Slovníček osobností / K

Copyright © Maxdorf 2012

Kalvín Jan (1509–1564), narodil se v Noyon v severní Francii. Studoval v Paříži teologii a práva, roku 1533 se seznámil s luteránstvím, o dva roky později se stal protestantem a opustil Francii. Usídlil se v Ženevě, pro kterou vypracoval přísný obecnÍ řád, který však byl odmítnut, a tak Kalvín odjel do Štrasburku, kde zůstal až do roku 1541, kdy ho ženevští povolali zpět. Ve městě zavedl velice přísný řád, vydal např. zákaz zábav, které sváděly k nemravnostem (např. tanec), aby se lidé mohli soustředit na Boha a poctivou práci. Docházelo také k upalování odpůrců učení Kalvína, který silně radikalizoval myšlenky svatého Augustina a v roce 1560 zavedl vlastní odnož protestantismu – kalvinismus, který se později rozšířil do Francie, Německa a Nizozemí. Kalvín zemřel v Ženevě .

Kant Immanuel (1724–1804), německý filosof. Pocházel z řemeslnické rodiny. Studoval na univerzitě v Královci (Königsbergu) filozofii, přírodní vědy a matematiku, kvůli otcově smrti musel studium přerušit, na univerzitu se vrátil a roku 1755 se habilitoval. Od roku 1770 na této univerzitě vyučoval, později byl jejím rektorem. Jako svůj filozofický cíl si předsevzal sjednocení empiristické a racionalistické teorie, to se mu do značné míry podařilo. Ohromný vliv měl na vývoj etiky, jako její základ pojímal lidskou svobodu. Kritice podrobil onkologický důkaz Boha. Kromě filozofie měl významný podíl na teorii o vzniku planetárního systému. Platil za největšího filozofa své doby a vycházely z něj všechny pozdější teorie, v pozdějších letech však měl problémy s cenzurou.

Karel I. Stuart (1600–1649), anglický a skotský král. Byl synem krále Jakuba I., na trůn nastoupil roku 1625. Od počátku budil velké nevole, neboť prosazoval zvýšení moci panovníka. Snažil se též přiblížit anglikánskou církev katolicismu a zakazoval protestantské sekty, nepopulární byli i jeho katolická manželka Henrietta Bourbonská a Karlův oblíbenec vévoda z Buckinghamu. Ten prosadil válku se Španělskem a podporu hugenotů v La Rochelle, oboje skončilo neúspěchem. Parlament poté začal omezovat Karlova práva, ten ho poté rozpustil. Roku 1638 však propukly nepokoje ve Skotsku, Karel byl pak v roce 1642 nucen parlament svolat, ten ale začal popravovat Karlovy rádce, a tak se Karel proti němu postavil. Vypukla občanská válka, ve které byl Karel poražen a roku 1649 popraven.

Karel I. Veliký (?768–814), franský král a první středověký římský. Byl synem franského krále Pipina III. Krátkého. Na trůn nastoupil roku 768 spolu s bratrem Karolomanem, po jeho smrti v roce 771 již vládl sám. Poté zahájil velkou expanzi franské říše, definitivně si podrobil Bavory, připojil ke své říši langobardskou Itálii. Vedl dlouhé války se Sasy, kteří se odmítali podrobit Frankům a především přijmout křesťanství, po dlouhých bojích je nakonec Karel Veliký zlomil. Definitivně také rozbil říši Avarů a podnikl též neúspěšné tažení do Španělska. Roku 800 se nechal korunovat papežem na císaře, čímž měla být na západě obnovena římská říše. Vnitřně svou říši reorganizoval a centralizoval, zasloužil se též o rozmach kultury. Zemřel v Cáchách.

Karel I. z Anjou  (1226–1285), jeruzalémský, sicilský a neapolský král. Byl synem Ludvíka VIII., sňatkem získal hrabství Provence, zde nebyl dobře přijat kvůli sporům o toto území se svou tchyní a především kvůli své tvrdé politice. Karel nicméně vzpoury měšťanů úspěšně zvládal a mohl se tak spolu se svým bratrem Ludvíkem IX. svatým vydat na křížovou výpravu proti Egyptu. Ta zkrachovala, Karel však později dostal jinou šanci významně zvětšit svou moc, když byl papežem pověřen získat Neapol a Sicílii od posledních Štaufů. To se mu nakonec roku 1268 podařilo. V roce 1270 se účastnil i druhé bratrovy křížové výpravy, později se stal titulárním králem jeruzalémským a knížetem achajským, to však jeho moc téměř nezvýšilo, naopak roku 1282 ztratil po vzpouře místních obyvatel Sicílii.

