Slovníček osobností / L

Copyright © Maxdorf 2012

Lada Josef (1887–1957), český malíř, ilustrátor a spisovatel. Narodil se v rodině ševce v Hrusicích, z tohoto prostředí často čerpal náměty pro své obrazy a knihy. Ve 14 letech odešel do Prahy, aby se učil malířem pokojů a divadelních dekorací. V kresbě dokázal vyvinout osobitý styl s typickou silnou linkou a zaoblenými tvary postav, a ačkoli byl samouk, dokázal se prosadit. Proslul především svými dětskými knížkami, které sám napsal i ilustroval (např. Kocour Mikeš, O chytré kmotře lišce), dále pak ilustracemi k Haškovu dílu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Byl rovněž autorem výprav, scén a kostýmů k divadelním hrám i operám a hlavním výtvarníkem filmu Hrátky s čertem. Roku 1947 obdržel titul národní umělec.

Lamb William, 2. vikomt Melbourne (1779 –1848), britský politik. V mládí patřil ke skupině romantických radikálů, jejímiž členy byli i Percy Bysshe Shelley a George Gordon Byron. Roku 1805 vstoupil do politiky a stal se poslancem, ač byl sám whigem, za toryovských vlád působil jako správce Irska. Poté co se roku 1830 ujali vlády whigové, se Melbourne stal ministrem vnitra, zde prosazoval tvrdé tresty pro dělnické vzbouřence, kteří ničili stroje. Významně se angažoval zejména v Austrálii, kde po něm bylo pojmenováno město Melbourne. Po rezignaci Charlese Greye se v roce 1834 stal premiérem, patřil k umírněnému křídlu whigů, hlavním rysem jeho politiky byl kompromis. I po nástupu královny Viktorie, na niž měl silný vliv, si udržel pozici premiéra, a to až do roku 1841.

Laudon Ernst Gideon (?1716 (1717)–1790), rakouský vojevůdce. Pocházel z chudé livonské (dnešní lotyšské) šlechtické rodiny. Počátkem 30. let 18. století vstoupil do ruské armády, roku 1739 z ní odešel a roku 1744 vstoupil do rakouského vojska. Zde rychle stoupal v žebříčku hodností, zejména za sedmileté války, kterou Laudon začal jako podplukovník a již roku 1757 se stal generálmajorem. Po vítězství u Domašova byl povýšen na podmaršálka a poté, co významně přispěl k vítězství u Kunersdorfu, se stal polním zbrojmistrem. Po zbytek sedmileté války se projevoval jako nejlepší rakouský velitel. Později v tzv. Bramborové válce velel rakouským vojskům v Čechách, ve válce s Turky roku 1788 dobyl Bělehrad. Roku 1790 byl jmenován generalissimem, krátce na to zemřel.

Lenin Vladimír Iljič, valstním jménem Uljanov (1870–1924), ruský revolucionář a politik. Pocházel z rodiny významného gymnaziálního ředitele, po popravě svého bratra se přiklonil k revolucionářským idejím. Přes problémy s úřady vystudoval práva, záhy se však zapojil do činnosti Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a po rozkolu v roce 1903 se stal vůdcem její bolševické frakce. Často byl poté vězněn a musel pobývat v exilu, z něj se vrátil až v roce 1917 po svržení cara. Poté se mu podařilo provést převrat, kterým se chopil moci. Záhy uzavřel mír s Německem, v Rusku však vypukla občanská válka, která v některých místech trvala až do roku 1923. Bolševici si při ní a následné sovětizaci Ruska počínali velmi brutálně.

Lennon John Winston Ono (1940–1970), britský hudebník. Narodil se roku 1940, neměl lehké dětství. V roce 1957 se seznámil s Paulem McCartneym, spolu s ním založil hudební skupinu. Roku 1962 se jejím kytaristou stal Paul Harrison a skupina přijala název The Beatles, v roce 1962 se bubeníkem skupiny stal Ringo Starr a producentem George Martin. Téhož roku nahráli singl Please Please Me, po jehož vydání se rázem stali hvězdami. Po Británii a později USA propukla beatlemanie, členové skupiny obdrželi řád britského impéria, Lennon jednou dokonce prohlásil, že jsou populárnější než Ježíš. Rozpad Beatles nastal v roce 1970 kvůli Lennonovu vztahu s japonskou umělkyní Yoko Ono. S tou pak Lenonn nadále žil a tvořil až do roku 1970, kdy byl zastřelen duševně nemocným Markem Chapmanem.

