Mozart: utajený úraz v mládí?

Dvousté výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta v roce 1991 oživilo zájem nejen o Mozartovu hudbu, ale také o objasnění příčin jeho předčasné smrti. Již v roce 1989 publikoval francouzský antropolog Pierre-Francois Puech výsledky zkoumání lebky uchovávané v salcburském Mozarteu. Na lebce našel zhojenou zlomeninu a známky následného chronického krevního výronu. Frakturu Puech přičetl pádu, který Mozart prodělal v roce 1770, po němž trpěl až do své smrti bolestmi hlavy a ztrátami vědomí, o nichž vyslovil podezření, že mohly být možnou příčinou smrti. Klinický obraz svědčil pro zánět mozkových blan: vysoká horečka, bolesti hlavy, postupně se rozvinula obrna, došlo k několika záchvatům křečí až 5. prosince 1791 Mozart zemřel. Těsně předtím mu lékaři pustili žilou, což byl v jeho době běžný, i když z dnešního pohledu nesmyslný zákrok. O dva dny později byl Mozart pohřben ve společném chudinském hrobě.

Z mnoha dalších článků věnovaných Mozartovi asi nejzajímavější vyšel v roce 2006 v  časopise Acta Chirurgiae Plasticae. Jeho hlavní autor, český antropolog Emanuel Vlček, byl v roce 1991 členem mezinárodního týmu zkoumajícího Mozartovu lebku. Autoři potvrzují Puechův nález lebeční zlomeniny s následným krevním výronem a přiklánějí se i k hypotéze o jeho souvislosti s následným úmrtím. Ovšem s jednou výjimkou: zlomeninu přičítají málo známému úrazu, který Mozart utrpěl ve svých 14 letech v Itálii.

„Meine Prager verstehen mich!“ Nelze zde připomínat celý běh Mozartova života, předpokládejme, že je v našich zemích dobře znám. Přinejmenším díky skvělému Formanovu Amadeovi. A přestože po roce 1945 již jeho Pražané rozumějí nejvýše jeho hudbě, hudební výchova ve škole tradičně prezentuje Mozarta trochu jako našeho krajana „honoris causa“ (což bylo nápadné zejména v dobách, kdy Dvořák a Janáček byli tabu). Několik taktů z Mozartovy Koncertantní symfonie v naší národní hymně – snad odraz Škroupovy fascinace dílem rakouského génia – toto sepětí symbolicky podtrhuje.

Mozartův otec Leopold si byl vědom mimořádného nadání svých dvou dětí Wolfganga a jeho starší sestry Marie Anny. A věděl také, že doma v Rakousku samotný talent umělci nestačí na získání slušného a trvalého příjmu. A tak se náplní Mozartova dětství stalo cestování, nic nemohlo zázračným dětem udělat větší reklamu, než nadšení korunovaných hlav. První zahraniční cestu absolvovaly Leopoldovy děti v létě roku 1763, k jejich posluchačům patřil bavorský kurfiřt Maxmilián II., v Paříži pak Ludvík XV., v Londýně Jiří III. Cesty však představovaly také riziko, v poštovních dostavnících se dalo snadno nachladnout a na denním pořádku byly nehody. Již na začátku první cesty, v červnu 1763, cestou do Mnichova se v městečku Wasserburg kočáru rozlomilo kolo. Nikomu se naštěstí nic nestalo a dva dny nutné na opravu systematický Leopold využil a v místním kostele Wolfganga kompletně seznámil se stavbou varhanního stroje.

Doma v Salzburku pak Leopold opět cítil malost provinčního arcibiskupského dvora, proniknout do Vídně se mu však nedařilo, přes přímluvy dvorního skladatele Christopha Willibalda Glucka. V prosinci roku 1769 se proto vydal na druhou velkou cestu, do Itálie. Tentokrát již jen se synem, Marie Anna (známá jako Nannerl, tedy Nanynka), zůstala doma s matkou. Dopisy, které jim Leopold i Wolfgang psali, jsou dnes základním zdrojem informací o Mozartovi i o cestování po tehdejší Evropě.

