Slovníček osobností / B

 

Copyright © Maxdorf 2012

Bábur Zahir ud-din Muhammad (1483–1530), zakladatel Říše velkých Mughalů. Byl vzdáleným potomkem Tamerlána, jeho otec byl chánem Fergany. Po otcově smrti se Bábur stal sám chánem, již roku 1496 se mu podařilo dobýt Samarkand. Ve Ferganě došlo ke vzpouře proti němu a ze Samarkandu byl vytlačen Uzbeky, shromáždil však novou armádu, se kterou dobyl Kábul. S podporou perského šáha následně porazil Uzbeky a ovládl velkou část střední Asie. Po jisté době se odhodlal k útoku na Dillíský sultanát. Ten se mu podařilo porazit v první bitvě u Panípatu, poté ovládl Dillí a záhy porazil koalici rádžputánských knížat. Stal se tedy pánem severní Indie, začal sídlit v Dillí a provedl významné reformy. Zemřel rukou vraha.

Bacon Francis, 1. vikomt Saint Alban (1561–1623), anglický vědec, filozof a státník. Pocházel z významné šlechtické rodiny, dostalo se mu velmi kvalitního vzdělání na Cambridge. Od mládí se účastnil diplomatických misí, souběžně studoval na právníka, nakonec se však stal roku 1584 členem parlamentu. Byl věrným zastáncem královny Alžběty, obdržel za to některé funkce, časem začal být vnímán spíše jako učenec. Patřil mezi zakladatele filozofického směru empirismu a experimentální metody ve vědě, byl zastáncem indukce jako metody poznání, proslul výrokem „Vědění je moc“. Za Jakuba I. se začal opět věnovat více politice, stal se kancléřem, roku 1621 však byl všech úřadů zbaven. Tři roky poté vydal utopický spis Nová Atlantis.

Baden-Powell Robert Stephenson Smyth, 1. baron Baden-Powell of Gilwell (1857–1941), se narodil britský voják a zakladatel skautingu Pocházel z rodiny oxfordského profesora, studoval mj. na soukromé střední škole Charterhouse school v Godalmingu, hrabství Surrey, kde získal první zkušenosti s přežitím v přírodě. Roku 1876 vstoupil do armády, působil především v koloniích. Proslulost si získal hlavně v Druhé búrské válce, kdy před přesilou nepřítele ubránil město Mafeking. Po válce se stal uznávaným válečným hrdinou, odešel však z armády a věnoval se poté práci s mládeží, roku 1907 založil skautské hnutí, které získalo velkou popularitu a začalo se šířit do ostatních zemí. Působil v čele tohoto hnutí, roku 1922 byl povýšen do šlechtického stavu, zemřel v Keni.

Bach Johann Sebastian (1675–1750), německý hudební skladatel. Narodil se v Eisenachu v rodině hudebníka. Od roku 1703 působil jako varhaník v Arnstadtu, ale pro konflikty s místní konzistoří odešel roku 1707 do Mühlhausenu. Zde ho slyšel hrát vévoda výmarský a nabídl Bachovi místo dvorního varhaníka a komorního hudebníka. Bach nabídku přijal a později byl jmenován koncertním mistrem. Z Výmaru odešel až v roce 1717 po konfliktu s vévodou, poté se stal kapelníkem a ředitelem komorní hudby v Köthenu. Zde se Bachovi velice dařilo, zkomponoval tu např. Dobře temperovaný klavír. Přesto roku 1723 odešel do Lipska, kde působil jako městský hudební ředitel. V roce 1747 byl pozván na dvůr Fridricha II., pro špatný zdravotní stav se však vrátil do Lipska, kde zemřel.

