Slovníček osobností / O
Copyright © Maxdorf 2012
Olaf V., vlastním jménem Alexander Edward Christian Frederik (1903–1991), norský král Narodil se v Británii, byl synem dánského prince Karla, který dva roky poté nastoupil na norský trůn jako Haakon VII. Olaf se tedy stal norským princem, poté co dostudoval Oxford, pomáhal otci ve vládních záležitostech a zastupoval ho, když byl Haakon na zahraničních cestách. Kromě toho se Olaf zajímal o sport, získal zlatou medaili na OH v závodu plachetnic. Za druhé světové války pobýval Olaf v exilu v Londýně, zde organizoval dobrovolnické jednotky. Na trůn nastoupil v roce 1957, mezi lidem si záhy získal ohromnou popularitu pro své skromné vystupování. Velmi vážně bral svou roli vrchního velitele armády, podnikl mnoho zahraničních cest, podporoval skautské hnutí. Zemřel na infarkt.
Oranžský Vilém I. (1533–1584), vůdce nizozemské revoluce proti španělské nadvládě. Pocházel z oranžsko-nassavského rodu, byl místodržitelem nizozemských provincií Holland, Zeeland a Utrecht. Když v Nizozemí vypukl konflikt kvůli daním a španělským pokusům o rekatolizaci, postavil se Vilém na stranu odpůrců Španělů. Španělský král na to zareagoval jmenováním vévody z Alby nizozemským místodržitelem, ten v zemi nastolil tvrdé represe. Vilém uprchl a začal organizovat povstání. Zpočátku se mu příliš nedařilo, později však dosáhl jistých úspěchů a Španělům začaly docházet peníze. V roce 1581 tak Nizozemí vyhlásilo nezávislost, avšak jeho převážně katolická jižní část (dnešní Belgie), zůstala věrná Španělsku. Vilém Oranžský zemřel po atentátu, boje pokračovaly i poté.
Ota I. ˇ(1815–1867), plným jménem Otto Friedrich Ludwig von Wittelsbach. Pocházel z rodu Wittelsbachů, byl druhým synem bavorského krále Ludvíka I. V roce 1832 byl Británií, Francií a Ruskem dosazen na řecký trůn. Nebyl však ještě plnoletý, a tak za něj vládla regentská rada, jejíž členové byli všichni Bavoři. Ti obecně byli dosazováni na všechny významné posty a stát byl centralizován, což pokračovalo i poté, co Ota nabyl plnoletosti. V roce 1843 však proti tomu vypuklo povstání, po kterém byl Ota I. donucen vydat ústavu. Za Krymské války si však útoky proti Osmanům znepřátelil Británii, která blokovala řecké pobřeží a poté, co se vzájemné vztahy nezlepšily ani po konci války, vypuklo proti Otovi další povstání, po kterém byl roku 1862 nucen opustit Řecko. Zemřel v rodném Bavorsku.
Ota I. Veliký (912–973), vévoda saský, východofranský král, král italský a první císař Svaté říše římské. Byl synem saského vévody a východofranckého krále Jindřicha I. Ptáčníka, na trůn nastoupil roku 936. Ihned po jeho nástupu na trůn došlo k povstáním velkých feudálů, Otovi se však podařilo udržet jednotu své říše. V roce 951 na žádost dědičky italského království Adelaidy vpadl do Itálie, porazil vzdorokrále Berengara z Ivrey a s Adelaidou se oženil. Proti tomu vypuklo v Německu povstání řízené Otovým bratrem Jindřichem, povstalci však ztratili podporu poté, co se spojili s Maďary. Ty pak Ota I. drtivě porazil v bitvě na Lechu a zastavil jejich útoky. V roce 962 podnikl tažení do Itálie a v Římě se nechal korunovat císařem Svaté říše římské. Zemřel roku 973.
Ota II. (955–983), císař Svaté říše římské. Byl synem císaře Oty I., v roce 961 se stal jeho spoluvládcem. Císařem se stal roku 972, záhy poté se oženil s byzantskou princeznou Theofano. Po jeho nástupu na trůn propuklo povstání v Lotrinsku, bavorský vévoda odepřel poslušnost, říši napadli Dánové a opět začala válka s Čechy. Ota II. začal situaci energicky řešit, odboj v Lotrinsku potlačil a porazil i bavorského vévodu, z jehož území byly vyčleněny Korutany, Rakousy a Veronská marka. Dánové byli z říše vytlačeni a přinuceni platit tribut, s Čechy se císař smířil. Vydal se poté do Itálie, kde na severu obnovil císařskou moc, na jihu byl však poražen Araby, záhy poté povstali Polabští Slované. Ota II. mezitím 7. prosince 983 v Římě zemřel.