Leopold II. (1747–1792), římský císař, český a uherský král, rakouský arcivévoda a toskánský velkovévoda. Byl druhým nejstarším synem Marie Terezie, který se dožil dospělosti. V roce 1765 zdědil velkovévodství toskánské, fakticky zde začal vládnout až roku 1770. Po vzoru své matky a bratra Josefa začal s osvícenskými reformami. Byl úspěšný a oblíbený, reformy neprováděl tak překotně jako jeho bratr a nebudil tedy tolik nevole. V posledních letech Josefovy vlády se začal stále více zapojovat do politiky Rakouska, císařem se stal roku 1790. Ihned uzavřel mír s Turky, uklidnil povstání v Rakouském Nizozemí, upravil též některé bratrovy reformy. Později musel řešit situaci kolem revoluční Francie, uzavřel tedy spojenectví s Pruskem, v roce 1792 však zemřel.

Leopold II. (1835–1909), belgický král. Na trůn nastoupil roku 1865. Byl zaujat myšlenkou vytvoření belgické kolonie, nenašel však podporu v parlamentu ani u belgického lidu. Začal proto podporovat aktivity Henryho Mortona Stanleye, který prozkoumal oblast dnešní Demokratické republiky Kongo a prohlásil toto území za majetek Leopolda, který zde zřídil Svobodný konžský stát. Z území chtěl Leopold mít především finanční zisk, začal proto masivně využívat práce zdejších domorodců. Počínal si při tom často velice brutálně, obyvatelstvo uvrhl v podstatě do otroctví a způsobil smrt několika milionů lidí. Tyto aktivity byly široce kritizované světovou veřejností a Leopold musel roku 1908 přenechat území Konga Belgii (předtím byl jeho soukromým vlastníkem).

Lev I. Veliký, svatý (kolem 400–461), papež. O jeho mládí není nic známo. Kolem roku 430 se stal arcijáhenem papeže Celestýna, v roce 440 byl sám zvolen papežem. Významně se angažoval v otázce herezí, těm dokázal úspěšně vzdorovat. V roce 451 svolal chalcedonský koncil, na kterém řešil otázku přirozenosti Krista. Biskupové z Východořímské říše uznávali pouze Kristovu božskou přirozenost, avšak na koncilu se Lvovi podařilo prosadit učení o dvojí podstatě Kristově (tj. božské i lidské), které se pak pro církev stalo závazným. Dále se Lev vyznamenal při vpádech barbarů do Itálie. Huny roku 452 prý přesvědčil, aby ušetřili Řím plenění a Vandaly o tři roky později odvrátil od úmyslu Řím vypálit. Roku 1754 byl Lev I. prohlášen za Učitele církve.

Lincoln Abraham (1809–1865), americký prezident. Pocházel z poměrně chudé rodiny. Přesto se dokázal vypracovat, záhy získal pověst vzdělaného a schopného muže a roku 1834 vstoupil do politiky. Zde se od počátku řadil k whigům, později přešel k Republikánům (kteří v mnohém byli nástupci whigů), postupně se vypracoval až na politický vrchol. Ačkoliv sám nebyl žádným velkým příznivcem zrušení otroctví, pod vlivem své strany tuto politiku prosazoval a roku 1860 se s touto politikou stal prezidentem. To popudilo jižní státy, které se od USA odtrhly a vyhlásily Konfederované státy americké. Mezi nimi a zbytkem Unie vypukla občanská válka, v ní dokázal Lincoln dovést Sever k vítězství, nicméně sám byl krátce po skončení války zastřelen projižanským aktivistou.

Lothar III. ze Supplinburgu (1075–1137), císař Svaté říše římské. Obratnou politikou získával území v severním Německu, roku 1106 se stal vévodou saským. V Sasku se dokázal prosadit i proti císaři Jindřichovi V. a po jeho smrti v roce 1125 byl zvolen císařem. Hlavním protivníkem v Německu mu byl rod Štaufů, který též usiloval o císařskou korunu, Lotharova dcera si později vzala Jindřicha Pyšného z rodu Welfů, soupeření mezi Štaufy a Welfy bylo podstatným prvkem německé středověké politiky. Lothar nicméně štaufskou opozici zvládl, neuspěl naopak v tažení proti českému knížeti Soběslavovi, který ho porazil v bitvě u Chlumce. Lothar se dále věnoval bojům proti Polabským Slovanům, založil Braniborskou marku a v Itálii porazil Normany. Zemřel při přechodu Alp.

Lucemburský Zikmund (1368–1437), římskoněmecký císař a český a uherský král. Narodil se roku 1368, byl synem císaře Karla IV. V roce 1374 se zasnoubil s dcerou polského a uherského krále, po jeho smrti roku 1382 zdědil korunu uherskou. Roku 1378 se stal i markrabětem braniborským, v roce 1411 ho však prodal Hohenzollernům. V Uhrách se potýkal především s Turky, jeho křížová výprava proti nim zkrachovala, úspěšně se však bánil turecké expanzi. Se starším bratrem Václavem měl Zikmund časté (politické) konflikty, nechal ho dokonce uvěznit, nakonec se však v roce 1411 Zikmund stal římským králem s bratrovým souhlasem. Pokusil se vyřešit církevní schizma a nechal zvolit nového papeže. Zbytek vlády strávil neúspěšnými boji z husity, českým králem byl uznán až roku 1436.