Balbín Bohuslav (1621–1688), český spisovatel historik, kněz, zeměpisec a pedagog. Pocházel ze zámožné měšťanské rodiny, v patnácti letech se stal členem Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů). V něm provozoval jednak činnost misionářskou, jednak činnost pedagogickou, dnes je znám především díky své práci historické. Byl obdivovatelem Václava Hájka z Libočan a na jeho dílo navazoval v době, kdy byla čeština na ústupu. Balbín ve svém díle projevoval lásku k české vlasti, a ač sám psal výhradně latinsky, češtiny se velmi zastával a v díle Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého) se jí zastával. Byl za to kritizován vrchností, jako jezuitovi mu však bylo dovoleno publikovat a působit.

Baldwin Stanley, 1. hrabě Baldwin z Bewdley (1867–1947), britský politik. Vystudoval na Cambridgi, poté úspěšně podnikal. V roce 1908 se stal poslancem za Konzervativní stranu, roku 1921 byl jmenován ministrem obchodu. Patřil mezi vůdčí osobnosti křídla konzervativců, které prosazovalo ukončení koalice s liberály, když se tak stalo, stal se Baldwin ministrem financí. Po rezignaci premiéra Bonar Lawa v roce 1923 nastoupil Baldwin na jeho místo, záhy však byl donucen rezignovat, premiérem se ale znovu stal již o rok později. Podařilo se mu prosadit zavedení cel a dokázal snížit ceny elektřiny, ve volbách roku 1929 však neuspěl. Na post premiéra nastoupil znovu roku 1935, prosadil zvýšení zbrojení a abdikaci Eduarda VIII., o dva roky později rezignoval.

Balfour Arthur, 1. hrabě z Balfouru (1848–1930), britský politik. Pocházel z rodiny poslance, vystudoval Eton a Cambridge. Do politiky vstoupil v roce 1874, kdy byl zvolen poslancem, první zkušenosti s mezinárodní politikou získal roku 1878 na Berlínském kongresu. Po roce 1887 působil jako správce Irska a ve spojení s liberálními unionisty odrážel v parlamentu snahy o irskou samosprávu. V roce 1902 se stal premiérem, zřídil komisi pro obranu impéria, za jeho vlády došlo k zlepšení vztahů s Francií a Ruskem. V roce 1905 na funkci premiéra rezignoval, i poté zůstal v politice činný, za první světové války tzv. Balfourovou deklarací přislíbil Židům přidělení území pro vytvoření jejich státu v Palestině. Zemřel na nemoc oběhového systému.

Barbarossa Fridrich I. (1122–1190), římskoněmecký císař. Po otci pocházel z rodu Hohenštaufů, po matce byl Welf. Tyto dva rody soupeřili o císařskou korunu, Fridrich I. se tedy jako dědic obou přirozeně stal císařem. Většina jeho vlády byla vyplněna boji se severoitalskými městy, která odmítala uznat císařskou nadvládu a byla v tom podporována papežem. Zpočátku dosahoval úspěchů, v roce 1156 například dobyl Miláno (odměnou za pomoc dal korunovat Vladislava I. českým králem), ale nakonec byl roku 1176 v bitvě u Legnana poražen. V roce 1188 se rozhodl účastnit 3. křížové výpravy, podařilo se mu proniknout až do nitra Malé Asie, avšak utonul při přechodu řeky Salef.

Beck Ludwig (1880–1944), německý generál. Původně byl důstojníkem dělostřelectva, za první světové války bojoval na západní frontě, poté působil jako důstojník generálního štábu. V roce 1931 byl povýšen na generála a stal se velitelem 1. frankfurtské jízdní divize. Získal všeobecné uznání za své vojensko-pedagogické práce. V roce 1933 se stal náčelníkem vojenského úřadu, roku 1935 náčelníkem generálního štábu. Spolu s Wernerem von Fritschem se dostal s Hitlerem do sporu ohledně Československa. Beck odmítal splnit rozkazy, byl proto odvolán. Poté se neúspěšně pokoušel zkontaktovat představitele západních mocností s prosbou o pomoc při likvidaci Hitlera. V roce 1944 byl jedním z hlavních aktérů Stauffenbergova pokusu o převrat, po jeho neúspěchu byl zastřelen.

