Slovníček osobností / M

 

Copyright © Maxdorf 2012

Macmillan Harold, 1. hrabě Stockton (1894–1986), britský politik. Pocházel z rodiny nakladatele, vystudoval Eton a Oxford. Za první světové války sloužil u pěchoty, v roce 1924 byl zvolen poslancem. Ve třicátých letech kritizoval politiku appeasementu, za druhé světové války byl parlamentním tajemníkem ministra zásobování a ministrem pro kolonie. Po volbách v roce 1951 se stal ministrem pro výstavbu, později ministrem financí a po rezignaci Anthonyho Edena v roce 1957 premiérem. Dbal o vysokou zaměstnanost i na úkor ekonomiky, podporoval vývoj jaderných zbraní. Dosáhl zlepšení vztahů s USA, byl též velkým zastáncem dekolonizace a dal nezávislost mnoha africkým zemím. V roce 1963 po ztrátě popularity rezignoval, byl poté povýšen do šlechtického stavu.

Makedonský Alexandr (356–323 př. n. l.), jeden z největších vojevůdců historie. Narodil se jako syn makedonského krále Filipa II. Měl významný podíl na vítězství v bitvě u Chaironeie, po které se Makedonie stala hegemonem Řecka. Po otcově smrti v roce 336 př. n. l. začal velké tažení proti perské říši, úspěšně postupoval Malou Asií, v bitvě u Issu porazil perského krále Dareia II., dobyl tyros a vtáhl do Egypta. Tam byl uznán jako nástupce faraónů a mohl dopnit svou armádu. V bitvě u Gaugamély roku 331 př. n. l. porazil opět perského krále a obsadil zbytek perské říše. Poté táhl do Indie, kde porazil rádžu Porose, nicméně jeho vojáci poté odmítli postupovat dál. Alexandr se vrátil do Babylonu, kde uprostřed příprav na další tažení zemřel.

Makonnen Tafari (1892–1975). Pocházel z etiopského rodu spřízněného s císařskou rodinou. Když etiopský císař Ijasu V. konvertoval k islámu, propukla proti němu vzpoura, po jejímž úspěchu se Tafari stal spoluvládcem císařovny Zawditu a po potlačení vzpoury konzervativní šlechty byl pak roku 1930 korunován císařem jako Haile Selassie I. V té době se na Jamajce začalo rozvíjet náboženské hnutí rastafari (jméno vzniklo spojením slov Ras, což byl původní Tafariho titul, a jména Tafari), oslavující Selassieho jako mesiáše. Etiopii však roku 1935 obsadila Itálie. Po osvobození Etiopie roku 1941 se Selassie vrátil na trůn, avšak postupně proti němu začala propukat povstání, což vyvrcholilo v roce 1974 komunistickým převratem a svržením císaře, který o rok později zemřel.

Manet Édouard (1832–1873), francouzský malíř. Pocházel z bohaté rodiny, měl být právníkem, jeho strýc u něj však rozpoznal výtvarné nadání a Manet se tak mohl stát malířem. Studoval u Coutura, ale ten ho považoval za příliš osobitého, po neshodách tedy Manet odešel. Jeho první dílo, Piják absintu, nebylo odborníky dobře přijato, zaujalo jediného Delacroixe. I Monetova pozdější díla byla rozličně přijímána, někdy byl kladně hodnocen, často však odmítán, sám také vědomě porušoval tehdejší malířská pravidla. Od padesáti let ho začaly trápit revmatické záchvaty, kvůli nim měl problémy s velkými obrazy a věnoval se především akvarelům a zátiším. Jeho poslední obraz, Bar ve Folies-Bergère, vytvořený v roce 1872, konečně došel odborného uznání, rok nato však zemřel.

Mannerheim Carl Gustaf Emil (1867–1951), finský politik a vojevůdce, považovaný za zakladatele Finska. Za 1. světové války bojoval v ruské armádě, po VŘSR se vrátil do Finska, které vyhlásilo nezávislost. Mannerheim se ujal velení finských vojsk a podařilo se mu vytlačit bolševiky ze země. V meziválečné politice se téměř neangažoval, v roce 1939 se však zhoršily vztahy se SSSR a Mannerheim byl jmenován velitelem finské armády. V tzv. Zimní válce dokázal odrážet ohromnou přesilu Rudé armády, nakonec však podlehl a byl donucen přenechat Karelskou šíji SSSR. Po operaci Barbarossa ji dobyl zpět, ale odmítl se účastnit dalších německých operací, v roce 1944 odrazil ofenzivu SSSR, Karelskou šíji mu však byl donucen přenechat. V letech 1944 až 1946 byl finským prezidentem, poté se stáhl do ústraní.