Karel II. (1893–1953), rumunský král. Byl synem rumunského krále Ferdinanda I. Měl pověst playboye, v jeho životě bylo mnoho žen, ženatý byl třikrát, poprvé s Jolanou Lambrino, podruhé s Helenou Řeckou a Dánskou a potřetí s Elenou Lupescu. S tou měl vztah již během manželství s Helenou a kvůli tomu byl zbaven následnictví a králem se stal jeho šestiletý syn Michal. Karel poté odešel do Francie, ovšem roku 1930 se vrátil do Rumunska a převratem se chopil moci. V zemi postupně zavedl královskou diktaturu, ovšem musel se potýkat se sílícími fašisty. Když v roce 1940 ztratilo Rumunsko druhou vídeňskou arbitráží četná území, byl maršálem Ionem Antonescem donucen abdikovat ve prospěch syna Michala a emigrovat.

Karel II. Holý (823–877), římský císař, zakladatel Západofranské říše. Byl nejmladším synem císaře Ludvíka I. Pobožného a spravoval Burgundsko, Alsasko a Alemanii. Po smrti svého otce uzavřel spojenectví se svým bratrem Ludvíkem (tzv. Štrasburská přísaha) proti jejich nejstaršímu bratru Lotharovi I. V boji byl úspěšný a v roce 843 byla říše Karlovců rozdělena na tři díly, Karlu I. připadla západní část, základ budoucí Francie. Během své vlády musel čelit opakovaným nájezdům Vikingů a vzpourám svých vazalů. Roku 875, po smrti Ludvíka II. (syna Lothara I.), vpadl Karel Holý do Říma a dal se korunovat císařem, v následném tažení proti Východofranské říši však neuspěl. Zemřel 6krátce po tom, co potvrdil šlechtě dědičnost jejích lén.

Karel IV. (1316–1378), český král (jako Karel I.), římský císař a lucemburský hrabě. Narodil se v Čechách, ale vychován byl ve Francii. V mládí bojoval v Itálii, roku 1334 se stal moravským markrabětem a faktickým správcem českých zemí. Velmi dbal o jejich rozvoj, zahájil stavbu katedrály svatého Víta, v té době bylo také pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Roku 1346 byl díky politice svého otce zvolen římským vzdorokrálem, po smrti svého protivníka se stal jediným vládcem. V roce 1348 se stal českým králem, Čechy pak po zbytek vlády považoval za centrum lucemburské moci a dbal o ně, vcelku významný však byl i z hlediska říše. Získal (většinou mírově) četná území, nejvýznamnější byl v roce 1373 zisk Braniborska, se kterým měl Karel velké plány, ale roku 1378 zemřel.

Karel Smělý (1433–1477), burgundský, brabantský, lucemburský a geldernský vévoda a velmistr Řádu zlatého rouna. Byl synem burgundského vévody Filipa III. Dobrého, který se ve stoleté válce spojil s Angličany proti Francouzům. Karel se podobně jako jeho otec pokusil učinit z Burgundska nezávislé království, nemohl toho však již dosáhnout spojenectvím s Anglií, spolehl se tedy na své bohaté državy, které zahrnovaly kromě rodného Burgundska i dnešní Nizozemí, Belgii a Lucembursko. Mezi jeho nepřátele patřily kromě Francie i Lotrinské vévodství, které tvořilo mezeru v jeho panství, a švýcarské kantony, s kterými měl územní spory. Lotrinsko sice obsadil, ale Švýcary byl dvakrát poražen a nakonec padl v bitvě u Nancy proti Lotrinsku a Švýcarům.

Karel VII. Bavorský (1697–1745), bavorský kurfiřt, císař svaté říše římské a český vzdorokrál. Byl synem bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela, po jeho smrti v roce 1726 se stal sám kurfiřtem. Byl ženatý s Marií Amálií Habsburskou, sestrou Marie Terezie, a právě skrz toto manželství neuznal v roce 1740 platnost pragmatické sankce a vznesl nárok na území Habsburků v říši. Byl však zcela závislý na vojenské pomoci Francie a v podstatě byl jen objektem její zahraniční politiky. S francouzskou pomocí nejprve plánoval dobýt Vídeň, nakonec obsadil v roce 1741 Čechy, kde byl korunován jako Karel III. Rok nato se stal i císařem, po francouzských porážkách však byl do roku 1744 vytlačen z Čech i rodného Bavorska. To sice ve spojenectví s Pruskem dobyl zpět, krátce nato však zemřel.