Becket Tomáš (kolem 1118–1170), anglický duchovní svatý. Pocházel z rodiny duchovního, od mládí působil jako duchovní a diplomat. Původně byl přítelem krále Jindřicha II. a působil jako jeho kancléř. Když se však v roce 1162 stal arcibiskupem z Canterbury, začal mít s králem spory ohledně jeho zasahování do práv církve. Musel proto z Anglie roku 1164 prchnout, pobýval pak v azylu ve Francii. Odtud se v roce 1170 vrátil pod slibem odpuštění od krále do Anglie, zakrátko však začal mít spory s králi blízkými biskupy. Ty vyvrcholily poté, co arcibiskup z Yorku korunoval Jindřichova syna králem bez Tomášova vědomí a Tomáš ho poté exkomunikoval. To velmi rozzuřilo krále Jindřicha, který poté poslal rytíře, kteří Tomáše v canterburské katedrále zavraždili.

Beethoven Ludwig van (1770–1827) německý hudební skladatel. Byl synem dvorního tenoristy kolínského arcibiskupa, který však propadl alkoholu a malého Ludwiga zanedbával. Ludwig van Beethoven později studoval u významných bonnských hudebníků, v roce 1789 nakrátko navštívil Vídeň. Tam natrvalo žil od roku 1792, studoval u nejvýznamnějších umělců (Haydn, Salieri), díky velké podpoře místní aristokracie si mohl žít jako svobodný umělec. Od roku 1795 měl problémy se sluchem, zcela ohluchl roku 1816, přesto i poté tvořil geniální díla. Ve své tvorbě navazoval na Haydna a Mozarta, později si však vytvořil svůj individuální styl a v hudbě otevřel dveře romantismu. Nejproslulejší jsou jeho symfonie, zejména pátá a devátá.

Béla IV. (1206–1270), uherský král. Pocházel z dynastie Arpádovců, na trůn nastoupil v roce 1235. Podporoval hospodářský rozvoj země, tyto snahy však byly přerušeny vpádem Mongolů. Béla IV. byl poražen a musel uprchnout, Mongolové však později sami odtáhli zpět, mohl se tedy vrátit na trůn. Poté bojoval s rakouskými Babenberky, po jejich vymření se střetl o dědictví po nich s českým králem Přemyslem Otakarem II. Po první válce si panovníci rakouské země rozdělili, při druhém střetu byl však Béla IV. drtivě poražen v bitvě u Kressenbrunnu a celé dědictví zůstalo Přemyslu Otakaru II. Béla IV. poté provdal svou vnučku za českého krále a zanechal výbojné politiky, zbytek vlády strávil boji se synem Štěpánem, který požadoval stále větší moc.

Benz Karl Friedrich Michael (1844–1929), německý automobilový konstruktér. Byl nemanželským dítětem, v mládí pracoval jako mechanik, při zaměstnání studoval. V roce 1871 založil svou první firmu s materiály pro stavbu strojů a zařízení. Věnoval se především motorům, snažil se zdokonalit tehdejší verzi spalovacího motoru. První patent obdržel roku 1879, o několik let později založil firmu Benz & Cie na výrobu průmyslových motorů. Poté se věnoval výrobě prakticky použitelného automobilu, což se mu podařilo v roce 1886. Téhož roku začal s prodejem svého automobilu pod názvem Benz Velo, ten se stal prvním hromadně vyráběným automobilem. Roku 1926 se Benzova firma sloučila s firmou DMG v Daimler-Benz, později Mercedes Benz.