Manuel I. Komnenos (1118–1180), byzantský císař. Byl synem císaře Jana II., který se velmi zasloužil o rozmach byzantské moci, na trůn nastoupil roku 1143. Hned zpočátku obnovil byzantskou nadvládu nad severními křižáckými státy, zvládl též průchod druhé křížové výpravy Byzancí. Záhy poté musel čelit vpádu Normanů, po jeho odvrácení podnikl tažení do Itálie, kde se mu málem podařilo obnovit byzantskou moc, vše však nakonec skončilo nezdarem, stejně jako plánované znovusjednocení s katolickou církví. Poté se Manuel obrátil na Balkán, kde dosáhl přesvědčivých vítězství nad Srby a Uhry a mohl se věnovat plánu na zničení Rúmského sultanátu. Tažení proti němu se vyvíjelo dobře, avšak roku 1176 byla Manuelova armáda zničena v bitvě u Myriokefala.

Mao Ce-tung (1893–1974), čínský komunistický diktátor. Pocházel z poměrně bohaté rolnické rodiny, v roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Číny. V ní začal organizovat rolnictvo, po porážce povstání v roce 1928 se musel vydat s ostatními komunisty na tzv. dlouhý pochod na sever Číny. Během něj se stal vůdcem komunistů a po příchodu na sever začal organizovat partyzánské jednotky, s nimiž bojoval proti Čankajškovi, Japoncům a po skončení války opět proti Čankajškovi, kterého roku 1949 svrhl a chopil se moci. Vytvořil v Číně krutou diktaturu a při sociálních experimentech typu Velkého skoku vpřed či Kulturní revoluce zahubil desítky milionů lidí. Mocensky se orientoval nejdříve na SSSR, s ním se později rozešel.

Marie I. Tudorovna(1516–1558), anglická královna. Byla dcerou Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské, po Jindřichově rozvodu byla považována za nelegitimního potomka a odstrkována. V roce 1553 zemřel Mariin bratr král Eduard VI. a regent John Dudley jmenoval královnou svou sestřenici Janu Greyovou. Marie si nicméně zajistila podporu mnoha šlechticů, Janu svrhla a nastoupila na trůn. V zemi znovu zavedla katolictví a začala upalovat bývalé příznivce anglikánství, smířila se s katolickými mocnostmi a za manžela pojala španělského krále Filipa II., to všechno se v Anglii setkalo s velkou nelibostí. Roku 1557 vstoupila po boku Španělska do války s Francií, v ní ztratila Calais. Zemřela krátce na to, pro masové popravy protestantů proslula jako Krvavá Marie.

Marie Terezie (1717–1780), arcivévodkyně rakouská a královna uherská a česká. Byla dcerou císaře Karla VI., tomu se podařilo u evropských panovníků prosadit pragmatickou sankcí její nástupnictví na trůn, přestože byla žena. Když však v roce 1740 na trůn nastoupila, mnoho evropských zemí v čele s Francií ji neuznalo a napadlo. Marie Terezie se na trůnu udržela a její manžel František Štěpán Lotrinský byl uznán císařem, Rakousko však ve prospěch Pruska ztratilo Slezsko. Marie Terezie byla připravena získat ho zpátky, začala se proto věnovat osvícenským reformám státu. Uzavřela také spojenectví s Francií a Ruskem, ani tak se jí ale Slezsko získat nepodařilo. Svými reformami se však velmi zasloužila o rozmach Rakouska, navázal na ně její syn Josef II.