Karel XII. (1682–1718), švédský král. Na trůn nastoupil v roce 1697. Záhy se proti němu vytvořila koalice Dánska, Saska, Polska a Ruska, neboť tyto státy se domnívaly, že mladý Karel nebude schopen udržet své území. Ten však rychle vytáhl na Dánsko, které vyřadil z války a poté u Narvy porazil mnohem větší ruské vojsko. Pak se zaměřil na Polsko, které do roku 1706 dobyl a vytlačil odtud saského kurfiřta, který byl polským králem, a na jeho místo dosadil Stanisława Leszczyńského. Roku 1707 vytáhl do Ruska a získal spojenectví ukrajinských kozáků, o dva roky později byl však zastižen tuhou zimou a poražen ruskou přesilou u Poltavy. Poté získal pomoc osmanského sultána, ten však záhy z války vycouval. Do Švédska se vrátil roku 1714, padl při bojích v Norsku..

Karel XIV., vlastním jménem Jean-Baptiste Bernadotte (1763–1844), francouzský maršál, pozdější švédský král. Pocházel z rodiny právníka, v sedmnácti vstoupil do armády. Po propuknutí revoluce zažil zářný vzestup, roku 1794 se stal divizním generálem, roku 1799 byl jmenován ministrem války. Jeho vzestup pokračoval i za vlády Napoleona, po vyhlášení císařství byl povýšen na maršála císařství, měl klíčovou roli v tažení roku 1805, poté byl jmenován knížetem z Pontecorva. V té době vládl Švédsku bezdětný Karel XIII., který musel adoptovat následníka, na Napoleonův nátlak se jím stal Bernadotte. Ten se však za příslib Norska přidal k Napoleonovým protivníkům a výrazně přispěl k císařově porážce u Lipska. Na švédský a norský trůn nastoupil roku 1818, vládl pokojně až do své smrti.

Kateřina II. Veliká (1729–1796), ruská carevna. Byla dcerou knížete z Anhalt-Zerbsu, malého německého knížectví, v roce 1744 se stala manželkou následníka ruského trůnu Petra. Když se v roce 1762 vlády ujal její manžel, shromáždila kolem sebe skupinu nespokojených gardových důstojníků, s jejich pomocí provedla převrat a sama se zmocnila vlády jako Kateřina II. Její vláda byla úspěšná, Rusko svedlo dvě vítězné války s Tureckem a stalo se dominantní mocností na Balkáně, potlačilo vzpouru kozáků a s Pruskem a Rakouskem si rozdělilo Polsko. Ve vnitřní politice Kateřina prováděla osvícenské reformy, ale ty často zůstaly jen na papíře. Proslula také velkým množstvím milenců, ale ti výrazněji nezasahovali do politiky, až na schopného ministra Potěmkina.

Kennedy John Fitzgerald (1917–1963), americký prezident. Narodil se v rodině diplomata, za druhé světové války sloužil v tichomoří. V roce 1947 se stal kongresmanem, roku 1953 senátorem. Prezidentskou nominací za demokratickou stranu se stal v roce 1960 americkým prezidentem, kdy ve volbách těsně porazil republikánského protikandidáta Nixona. Úspěšnost jeho politiky je hodnocena různě, podařilo se mu provést poměrně úspěšnou daňovou reformu, podporoval Martina Luthera Kinga, nejvýznamnější zákony zrovnopravňující černochy však byly vydány až po Kennedyho smrti. Poměrně úspěšně působil během karibské krize, nedokázal však zabránit výstavbě Berlínské zdi a pokus svrhnout kubánský režim skončil naprostým krachem. JFK byl zastřelen atentátníkem, když projížděl Dallasem.

Kissinger Henry Alfred (*1923), americký diplomat a politik německého židovského původu. Narodil se v Německu, v roce 1938 emigroval s celou rodinou do USA. Zde se později stal poradcem amerických prezidentů v otázkách zahraniční politiky a národní bezpečnosti USA, proslavil se za prezidenta Nixona, za něj působil i jako ministr zahraničních věcí. V té době se stal hlavním architektem zahraniční politiky USA, dojednával snížení počtu jaderných hlavic se SSSR, měl významný podíl na zlepšení vztahů s Čínou, byl hlavním americkým vyjednávačem při ukončení Vietnamské války (za to obdržel Nobelovu cenu za mír), spekuluje se o jeho roli při Pinochetově převratu. Po zvolení prezidenta Cartera odstoupil, později působil jako poradce prezidenta Bushe mladšího.