Berija Lavrentij Pavlovič (1899–1953), sovětský politik gruzínského původu. Studoval v Baku, zde se také přidal k bolševikům. Po 1. světové válce působil jako bolševický špion v Gruzii a Ázerbájdžánu, poté se stal členem ázerbájdžánské Čeky, z té byl přeložen do čela gruzínské. Zde si intrikami a podlézáním Stalinovi vymohl velkou moc, v roce 1931 se stal šéfem zakavkazské OGPU, krátce poté prvním tajemníkem strany v Zakavkazsku. V této funkci byl velmi aktivní během Velké čistky, v Gruzii bylo nejvíce zatčených na obyvatele v celém SSSR, za tyto „zásluhy“ ho Stalin jmenoval lidovým komisařem vnitra. V této funkci se udržel až do Stalinovy smrti (na níž měl nemalý podíl, když k němu odmítl poslat lékaře), poté však neustál boj o vedení SSSR a byl popraven.

Bering Vitus (1683–1741), objevitel dánského původu. Za velké severní války vstoupil k ruskému námořnictvu, kde působil i po válce, v roce 1725 dostal za úkol velet výpravě, která měla za úkol zmapovat východ Sibiře. Této výpravě se podařilo proplout mezi Amerikou a Asií a dokázat tak, že tyto kontinenty spolu nejsou spojeny. Na druhé expedici se Bering nejprve snažil najít severovýchodní průjezd mezi Evropou a Asií, poslal tedy po řece Leně dvě lodě, jednu do Pacifiku, druhou do Archangelsku. Ani jedna nedosáhla cíle, začalo se tedy věřit, že průjezd neexistuje. Dále tato výprava zmapovala Kamčatku a moře na sever od Japonska. Na třetí výpravě měl Bering zmapovat Aljašku a dnešní Beringův průliv, při tom však Bering ztroskotal a zemřel.

Berlioz Hector Luis (1803–1869), francouzský skladatel, spisovatel a hudební kritik. Pocházel z rodiny zámožného lékaře, ten předpokládal, že syn se vydá v jeho stopách, zálibu v hudbě mu však toleroval jako koníček. Hector Berlioz začal v roce 1821 studovat medicínu v Paříži, zde se však seznámil s mnoha skladateli a začal se hudbě věnovat naplno, od roku 1823 studoval konzervatoř. Později prožil několik neúspěšných vztahů, což se odrazilo v jeho tvorbě, především pak ve Fantastické symfonii, jejíž uvedení se považuje za počátek hudebního romantismu. Ve Francii Berlioz až do konce života nenacházel velký ohlas, avšak byl nadšeně přijímán ve zbytku Evropy. Byl, kromě jiného, oceňován pro svou barvitou a nápaditou orchestrální instrumentaci.

Bernadotte Folke z Wisborgu (1895–1948), švédský diplomat hrabě. Pocházel z rodu švédských králů, jeho otec se své příslušnosti k dynastii vzdal, byl mu udělen titul hraběte z Wisborgu. Folke Bernadotte působil nejprve v armádě, poté jako diplomat, před druhou světovou válkou se přidal k Červenému kříži, v roce 1943 se stal jeho místopředsedou. Působil jako prostředník mezi nacistickým Německem a západními spojenci, podařilo se mu vyjednat propuštění asi 15 000 válečných zajatců z nacistických koncentračních táborů, na konci války přednesl spojencům Himmlerovu mírovou nabídku, která byla odmítnuta. Po válce působil jako hlavní vyjednavač mezi Palestinci a Židy, avšak v roce 1948 byl zavražděn členy radikální židovské organizace Lechi.

Bernadotte Jean-Baptiste – viz. Karel XIV., švédský král

Bismarck Otto von (1815–1898), německý kancléř. Pocházel z junkerské rodiny. Roku 1847 se stal členem zemského sněmu, v letech 1851–1859 zastupoval Prusko ve spolkovém sněmu, poté působil jako velvyslanec v Rusku a ve Francii. V roce 1863 se stal pruským prvním ministrem a podařilo se mu prosadit reformu armády. Poté se stal faktickým vládcem Pruska a začal připravovat sjednocení Německa, což se mu podařilo díky prusko-rakouské a prusko-francouzské válce, na jejichž rozpoutání měl zásadní podíl. Pak se stal prvním ministrem sjednoceného Německa, zavedl sociální hospodářství, pokusil se omezit katolickou církev a byl aktivní i na mezinárodní scéně, např. řídil Berlínský kongres. Po nástupu Viléma II. na trůn byl však roku 1890 donucen stáhnout se do ústraní.