Marius Gaius (157 př. n. l.–86 př. n. l.), římský vojevůdce a politik. Byl neurozeného původu, prokázal se však jako schopný voják a tak se za stranu populárů dostal do politiky. Konzulem se stal za války proti numidskému králi Jughurtovi, kterou dokázal vyhrát, poté ještě přeměnil římskou armádu na profesionální vojsko a odrazil invazi germánských Kimbrů a Teutonů. Senát se ho poté pokusil vystrnadit z politiky, během spojenecké války však musel být povolán zpět. Později se dostal do konfliktu s podobně ambiciózním a schopným vojákem a politikem Sullou, který patřil k optimátům. Sulla nejprve Maria vytlačil z Říma, později však musel odjet na východ a Marius mezitím obsadil Řím a začal likvidovat Sullovi přívržence. Během toho zemřel.

Marshall George Catlett (1880–1959), americký generál a politik. Vystudoval Virginský vojenský institut. Za první světové války i po ní působil převážně ve štábních pozicích, krátce pracoval i jako instruktor Národní gardy. V roce 1939 se stal náčelníkem generálního štábu pozemní armády, v této funkci měl významný podíl na vybudování bojeschopného pěšího vojska. Později se účastnil významných spojeneckých konferencí (Teherán, Casablanca), zde prosazoval vylodění ve Francii. Původně měl velet této operaci, nakonec však zůstal u generálního štábu. Po válce byl ministrem zahraničí, proslul prosazením tzv. Marshallova plánu, tedy hospodářské pomoci evropským zemím a tím jejich ochraně před komunismem. Do roku 1951 pak byl ministrem obrany.

Marx Karel (1818–1883), německý filozof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Narodil se do židovské rodiny, která v roce 1824 konvertovala k luteránství. Marx studoval mj. v Berlíně, zde se připojil k mladohegelovcům. Roku 1843 se přestěhoval do Paříže, zde se seznámil se socialisty, zpočátku s nimi spolupracoval, později začal být více radikální a směřoval ke komunistickým pozicím. Poté porůznu žil ve Francii, Německu a Belgii, v tomto období se blíže seznámil s Fridrichem Engelsem. Po vydání komunistického manifestu v roce 1848 museli oba přesídlit do Londýna, zde Marx psal ekonomicko-politická díla a stál také u zrodu 1. internacionály. Po smrti Marxe pokračoval v jeho práci Engels.

Maxim Sir Hiram Stevens (1840–1916), americký vynálezce. Narodil se roku 1840, od čtrnácti let pracoval v průmyslu. Podobně jako jeho starší bratr se začal věnovat vynalézání, měl mnoho sporů s Edisonem, mj. o prvenství vynálezu elektrické žárovky. Většinu sporů prohrál, to byl jeden z důvodů, proč roku 1881 emigroval do Velké Británie. Zde ve vynalézání pokračoval, jeho nejslavnějším dílem byl kulomet Maxim, který byl ještě za první světové války nejpoužívanějším kulometem v armádách celého světa. Byl však opravdu všestranný, patentoval si například mentolový inhalátor pro léčbu astmatu, elektroměr, či několik konstrukcí pastí na myši, které se používají dodnes. V roce 1899 získal britské občanství, o dva roky později byl povýšen do šlechtického stavu.

May Karl Friedrich (1842–1912), německý spisovatel. Pocházel z chudé tkalcovské rodiny, v dětství trpěl kvůli špatným hygienickým podmínkám řadou chorob. Pilným studiem se dostal až na post učitele, byl však za údajnou krádež poslán do vězení a musel poté této práce zanechat. Nervově se z toho zhroutil a začal trpět psychickými poruchami, byl také opětovně vězněn. Ve vězení začal sepisovat dobrodružné příběhy, ty pak s úspěchem vydával. Nejvíce se proslavil sérií románů o apačském náčelníkovi Vinnetouovi a jeho pokrevním bratrovi Old Shatterhandovi. Úspěch Mayovi kazily jen časté spory s nakladateli. Jeho pověstí však otřáslo vydání jeho kolportážních románů, které se uskutečnilo přes Mayův zákaz a zbytek života tak strávil u soudů.

