Slovníček osobností / E

Copyright © Maxdorf 2012

Eden Anthony (1897–1977), britský politik. Pocházel z rodiny velkostatkářů. Za první světové války sloužil ve Francii, obdržel válečný kříž, po válce vystudoval Oxford. Roku 1923 byl zvolen poslancem za konzervativní stranu, v roce 1935 se stal ministrem zahraničí. Politiku appeasementu zpočátku podporoval, míru ústupků však začal považovat za příliš velkou a na konci roku 1938 rezignoval. Ve vládě Winstona Churchilla byl zpočátku ministrem války, později ministrem zahraničí. Tím se znovu stal roku 1951, podporoval znovuvyzbrojení Německa. Po Churchillově rezignaci v roce 1955 se stal premiérem, podnikl v reakci na znárodnění Suezského průplavu invazi do Egypta, ale byl nucen se stáhnout. Po tomto neúspěchu rezignoval a stáhl se z veřejného života.

Eduard I. z dynastie Plantagenetů (1239–1307), anglický král. V roce 1264 byl spolu se svým otcem Jindřichem II. zajat vzbouřenými barony pod vedením Simona de Montfort. Eduardovi se však podařilo uprchnout, sestavit vojsko a Montforta porazit. Poté se vydal na křížovou výpravu, v roce 1272 se však kvůli smrti svého otce musel vrátit. V letech 1276–1277 obsadil Wales a po potlačení povstání v roce 1282 Wales navždy pozbyl nezávislost a a od těch dob má nejstarší syn anglického krále titul Princ waleský. V roce 1289 obdržel Eduard I. svrchovaná práva ve Skotsku a po nástupu Jana I. na skotský trůn se jich odmítl vzdát. Skotové proti němu postavili, avšak Eduard I. vpadl do Skotska, obsadil je a potlačil také zprvu úspěšnou rebelii Williama Wallace.

Eduard III (1312–1377), anglický král. Na trůn nastoupil v roce 1327, když jeho matka společně se svým milencem Rogerem Mortimerem svrhla a zavraždila Eduarda II. Vládli pak království jako regenti a k Eduardovi III. se chovali neuctivě. Ten je v roce 1330 svrhl a ujal se vlády. Pokusil se znovu získat Skotsko, v čemž neuspěl, ale dobyl některá pohraniční území. Poté reformoval státní správu, a pak se zaměřil na Francii. Prohlásil se za dědice francouzského trůnu (počátek Stoleté války), vtáhl do Francie a dosáhl mnoha vítězství, z nichž nejvýznamnější byla u Kresčaku (1346) a Poitiers (1356). Druhá část Eduardovy vlády už nebyla tak úspěšná, zemi se přestalo ekonomicky dařit a Francouzi po obnovení války (1369) získali většinu území zpět.

Eduard VII. (1841–1910), britský král. Byl nejstarším synem královny Viktorie a dědicem anglického trůnu, dědictví ve vévodství Sasko-Kobursko-Gothajském se vzdal ve prospěch svého bratra Alfréda. Získal kvalitní vzdělání, avšak nebyl dobrým studentem, svou žoviálností si ale dokázal získat srdce britského lidu a slavil úspěchy na zahraničních cestách. Od roku 1898 zastupoval svou matku na oficiálních ceremoniích, králem se stal v roce 1901. Na počátku vlády sklidil kritiku za podporu Židů, avšak záhy si Brity opět naklonil. Podnikl mnoho zahraničních cest, ty měly významný podíl na uzavření spojenectví s Francií a Ruskem. Významně podporoval reformy armády, zasadil se o modernizaci námořnictva.

Eiffel Gustave (1832–1923), francouzský konstruktér a architekt. Pocházel z rodiny obchodníků s uhlím s německými kořeny, vystudoval v Paříži se specializací na chemii. Po studiu však vystřídal mnoho zaměstnání a skončil jako šéf konstrukční společnosti, která navrhovala železniční mosty. Eiffelovy mosty a viadukty se vyznačovaly cenovou, časovou i technickou nenáročností, získaly mu tak značnou proslulost. Účastnil se i stavby Panamského průplavu, při tom byl však neprávem obviněn z podvodu a na dva roky uvězněn. Největší slávu mu přinesly Eiffelova věž, stavba k výročí Velké francouzské revoluce, a Socha Svobody, darovaná na znamení přátelství Spojeným státům. Obě stavby si získaly značnou proslulost a staly se národními symboly svých zemí.

Ejzenštejn Sergej Michajlovič (1898–1948), ruský režisér. Narodil se v Rize v rodině židovského architekta, studoval architekturu na petrohradském Institutu civilního inženýrství. V roce 1918 vstoupil do Rudé armády, postupně byl převelen na propagandistické oddělení, zde se mu s končícími boji naskytla možnost věnovat se divadlu. Zajímal se i o japonské divadlo a do Japonska podnikl na začátku dvacátých let cestu. Po návratu se začal věnovat filmu, hned jeho třetí snímek, Křižník Potěmkin, mu přinesl ocenění celosvětové kritiky. V SSSR byl mnohdy kritizován pro styl odlišný od socialistického realismu, celkově byl však ctěn a bylo mu umožněno i angažmá v USA. Úspěch měly i jeho zvukové snímky, zejména Alexandr Něvský a Ivan Hrozný, ten však byl později cenzurován.

Erben Karel Jaromír (1811–1870), historik, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek. V roce 1831 začal studovat práva a filozofii. V roce 1837 se stal praktikantem u hrdelního soudu při pražském magistrátu, od roku 1843 byl spolupracovníkem Františka Palackého v Národním muzeu, měl za úkol prozkoumávat a třídit mimopražské archívy. V roce 1848 se stal redaktorem Pražských novin, této funkce se vzdal po vydání ústavy, poté působil jako archivář Národního muzea, posléze jako archivář města Prahy. Zemřel roku 1870 na tuberkulózu. Ve svém díle se zabýval lidovou tvorbou, kterou sbíral, kriticky zkoumal a inspiroval se jí. Jeho nejznámějším dílem je básnická sbírka Kytice z pověstí národních.

Erhard Ludwig (1897–1977), německý ekonom a politik. Pocházel z obchodnické rodiny, po první světové válce začal studovat ekonomii. V roce 1929 se stal doktorem ekonomie, v oboru pracoval až do roku 1942, kdy byla většina jeho prací zakázána. V roce 1945 se stal ministrem hospodářství Bavorska, po vzniku SRN pak jejím ministrem hospodářství. Byl hlavním autorem měnové a ekonomické reformy, která spolu s americkou pomocí nastartovala německý růst, a po odchodu kancléře Adenauera se stal jeho nástupcem. Navázal úzké spojenectví s USA a Izraelem a pokračoval v ekonomických reformách, avšak nebyl tak oblíbený jako Adenauer, po volbách v roce 1966 tak odstoupil. Členem parlamentu byl až do do své smrti.