Boccaccio Giovanni (1313–1375), italský renesanční básník a novelista. Narodil se v toskánské obchodnické rodině, v mládí byl poslán za obchodem do Neapole. Zde se díky svému uměleckému nadání dostal až na dvůr krále Roberta I. z Anjou, který byl mecenášem umění. Zde se mohl Boccacio kromě služby státu (byl pověřen například diplomatickými misemi do Říma a Neapole) seznámit s díly raně renesančních mistrů a sám se prosadit. Kromě Neapole často pobýval ve Florencii, centru svého rodného Toskánska, kam také situoval některá svá umělecká díla. Nejznámějším takovýmto Boccaciovým výtvorem (a nejznámějším jeho dílem vůbec) je Dekameron, cyklus sta povídek převážně erotického zaměření, který v jeho době církev odsoudila, přesto se stal velmi populárním.

Boleslav II. Pobožný (932–999), český kníže. Byl synem knížete Boleslava I. Knížetem se stal mezi léty 967 a 972, český stát tehdy sahal až ke Krakovu a na dnešní Ukrajinu. V zahraniční politice byl Boleslav velkým spojencem Polska, spolu s jeho vládcem Měškem podporoval bavorského vévodu v odboji proti císaři a jeho nástupci Boleslavovi Chrabrému odstoupil Slezsko. Nejvýchodnější území ztratil kvůli rozmachu Kyjevské Rusi, jinak se mu ale podařilo udržet moc českého státu. Velmi dbal o rozmach církve, dosáhl založení pražského biskupství a na pražském hradě založil klášter u Sv. Jiří. V roce 995 přepadl za nejasných okolností sídlo významného rodu Slavníkovců v Libici nad Cidlinou a nechal je vyvraždit, upevnil tím moc českého knížete.

Bolívar Simón (1783–1830). Pocházel ze šlechtické rodiny. V mládí cestoval po Evropě a stal se velkým obdivovatelem Napoleona. V roce 1807 se vrátil do rodné Venezuely, po kapitulaci republikánů pod vedením Franciska de Mirandy začal organizovat ozbrojené sbory, se kterými se roku 1813 zmocnil Caracasu. Poté se pokusil osvobodit dnešní Kolumbii, avšak byl poražen a odešel hledat pomoc na Haiti. S britskými a haitskými dobrovolníky se pak roku 1816 vrátil, porazil Španěly a vytvořil Velkou Kolumbii (stát na území dnešní Kolumbie, Venezuely, Panamy a Ekvádoru). Poté přispěl k osvobození Bolívie a Peru, tyto země se však k Velké Kolumbii nepřipojily. V té se navíc stupňovala politická krize a znechucený Bolívar roku 1828 odešel do ústraní.

Bonaparte Charles Louis Napoleon (1807–1873), francouzský politik. Narodil se roku 1807, byl synem Napoleonova bratra Ludvíka. V roce 1832 jej zastihla zpráva o smrti Napoleonova syna, stal se tedy dědicem rodu Bonapartů. Podnikl v letech 1836 a 1840 dva pokusy chopit se ve Francii vlády, ani jeden nevyšel. Jeho chvíle nastala v roce 1848, kdy se mu obratnou politikou podařilo získat přízeň všech vrstev, a byl zvolen prezidentem. Republiku v roce 1851 zrušil, nechal se prohlásit císařem jako Napoleon III. a nastolil policejní režim. Ve vnitřní politice se zasadil o modernizaci země, v zahraniční politice uspěl v krymské válce proti Rusku a v Itálii proti Rakousku, ale v roce 1870 se nechal vtáhnout do války s Pruskem, kterou drtivě prohrál a přišel o trůn.