Mazarin Jules (1602–1661), francouzský politik italského původu. Narodil se roku 1602 ve významné neapolské rodině, vystudoval právo, později vstoupil do papežských služeb a stal se zástupcem papeže v Avignonu. Zde si ho povšiml kardinál Richelieu, učinil z Mazarina svého sekretáře a před svou smrtí ho doporučil jako svého nástupce. Když v roce 1643 zemřel Ludvík XIII., byl Mazarin jeho manželkou požádán o spolupráci na regentství za jejího syna Ludvíka XIV. a fakticky se tak stal vládcem Francie. Úspěšně pokračoval ve válce s Habsburky, ve Francii se však proti němu zdvihlo povstání známé jako fronda. Mazarin musel na čas odejít do exilu, po potlačení povstání se do Francie vrátil a fakticky zemi vládl až do své smrti.

Mehmed II. (1432–1481), osmanský sultán Byl synem sultána Murada II., ten v roce 1444 krátce jmenoval Mehmeda vládcem místo sebe, ovšem po vpádu křesťanů Mehmed svého otce přiměl k návratu na trůn. Na trůn tak Mehmed definitivně nastoupil po smrti svého otce v roce 1451. Jeho prvním cílem se stala Konstantinopol, hlavní město a téměř poslední území byzantské říše. Mehmed II. ji v roce 1453 dobyl, přejmenoval na Istanbul a učinil ji hlavním městem své říše. Ve výbojích dále pokračoval, obsadil zbytky Byzance, trapezuntské císařství a Srbsko (přesto, že zde proti němu byla vedena křížová výprava) a ovládl krymský chanát. Také reformoval zákonodárství a státní správu a podporoval (nejen islámské) umění.

Meidži, osobním jménem Mucuhito (1852–1912) , japonský císař. V době jeho mládí se Japonsko nacházelo v těžké krizi. Země byla zaostalá a západní země si na její úkor vymáhaly stále větší práva. Šířila se proto nespokojenost s vládnoucím šógunátem. Meidži nastoupil na trůn již v roce 1867, již o rok později však propukl konflikt se šógunem. Císařská armáda, vycvičená z velké části Evropany, šógunova vojska rozdrtila a císař se stal i faktickým vládcem Japonska. Začal zemi prudce modernizovat, zrušil výsady samurajů, zřídil parlament a velmi se zasazoval o rozvoj moderní armády. Japonci, ač původně některé změny přijímali neradi, začali být hrdí na rozmach své země, který vyvrcholil porážkou Ruska ve válce v letech 1904–1905. Japonsko se poté stalo velmocí.

Mendělejev Dmitrij Ivanovič (1834–1907), ruský chemik. Pocházel z venkovské rodiny, vystudoval univerzitu v Petrohradě, poté na ni působil jako profesor. Podařilo se mu na petrohradské univerzitě vybudovat slušné chemické zázemí. Jeho nejslavnějším objevem je periodický zákon z roku 1869, díky němuž mohl sestavit periodickou tabulku prvků a dokonce předpovídat i některé vlastnosti prvků dosud neobjevených. Mendělejev sám takto předpověděl existenci Gallia, Skandia a Germania. Po tomto objevu se stal v celé Evropě uznávaným vědcem a napsal na 400 dalších prací mj. práce o ropě. Jeho zákon zůstal prakticky dodnes, jen termín atomová váha byl zaměněn za protonové číslo.

Měšek I. (?935–992), nejstarší historicky doložený polský kníže . Vládcem se stal někdy v šedesátých letech 10. století. V roce 965 se oženil s dcerou českého knížete Doubravou, při té příležitosti se nechal pokřtít, přijal křesťanství pro své území a v Poznani zřídil biskupství. Poté započal expanzi, zmocnil se Pomořanska a Slezska (možná i Malopolska) a vytvořil tak základ Polského státu. Později narušil své vztahy s císařem, když neuznal nástup Oty II. na trůn, císařovu následnou odvetnou výpravu však Měšek odrazil. Neuznal též nástupnictví Otova syna Oty III., s tím si však již nedokázal poradit, musel uznat vazalský poměr Polska k říši a platit říši tribut, na druhou stranu získal v císaři spojence proti polabským Slovanům.

