Slovníček osobností / A
Copyright © Maxdorf 2012
Abbás I. Veliký, vlastním jménem Zillulláh Abú-l-Muzaffar Sultán Abbás Šáh (1571–1629), perský šáh. Byl nejmladším synem šáha Muhammada Chodábenda. V roce 1587 provedl státní převrat, nechal popravit své starší bratry a otce donutil k abdikaci. Poté přesunul panovnický dvůr do Isfahánu a i díky velmi krutému postupu neobyčejně konsolidoval perskou říši. Pokusil se též navázat diplomatické styky s evropskými mocnostmi a dosáhl spojenectví s Angličany, kteří mu mj. pomohli modernizovat perskou armádu. Díky tomu mohl provést rozsáhlé výboje. Na východě posunul hranice Persie až k Indu, na Osmanech vydobyl Zakavkazí, vyhnal piráty a Portugalce z Perského zálivu a málem dokonce vpadl do Ruska. Díky těmto výbojům se velikost jeho říše téměř zdvojnásobila.
Adenauer Konrad Hermann Joseph (1876–1967), německý politik. Narodil se v Kolíně nad Rýnem ve významné katolické rodině, studoval práva a ekonomii ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu. Od roku 1906 byl městským radním v Kolíně, v letech 1917–1933 zde pak byl vrchním starostou. Vliv měl i na celostátní politiku, v roce 1920 se stal prezidentem pruské státní rady, roku 1926 odmítl nominaci na spolkového prezidenta. Po nástupu nacistů byl zbaven všech funkcí a krátce vězněn. Po druhé světové válce se začal opět v politice významně angažovat, roku 1949 se stal prvním spolkovým kancléřem. Jeho hlavním cílem byla hospodářská obnova SRN, začlenění do západoevropských struktur a navázání spojenectví s Francií, ve všem dosáhl významných úspěchů. Z úřadu kancléře odstoupil roku 1963.
Akvinský Tomáš svatý (1225–1274), katolický filozof a teolog. Oocházel z italského šlechtického rodu. Stal se členem dominikánského řádu, studoval v Neapoli, v Kolíně nad Rýnem, kde byl jeho učitelem jiný významný myslitel svatý Albert Veliký, a v Paříži, kde posléze i přednášel. Již za svého života se stal významnou církevní autoritou. Ve své práci vycházel z Aristotela, svatého Augustina a také z díla svého učitele svatého Alberta Velikého. Pokusil se vymezit hranice mezi vírou a rozumem, formuloval pět důkazů existence Boha, též obhajoval feudalismus. Jeho učení tvoří jeden ze základů scholastiky. Za svatého byl prohlášen pět let po své smrti, roku 1567 byl navíc prohlášen za jednoho z tzv. učitelů církve.
Albert I. (1875–1934), belgický král. Byl synovcem krále Leopolda II., po smrti svého otce a bratra se stal následníkem trůnu, na který nastoupil v roce 1909. Za první světové války odmítl požadavek Německého císařství na průchod vojsk Belgií, Německo poté Belgii vyhlásilo válku, tento akt vtáhl do války Velkou Británii. Albert se sám postavil do čela belgické armády a dlouhou dobu úspěšně bránil Antverpy, většina jeho země však byla dobyta a tak se stáhl do Francie. Tam pokračoval v boji po celou dobu války a domů se vrátil jako národní hrdina. Po zbytek života vystupoval velmi pokorně, schválil univerzální volební právo. Kromě vlády se velmi věnoval horolezectví, to se mu stalo osudným, když zemřel při výstupu ve skalách Marche les Dames.
Alexandr I. (1777–1825), ruský car. Byl synem cara Pavla I, po jeho vraždě v roce 1801 se stal carem. Na rozdíl od svého otce se Alexandr připojil k bloku protifrancouzských mocností a v letech 1805 a 1806/7 se účastnil válek proti Napoleonovi. V obou válkách však bylo Rusko poraženo a Alexandr donucen uzavřít s Francií spojenectví. Za tohoto stavu Rusko získalo Finsko a Moldávii, v roce 1812 však Napoleon do Ruska vpadl. Jeho invaze však skončila katastrofálně, po ní se podařilo Alexandrovi ve spolupráci s Metternichem zformovat protifrancouzskou koalici a v roce 1814 spojenecká vojska vstoupila do Paříže. Rusko se poté stalo hlavní evropskou kontinentální velmocí, kterou zůstalo až do Alexandrovy smrti.