Bonaparte Jérôme-Napoléon (1784–1860), francouzský politik a vestfálský král. Byl nejmladším Napoleonovým bratrem, sloužil ve francouzském námořnictvu, žil i v USA, kde se oženil, Napoleon však toto manželství neuznal. Po Tylžském míru v roce 1807 se dostalo pod francouzskou kontrolu rozsáhlé území v severozápadním Německu, na něm bylo ustanoveno království Vestfálské s Jérômem jako králem. Mělo se stát vzorovým státem, bylo v něm nastoleno moderní zákonodárství a státní správa. Francouzská nadvláda a problémy způsobené válkami však vyvolávaly mezi lidem nespokojenost a proti Jérômovi docházelo k častým povstáním. Vestfálské království bylo rozpuštěno roku 1813, Jérôme poté žil v exilu, po nástupu Napoleona III. k moci se stal maršálem Francie.

Bonaparte Josef (1768–1844), francouzský politik a neapolský a španělský král. Byl starším bratrem Napoleona Bonaparta, studoval ve Francii na duchovního, nakonec vystudoval práva v Pise. Působil pak jako advokát, soudce a diplomat. V bratrově politice nehrál významnou roli až do roku 1801, kdy se mu podařilo vyjednat konkordát s papežským stolcem. V roce 1806 byl dosazen na neapolský trůn a o dva roky později se stal španělským králem. Jeho vláda byla poměrně liberální, avšak nepříliš úspěšná, Josef si nikdy nedokázal poradit s protifrancouzskými vzbouřenci a byl za postup proti nim bratrem často kritizován. Po porážce u Vittorie musel Španělsko opustit, po bratrově pádu odešel do USA, jeho dům se stal střediskem aktivit francouzských emigrantů. Zemřel ve Florencii.

Bořivoj II. (1064–1124), český kníže. Byl mladším bratrem knížete Břetislava II. Ten na říšském sněmu v Řezně roku 1099 prohlásil Bořivoje za svého dědice a přesvědčil císaře, aby mu udělil Čechy v léno, ačkoliv to odporovalo přemyslovskému nástupnickému řádu. Bořivoj se knížetem stal v roce 1000, záhy musel čelit útoku moravských údělníků. Ten odrazil, ovšem když v roce 1107 vojensky podporoval císaře v Bavorsku, zmocnil se Svatopluk Olomoucký Prahy. Bořivoj poté uprchl do Říše, vládu se pokusil získat zpět po Svatoplukově smrti roku 1109, ale knížetem se díky podpoře císaře nakonec stal Vladislav I. Ten roku 1117 odstoupil ve prospěch Bořivoje, za nejasných okolností se ovšem záhy opět chopil vlády a Bořivoj musel odejít do Uher, kde zemřel.

Brahms Johannes (1833–1897), německý hudební skladatel, klavírista a dirigent. Pocházel z rodiny hudebníka, který již v dětství rozpoznal Brahmsův hudební talent. Ten tak od mládí hrával v hostincích, zároveň mu bylo umožněno vyšší hudební vzdělání. Od roku 1857 působil jako dirigent a učitel hudby na dvoře v Detmoldu, v roce 1862 pak přesídlil do Vídně. Zde si získal velkou popularitu, byl považován za nástupce Beethovena. Brahmsova hudba je spíše tradicionalistického ražení, jeho doménou byla komorní a symfonická hudba, byl tak považován za jistý protipól k tvorbě Wagnera či Liszta. Poté, co si získal úspěch, pomáhal i dalším hudebníkům, měl např. velký podíl na počátečním úspěchu Antonína Dvořáka. Zemřel na rakovinu.