Metaxas Ioannis (1871–1941), řecký politik a generál. Od mládí působil v armádě. Měl podíl na modernizaci řecké armády na počátku 20. století, roku 1913 se stal náčelníkem řeckého generálního štábu. Politicky byl celý život monarchista a krále podporoval ve všech politických otázkách. V roce 1935 byl hlavním propagátorem obnovení monarchie, což se po (poněkud pochybném) referendu stalo. Roku 1936 se stal ministerským předsedou, pod záminkou hrozby komunismu na sebe strhl veškerou moc a zavedl v Řecku fašistickou diktaturu. Neodklonil se však od západních mocností, s jejich pomocí modernizoval armádu a v roce 1940 se tak mohl postavit italské invazi. Tu úspěšně odrazil, Itálii však přišlo na pomoc Německo. Bojů s ním se však Metaxas již nedožil.

Mickiewicz Adam (1798–1855), polsko-litevský romantický spisovatel. Narodil se v dnešním Bělorusku, studoval na univerzitě ve Vilniusu, od roku 1819 zde přednášel. Zde byl také spoluzakladatelem tajného studentského spolku Filomatů, který usiloval o osvobození zpod ruské nadvlády. Kvůli této činnosti byl Mickiewicz roku 1823 se svými přáteli zatčen a deportován z Litvy. Poté pobýval v Rusku, kde se stýkal mj. s Puškinem a děkabristy. Po roce 1829 žil v zahraničí, především ve Francii, kde působil jako profesor slovanských literatur na Collège de France v Paříži. Po vypuknutí krymské války se pokusil v Istanbulu zorganizovat polskou legii, ale v roce 1855 zemřel na choleru. Svým literárním dílem je považován za jednoho z nejvýznamnějších romantických básníků.

Mickiewicz Adam (1798–1855), polský spisovatel. Narodil se na území Litvy a někteří ho považují za Litevce, vystudoval dominikánskou školu. Od mládí se stával členem zakázaných spolků, též si prožil nešťastnou lásku, což se odrazilo v jeho tvorbě. V roce 1823 byl vypovězen z Polska, pobýval poté v Rusku a stýkal se s děkabristy, i Rusko musel později opustit. Žil pak především ve Francii, kde se stal profesorem slovanských literatur na Collège de France v Paříži, vystupoval též jako jeden z hlavních představitelů polského zahraničního odboje. V jeho díle se vedle tradičních romantických prvků silně projevuje i polské a litevské vlastenectví. Mezi jeho nejslavnější díla patří Konrád Wallenrod či Tryzny. Zemřel v Istanbulu na choleru.

Mikuláš II. Alexandrovič (1868–1918), ruský car. Na trůn nastoupil v roce 1894, byl tvrdým konzervativcem a bránil jakýmkoli reformám. V Rusku se však začaly projevovat sociální problémy a mocenský úpadek, to vše vyplulo na povrch po prohrané válce s Japonskem v letech 1904–1905, kdy v Rusku začala vypukat povstání. Car nechal revoluci tvrdě potlačit, byl však donucen zavést demokratické reformy a zřídit dumu (parlament). V zahraniční politice došlo ke sblížení se západními mocnostmi, po jejich boku Rusko vstoupilo do první světové války. V ní se mu však nedařilo a na zemi přišla těžká krize. Roku 1917 byl tak car sesazen, poté odcestoval do exilu na Sibiř. Zde ho v roce 1918 zastihla bolševická vojska, která ho s celou rodinou popravila.

Milton John (1608–1674), anglický barokní básník. Vystudoval na Oxfordu na anglikánského duchovního, kromě teologie studoval i historii, politiku a literaturu. Po studiích cestoval po zahraničí, setkal se např. s Galileem. Známým se stal po publikování pamfletů zabývajících se etickou stránkou rozvodu a kritizujících tehdejší zákonodárství v této oblasti. Po pádu monarchie vytvořil Milton sérii děl oslavujících republiku, v tom pokračoval i po restauraci Stuartovců a musel proto žít v ústraní. Roku 1667 napsal epickou báseň Ztracený ráj (Paradise lost), která popisuje biblickou vzpouru andělů a následující události, řeší se v něm teologické problémy. Při tvorbě se Milton kromě Bible inspiroval i antickými eposy, vytvořil i pokračování, Ráj opět nabytý.