Alexandr I. Něvský (1220–1263), kníže novgorodský a velkokníže vladimirský. Byl synem perejaslavského knížete Jaroslava Vsevolodoviče, který si mezi ruskými knížectvími čelícími tatarské expanzi vydobyl velikou moc. Když byl Jaroslav zvolen novgorodským knížetem, přesídlil i s rodinou do tohoto města a Alexandr zde tak vyrůstal. Později se Jaroslav stal velkoknížetem kyjevským, Alexandr se poté stal knížetem novgorodským. Zde se musel potýkat s hrozbou útoků cizinců. V roce 1240 Novgorod napadli Švédové, Alexandr je však dokázal porazit. O dva roky později zastavil i útok řádu německých rytířů a stal se ruským národním hrdinou. V další mocenské expanzi se spojil s Tatary, podřídil jim Novgorod a stal se velkoknížetem vladimirským.
Alexandr II. Nikolajevič (1818–1881), ruský car. V mládí se mu dostalo skvělého vzdělání. Na trůn nastoupil roku 1855, tedy v době, kdy Rusko vedlo krymskou válku s Británií, Francií, Sardinií a Osmanskou říší. Boje skončily o rok později porážkou Ruska, to silně otřáslo velmocenskou pozicí i postavením cara. Alexandr poté nastoupil cestu reforem, zrušil nevolnictví, dal Finsku rozsáhlou autonomii, částečně decentralizoval státní správu, reformoval armádu a snažil se proměnit Rusko ze zemědělského na průmyslový stát. Naproti tomu polské povstání v roce 1863 nechal krvavě potlačit. Na mezinárodní scéně dosáhl posílení vlivu Ruska ve střední Asii a na Balkáně, roku 1867 prodal Aljašku USA. Zemřel na následky atentátu vedeného levicovými radikály.
Alexandr III. (1845–1894), ruský car. Byl synem liberálního cara Alexandra II., na trůn nastoupil roku 1881 po vraždě svého otce. Alexandr byl složitou osobností, fyzicky byl nesmírně zdatný, měl výborné učitele, přesto byl často hrubý, nerad četl a propadl alkoholismu. Na druhou stranu měl zájem o kulturu a byl velmi zbožný. V politice byl konzervativnější než jeho otec, snažil se o to, aby otcovy reformy neměly zhoubný vliv na šlechtice a ruskou jednotu, vystupoval také velmi protižidovsky. Zároveň se ale pokoušel o zlepšení postavení rolníků. V zahraniční politice usiloval o pokračující spolupráci s Německem a rozšiřování ruského vlivu v Asii, jeho hlavním cílem bylo udržet Rusko stranou válek, což se mu podařilo. Zemřel na nemoc ledvin.
Andropov Jurij Vladimirovič (1914–1984), sovětský politik. V mládí byl aktivním komsomolcem, během velkého stalinského teroru se mu podařilo vyšplhat na přední příčky mládežnické organizace. Za války organizoval místní partyzánská hnutí, po válce zvolna stoupal ve stranickém aparátu. Stal se blízkým spojencem Chruščova, a když se ten chopil moci, dotáhl to Andropov až do nejužšího vedení strany. Po nástupu Brežněva se zdál Andropovův pád nevyhnutelný, on však navázal s Brežněvem spojenectví a roku 1967 se stal šéfem KGB. V této funkci měl plně pod kontrolou obyvatelstvo a měl též významný podíl na sovětské zahraniční politice. Po Brežněvově smrti roku 1982 stanul v čele SSSR a zahájil reformy, již za dva roky již zemřel zemřel.
