Pjotr Stolypin, druhý největší Rus

V neděli 28. prosince 2008 skončila v Rusku televizní anketa o nejvýznamnější osobnost ruských dějin. Výsledně, po zpracování 44,5 milionu hlasů, se na třetím místě umístil Josif Vissarionovič Stalin, druhý byl Pjotr Stolypin a vítězem se stal Alexandr Něvský, novgorodský kníže, který ve 13. století udržel při životě Rusko ohrožované současně Švédy (jejich porážka na Něvě v r. 1240 mu vysloužila přídomek), německými rytíři a Tatary.

 Jména na prvních místech se v průběhu léta a podzimu stále měnila, zpočátku vedl car Mikuláš II. těsně následovaný svými vrahy Džugašvilim a Uljanovem (tedy Stalinem a Leninem), později se na první místo propracoval Alexandr Něvský následovaný Puškinem a Dostojevským. Stalin se v té době propadl až na 12. místo, s rostoucí popularitou ankety se ovšem umístění některých osobností stávalo pro mnohé Rusy věcí osobní a skupinové cti, což diktátorovi málem zajistilo vítězství.

Imja Rossia (doslova „Jméno Ruska“), ruská obdoba našeho „Největšího Čecha“, resp. soutěže „100 největších Britů“ vysílané BBC v roce 2002, svedla dohromady pestrou směsici osobností z dávné i nedávné historie. Mezi posledních 50 se dostal např. legendární Ilja Muromec či pololegendární Viking Rurik, řada knížat a carů, malíř Andrej Rublev, Puškin, Gogol, Dostojevský, Gagarin s konstruktéry Ciolkovským a Korolevem, generálové Suvorov, Kutuzov a Žukov, Vladimír Vysockij, Michail Bulgakov, laureáti Nobelovy ceny Bunin, Pasternak a Solženicyn, disident Sacharov, reformátoři Chruščov a Jelcin i sympatický hrdina fotbalového šampionátu v šestašedesátém Lev Jašin. Naprostá většina jmen z první padesátky je u nás přinejmenším střední a starší generaci dobře známá, z části v důsledku deformace osnov za minulého režimu, z větší části však jde o osobnosti známé globálně – jen světově proslulých umělců a vědců mají Rusové několik desítek.

Mezi osobnosti u nás všeobecně známé však nepatří „stříbrný“ Pjotr Stolypin. Proč tedy v zemi, v níž se přes 40 let o Rusku učilo kromě dějepisu také v hodinách ruského jazyka a občanské výchovy, není známo jméno, které porazilo Puškina, Petra Velikého, Lenina, Dostojevského či Mendělejeva? Výuka ruské historie u nás mívala řadu zvláštností, například po roce 1905 zpravidla ihned následoval rok 1917. A velká éra Pjotra Stolypina přišla právě v souvislosti s potlačením děsivé anarchie po prohrané rusko-japonské válce. Stolypinovo jméno proto znají tak ještě nejspíše čtenáři Solženicyna, neboť i v době bolševické vlády se vagonům pro přepravu zatčených říkalo „stolypiny“.

Pjotr Arkadijevič Stolypin se narodil v roce 1862 v Drážďanech, kde žila v 19. století velká ruská komunita, jíž prošli také např. Dostojevský či Turgeněv a kterou dodnes připomíná velký pravoslavný kostel na drážďanském jižním předměstí (při obvyklé trase, po které přijíždějí turisté z Čech). Oba jeho rodiče byli příslušníky starých šlechtických rodů, dědeček z matčiny strany kníže Alexandr Michailovič Gorčakov (jehož rod odvozoval svůj původ od výše zmíněného Rurika) byl od r. 1867 ruským kancléřem, přítelem i protivníkem Bismarcka a jedním z mocných politiků Evropy. Stolypinové byl původně litevský šlechtický rod, který se v 16. století přestěhoval do nitra Ruska. Pjotrův otec Arkadij Dmitrijevič nastoupil v 16 letech k dělostřelectvu, jako hrdina Krymské války dosáhl jedné z nejvyšších generálských hodností (generál-adjutant), současně však byl autorem několika uznávaných knih a také vynikajícím hudebníkem.

