Slovníček osobností / F
Copyright © Maxdorf 2012
Fairfax Thomas, třetí Lord Fairfax of Cameron (1612–1671), anglický vojevůdce a politik. Pocházel z rodu šlechticů, kteří se bránili královské svévoli. Sám Fairfax měl s králem Karlem I. mnoho názorových střetů a po vypuknutí občanské války se přidal na stranu parlamentu. Úspěšně velel jezdectvu v severní Anglii a v roce 1645 byl jmenován vrchním velitelem parlamentaristické armády. Dokázal nad royalisty zvítězit v mnoha bitvách, avšak stále více se dostával do konfliktu s radikálními důstojníky kolem svého zástupce Olivera Cromwella. Když se dověděl, že zajatému králi hrozí trest smrti, rezignoval na všechny funkce a stáhl se na své panství. Po Cromwellově smrti se přidal k royalistům, po restauraci monarchie dožil pokojně na svých statcích.
Falcký Fridrich (1596–1632), bývalý falcký kurfiřt, hlava Protestantské unie a český vzdorokrál. Byl manželem dcery anglického krále Jakuba I., v roce 1610 nabyl vládu ve Falci a také pozici jakéhosi hlavního protestantského knížete v Německu (i když zejména Sasko jeho pozici neuznávalo). V roce 1619, po povstání českých stavů, se stal českým vzdorokrálem, tím se automaticky stal nepřítelem Habsburků. Ve svém boji spoléhal na pomoc Anglie, Nizozemí, německých protestantských knížat a možná i Francie, ti však v jeho prospěch nezasáhli. Musel se tak spolehnout na české stavy, ovšem v boji proti vojskům Habsburků neobstál, po porážce na Bílé hoře musel z Čech uprchnout a zanedlouho padla i jeho rodná Falc. Fridrich tak zbytek života strávil v emigraci.
Ferdinand I. Habsburský (1503–1564), římskoněmecký císař, český a uherský král a rakouský arcivévoda. Byl bratrem císaře Karla V., v roce 1520 zdědil habsburské alpské země, roku 1521 se oženil s Annou Jagellonskou. Tím se stal dědicem Jagellonců a po bitvě u Moháče roku 1526 jejich území získal. V Uhrách se musel potýkat s opozicí protikrále Jana Zápolského a s vojenským nebezpečím ze strany Turků, kteří dokonce dvakrát ohrozili Vídeň. V Čechách se setkal s odporem stavů, kterým se nelíbila Ferdinandova rekatolizační politika ani omezování stavovských výsad. Roku 1547 tak Ferdinand musel potlačit stavovský odboj, po něm ztratila zejména města mnoho práv. Roku 1556 se po bratrovi stal císařem, od té doby císařský titul držela rakouská větev Habsburků.
Ferdinand II. Habsburský (1578–1637), císař římský, král český, uherský a chorvatský. V roce 1590 zdědil vládu ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku, moc zde však převzal až po nabytí plnoletosti, ale zatím zde nenastolil tvrdou rekatolizační politiku. Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl potomky, byl Ferdinand zvolen jeho nástupcem. Poté co se ukázalo, že hodlá omezit práva nekatolíků, vznikl proti němu v Čechách odpor, který vyvrcholil defenestrací a sesazením Ferdinanda. Jeho vojskům se ale nakonec podařilo stavovské povstání potlačit a Ferdinand pak nechal popravit 27 předáků odboje. Do dalšího vedení třicetileté války příliš nezasahoval, jen v roce 1634 nechal zavraždit ambiciózního Valdštejna a o rok později uzavřel mír se Saskem, kterému podstoupil Lužici.
Ferdinand III. (1608–1657), císař římský, král český, uherský a chorvatský a arcivévoda rakouský. Byl synem císaře Ferdinanda II., byl vychováván k přísnému katolicismu. Po Valdštejnově smrti se nakrátko stal vrchním velitelem habsburských vojsk, účastnil se švédské porážky u Nördlingenu, později měl významný podíl na sjednání Pražského míru se Saskem. Císařem se stal roku 1637, musel se potýkat především s třicetiletou válkou. Smířlivou politikou vůči německým knížatům dosáhl přiblížení míru a posílení habsburské moci ve středoevropském prostoru, na druhou stranu tím velmi poklesl vliv císaře v říši. Po válce nastolil politiku centralizace a rekatolizace, v Čechách sloučil Klementinum s Karlovou univerzitou a založil tak Karlo-Ferdinandovu univerzitu.
Filip I. Sličný (1478–1506). Byl synem Marie Burgundské a Maxmiliána Habsburského. Marie odkázala své dědictví Filipovi a jeho sestře Markétě a ne jejich otci, což bylo pro Maxmiliána velice problematické, neboť byl pouze jejich poručníkem a navíc vedl válku s Francií. Mírem roku 1482 přišel o Burgundsko a poručnictví nad Filipem přešlo na nizozemské stavy, pokud by navíc zemřel bezdětný, získala by Nizozemí Markéta a její manžel, francouzský princ. To se nicméně nestalo, Filip se oženil s dědičkou španělského trůnu Janou. Jejich manželství nebylo šťastné, zvláště poté, co Jana zešílela, avšak Filip se stal roku 1504 vládcem Kastilie. Jeho dědicem se stal syn Karel, na nějž přešla roku 1516 i vláda v Aragónu a stal se tak králem celého Španělska.