Braniborsko-Ansbašský Albrecht (1490 –1568), velmistr řádu německých. Pocházel z rodu braniborsko-ansbašských markrabat, jeho matkou byla dcera polského krále. V roce 1510 byl jakožto příbuzný polského krále zvolen velmistrem řádu německých rytířů, řádoví představitelé si od toho slibovali zlepšení vztahů s Polskem, k tomu však nedošlo, naopak mezi léty 1519–1521 mezi nimi došlo k válce. Albrecht se situaci rozhodl řešit přijetím reformace, k čemuž došlo v roce 1525, poté Albrecht sekularizoval majetek řádu, na jeho území vyhlásil Pruské vévodství a jako kníže složil lenní hold polskému králi. Stal se tak zakladatelem hohenzollernské vlády v Prusku, později území vévodství přešlo pod braniborskou větev rodu. Albrecht dál dbal o rozvoj svého panství.

Bruce Robert I. (1274–1329), skotský král. Při Wallaceově protianglickém povstání hrál na obě strany a stal se tak nejbohatším mužem britských ostrovů. Po bitvě u Falkirku se William Wallace vzdal funkce Ochránce Skotska a ta přešla na čtyři muže, z nichž nejvýznamnější byli Robert Bruce a John Comyn. Bruce roku 1306 Comyna zavraždil, čímž si znepřátelil Angličany. Podařilo se mu ovšem kolem sebe shromáždit skotské vlastence a byl korunován králem Skotska. Do smrti Eduarda I. vedl partyzánskou válku, nový anglický král Eduard II. se však nebyl schopen Bruceovi postavit a v r. 1314 u Bannockburnu utrpěl porážku. Tím bylo stvrzeno osvobození Skotska, kterému pak Robert I. do své smrti vládl.

Bruno Giordano (1548–1600), italský filozof, spisovatel a astronom. Jeho původní jméno bylo Filippo Bruno, po studiích vstoupil do dominikánského kláštera, kde přijal jméno Giordano. Roku 1576 však byl označen za kacíře a musel prchnout, na útěku zavraždil převora a byl proto hledán inkvizicí. Pobýval poté různě po Evropě, nikde pro své myšlenky, ve kterých mj. dále rozvíjel heliocentrickou teorii, (nepovažoval Slunce za střed vesmíru, ale jen za jednu z mnoha hvězd) a neuznával tradiční náhled na Boha, nenacházel klidu. Toho se mu dostalo až v Anglii, kde psal své spisy, později ještě působil na univerzitách v protestantském Německu, ale i na dvoře Rudolfa II. Roku 1591 odešel do Benátek, tam byl ale udán, vydán do Říma a pro své myšlenky upálen.

Břetislav II. (1060–1100), český kníže. Byl synem prvního českého krále Vratislava II. (ten měl královský titul pouze pro svou osobu). V mládí působil jako vojevůdce, roku 1091 vedl vzpouru proti otci, který byl na tažení proti svému bratru Konrádu I. Brněnskému, ten se však s Vratislavem smířil a Břetislav musel uprchnout. Do Čech se vrátil až jako kníže po smrti Konráda v roce 1092. Pokusil se centralizovat zemi, začal se zbavovat Vršovců (mocný šlechtický rod), zakázal pohanství a vyhnal ze Sázavského kláštera mnichy, kteří zde uchovávali staroslověnský obřad. V rozporu s následnickým řádem jmenoval svým nástupcem svého syna Bořivoje, pro tento plán získal podporu císaře,který udělil Čechy Bořivojovi v léno. Břetislav zemřel na následky atentátu.