Třináctiletý Wolfgang měl za sebou první operní pokusy, Glukova snaha o provedení Wolfgangovy čtvrté opery La Finta Semplice však ve Vídni opět narazila na intriky a strach z mladého génia. Otec věděl, že se zkušenostmi z Itálie bude mít Wolfgang doma větší šance, navíc tajně doufal, že se v Itálii prosadí i jako skladatel. Ještě před Vánocemi roku 1769 překročili v poštovním dostavníku Alpy a již 5. ledna vystoupil Wolfgang v Accademia filarmonica ve Veroně. První velkou zastávkou bylo Miláno, kde získal vlivného mecenáše v osobě generálního guvernéra Lombardie hraběte Firmiana. Napsal zde několik árií a také svůj první smyčcový kvartet. O hektičnosti celého pobytu vypovídá dopis z března 1770, v němž Leopold popisuje, jak domlouvá schůzky, v mezičase rozepisuje party, v závěru pak ženu prosí, aby jej omluvila a popřála za něj devatenáctého k svátku všem jejich přátelům Josefům. Před odjezdem v půlce března Firmianovým přičiněním Wolfgang získává svou první zakázku na operu. Bude jí Mitridates, král pontský a premiéra je naplánována na Vánoce.

Prvního dubna se odehrálo přijetí u toskánského velkovévody ve Florencii a 15. dubna, o Velikonocích, audience u papeže Klementa XIV. Zde, v Sixtinské kapli, mladý Mozart vyslechne slavné devítihlasé Miserere Gregoria Allegriho (1582-1652), skladbu určenou pouze pro tuto kapli a pouze pro velikonoční týden, již bylo zakázáno opisovat pod hrozbou exkomunikace. Později téhož dne si skladbu zapíše zpaměti, bez jediné chyby.

Od května do konce června Mozartovi pobývali v Neapoli. Dosáhnout přijetí u krále se jim sice nepodařilo, ale Wolfgang zde hrál, skládal, sklízel obdiv a studoval antické dějiny a mytologii, téma mnoha soudobých oper. K tomu sloužily i návštěvy v Pomejích a Herkulaneu. Odpoledne 25. června pak vyrazili zpět do Říma, Leopold po špatných zkušenostech z cestou na jih nyní objednal rychlý dvoukolový kočár, jen po sebe a syna. Zatímco z Říma do Neapole cestovali 4 a půl dne (mnoho času čekali na přepřahacích stanicích), cestu zpět absolvovali za 27 hodin. Bohužel rychlost měla za následek dopravní nehodou, tentokrát vážnější než před sedmi lety. Kočí trvale poháněl spřežení bičem, těsně před Římem se jeden z koní vzepjal a spadl, vůz se v plné rychlosti převrátil. Leopold při pádu chránil rukama Wolfgangovu hlavu, ale nezabránil jejímu nárazu na konstrukci vozu. Sám si přitom nepříjemně zranil nohu. Během dalšího týdne se oba vzpamatovali z nejhoršího a 8. července 1770 dostává mladý Mozart od papeže Řád zlaté ostruhy spojený s povýšením do rytířského stavu. Po dvou měsících v Bologni (kde se spřátelili s Josefem Myslivečkem) se konečně v říjnu vrátili do Milána, aby Wolfgang dokončil Mitridata. Milánská premiéra 26. prosince 1770 ve slavném Teatro Regio Ducal byla Mozartovým dosud největším úspěchem, on sám dirigoval orchestr a opera měla v dalších týdnech ještě 22 repríz. V půlce března 1771 otec a syn Mozartovi opustili slunnou Itálii a vrátili se zpět do nepřívětivého Salzburku.