Rodiče kladli na vzdělání velký důraz, v roce 1871 proto Pjotra zapsali na známé gymnázium v litevském Vilniusu, kde také zakoupili dům. Svou roli mohla hrát také určitá hrdost na litevské kořeny rodu, s níž se prý Pjotr nikdy netajil. V roce 1877 vypukla další válka s Tureckem, otec se významně podílel na ruském vítězství a následně se stal gubernátorem Východní Rumelie a Bulharska. Rodina se přestěhovala do města Orel ve středním Rusku, zde Pjotr spolu s bratrem Alexandrem dokončil gymnázium a v roce 1881 nastoupil na petrohradskou univerzitu. Studoval matematiku, fyziku a zemědělské vědy a patřil k vynikajícím studentům. Krátce po nastoupení do druhého ročníku, začátkem září 1882, postihla rodinu tragická událost: starší bratr Michail byl zabit v souboji. Traduje se, že Pjotr poté vyzval na souboj bratrova vraha knížete Šachovského a byl vážně raněn do pravé ruky. Historka se objevila až po letech, mnozí soudí, že není pravdivá (porucha hybnosti Stolypinovy ruky mohla prý mít prozaičtější důvod), avšak mladí ruští šlechtici považovali souboje i na konci 19. století za součást své národní tradice. Přes všechny přísné zákazy.

V roce 1884 se Stolypin oženil s Olgou Borisovnou Neidhardtovou a o rok a půl později, týž den, kdy se mu narodila první dcera Maria, obdržel diplom absolventa univerzity. V dalších letech následovaly ještě další čtyři dcery a jeden syn. Koncem roku 1885 byl přijat do zemědělské sekce ministerstva národního majetku, v roce 1889 přešel pod ministerstvo vnitra, tři roky byl vedoucím provinčním úředníkem v litevském Kovnu a ve svých 40 letech se stal gubernátorem v běloruském Grodnu, nejmladším gubernátorem v ruské historii.

Stal se jím v době, kdy se začala naplno projevovat hospodářská zaostalost Ruska, jak v důsledku slabé industrializace, tak málo výkonného zemědělství zaměstnávajícího miliony mužiků, jejichž životní perspektiva byla mizerná, ať pracovali nebo jen práci předstírali. Zhoršující se ekonomickou úroveň následoval prudký nárůst trestné činnosti a anarchie. Čechov nepřeháněl, když popisoval ruské úřednictvo jako neschopné, zkorumpované a tíhnoucí k alkoholu, o schopné lidi byla v samoděržaví velká nouze. Stolypin působil jako člověk z jiného světa, projevoval se jako charismatický politik, který si dokáže zjednat pořádek (den po svém nástupu dal zavřít polský klub, kde se scházeli odpůrci režimu) a jehož zájem o problémy drobných rolníků je nepředstíraný. Stolypin rázně přistoupil k jejich řešení, bezprostředně dal zahájit meliorační práce (ty zajistily další půdu, zatím bez nutnosti přerozdělování majetku), zajistil investice pro mechanizaci a zorganizoval odborné vzdělávání rolníků.

Již po ročním působení v Grodnu byl Stolypin povolán jako gubernátor do Saratova, metropole jižního Ruska. Hospodářská situace se pronikavě zhoršila po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905. Vypukla revoluce, či spíše vlna anarchie a terorismu, která zemi zcela ochromila, vraždy úředníků, důstojníků, policistů, ale i lékařů, učitelů a dalších šly často denně do desítek, po celé zemi probíhaly děsivé pogromy na Židy. Car a vláda cítili akutní nebezpečí rozkladu státní správy. Jedinou oblastí, kde jakž takž platilo právo, byla Saratovská gubernie, car proto v dubnu 1906 jmenoval Stolypina ministrem vnitra a v červenci premiérem.

Stolypin zavedl stanné právo, zvláštní polní soudy posílaly denně stovky lidí na Sibiř a desítky na šibenici. Tvrdost však platila stejnou měrou na státní aparát, trestala se korupce, zneužití pravomoci veřejného činitele, a někdy i banální chyby. Jisté noviny informovaly, že předchozího dne bylo vykonáno 16 trestů smrti místo skutečných šesti. Přestože šlo o tiskovou chybu, redaktor byl odsouzen k nepodmíněnému trestu a vysoké peněžité pokutě.

Stolypin sám zažil teror z bezprostřední blízkosti, v jeho Saratovském domě byl zavražděn bývalý ministr obrany generál Sacharov a měsíc po jmenování premiérem hodili eseři do jeho petrohradského domu nálož dynamitu, která zabila několik lidí a vážně zranila jednu z dcer.

