnému vytvrzení. Baekeland nazval stadia dalšího osudu resolu slovy resitol a resit. Úplné vytvrzení odpovídalo husté prostorově zesíťované molekulární struktuře. Již v roce 1907 vytvořil Baekeland směs azbestových vláken a fenolformaldehydové pryskyřice, hmotu vhodnou k lisování do požadovaného tvaru a k vytvrzení pryskyřičného pojiva. To byl budoucí Bakelit.

Šetrný milionář

V roce 1910 Baekeland založil v Yonkers General Bakelite Company, která se v dalších desetiletích stala celosvětově významným průmyslovým podnikem. Z Baekelanda se stal úspěšný newyorský průmyslník. Ač nejednou prokázal obchodní schopnosti, organizoval firmu tak, aby se obchodu nemusel příliš věnovat. Dále experimentoval, publikoval, byl autorem více než 100 patentů, přesto do roku 1927 dokázal vydělat pohádkové jmění. V tom roce skončila platnost patentu, objevila se řada konkurentů, cena bakelitu prudce klesla, avšak Baekeland vydělával dál. Firma byla zisková i v době krize a Baekeland velkoryse pomáhal mnoha lidem, kteří tak úspěšní nebyli. Teprve v roce 1939 prodal akcie své Bakelite Company velké chemické firmě Union Carbide. Za akcie dostal 16,5 milionu dolarů, tedy asi 220 milionů dolarů dnešních. K důvodům, které jej k prodeji vedly, se vrátíme v poslední kapitolce.

Pamětníci dosvědčují, že osobně byl Baekeland velmi skromný a šetrný, neutrácel za své oděvy a osobní potřeby. Toto chování odpovídalo skrovným poměrům, kterým přivykl v mládí v Belgii. O šetrném Baekelandovi se vypráví řada historek. Jednou mu prý chtěla Celine koupit nový oblek, když však Baekeland zjistil, že stojí 125 dolarů, rázně to odmítl. Celine nějaký čas počkala, pak prodejci tajně zaplatila 100 dolarů a manželovi řekla, že na oblek je nyní úžasná sleva. Baekeland si šel oblek okamžitě koupit a když se vracel domů, pochlubil se jím sousedovi. Oba milionáři chvíli znalecky mnuli drahou látku mezi prsty, když pak Baekeland řekl, že měli poslední kus, byl soused velmi zklamaný. Začal Baekelanda přemlouvat, aby mu oblek prodal, on ho prý užije každý den, zatímco Baekeland přece v práci chodí v bílém plášti. Když nabídl 75 dolarů, Baekeland neodolal a oblek prodal. Už se nemohl dočkat, až ženě řekne, jak vydělal na známém židovském právníkovi. Sousedem totiž nebyl nikdo jiný než Samuel Untermyer.

Pravda ovšem je, že Baekeland neváhal investovat do svých koníčků. První automobil si koupil ještě před koncem 19. století a byl to také první automobil v Yonkers. Cestu po Evropě po prodeji patentu na Velox vykonal rovněž autem a o své cestě pak publikoval seriál v jistém motoristickém časopise. Dalším koníčkem byly lodě, tu první si koupil v roce 1899 a další si v roce 1915 dal postavit podle vlastního návrhu. Aby se mohl plavit i v zimě, koupil následně nemovitost na Floridě. A dalším koníčkem byla botanika, na Floridě si proto Baekeland zřídil tropickou botanickou zahradu. Jachtě a botanice se pak věnoval i v posledních letech života. Baekeland zemřel v únoru 1944 jako pacient sanatoria Craig House v New Yorku a pohřben je na hřbitově v městečku Sleepy Hollow, které sousedí s Yonkers. Ano, je to ona Ospalá díra, kterou proslavil stejnojmenný film s Johny Deppem v hlavní roli.

Chemie a peníze

Je evidentní, že Baekelandovy cíle byly jednoznačně komerční, s tím se ostatně Baekeland nikdy netajil, vždy pracoval proto, aby zbohatl. Je dobře známo, jak těsně byli velcí němečtí chemikové i jejich následníci z ostatní Evropy i Ameriky spjati s chemickým průmyslem, resp. s chemickou výrobou. Dodnes je chemický výzkum organizován zejména v rámci velkého a finančně mocného chemického průmyslu, zatímco věda zkoumající různé jevy výlučně pro poznání získává finanční prostředky rozhodně nikoli snadno.