V průběhu oněch dvou týdnů v Římě Leopold odeslal domů tři dopisy, v nichž referuje o svém zranění, o synově úrazu hlavy máme jen nepřímé náznaky. Nebylo to poprvé, co nevhodné skutečnosti zamlčoval nebo upravoval, v průběhu první cesty úspěšně předstíral, že šestiletý Wolfgang je ještě o dva roky mladší. Nyní pochopitelně nechtěl znepokojit svou ženu a dceru. V dopise z 27. června, tedy den po příjezdu, se o nehodě vůbec nezmiňuje, jen popisuje, jak moc jsou po cestě unaveni, Wolfgang prý usnul na židli a Leopold jej pak již nebyl schopen vůbec probudit, musel jej sám svléci a uložit do postele. Neobvyklé bylo jeho silné chrápání i fakt, že zůstal celou noc v jediné poloze. Ráno si nic nepamatoval. V druhém dopise z 30. června nejprve vysvětluje, proč je v Neapoli přijala jen královna a pak se teprve opatrně vrací k nehodě. Teprve nyní přiznává, že má na pravé holeni dlouhou tržnou ránu (na prst širokou). V dalším dopise ze 4. července již jen ženu ujišťuje, že stav jeho nohy je lepší, hlavní zprávou však je řád, který by snad Wolfgang mohl dostat od papeže. „Je to ten stejný, co má Gluck,“ sděluje Leopold nadšeně. (Na rozdíl od „osvícenského“ Mozarta se Gluck psával jako „Ritter von Gluck“.) Až do začátku září si Leopold z Bologně opakovaně stěžuje na problémy s nohou, o Wolfgangově zranění se však již nedozvíme nic.

Čeští antropologové ve svém článku znovu zkoumají zhojené zranění na Mozartově lebce, podrobně analyzují uvedené dopisy i dobové lékařské záznamy. Popis Wolfgangova hlubokého spánku v noci z 26. na 27. června 1770 zřejmě svědčí pro tzv. poúrazovou synkopu (maskovanou spánkem) s následnou retrográdní ztrátou paměti. Autoři docházejí k závěru, že došlo k infekci krevního výronu, který pak Mozarta periodicky zlobil celý život a byl i příčinou předsmrtného zánětu mozkových blan.

Poznámka k Mozartově lebce
Jak bylo možné ve společném chudinském hrobě poznat konkrétní lebku? Mozart byl pohřben 7. prosince 1791 na hřbitově St. Marx nedaleko Vídně, nešlo ovšem o chudinský hrob, ale o standardní společný hrob podle „osvícenského“ nařízení nedávno zesnulého císaře Josefa II. Podle téhož nařízení se kosterní pozůstatky jednou za 10  let vyjmuly a hroby se použily znovu. Hrobník Josef Rothmayer, který Mozarta údajně pohřbíval, tvrdil, že kolem jeho krku ovázal drát, podle něhož jeho kostru při „čištění“ v roce 1801 poznal. Lebku slavného skladatele později prodal Josefu Radschopfovi (snad to byl jeho nástupce), od nějž ji prostřednictvím svého bratra získal slavný vídeňský anatom Josef Hyrtl (v letech 1837 až 1845 přednosta anatomického ústavu v Praze). Hyrtlova žena lebku v roce 1901 věnovala Mozarteu. Dodnes ovšem není zcela jasné, zda lebka skutečně patřila Mozartovi, francouzský antropologický tým (jehož členem byl i výše zmíněný dr. Puech) pravost potvrdil, stejně jako mezinárodní tým s prof. Vlčkem. Pokus o porovnání DNA izolované z lebky s DNA získanou z dvou těl z hrobu rodiny Mozartových v Salcburku dopadl nejednoznačně, žádná dvojice vzorků nevykazovala jakoukoli příbuznost (ani mezi údajnou babičkou a její vnučkou), není tedy jasné, s čím se vlastně Mozartova lebka porovnávala.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2009]