Slovníček osobností / J

Copyright © Maxdorf 2012

Jackson Thomas Jonathan, nazývaný „Stonewall“ (1824–1863), americký vojevůdce. Pocházel z rodiny vojáka, vyrůstal u strýce, který byl mlynář. V roce 1842 byl přijat na West Point, byl velmi pilným studentem. Za války s Mexikem se projevil jako výborný důstojník a byl povýšen na majora. Poté učil na Virginia Military Institute, ve volném čase vyučoval černochy. Po propuknutí občanské války nejprve cvičil rekruty pro armádu konfederace, po skvělém výkonu v první bitvě u Bull Run začal velet větším jednotkám. Poté, co zatlačil vojska Unie od Richmondu, se stal náčelníkem štábu generála Lee. V bitvě u Chancellorsville roku 1863 se jim málem podařilo zničit dvakrát silnější unijní armádu, v rozhodné chvíli byl však Jackson omylem zastřelen vlastními vojáky a plán tak nemohl být dokončen.

Jakub I. (1394–1437), skotský král. V době jeho mládí probíhaly tvrdé boje o nástupnictví po Jakubově otci, při nichž se Jakub jako dědic trůnu ocitl v ohrožení života. Byl proto odeslán do Francie, kde by byl v bezpečí, ovšem cestou ho angličtí piráti přepadli a předali anglickému králi. U něj strávil Jakub 18 let v zajetí, postupně se však jeho vztah k anglickému panovníkovi měnil a nakonec ho podporoval při bojích ve Francii. Do Skotska se vrátil roku 1424, země byla dlouho bez krále a v rozvratu, o boj bojovaly různé šlechtické skupiny. Jakub se snažil urovnat stav v zemi a úspěšně bojoval proti nepřátelským šlechticům, dále podpořil Francii ve stoleté válce. V roce 1437 však byl zavražděn v rámci pokusu o převrat, který nakonec nevyšel.

Jamamoto Isoroku (1884–1943), japonský admirál. Pocházel ze samurajské rodiny, od mládí sloužil u námořnictva. Účastnil se rusko-japonské války, po ní rychle stoupal v hodnostech, později měl hlavní podíl na modernizaci japonského námořnictva, čímž se z něj stala hlavní síla v Pacifiku. Nesouhlasil s válkou proti Spojeným státům americkým, obával se jejich průmyslového potenciálu. Když se však o válce rozhodlo, naplánoval úder proti Pearl Harboru, který měl vyřadit americké loďstvo z války. To se zdařilo jen částečně, americké letadlové lodě v přístavu nebyly. Japonské loďstvo si poté pod Jamamotovým velením počínalo úspěšně až do bitvy o Midway roku 1942, kde bylo drtivě poraženo. Vzápětí se rozpoutala zdlouhavá bitva o Guadalcanal, během které byl Jamamoto sestřelen.

Jana z Arku, svatá (1412–1431), francouzská vojevůdkyně a světice. Pocházela z lotrinské selské rodiny, od 14 let měla vidiny andělů a světců. Těmi byla prý vyzvána k záchraně Francie před Angličany, a tak roku 1429 dorazila k francouzskému králi Karlu VII. Od něj získala vojsko a svým zanícením strhla široké masy k boji. Podařilo se jí osvobodit obležené Orleans, několikrát porazit Angličany a dobýt Remeš, kde byl poté Karel VII. korunován. Mezi lidem byla velmi oblíbená, francouzští šlechtici se jí však začali obávat a byly jí svěřovány méně důležité úkoly. Bez královy podpory se pokusila dobýt Paříž, avšak neuspěla a roku 1431 byla po střetu s Burgunďany u Compiegne zajata. Burgunďané ji vydali Angličanům, kteří ji téhož roku obvinili z čarodějnictví a upálili.

Janáček Leoš (1854 se narodil hudební skladatel. Narodil se v Hukvaldech, studoval klášterní školu v Brně, hudební vzdělání získal v Praze, Lipsku a Vídni. Od roku 1881 působil jako dirigent, v roce 1919 založil Konzervatoř Brno. Ve své počáteční tvorbě se nechal inspirovat lidovou tvorbou, podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců zkomponoval Lašské tance. V roce 1904 uvedl operu Její pastorkyňa, která po pražském uvedení roku 1916 prorazila do světa a získala si oblibu v Evropě a v Americe. V posledním období svého života vytvořil Janáček svá nejoriginálnější díla, Symfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba, Glagolskou mši, napsanou ve staroslověnštině a opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky. Zemřel roku 1928 na zápal plic.