Model Walter (1891–1945), německý polní maršál. Do armády vstoupil roku 1909, za první světové války sloužil jako důstojník pěchoty. V roce 1938 byl povýšen na generálmajora, o dva roky později na generálporučíka. V této hodnosti převzal velení 3. tankové divize, jako jeden z mála německých velitelů cvičil své vojáky zejména pro obranný boj. Tento výcvik a zejména jeho schopnosti velet v obraně se začaly vyplácet během bojů v Rusku, zde se Model projevoval jako skvělý defenzivní velitel, který si dokáže poradit s krizovými situacemi. V roce 1944 byl povýšen na polního maršála a posílán na nejhorší úseky, později převzal velení na západní frontě, v roce 1945 se po obklíčení svých vojsk v Porúří zastřelil.

Molière, viz Poquelin Jean-Baptiste

Monomachos Konstantin IX. (kolem 1000–1055), byzantský císař. Byl synem významného úředníka. Oženil se s neteří císaře Romana III., díky tomu se seznámil s císařovnou Zoe. Jejím manželem byl proto poslán do vyhnanství, po jeho smrti se vrátil a v roce 1042 se za něho Zoe provdala a ustanovila ho spolucísařem. Záhy po nástupu na trůn se musel potýkat se vzpourou velitele italského vojska Georgia Maniakese, který se prohlásil císařem a vytáhl na Konstantinopol, avšak při bojích padl. Hned poté byla Konstantinopol napadena Rusy, i ty se Konstantinovi podařilo porazit. Jako první císař se též střetl s Turky, uzavřel s nimi mír, který však nebyl dodržován. Za jeho vlády došlo k rozkolu s katolickou církví, Konstantin se ho snažil řešit, avšak onemocněl a zemřel.

Montesquieu Charles Louis de Secondat, baron de La Brède (1689–1755),l francouzský filozof a spisovatel. Pocházel z bohaté měšťanské rodiny, vystudoval práva. Roku 1716 zdědil po strýci veliké jmění a titul barona z Montesquieu, od té doby se mohl věnovat jen svým zájmům. Jako typický osvícenec se zajímal i o přírodní vědy a vydal v tomto směru několik spisů, znám je ale svým dílem jako spisovatel a filozof. Byl kritikem francouzské společnosti a především královského absolutismu, inspiraci čerpal v Anglii. Rozvinul teorii dělby moci, kdy k Lockově moci výkonné a zákonodárné přidává i nezbytnost nezávislé moci soudní. Z jeho literární tvorby jsou nejznámější Perské listy, kde pohledem perských návštěvníků Francie satiricky popisuje tehdejší společnost.

Montgomery Bernard Law, 1. vikomt z El Alamejnu (1887–1976), britský vojevůdce maršál. V armádě sloužil od dvaceti let, první světovou válku zakončil v hodnosti plukovníka. Roku 1938 byl povýšen na generála, za druhé světové války si úspěšně počínal při evakuaci z Dunkerque. V roce 1942 převzal velení britských jednotek v severní Africe, v témže roce se mu zde podařilo porazit Rommela v bitvě u El Alamejnu. Poté Montgomery velel Britům při osvobozování severní Afriky a následně Itálie. Roku 1944 byl povýšen na polního maršála a velel spojencům během vylodění v Normandii, poté až do konce války velel Britům na západní frontě. Po válce zastával významné funkce v britské armádě a v NATO, roku 1958 odešel do výslužby.

Moreau Jean-Victor-Marie, francouzský vojevůdce. Narodil se roku 1763, byl synem advokáta. Studoval práva a stal se soudním úředníkem. V roce 1792 byl zvolen velitelem dobrovolnického praporu, poté sloužil pod generálem Dumouriezem, v roce 1793 již byl brigádním generálem. Měl velké úspěchy v Belgii, a tak byl roku 1796 jmenován velitelem rýnské a moselské armády. I s ní měl úspěchy, ale po porážce generála Jourdana byl donucen ustoupit. Byl odvolán za neprozrazení zrádné korespondence Pichegruovy s princem Condé, ale později se k velení vrátil a dobyl významné vítězství u Hohehildenu. Poté, co Napoleon proces obnovil, odešel Moreau do vyhnanství do USA. Vrátil se v roce 1813 jako jeden z velitelů protinapoleonské koalice a 2. září 1813 padl.