Ludendorff Erich Friedrich Wilhelm (1865–1937), německý vojevůdce. Narodil se v zámožné rodině, od mládí sloužil v armádě. Zde se od počátku projevoval jako jeden z nejschopnějších velitelů, od roku 1895 byl důstojníkem generálního štábu. Na začátku první světové války se stal náčelníkem štábu 8. armády, která byla odeslána na východ. V čele této armády stál maršál Hindenburg a ten dosáhl skvělého vítězství nad Rusy u Tannenbergu, Ludendorff měl však na vítězství velký podíl. Tento vojevůdcovský tandem poté velel německé východní frontě, od roku 1916 celé německé armádě a postupně převzal i politickou moc, zde se uplatňoval především Ludendorff. Ten po německé porážce začal podporovat krajní pravici, po krachu Hitlerova Pivního puče se však stáhl do ústraní.

Ludvík I. Veliký (1326–1382), uherský a polský král. Pocházel z dynastie Anjouovců, na uherský trůn nastoupil roku 1342. Na počátku vlády se střetl s Benátkami o Dalmácii a Dubrovník, v této válce roku 1358 zvítězil. Později se pokusil získat Neapolsko, vojensky sice uspěl, ale byl donucen ustoupit před morem. Dále pokračoval ve výbojné politice, dočasně si podrobil Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko, úspěšně čelil Turkům i Zlaté hordě. Uzavřel též významná spojenectví s byzantským i římskoněmeckým císařem, s Karlem IV. dojednal i dohodu o následnictví. Při vládě se opíral o nižší šlechtu a církev, pozvedl Uhersko mezi evropské velmoci. Roku 1370 získal i polskou korunu, vládl zde také úspěšně, upřednostňoval však Uhry.

Ludvík XII (1462–1515), francouzský král. Pocházel z vedlejší větve rodu Valois, na trůn nastoupil v roce 1498 po smrti bezdětného Karla VIII. Během své vlády ve Francii velmi dbal o dobré hospodaření a veřejný pořádek, lid ho proto miloval. Podobně jako jeho předchůdce se též mocensky angažoval v Itálii, začal uplatňovat nárok na milánské vévodství, které následně obsadil. Po dohodě se španělským králem Ferdinandem II. obsadil také Neapol, avšak španělský král později spojenectví zrušil a Ludvíka z Neapole vytlačil. Následně se proti Ludvíkovi vytvořila široká koalice s podporou papeže a byl vytlačen i z Milánska, to se mu nakonec podařilo udržet. Svou politikou položil základ španělsko-francouzskému soupeření o Itálii.

Ludvík XV. (1710–1774), francouzský král. Byl pravnukem krále Ludvíka XIV. Na trůn nastoupil v roce 1715, řízení státních záležitostí se ujal v roce 1723, v té době se Francie nacházela v hospodářské krizi. Zpočátku se Ludvík XV. v politice řídil radami kardinála Fleuryho, Francii se v té době celkem dařilo, později však Ludvík XV. propadl vlivu svých milenek, což bylo velice záporně přijímáno. V tomto období se Francie dostala do dvou válek, války o rakouské dědictví, která skončila nerozhodně, a do sedmileté války. Účast v této válce se stala pro Francii katastrofou, ztratila většinu kolonií a hospodářsky byla zlomena. Poté zesílila kritika absolutismu, Ludvík XV. ovšem jakékoli reformy nepřipouštěl a kritiky vyhošťoval. Zemřel na neštovice.

Luther Martin (1483–1546), německý teolog, kazatel a církevní reformátor Martin Luther. Narodil se roku 1483 v chudé rodině, postupně se vypracoval, roku 1503 vystudoval filozofii, v roce 1507 byl vysvěcen na kněze. Snažil se o reformu církve, což vyvrcholilo roku 1517 uveřejněním 95 svých tezí ve Wittenbergu. Církev i císař ho odsoudili, on však pod ochranou německých feudálů pokračoval ve své práci, která vedla k vytvoření luteránského vyznání, které se stalo protiváhou ke katolictví. V selských bouřích se postavil na stranu šlechty, což vedlo k vzniku nových protestantských konfesí, Luther se později marně snažil o jejich sjednocení. Současně se vyhrocovaly spory s katolíky, které vyvrcholily ve válce protestantů s katolíky v Německu. V jejím průběhu Luther umírá.