Jak důležité jsou pro výzkum peníze, to Baekelandův případ zřetelně ukazuje. Baekelandova laboratoř byla velmi nákladná nikoli pro množství laboratorního skla, nýbrž pro strojní, resp. technologickou výbavu. Reakce fenolu a formaldehydu jsou relativně pomalé procesy závisející na vzájemných poměrech složek, na kyselých či zásaditých katalyzátorech, na teplotě, na odvádění vedlejších produktů reakce a na homogenizaci reagujících komponent. Pokusy proto vyžadovaly relativně velké reaktory, kovové stroje s přesnou měřicí výbavou. Teprve po mnoha přesně dokumentovaných pokusech bylo možno způsob výroby standardizovat. Navíc, tyto pokusy většinou přinášely riziko, že vznikající pryskyřice ztuhne a nebude ji možno z reaktoru „vyjmout“. Dnes jistě i u nás žijí pamětníci dob, kdy v některých malých firmách se „vařily“ novolaky či bakelity a kdy obsluha reaktoru trnula strachy před ztuhnutím reakční směsi a vyřazením reaktoru z provozu, či jeho úplným zničením.

Baekelandovým cílem byly nejen syntetické laky, ale i materiály transformovatelné do nejrůznějších tvarů. Nejdostupnějším procesem bylo lisování v ocelových vyhřívaných formách. Reakční produkty (pryskyřice) bylo nutno smísit s dalšími složkami – plnivy (práškovými, vláknitými, minerálními či organickými), získat užitečné a snadno zpracovatelné směsi, vhodné k prodeji nejrůznějším zákazníkům, včetně návodů na využití. To se pochopitelně neobešlo bez mnoha složitých pokusů.

Edison a gramofonové desky

Není divu, že mezi zájemci o Baekelandovy pryskyřice se objevil i Edison, který působil v oblasti fonografie a prosazoval své fonografické válečky a později i Berlinerovy gramofonové desky. Tyto záznamové prostředky se lisovaly původně z materiálu obsahujícího jako termoplastické pojivo přírodní šelak. Zde se nabízely zcela logicky Baekelandovy novolaky. Výroba gramofonových desek až do nedávné minulosti spočívala na převedení elektrického signálu z mikrofonů a zesilovačů do elektromagnetického rycího zařízení, které do otáčejících se voskových kotoučů vyrývalo v drážkách klikatou stopu. Z voskových kotoučů se galvanicky okopírovaly negativní kovové matrice a ty po umístění do hydraulických lisů sloužily k přetvoření horké tablety ze směsi novolaku a plniva. Společně s vloženou papírovou etiketou se po ochlazení z lisu vyjmula hotová gramofonová deska. Mnohé světové gramofonové firmy provozovaly ve svých továrnách jednak galvanizovny, jednak chemické provozy na syntézu novolaků a přípravu lisovacích směsí. Podobně byl vybudován i tuzemský Supraphon v továrně v Loděnicích u Berouna. Tyto klasické technologie postupně mizely s příchodem dlouhohrajích desek z termoplastických vinylových kopolymerů a zejména kompaktních disků z polykarbonátů. Gramofonové desky však vždy tvořily jen velmi malý podíl odbytu Baekelandových pryskyřic.

Bakelit v Československu

Dnes se rozvinuly zpracovatelské technologie od klasického bakelitu do mimořádně ceněného odvětví konstrukce a výroby forem, které mimo jiné zaujímá v českém strojírenství pevnou pozici a vysokou úroveň. Dodnes se v některých evropských technických muzeích ukazují složité české výlisky, např. rozhlasový přijímač TESLA TALISMAN, konstrukce z přelomu 40. a 50. let. Na tomto místě se nelze nezmínit o klíčovém stroji, o lisech, zejména hydraulických. Není to tak dávno, kdy české i mnohé zahraniční lisovny bakelitu byly vybaveny lisy od rakovnické firmy VLTAVSKÝ (po znárodnění TOS Rakovník). Lisovny bakelitu byly v době před druhou světovou válkou i krátce po ní často cílem drobného podnikání schopných živnostníků a zejména kvalifikovaných nástrojařů. Byly úspěšné zejména jako subdodavatelé velkých elektrotechnických firem. Tato tradice v naší zemi nezmizela, od klasického bakelitu se posunula do oblasti novodobých polymerů – termoplastů, od lisování teplem tvrditelných prášků a tablet ke vstřikování a vytlačování.