Kitchener Horatio Herbert, 1. hrabě Kitchener (1850–1916), britský maršál a politik. Vystudoval vojenskou akademii ve Woolwichi, v osmdesátých letech 19. stol. působil v Palestině a v Turecku, posléze v Egyptě, kde byl roku 1892 jmenován velitelem armády. V roce 1898 vytáhl s anglo-egyptskou armádou proti súdánským vzbouřencům a dosáhl vítězství u Omdurmánu. V roce 1899 byl jmenován vrchním velitelem Britů v Búrské válce a za cenu velkých krutostí dosáhl roku 1902 vítězství. Na začátku první světové války se stal ministrem války a úspěšnou postavou náborové propagandy, nedokázal se však přizpůsobit nové podobě války a po neúspěchu jím naplánovaného vylodění na Gallipoli byl zbavován pravomocí. Pátého června 1916 vyplul maršál Kitchener na diplomatickou misi do Ruska, jeho loď však najela na minu a on utonul.

Kolumbus Kryštof (1451–1506), italský mořeplavec a objevitel ve španělských službách. Narodil se v Janově, pocházel z rodiny obchodníka, od mládí se účastnil námořních cest, věnoval se také studiu zeměpisných a cestopisných děl. Došel k závěru, že Země je kulatá a chtěl to dokázat tím, že dopluje západní cestou do Indie, pro takovýto podnik sháněl sponzora. Byl odmítnut Portugalci, vydal se tedy do Kastilie (pozdějšího Španělska), kde se mu podařilo získat podporu od královny. Roku 1492 tedy vyplul na cestu, doplul však do Ameriky. Domníval se však, že doplul do Indie, místní obyvatelstvo tedy pojmenoval Indiáni a vrátil se s tím, že uspěl. Do Ameriky se poté vrátil ještě čtyřikrát, není jisté, zda zjistil svůj omyl, dokázáno to bylo až později. Zemřel na infarkt.

Komenský Jan Ámos (1592–1670), český teolog, filozof, pedagog a spisovatel. Pocházel z rodiny významného člena Jednoty bratrské, o místě jeho narození se vedou spory. Studium začal v Přerově, pokračoval v něm na mnoha významných evropských protestantských univerzitách. Po studiu působil jako kněz a učitel ve Fulneku, po vydání Obnoveného zřízení zemského však musel opustit české země. Usídlil se v polském Lešně, zde se kromě církevní činnosti věnoval hlavně pedagogice. Získal si proslulost, byl zván předními univerzitami i protestantskými panovníky, ve Švédsku reformoval školství. V Lešně žil až do roku 1656, kdy bylo město vypleněno a Komenskému shořelo mnoho významných spisů. Zbytek života strávil v Amsterdamu, zde se spřátelil s Rembrandtem van Rijn.

Komnenos Jan II. (1087–1143), byzantský císař. Císařem se po poměrně nenásilném sporu o následnictví stal roku 1118. Ve své politice se zaměřil na obnovu mocenského postavení Byzance, dosahoval ho postupnými výboji. Zpočátku se zaměřil na západ, kde se mu nedařilo při konfliktu s Benátčany, dosáhl však úspěchu v boji s Pečeněgy a odrazil maďarský útok. Později se na západě soustředil na spojenectví se Štaufy a zaměřil se na východ. Zde dosáhl velkých úspěchů v boji s Turky, později si podrobil Kilikii, Antiochii a Edessu a ve spojenectví s křižáky se pokusil o další výboje na východ. Aliance s křižáky se však ukázala jako značně nejistá a větším výbojům zabránila Janova předčasná smrt. Přesto dokázal do značné míry obnovit moc Byzance.

Konrád III. (1093–1152), římský král. Pocházel z rodu Štaufů, který se za Konrádova otce Filipa Švábského velmi stal jedním z nejmocnějších říšských rodů. Štaufskému vzestupu se snažil čelit císař Lothar III., Konrád se postavil do čela opozice proti němu a v roce 1128 byl zvolen vzdorokrálem, definitivně se říšským králem stal po Lotharově smrti roku 1137. Záhy musel čelit opozici Welfů, jiného mocného rodu, ty dokázal porazit a odebral jim Bavorsko. Po dosažení míru v říši se zúčastnil druhé křížové výpravy. Při ní byl poražen od Turků, avšak jeho prestiž vzrostla po svatbě jeho bratra se sestrou byzantského císaře. Po návratu musel opět čelit Welfům, aby dalším bojům předešel, jmenoval svým nástupcem Fridricha Barbarossu, potomka obou rodů.