Jánošík Juraj (1688–1713), slovenský zbojník. Pocházel z rodiny bohatého sedláka, v 15 letech byl odveden do houfů lidových vzbouřenců, v roce 1706 vstoupil do rakouské armády. V té době probíhalo v Uhrách povstání proti Habsburkům, Jánošík střídal obě strany konfliktu, po porážce povstání zůstal u armády. Když byl posádkou na Bytčanském zámku, vězněn tam byl zbojník Uhorčík, Jánošík mu pomohl k útěku. Po odchodu z armády byl zlákán Uhorčíkem ke zbojníkům, zakrátko se stal vůdcem bandy. Působil na dosti širokém území, v roce 1712 byl dopaden, podařilo se mu ale prchnout. Rok nato byl znovu chycen a popraven. Vzpomínka na něj se udržela v lidových vyprávěních, stal se slovenským národním hrdinou, podobně ho vnímají i tatranští Poláci.

Jean-Baptiste, hrabě Jourdan (1762–1833), francouzský vojevůdce. V šestnácti letech vstoupil do armády. Po propuknutí revoluce rychle stoupal v hodnostech a roku 1793 se stal divizním generálem, úspěšně si počínal při bojích na Rýně. Napoleonovu převzetí moci se nijak nebránil a věrně mu sloužil, za to ho Napoleon v roce 1804 povýšil do hraběcího stavu a jmenoval ho maršálem. Jourdan poté doprovázel Napoleonova bratra Josefa nejdříve v Neapoli a poté i ve Španělsku, kde byl šéfem španělského generálního štábu. V politice se udržel i po restauraci Bourbonů, roku 1819 se stal pairem, po revoluci v roce 1830 se stal krátce ministrem zahraničí, poté byl až do smrti guvernérem Invalidovny.

Jefferson Thomas (1734–1826), americký prezident. Narodil v jedné z prominentních rodin Virginie. Významně se angažoval ve sporu mezi třinácti koloniemi a Británií. Byl hlavním tvůrcem Deklaraci nezávislosti Spojených států. Během války za nezávislost působil jako guvernér Virginie a velvyslanec v Paříži. V letech 1793–1795 působil jako ministr zahraničí. V tomto období se kolem něj uskupila Demokraticky-republikánská strana, zastávající libelární postoje a odmítající centralizaci USA. Jefferson se kvůli tomu stal sokem Johna Adamse, který ho ve volbách v roce 1796 porazil, Jefferson se však stal prezidentem o pět let později. Za jeho vlády došlo k odkoupení Louisiany. Po konci svého funkčního období se vzdal politické kariéry a v roce 1819 založil ve Virginii univerzitu.

Jelcin Boris Nikolajevič (1931–2007), sovětský a později ruský politik. Pocházel z venkovské rodiny, získal vyšší technické vzdělání. Přes práci ve svém oboru se dostal až do vyšších funkcí v KSSS. Zde se zařadil na stranu reformátorů, díky Michailu Gorbačovovi a Jegoru Ligačevovi se stal předsedou KSSS v Moskvě. Zde si získal oblibu obyvatel Moskvy, a když byl z této funkce sesazen, začal kritizovat politbyro, což mu přineslo další popularitu. Postupně se stal vůdcem kritiků sovětského vedení. Roku 1991 byl zvolen ruským prezidentem a po potlačení puče proti Gorbačovovi mohl převzít moc v SSSR, což vedlo k rozpadu svazu. Poté byl Jelcin prezidentem v Rusku, za jeho vlády však zem zažila ekonomický pokles a neúspěšnou válku v Čečensku. Abdikoval v roce 1999.

Jenkinson Robert (1770–1828), 2. hrabě z Liverpoolu, zemřel britský politik. Byl synem blízkého rádce krále Jiřího III., do politiky úspěšně vstoupil již roku 1791. V roce 1801 se stal ministrem zahraničí, roku 1804 byl v nové vládě jmenován ministrem vnitra, o dva roky později odmítl královu nabídku na místo premiéra, protože by v dolní sněmovně nezískal většinu, a nadále působil jako ministr vnitra, později jako ministr války. Premiérem se stal až v roce 1812, ukázal se jako schopný politik, který dokázal dovést Británii k vítězství v napoleonských válkách a úspěšně ji reprezentovat na Vídeňském kongresu. Po válce se Británie nacházela ve špatné hospodářské situaci