Bulgakov Michail Afanasjevič (1891–1940), sovětský prozaik a dramatik. Byl synem profesora teologie, sám vystudoval Lékařskou fakultu Kyjevské univerzity. Za první světové války začínal jako polní doktor, později se stal novinářem. Za ruské občanské války jeho sourozenci bojovali v řadách tzv. bílé armády, on sám režim nepodporoval a v několika svých dílech se mu vysmíval, Stalin si však jeho díla oblíbil a tak neměl výrazné problémy a nedošel k úhoně ani během čistky mezi spisovateli v roce 1937. Byl však mnohokrát cenzurován a po roce 1929 nesměla být jeho díla publikována. Poslední desetiletí svého života strávil Bulgakov prací nad románem Mistr a Markétka, ten směl být vydán v cenzurované verzi až v roce 1967.

Burian Josef Vlastimil, známý jako Vlasta Burian (1891–1962),český herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, spisovatel a imitátor. Od mládí se věnoval divadlu, později vystupoval v kabaretech, měl též talent na sporty (hrál např. fotbal za Viktorii Žižkov a za Spartu). Po první světové válce si získal velkou popularitu a začal vystupovat v komických rolích v seriózních divadlech, roku 1925 si pak založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. Velkou slávu mu přineslo působení ve filmech, stal se jedním z nejoblíbenějších a nejlépe placených herců, mnoho jeho filmů bylo promítáno i v zahraničí. Za německé okupace dále hrál, snažil se však proti okupantům mírně protestovat. Po válce byl obviněn z kolaborace, uvězněn a dále perzekuován.

Burke Edmund (1729–1797), britský politik, politický teoretik a filozof. Pocházel z rodiny právníka, vystudoval Trinity College v Dublinu. Poté se živil psaním, psal díla historická, politická a filozofická. V roce 1758 se stal poradcem tajemníka pro Irsko, o sedm let později soukromým tajemníkem premiéra. Téhož roku se stal poslancem, proslavil se podílem na ekonomických reformách, které významně zefektivnily státní správu a kritikou Východoindické společnosti. V roce 1790 vydal Úvahy o revoluci ve Francii, ve kterých kriticky hodnotí Velkou francouzskou revoluci, toto dílo položilo myšlenkový základ evropskému konzervativismu. Sám Burke se významně zasadil o britskou podporu royalistickým povstalcům ve Francii a později o vstup Británie do války.

Bush George Herbert Walker (*1924), americký prezident. Účastnil se druhé světové války, v šedesátých letech úspěšně podnikal v ropném průmyslu, v sedmdesátých letech krátce působil jako ředitel CIA. V roce 1980 se pokoušel kandidovat na prezidenta, ale v republikánských primárkách byl poražen Ronaldem Reaganem, který si jej pak zvolil za viceprezidenta. Prezidentem se stal až roku 1989 po konci Reaganova druhého volebního období a dojednal s Michailem Gorbačovem rozsáhlé odzbrojování. Koncem roku 1989 USA zasáhly proti panamskému diktátorovi Manuelu Norieguovi, v roce 1990 se Bush rozhodl zasáhnout proti irácké agresi v Kuvajtu a vojska OSN dosáhla v operaci Pouštní bouře vítězství. George Bush neměl příliš úspěchů v domácí politice a ve volbách roku 1992 byl poražen demokratem Billem Clintonem, kterého pak po 8 letech vystřídal Bushův syn George Walker.

Byron George Gordon Noel (1788–1824), anglický básník, 6. baron Byron. Měl dosti zvláštní dětství, v něm získal silný odpor k pokryteckému náboženskému moralismu. Během studií na soukromé škole v Harrow se nešťastně zamiloval do dívky ze sousedního panství, to ho silně poznamenalo, zvláště poté, co se později vrátil a našel svou dívku již vdanou. Po studiích na Cambridgi se vydal na cesty po Středomoří a Balkánu, zde začal psát své dílo Childe Haroldova pouť. Po návratu domů se se zděděným titulem stal členem sněmovny lordů, zde se zasazoval o práva dělníků a bojoval proti trestu smrti. Proslul zejména svým extravagantním životem, kterým se částečně podobal.