Konstantin I. Veliký (pravděpodobně 272–337), římský císař. Byl synem důstojníka císařovy tělesné stráže, který se stal v systému tzv. tetrarchie jedním z caesarů, tedy spoluvládců augustů (císařů). Konstantin byl tedy vychováván jako potenciální nástupce trůnu, zejména poté, co se jeho otec stal i augustem. Po smrti svého otce v roce 307 se stal caesarem a pod správu dostal západní část říše, včetně silných rýnských legií. V následných zmatcích, které v říši propukly, si počínal velice obratně, až nakonec v roce 324 dosáhl vítězství nad ostatními. Při konfliktu spoléhal mj. na podporu křesťanů, umožnil jim tedy po svém nástupu svobodně provozovat svou víru a uspořádal ekumenický koncil v Nikaii. Založil též Konstantinopolis, nové hlavní město říše.

Koperník Mikuláš 19. února 1473 se narodil polský astronom, matematik, právník, stratég a lékař. Pocházel z obchodnické rodiny, vystudoval v Polsku a v Itálii. V roce 1507 byl osobním lékařem varmiňského biskupa, v témže roce vypracoval svou heliocentrickou teorii, ve které tvrdil, že centrem vesmíru je Slunce, proti které se začala ostře vyhrazovat církev, která uznávala v té době všeobecně uznávanou geocentrickou teorii, podle které je středem vesmíru Země. Koperníkovi to ale v Polsku nebránilo v bádání. Mohl v něm dále pokračovat a i když se proti němu postavily i nově vzniklé protestantské církve, mohl roku 1541 vydat své poznatky knižně. Jeho teorie se později neukázala jako správná, byla však blíže pravdě než církevní geocentrismus..

Korutanský Arnulf (kolem r. 850–899), východofrancký král a římský císař. Narodil se kolem roku 850, pocházel z rodu Karlovců. V roce 879 dostal do držení Korutanskou marku, v ní se proslavil jako schopný vojevůdce. Později se postavil do čela odboje východofrancké šlechty proti císaři Karlovi III. Tlustému, po jeho abdikaci se Arnulf stal východofranckým králem, rezignoval však na vládu v západofrancké říši, čímž došlo k definitivnímu oddělení těchto království, pozdější Francie a Německa. Arnulf si jako král dokázal poradit s nájezdy Normanů, válčil též s Velkomoravskou říší, tu si podrobit nedokázal, ale jeho nadvládu uznali roku 895 česká knížata. Podnikl také tažení do Itálie, kde porazil vzdorokrále Wida ze Spoleta a nechal se korunovat za císaře. V závěru života ochrnul.

Korvín Matyáš (1443–1490), uherský král a český vzdorokrál. Byl synem významného uherského magnáta Jánose (Jana) Hunyadiho, po smrti Ladislava Pohrobka byl uherskou šlechtou zvolen králem, podobně jako v Čechách Jiří z Poděbrad. S tím měl zpočátku Matyáš dobré vztahy, díky míru s okolními státy mohl přikročit k významným reformám, na čas ovládl též Vídeň a usiloval o císařskou korunu. Později ve spolupráci s papežem své vztahy s Jiřím rozbil a jako ochránce katolíků vpadl do českého království. Počínal si s rozličnými úspěchy i neúspěchy, nakonec však Jiří ustoupil tlaku a přenechal Matyášovi vládu ve Slezsku, na Moravě a v Lužicích. Matyáš pokračoval ve sporech i s Jiřího nástupcem Vladislavem Jagellonským. Zemřel bez potomků.

Kounic Václav Antonín (1711–1794), hrabě, rakouský státník. Studoval ve Vídni, Lipsku a Leydenu. Od roku 1735 byl v rakouských státních službách. Roku 1753 se stal kancléřem a v podstatě určoval zahraniční politiku Rakouska. Rozbil spojenectví s Británií a naopak vytvořil alianci s odvěkým nepřítelem, Francií (tzv. diplomatická revoluce), a s Ruskem. O tyto spojence se Rakousko opřelo během sedmileté války proti Prusku, ale úspěchu nedosáhlo. Kounic se poté krátce pokusil o protiruskou politiku, aby se později vrátil k politice proruské. V tom pokračoval i za vlády Josefa II., se kterým spolupracoval na řadě reforem. Po Josefově smrti Kounic varoval před spojenectvím s Pruskem, poté co k němu došlo, odstoupil v roce 1793 ze všech funkcí a o rok později zemřel.