Filip III. Dobrý (1396–1467), burgundský vévoda. Pocházel z mladší větve rodu Valois. Po zavraždění svého otce v roce 1419 se stal vévodou burgundským. Z vraždy obvinil dauphina (francouzského prince) Karla a spojil se s Jindřichem V. Anglickým v třetí etapě Stoleté války. Filipova vojska mj. zajala roku 1430 Johanku z Arku a předala ji Angličanům. O pět let později však Filip uzavřel spojenectví se svým bývalým protivníkem, nyní již králem Karlem VII., roku 1440 se však při vzpouře dauphina Ludvíka opět postavil proti Karlovi. Filip III. velmi rozšířil své državy koupí Namuru a Lucemburska, zděděním Brabantska a Limburska a ziskem Henegavska, Holandska, Fríska a Zeelandu. Filip III. také založil Řád zlatého rouna.
Filip V. (1638–1746), španělský král. Byl synem francouzského krále Ludvíka XIV. a po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. byl prohlášen za jeho nástupce. Proti tomu se postavila koalice zemí v čele s Rakouskem a Británií, avšak v tzv. válce o španělské dědictví se nakonec Filipovi podařilo španělský trůn získat. Přišel však o mnohá dříve španělská území, ty se snažil v letech 1718–1720 získat zpět, byl však koalicí ostatních mocností odražen. V roce 1724 z neznámých důvodů abdikoval ve prospěch svého syna Ludvíka, po jeho smrti téhož roku se opět chopil vlády. V další politice spolupracoval s Francií a podařilo se mu získat většinu bývalých španělských území v Itálii pro vedlejší větev Bourbonů.
Foch Ferdinand (1851–1929), francouzský vojevůdce. Od mládí byl vojákem, účastnil se prusko-francouzské války. Poté vystudoval armádní univerzitu Ecole de Guerre, zde zůstal a působil jako učitel, v letech 1907–1911 zastával funkci jejího ředitele. Po vypuknutí první světové války převzal velení francouzské 9. armády, s ní během bitvy na Marně úspěšně vedl protiútok u Nancy, poté byl jmenován maršálem a velitelem severní armády na Západní frontě. Přes nezdary v bitvě na Sommě byl roku 1918 jmenován náčelníkem generálního štábu, později se stal velitelem spojeneckých sil, vedl spojeneckou protiofenzivu a přijímal německou kapitulaci, to z něj učinilo národního hrdinu. Po skončení války se účastnil Pařížské mírové konference a prosazoval rázné kroky vůči SSSR.
Ford Gerald Rudolph (1913–2006), americký politik. Narodil se jako Leslie Lynch King, jméno si změnil po druhé svatbě své matky v roce 1935. Studoval Michiganskou univerzitu, kde proslul jako vynikající hráč amerického fotbalu, významně se též angažoval ve skautském hnutí. Za druhé světové války působil u námořnictva, po ní vstoupil do politiky, v roce 1948 se stal členem sněmovny reprezentantů za republikány. Roku 1964 se stal vůdcem republikánů ve sněmovně a o devět let později si ho prezident Nixon vyvolil za viceprezidenta. Po Nixonově odstoupení v souvislosti s aférou Watergate se Ford stal prezidentem. Nixonovi udělil amnestii a pokračoval v jím nastolených politických trendech, stáhl se z Vietnamu. Volby v roce 1976 prohrál, poté se dále angažoval v politice.
Fouché Joseph (1759–1820), první vévoda z Otranta, francouzský politik. Pocházel z rodiny námořníka, chtěl se stát učitelem, po vypuknutí revoluce se však zařadil k jakobínům a vstoupil do politiky. Zde se silně zasazoval pro popravu krále, později brutálně potlačoval royalistické vzpoury a pořádal masové popravy. Podílel se na pádu Robespierra, přesto poté zůstal nějakou dobu v nemilosti, nějaký čas působil jako vyslanec, roku 1799 se stal ministrem policie. Záhy se přidal k Napoleonovi, pod ním zůstal jako ministr policie, ačkoli mezi nimi docházelo k častým roztržkám. Po Napoleonově prvním pádu zůstal Fouché v ústraní, po bitvě u Waterloo se stal předsedou prozatímní vlády, poté opět ministrem policie, roku 1816 však musel odejít do exilu, kde zemřel.