Mořeplavec Jindřich (1394–1460), portugalský princ. Byl třetím synem portugalského krále Jana I. V roce 1415 vedl výpravu proti maurské Ceutě, tu dobyl, čímž velmi zesílil portugalský vliv v Africe. Poté začal jevit silný zájem o další prozkoumávání tohoto kontinentu. Díky svému působení v čele rytířů z Avisu nabyl značného bohatství, to investoval do rozvoje námořních objevů. Jím financované námořní výpravy ovládly Kanárské ostrovy, Madeiru, Kapverdy a Azory a dopluly do Guinejského zálivu. Na objeveném pobřeží Afriky byly zakládány kolonie a rozvíjel se obchod. Jindřich také vnesl do objevných cest řád, když si kapitáni museli vést deníky a popisy tras cest. Též zakládal a financoval koloniální společnosti, které v nově objevených zemích obchodovaly.

Mozart Johann Georg Leopold (1719–1787), rakouský hudební skladatel, houslista a pedagog, otec Wolfganga Amadea Mozarta. Narodil se v rodině knihaře, měl se stát knězem, on sám však po otcově smrti tuto dráhu opustil a studoval filozofii a práva, z univerzity byl ale vyloučen. Stal se tedy skladatelem ve službách salcburského arcibiskupa, v této kariéře se mu dařilo a po vydání díla Versuch einer gründlichen Violinschule se stal známým po celé Evropě. V roce vydání knihy se mu však narodil syn Wolfgang Amadeus, u nějž Leopold rozpoznal skvělý hudební talent a celý zbytek svého života věnoval synovu hudebnímu vzdělání. Měl tedy na jeho kariéru významný vliv, jeho autoritativní způsob výchovy však vedl k roztržce. Leopold pak syna nevídal, dožil se však jeho úspěchu.

Mozart Wolfgang Amadeus (1756–1791), hudební skladatel a klavírní virtuos. už v dětství byl rozpoznán jeho hudební talent a již tehdy se proslavil po metropolích celé Evropy. Jinak žil až do roku 1781 v Salzburku, ale po roztržce s otcem i místním arcibiskupem odjel do Vídně. Zde si získal velkou popularitu a zapojil se do snah o vytvoření německé opery, která by konkurovala italské, stal se také členem zednářské lóže. Vedl dosti rozmařilý život, a tak se navzdory svému úspěchu potýkal s neustálými finančními problémy, ty trochu zmírnilo uvedení oper Don Giovanni a Figarova svatba (obě byly uvedeny v Praze). Na sklonku života ještě složil operu Così fan tutte a zpěvohru Kouzelná flétna, obě se setkaly s úsoěchem, krátce poté ovšem Mozart zemřel.

Mugabe Robert (1924), zimbabwský politik. Pochází z poměrně zámožné černošské rodiny, studoval mj. i v Británii. Po druhé světové válce se zapojil do politického života Zimbabwe (tehdejší Jižní Rhodesie), začal vystupovat proti vládě bílých a na podporu komunistických myšlenek, postupně se během 60. a 70. let vypracoval do čela těchto hnutí. Pomohlo mu i to, že byl pro své názory vězněn. Roku 1980 byl zvolen premiérem, téhož roku Británie uznala nezávislost Zimbabwe. Měl kolem sebe gloriolu osvoboditele a postupně se mu podařilo uzurpovat veškerou moc ve státě. Roku 1987 se stal prezidentem. Svou politikou však zruinoval Zimbabwe a roku 2007zde nastala ohromná hyperinflace. Mugabe poté učinil několik ústupků, dále však vládne nedemokraticky.

Myslbek Josef Václav (1848–1922), nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu a zakladatel novodobého českého sochařství, který je pohřben na vyšehradském Slavíně. Narodil se v rodině malíře pokojů. Učil se nejdříve v ateliéru u sochaře Václava Levého, později studoval malířství na Akademii výtvarných umění, kde ale v té době neexistovalo sochařské oddělení. Většinu života prožil v Praze, v roce 1878 podnikl krátkou cestu do Paříže; navštívil Louvre a seznámil se zde s moderním francouzským sochařstvím. Nejdříve byl profesorem na Umělecko-průmyslové škole, později přešel na Akademii výtvarných umění, kde učil až do odchodu do důchodu. Jeho sochařské dílo bylo ovlivněno klasicismem, novorenesancí, antikou a secesí. Vrcholem jeho realistické tvorby je jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí, na které pracoval přes třicet let.