Arnošt z Pardubic (1297–1364), první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Pocházel z rodiny purkrabího Kladska, kde také proýil své dětství. Studovat odjel do Itálie, jeho hlavním oborem byla práva. Zde se setkal s budoucím Karlem IV. a stal se jeho rádcem. Po návratu do Čech roku 1339 se nechal vysvětit, v roce 1343 se stal pražským biskupem, a když bylo o rok později biskupství povýšeno na arcibiskupství, stal se Arnošt prvním arcibiskupem. Karla IV. korunoval roku 1347 králem, stále s ním udržoval dobré vztahy a byl mu mocenskou oporou. Podnikl pro něj také řadu diplomatických misí, byl prý dobrým řečníkem a měl evropský rozhled. Po založení pražské univerzity se automaticky stal jejím kancléřem. Zemřel roku 1364 v Roudnici a pohřben byl v Kladsku ve farním kostele sv. Jana.
Arouet François Marie (1694–1778), tvořící pod pseudonymem Voltaire, francouzský osvícenský filozof, básník a spisovatel. Vyrůstal v rodině notáře, vystudoval s výborným prospěchem Kolej Ludvíka Velikého. Poté, co dokončil studia, stal se tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu, zde však na něj padlo podezření ze sexuálního skandálu a musel se vrátit do Paříže. Stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů, kritizoval nesvobodu, netoleranci a nespravedlnost, často byl vězněn v Bastile, musel pobývat i v emigraci. Jeho pozice se zlepšila ve čtyřicátých letech, kdy získal mezinárodní proslulost, v letech 1750–1753 pobýval na dvoře svého obdivovatele, pruského krále Fridricha II. I poté bylo jeho postavení ve Francii značně nejisté.
Asimov Isaac (1920–1992), americký spisovatel a biochemik rusko-židovského původu. Narodil se poblíž Moskvy, v roce 1923 však s celou rodinou emigroval do USA. V otcově obchodě se smíšeným zbožím získal zájem o noviny a časopisy, od jedenácti let do nich sám přispíval. Studoval biochemii na Kolumbijské univerzitě, doktorát získal v roce 1948. Poté pracoval jako učitel biochemie, od roku 1958 působil jako profesionální spisovatel. Je znám především svými díly z žánru sci-fi, zejména sérií Nadace, či povídkou Já, robot, všeobecně je řazen mezi nejlepší sci-fi autory vůbec. Zemřel v důsledku AIDS.
Atlee Clement Richard, 1. hrabě Atlee (1883–1967), britský politik. Pocházel z rodiny advokáta, sám získal právnické vzdělání na Oxfordu. V roce 1922 se stal poslancem za labouristickou stranu, v roce 1935 se stal jejím předsedou. Za druhé světové války významně přispěl k politickému pádu Nevilla Chamberlaina, vstoupil poté do Churchillovy vlády. V roce 1945 zvítězil ve volbách, začal uplatňovat keynesiánskou politiku, snažil se o zlepšení sociální situace nejchudších, významně znárodňoval. V mezinárodní politice podporoval USA, dal také nezávislost mnoha britským koloniím, mj. Indii. V roce 1951 prohrál volby, z politiky odešel roku 1955, téhož roku byl povýšen do šlechtického stavu, zemřel na zápal plic.
Augustus Marcus Aurelius Antoninus (121–167), římský císař, běžně známý jako Marcus Aurelius. Pocházel z rodiny významného senátora, byl určen císařem Antoniem Piem jako jeho nástupce. Už v té době se významně podílel na správě říše a začaly se projevovat jeho dobré vlastnosti, především poctivost, svědomitost, píle a tolerance. Tvořil též filozofická díla, v čemž pokračoval i během své vlády, je proto často nazýván „filozof na trůně,“ jeho nejvýznamnějším dílem jsou Hovory k sobě. Jeho vláda přesto nebyla pokojná, neboť v říši propukl mor a zaútočili na ní Parthové. Po odražení tohoto útoku si Marcus Aurelius musel poradit s invazí Germánů, bojoval s nimi od roku 167 až do své smrti v roce 180. Přesto po sobě zanechal říši v dobrém stavu a je připomínán jako mimořádný vladař.