Baekelandův odkaz

Ten nejvýznamnější důsledek Baekelandova objevu se naplno projevil až s jistým odstupem. Bakelit byl totiž novou hmotou. Dnes si většina z nás jen těžko dokáže představit myšlení techniků z počátku 20. století. Dokázali postavit neuvěřitelné stroje a konstrukce, ale počítali vždy s omezeným počtem materiálů. Dřevo, litina, ocel, kámen, cihla, beton … Devatenácté století přineslo několik nových materiálů, v roce 1870 byl např. patentován celuloid. Ale teprve bakelit přivodil tu zásadní změnu v inženýrském myšlení. Přestože původně mělo jít o náhražku za drahý šelak, mnohé jeho vlastnosti šelak předčily. Najednou bylo jasné, že hmot jako bakelit lze vyrobit nepřeberný počet. Vznikla makromolekulární chemie jako zcela nové odvětví vědy a techniky. Možnost navrhovat nové materiály podle potřeby konkrétní aplikace se zásadně podílí na stavu techniky, která nás obklopuje, včetně její cenové dostupnosti. Střední generace ještě pamatuje dobu, kdy počítače vyplňovaly celé místnosti a i mladší si pamatují, že mobilní telefony byly před 20 lety výsadou opravdu bohatých lidí. Na tom, že si tato zařízení můžeme dnes koupit z běžného platu, mají nové materiály velký podíl. Baekelandův objev je mediálně méně nápadný než např. Darwinova evoluční teorie či objev tranzistoru. Důsledky pro naši civilizaci jsou však srovnatelné.

Epilog: Jablko, které spadlo daleko od stromu

V dubnu 2008 byl na filmovém festivalu v Cannes představen film Savage Grace. Vypráví příběh Baekelandova vnuka Brookse, jeho ženy Barbary (tu hraje Julianne Moore) a jejich syna Anthonyho, který měl s matkou údajně incestní vztah. Film jistě potěšil ty, kteří věří, že každé bohatství je draze zaplaceno rodinnými tragediemi.

Leo a Celine Baekelandovi měli dvě děti, Ninu a George. Ten dostal jméno po Georgi Washingtonovi, Baekeland se do své nové vlasti doslova zamiloval. George po rodičích zdědil intelektuální schopnosti, ne však vůli a morálku. Vystudoval geologii, ale duší to již nebyl vědec, nýbrž syn bohatého průmyslníka. Za otce se trochu styděl, rodina byla součástí newyorské honorace, mezi níž však otec působil nepatřičně, oblékáním a zejména zájmy a koníčky. Baekeland se snažil syna získat pro svou továrnu, ten však na to neměl vlohy a trpělivost. To byl také hlavní důvod prodeje rodinného závodu v roce 1939. Baekeland tehdy věděl, že získaný majetek musí pojistit proti rozmařilosti svých potomků. Založil proto trust, z nějž jim plynul vysoký pravidelný příjem, ale na základní kapitál nemohli sáhnout.

George se krátce po 1. světové válce oženil, měl syna Brookse, který s vyznamenáním studoval chemii na Harvardu, ale studia nedokončil. Chemie ho nudila, chtěl se stát spisovatelem. Není známo, zda ho bavilo alespoň psaní, ale žádnou knihu nikdy nedokončil. Pohyboval se mezi celebritami, k nimž patřila i jeho budoucí žena Barbara Daly. Brooks a Barbara Baekelandovi měli syna Anthonyho, který byl inteligentní a okouzlující, avšak již na začátku puberty zjistil, že je homosexuál. Matka se rozhodla jej léčit, zvala k němu dívky a ženy a platila jim horentní sumy za pokusy Anthonyho svést. Všechny prý byly mimořádně přitažlivé, s jednou z nich utekl Brooks. Barbara se pak prý pokusila Anthonyho léčit vlastním tělem a tvrdila, že se jí léčba podařila. Zveřejnění incestu jí zřejmě připadalo méně hrozné než synova sexuální orientace. V roce 1972 Anthony matku zabil, ubodal ji k smrti. Jak se brzy ukázalo, důvodem byla schizofrenie, která se u něj rozvíjela již několik let.

Aby příběh nekončil tak surově, připojme ještě několik slov o Baekelandově milované ženě Celine (Leo ji prý říkával „bonbonek“). Po manželově smrti žila na Floridě, do pozdního věku malovala a zemřela zde v roce 1957. Je uváděna ve slovnících amerických výtvarných umělců a její obrazy se občas objevují na aukcích. V internetových galeriích lze najít několik floridských krajinek z období kolem druhé světové války. Její vnučka (dcera Niny) dostala po babičce jméno Celine a s ním prý zdědila i její vlídnou povahu a umělecké nadání. Vystudovala psychologii, byla vynikající interpretkou barokní hudby a především velkorysou mecenáškou amerického umění. Na ni by byl její dědeček hrdý.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2012]

Hodnocení: z 5

Hodnocení

Pro hlasování se přihlaste.


Poslat e-mailem

Zavřít

Poslat tip redakci

Zavřít

Reklama


Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.