V roce 1907 byl Stolypin opět blízko souboji. Liberální poslanec Fjodor Rodičev na půdě parlamentu prohlásil, že lidé šibenicím říkají „Stolypinovy kravaty“ což doplnil výmluvným gestem. Vypukla vřava a Stolypin Rodičeva vyzval na souboj. Rodičev se následně omluvil, Stolypin omluvu přijal a poté mu v soukromí řekl, že i jemu osobně se násilí příčí, ale že má odpovědnost za stát a že počet zavražděných příslušníků státní správy stále převyšuje počet popravených anarchistů. V průběhu roku 1907 bylo jasné, že Stolypinova politika uspěla. Její podstatou rozhodně ovšem nebyl jen boj proti terorismu, ale také radikální hospodářské reformy, tisíce rolníků dostávaly vlastní půdu, průmyslové podnikání bylo zbavováno byrokratických obstrukcí, ve velkém se začaly stavět silnice, železnice a zejména školy, jistě i na úkor kostelů. A reformy brzy začínaly přinášet ovoce.

Jak však pomíjel bezprostřední strach mocných o život a o majetek, bylo čím dál tím jasnější, že se Stolypin dostává do nezáviděníhodné situace. Car jej formálně podporoval, ve skutečnosti jej však nenáviděl. K Michalově komplexu méněcennosti posilovanému pravidelným kontaktem s urostlým elegánem se přidával strach, že Stolypin chce omezit carskou moc a zavést konstituční monarchii. Nenáviděla jej také velká část šlechty (která se nedokázala smířit s představou nové bohaté vrstvy bývalých nevolníků), církev přicházela o vliv a bolševikům – v případě úspěchu reforem – by se rozplynul sen o převzetí moci v Rusku. Složitost situace ilustruje jeho přístup k Židům – omezil do jisté míry jejich práva, současně je však bránil proti útokům pravicových vražedných komand, zejména tzv. Černé stovky, která navíc vraždila i tzv. „bílé Židy“, tedy příslušníky inteligence. Stolypin však byl skutečně mužem s mimořádnými schopnostmi, podařilo se mu přes všechny snahy svých nepřátel dosáhnout pronikavého ekonomického růstu již v  letech 1906 až 1910, průmyslová výroba se více než zdvojnásobila, prudce rostl export obilí. Po celou dobu také Stolypin promyšleně budoval pozici Ruska v Evropě, intenzivně se scházel s evropskými panovníky a významnými politiky. Na začátku roku 1911 se konečně zdálo, že se Rusko opět získává ztracenou pozici evropské velmoci.

Koncem srpna Stolypin odjel na několikadenní návštěvu Kyjeva. Přes opakovaná varování, že hrozí atentát na jeho osobu, odmítl změnit program. Varování se bohužel ukázala jako pravdivá, 1. září 1911 byl Stolypin v Kyjevském městkém divadle postřelen a o čtyři dny později zemřel. Atentátníkem byl Dmitrij Grigorjevič Bogrov, student práv, levicový anarchista a také informátor Ochranky. Zda jednal z vlastního či cizího popudu se již nedovíme. K vyšetřování nebyla politická vůle, Bogrov byl o několik dnů po atentátu popraven.

Důvodů pro Stolypinův „úspěch“ v anketě je jistě několik. Rusové obdivují politiky schopné řídit stát pevnou rukou, část diváků s ním však jistě spojuje i snahu o demokratický vývoj a prosperitu Ruska. Jaký je poměr obou motivací, je těžké odhadnout. Stolypinovi jistě prospěl fakt, že bývalý prezident Putin o něm mluvil často a pozitivně. Propagaci jeho jména mezi venkovským obyvatelstvem přispívá udělování Stolypinovy ceny za vynikající přínosy ruskému zemědělství.

Anketa Imja Rossia nám znovu připomněla, jak blízká je Rusům jejich historie. Mnozí z nás těžce nesou nedostatek naší národní hrdosti, z ruského vlastenectví však jde strach. Dává totiž Rusku dlouhodobě větší sílu než ropa, zemní plyn a všechno další přírodní bohatství dohromady. Když si vezmeme do ruky školní glóbus, vidíme, že stále žijeme na hranicích obrovského impéria, u jehož zrodu stál Alexandr Něvský a které k největšímu rozmachu dovedl Stalin. Stolypin věřil, že Rusové budou moci být hrdi na ekonomickou sílu své vlasti, nejen na územní expanzi. Je otázka, zda podobnou vizi mají současní vládci v Kremlu. A pokud ano, musíme doufat, že se jim podaří ji uskutečnit.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2009]