Kramář Karel (1860–1937), český a československý politik. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, roku 1891 byl zvolen za mladočechy do Říšské rady. Postupně se propracoval na vůdce mladočechů a dařilo se mu udržovat vysokou popularitu strany. Zastával panslavické názory, po vypuknutí první světové války se zařadil k domácímu odboji, byl proto roku 1915 zatčen a odsouzen k smrti, trest byl později změněn na vězení, o rok později byl amnestován. Po vzniku Československa zastával představu monarchistického zřízení státu, později souhlasil s republikou a stal se jejím prvním premiérem, již roku 1919 však odstoupil. Dále působil jako předseda Národní strany, měl četné spory s prezidentem, postupně ztrácel na politické dění vliv.

Kramerius Václav Matěj (1753–1808), český spisovatel, nakladatel a novinář. Studoval jezuitské gymnázium v Klatovech, poté filozofii a práva v Praze. Při studiu získal práci u Jana z Neuberku, kterému katalogizoval knihovnu, přitom přišel do styku se staročeskými díly a pracemi českých osvícenců. Po studiu krátce působil jako učitel češtiny, v roce 1786 začal pracovat pro Schönfeldské císařské královské poštovní Noviny, o tři roky později si založil vlastní, Pražské poštovské noviny, které roku 1791 přejmenoval na Krameriusovy c. k. vlastenecké Noviny, ty si získaly velkou popularitu. Kramerius založil též nakladatelství Česká expedice, které se stalo prvním ryze českým nakladatelstvím a mělo velký podíl na šíření češtiny.

Kristián IV. (1577–1648), dánský a norský král. Na trůn nastoupil v roce 1588. Provedl řadu reforem, zejména modernizaci námořnictva a vojska (reforma pozemní armády však nedopadla plně podle jeho představ). Nechal též vybudovat mnoho staveb, v Dánsku se mu proto říká architekt na trůně. Také založil Dánskou východoindickou společnost. Později se často účastnil válek, první významnější byla v letech 1611–1613 se Švédskem, kde uhájil celé území Dánska. V roce 1625 se zapojil do třicetileté války na straně protestantů, zpočátku obsadil celé severní Německo, později byl však poražen Valdštejnem a Tillym, a roku 1629 donucen uzavřít mír. Do války se zapojil ještě v letech 1643–45 na straně Habsburků proti Švédsku, zde utrpěl drtivou porážku.

Kryl Karel (1944–1994), český písničkář, básník a grafik. Pocházel z rodiny knihtiskařů, jejichž živnost však komunistický režim zlikvidoval. On sám chtěl být původně hrnčířem, později se však začal věnovat hudbě a poezii. Slavným se stal v roce 1969, především jako autor protestsongů proti komunistickému režimu a sovětské okupaci. V roce 1969 odjel na festival do západoněmeckého Waldecku, do vlasti se poté již nevrátil a zůstal v Západním Německu v emigraci. Zde spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa, vytvářel další písně, které si v tehdejším komunistickém Československu získaly velkou popularitu. Do Československa se vrátil roku 1989, později se vyjadřoval kriticky k politickému směřování Československa a České republiky. Zemřel na infarkt myokardu.

Kublaj, známý též jako Kublaj-chán (1215–1294) zemřel mongolský vládce Kublaj, známý též jako Kublaj-chán. Narodil se roku 1215, byl vnukem Čingischánovým. V roce 1251 byl ustanoven vrchním velitelem mongolských vojsk v severní Číně, čímž získal velký vliv. Podporoval svého bratra Möngkeho, který se také díky tomu stal Velkým chánem. Po Möngkeho smrti se Velkým chánem stal Kublaj, musel ovšem o tuto pozici soupeřit se svým bratrem. Spor oslabil autoritu Velkého chána a jednotlivé chanáty se staly nezávislými. Kublaj proto hodlal vytvořit svou mocenskou základnu z Číny a do roku 1279 tak dobyl území dynastie Sung. Obsadil i Barmu a Koreu, neúspěchem skončily jeho invaze do Japonska a na Jávu. Velmi se zasloužil o rozvoj své říše, ustanovil svobodu vyznání. Jeho dvůr navštívil cestovatel Marco Polo.