Jesenin Sergej Alexandrovič (1895–1925), ruský spisovatel. Pocházel z kupecké rodiny. V roce 1912 přijel do Moskvy, pracoval nejprve jako knihkupec, záhy začal studovat historicko-filozofickou fakultu Moskevské university. Psaním se živil od roku 1915, seznámil se s řadou spisovatelů, stal se hlavním představitelem ruského imažinismu. Žil dosti bohémsky, pil, byl neurvalý, drzý a nedbal na svůj zevnějšek. Revoluci zpočátku nadšeně podporoval a byl přítelem Lva Davidoviče Trockého, později se mu však vývoj znelíbil a začal bolševiky kritizovat. V roce 1925 byl umístěn na psychiatrickou kliniku, tím se vyhnul soudnímu přelíčení pro protivládní a antisemitské výroky. Z kliniky uprchl a byl nalezen 28. prosince 1925v Leningradu oběšený, pravděpodobně spáchal sebevraždu.

Jesenský Ján (1566–1621) lékař, politik a filozof (příjmení si později polatinštil na Jessenius). Pocházel z uherského evangelického zemanského rodu, narodil se však ve Vratislavi. Studoval lékařství a filozofii na univerzitách ve Wittenbergu, Lipsku a Padově. Poté krátce působil jako lékař ve Vratislavi, brzy se stal osobním lékařem saského kurfiřta, později se vrátil do Prahy, kde působil jako děkan lékařské fakulty a posléze rektor celé univerzity. V roce 1600 mu bylo umožněno provést první veřejnou pitvu v českých zemích, tato událost byla veřejností hodnocena rozporuplně. Aktivně se účastnil též politického života, vždy stál na straně stavů, po propuknutí povstání v jejich zájmu podnikal diplomatické mise, za svou činnost byl společně s dalšími 26 českými pány popraven.

Ježek Jaroslav, (1906–1942), český hudební skladatel, dramaturg a klavírista. Narodil se v rodině krejčího v Praze. Od dětství trpěl šedým zákalem, po prodělané spále téměř ohluchl a měl také nemocné ledviny. Studoval na pražské konzervatoři, zde patřil mezi nejtalentovanější žáky, stýkal se také s mnoha mladými umělci. Proslul zejména spoluprácí s Werichem a Voskovcem, kteří jeho hudbě dodávali vtipné a inteligentní texty. Během své cesty do Paříže se seznámil s jazzem, z kterého pak čerpal hlavní inspiraci. V roce 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR, později aktivně spolupracoval na protinacistických hrách Osvobozeneckého divadla, kvůli tomu musel v roce 1939 emigrovat do USA, kde v New Yorku zemřel.

Jindřich II. Babenberský, nazývaný talé Jindřich II. Jasomirgott (1107až11141–1177), rakouský vévoda. Pocházel z rodu Babenberků, v roce 1140 se stal rýnským falckrabětem, po nenadálé smrti jeho bratra Leopolda se stal rakouským markrabětem a bavorským vévodou. Na Bavorsko si však kladli nároky Welfové, Jindřich s nimi vedl ničivé boje, přerušila je až druhá křížová výprava. Té se Jindřich účastnil a v Konstantinopoli se oženil s neteří byzantského císaře Theodorou. Po návratu propukly boje o Bavorsko znovu, nový císař Fridrich I. Barbarossa udělil Bavorsko Welfům. S tím se Jindřich nehodlal smířit, císař tedy povýšil jeho Rakousko na vévodství a dal ho Babenberkům do dědičného držení. Jindřich poté velmi dbal o rozvoj Rakouska, zejména Vídně. Později vedl drobné pohraniční boje s Čechy, při nich se zranil a zemřel.

Jindřich IV. (v Navarrském království Jindřich III.) (1553–1610), francouzský a navarrský král. Navarrským králem se stal v roce 1572, téhož roku si vzal francouzskou princeznu Markétu z Valois. Jindřich patřil mezi vůdce francouzských protestantských hugenotů, svatba tak měla ukončit boje mezi nimi a katolíky. Katolická strana ovšem byla naladěna radikálně a v noci po svatbě zahájila velké vraždění hugenotů, které vešlo ve známost jako Bartolomějská noc. Uprostřed dalších bojů mezi katolíky a hugenoty se Jindřich stal v roce 1589 králem. Do roku 1593 potlačil opozici Katolické ligy, sám poté k vůli většině obyvatel na katolictví přestoupil, vydal však Nantský Edikt, kterým zaručil hugenotům svobodu vyznání. I jinak vládl Jindřich úspěšně, v roce 1610 však byl zavražděn.