Frank Karl Hermann (1898–1946), sudetoněmecký politik. Od dětství byl rodinou veden k nenávisti k Čechům a Židům, byl horlivým zastáncem připojení Sudet k Německu. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě, v roce 1919 vstoupil do Německé národně-socialistické dělnické strany. Pracoval jako knihkupec. V roce 1935 byl zvolen poslancem. Patřil k nejradikálnějším sudetoněmeckým politikům, tím si získal přízeň Heinricha Himmlera a po připojení Sudet k Německu byl povýšen na SS-Brigadeführera. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se stal šéfem policie a říšským sekretářem, neustále usiloval o místo protektora. Po atentátu na Heydricha se stal fakticky nejmocnějším mužem v Protektorátu, proslul krutostí. V roce 1945 byl zajat, o rok později popraven.
František II., pozdější František I. (1768–1830), římský císař, český a uherský král a rakouský císař Císařem se stal roku 1792, jeho vláda byla poznamenaná konfliktem s Napoleonem. Rakušanům se příliš nedařilo, poté co se Napoleon korunoval císařem, se roku 1804 i František prohlásil rakouským císařem. V té době již vládl plně pod vlivem Metternicha a tak to zůstalo až do Františkovy smrti. Roku 1806 byl Napoleonem donucen rozpustit Svatou říši římskou, po další porážce mu v roce 1810 dal svou dceru za manželku. Po Napoleonově nezdaru v Rusku se nicméně opět přidal k jeho protivníkům a rakouská vojska měla rozhodující podíl na celkovém vítězství. Po Vídeňském kongresu se František stal především symbolem reakcionismu v Rakousku.
Fridrich I., jako kurfiřt III. (1657–1713) Po smrti svého otce se stal braniborským kurfiřtem a pruským vévodou, jeho cílem však bylo stát se králem. To mu mohl umožnit římskoněmecký císař Leopold I., Fridrich tedy po jeho boku vstoupil do války o španělské dědictví. Přesto by však bylo udělení královského titulu problematické, neboť ve Svaté říši římské byly královstvím pouze Čechy, které měly v rámci říše specifické postavení. Korunovací by se tak Fridrich stal titulárně nejvýznamnějším vládcem po císaři. Aby se tomu předešlo, korunoval se roku 1701 jako král v Prusku, nikoli král Pruska, čímž nebyla narušena Leopoldova práva v Braniborsku. Fridrich I. se poté dále snažil o modernizaci nového království, čímž přispěl k jeho pozdějšímu rozmachu.
Fridrich II. Štaufský (1194–1250), římskoněmecký císař, sicilský a jeruzalémský král. Byl synem císaře Jindřicha VI. a dědičky Království obojí Sicílie. Po smrti svého otce se Fridrich ujal vlády na Sicílii, ale Německa se zmocnil Ota Brunšvický. Fridricha ovšem podpořil papež a mnoho německých knížat (mj. Přemysl Otakar I.) a Fridrich tak nakonec získal vládu v Německu pro sebe. S papežem se později rozkmotřil, když odkládal odjezd na křížovou výpravu. Na tu se později vydal a vyjednal odstoupení Jeruzaléma křesťanům, s papežem však zůstal nepřítel. Zbytek vlády strávil většinou v Itálii v bojích s papežem a Italy, v těch byl úspěšný až do roku 1248, kdy utrpěl porážku u Parmy. Proslavil se též velkou vzdělaností a náboženskou tolerancí.
Friedman Milton (1912–2006), americký ekonom. Narodil se v rodině židovského emigranta. Studoval ekonomii na univerzitě v Chicagu, v letech 1941–1943 pracoval na ministerstvu financí, zabýval se daňovou politikou válečného období. Roku 1950 působil jako konzultant při plnění Marshallova plánu, od roku 1946 přednášel na univerzitě v Chicagu. Zabýval se příčinami inflace, odmítal státní zásahy do ekonomiky, poukazoval na spojení kapitalismu a demokracie, jeho ekonomický směr se nazývá monetarismus. Zpočátku nebyl dobře přijímán, po krizi keynesiánství v 70. letech se stal jedním z nejvýznamnějších ekonomů, v roce 1976 dostal Nobelovu cenu za ekonomii, jeho teorie měly velký vliv zejména na hospodářskou politiku prezidentů Pinocheta v Chille a Reagana v USA.
Fučík Julius, český komunistický novinář, literární a divadelní kritik, překladatel a účastník protinacistického odboje. Narodil se roku 1903, od mládí působil jako herec. V roce 1921 vstoupil do KSČ, v ní patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR. V roce 1933 byl odsouzen k deseti dnům vězení i později měl konflikty s policií. Roku 1938 si po mnohaleté známosti vzal za ženu Augustu Kodeřicovou, později známou jako Gusta Fučíková. Po obsazení Československa nacisty působil v komunistickém odboji, v letech 1941–1942 členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ. V roce 1942 byl zatčen, při svém věznění zřejmě vyzradil několik jiných odbojářů. Byl popraven oběšením, po válce komunisté jeho odbojovou činnost využívali k propagandistickým účelům. 8. září 1943 byl popraven.