Jindřich VI. (1421–1471), anglický král, byl synem Jindřicha V., v dětství žil u své matky Kateřiny z Valois, anglickým králem se stal v roce 1429. Roku 1431 byl korunován králem Francie, avšak kvůli slabému velení a tažení Johanky z Arku Angličané slábli a v roce 1453 nakonec stoletou válku prohráli. Jindrřich se v roce 1445 oženil s Kateřinou z Anjou, ta byla silnou osobností a on se brzy dostal zcela pod její vliv. Jindřich poté, co se dověděl o porážce ve Francii, zešílel. Řízení země pak převzal Jindřichův příbuzný Richard Plantagenet, vévoda z Yorku. Jindřichovi se nicméně v roce 1455 začal vracet rozum a Richardovi se postavil, jejich střet přerostl v tzv. Válku Růží. Jindřich byl nakonec poražen Richardovvým synem Eduardem a zemřel roku v Toweru.

Jindřich VIII (1494–1547), anglický král. Roku 1509 se oženil s Kateřinou Aragonskou a byl korunován králem. Zpočátku udržoval spojenectví se Španělskem proti Francii a jeho dvůr byl významným renesančním centrem. V roce 1525 se Jindřich VIII. zamiloval do dvorní dámy Anny Boleynové, a jelikož z manželství s Kateřinou měl jen dceru Marii a ne syna, po kterém toužil, požádal o rozvod. To mu však papež nepovolil, a tak Jindřich postupně přetrhal všechna pouta k Římu a založil Anglikánskou církev, která byla podřízena panovníkovi. V roce 1532 pak uzavřel spojenectví s Francií. Roku 1536 nechal popravit Annu Boleynovou a oženil se Janou Seymourovou, která však zemřela při porodu syna Eduarda. Poté se Jindřich oženil ještě třikrát, přičemž jednu manželku zapudil a jednu popravil.

Johannes Gensfleisch, řečený Gutenberg (1397 až 1400–1468), německý vynálezce. Pocházel z mohučské patricijské rodiny. V mládí studoval na univerzitě v Erfurtu, Mohuč opustil v roce 1428 po náboženských nepokojích. Poté působil jako brusič a zlatník, první pokusy s knihtiskem podnikl kolem roku 1444. Před ním se odlévaly kompletně celé strany, což bylo zdlouhavé a nákladné, Gutenberg přišel na nápad odlévat pouze jednotlivá písmena, která se dala použít opakovaně. První takto tištěnou knihu vydal roku 1448, nejznámější jeho knihou byla tzv. Gutenbergova bible. Při její výrobě se ovšem silně zadlužil a podnik mu byl zabaven, žil pak v chudobě až do roku 1465, kdy se stal dvořanem mohučského arcibiskupa, zanedlouho však zemřel.

Josef II. (1741–1790), císař svaté říše římské, král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Byl synem císařovny Marie Terezie, od mládí se zajímal o politiku, od roku 1764 se stal spoluvládcem své matky. Po nástupu k moci roku 1780 začal provádět řadu reforem, které vyvrcholily o rok později zrušením nevolnictví a cenzury a částečným zrovnoprávněním nekatolických křesťanských vyznání v tolerančním patentu. I nadále pokračoval v osvícenských krocích, výrazně omezoval církev a rušil nepotřebné kláštery. V dalších reformách si bral vzor z Pruska, částečně stát modernizoval, mnoho kroků se však setkalo s nepochopením. Ke konci vlády rozpoutal válku s Tureckem, od neúspěchu ho zachránil jen generál Laudon. Zemřel v důsledku přepracování.

Jungmann Josef Jakub (1773–1847), český obrozenec. Vystudoval filozofickou fakultu pražské univerzity, poté studoval práva, ty ale nedokončil. Od roku 1799 působil na gymnáziu v Litoměřicích, jako první v Čechách a na Moravě vyučoval i češtinu. Roku 1815 odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Staročeského gymnázia a později rektorem pražské univerzity. Zasloužil se o založení prvního českého vědeckého časopisu Krok, je autorem první české romance Oldřich a Božena. Jeho životním dílem je pětidílný Slovník česko-německý, který byl po Dobrovského Zevrubné mluvnici české druhým základním kamenem ustanovení normy spisovné češtiny. Dále Jungmann působil jako překladatel, přeložil do čestiny např. Miltonův Ztracený ráj.