Slovníček osobností / P

Copyright © Maxdorf 2012

Palacký František (1798–1875), narodil se Hodslavicích. Měl se stát knězem, ale rozhodl se pro dráhu historika. Od roku 1823 spolupracoval s Josefem Dobrovským, záhy se stal kapacitou oboru a roku 1838 byl jmenován oficiálním historiografem českých stavů. Bývá označován za zakladatele moderního českého dějepisectví, ve své práci ovšem zastával nacionalistické postoje, někdy i v rozporu s vědeckými fakty. V roce 1848 vstoupil do politiky, předsedal slovanskému sjezdu v Praze a účastnil se kroměřížského sněmu. Byl přesvědčen o nutnosti existence Rakouska, avšak propagoval zvýšení práv slovanských národů (austroslavismus), později se svými názory začal vzdalovat nastupující generaci politiků (mladočeši). Roku 1868 položil základní kámen Národního divadla.

Palme Sven Olof Joachim (1827–1986), švédský politik. Pocházel z bohaté obchodnické rodiny. Navzdory tomu již od mládí tíhnul k levicovým myšlenkám, v roce 1949, po ukončení studia na Stockholmské univerzitě, se stal členem Švédské sociálně demokratické strany. Roku 1957 byl zvolen poslancem, v roce 1963 se stal ministrem bez portfeje, o dva roky později ministrem dopravy, později byl ministrem školství. V roce 1969 se stal předsedou sociální demokracie a premiérem, měl velký vliv na posun strany doleva, zasadil se o rozšíření vlivu odborů. V mezinárodní politice vystupoval silně protiamericky, podporoval osvobozenecká hnutí v Africe, naproti tomu odmítl podporu opozičním hnutím v SSSR. V roce 1986 byl zastřelen neznámým vrahem.

Pascal Blaise (1623–1662), francouzský fyzik, matematik, filozof a teolog. Pocházel z bohaté rodiny a zpočátku vedl dosti nákladný život. Proslavil se jednak svými matematickými objevy, kdy sestrojil první mechanický kalkulátor, objevil tzv. Pascalův trojúhelník a položil základy teorie pravděpodobnosti. Jako první jasně formuloval, že ani souhlas se všemi známými jevy není důkazem hypotézy, neboť jediný empirický nesouhlas hypotézu vyvrací. Ve fyzice navázal na Torricelliho pokusy se rtuťovou trubicí, dokázal možnost vakua a významně přispěl k pochopení šíření tlaku v kapalinách. Na jeho práci je založená hydraulická technika. V teologii se zastával přísné katolické morálky a svými spisy se dostal do rozporu s jezuity a papežem. Zemřel jako asketický poustevník.

Pasteur Louis (1822–1895), francouzský biolog, chemik a lékař. Pocházel z nepříliš bohaté rodiny, vystudoval na Sorbonně. Titul profesora si vysloužil objevem disymetrie molekul kyseliny hroznové, na základě tohoto objevu založil vědní obor stereochemii. Další výzkum provedl v oblasti kvašení, prokázal, že je důsledkem činnosti mikroorganismů a že různé mikroorganismy způsobují různé typy kvašení. Dále rozvinul teorii, že nemoci, hniloba a zánět jsou rovněž způsobeny živými mikroorganismy. V roce 1864 měl významné úspěchy při výzkumu bourcového moru. Zbytek života pak věnoval výzkumu prevence infekčních chorob, jako první dokázal vytvořit vakcínu z původce choroby. Roku 1885 úspěšně provedl očkování proti vzteklině.

Patočka Jan (1907–1997),. jeden z nejvýznamnějších českých filozofů 20. století, který dosáhl celosvětového uznání Vystudoval slovanskou filologii, romanistiku a filozofii na FF UK. Zabýval se fenomenologií, filozofií dějin, filozofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Velmi se angažoval proti totalitním režimům, zejména proti komunismu. Byl signatářem Charty 77 a jedním z prvních tří mluvčí (s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem). Byl opakovaně vyslýchán STB a vše nasvědčuje tomu, že na následky psychicky náročných výslechů a podlomenému zdraví podlehl záchvatu mrtvice.

Patton George Smith (1885–1945), americký vojevůdce. Pocházel z tradičně vojenské rodiny, studoval tedy na West Pointu. Trpěl dyslexií, ale přesto díky tvrdé osobní disciplíně dosahoval skvělých výsledků. Za první světové války získal zkušenosti s tanky a v meziválečném období se stal jejich hlavním propagátorem. Za druhé světové války proslul jako asi nejlepší spojenecký polní velitel, jeho problémem však byla prudká povaha, nadměrná soutěživost a časté spory s nadřízenými. To vedlo k tomu, že i když invaze na Sicílii, které velel, byla úspěšná, byl velitelem Američanů při vylodění v Normandii jmenován bývalý Pattonův podřízený generál Bradley. I v západní Evropě byl Patton úspěšný, u nás je znám osvobozením Plzně. Zemřel při automobilové nehodě.

Paulus Friedrich Wilhelm Ernst (1890–1957), německý vojevůdce. Narodil se v rodině učitele, studoval práva. Studium nedokončil a v roce 1912 vstoupil do armády, za první světové války působil jako štábní důstojník jednotek horských myslivců. V armádě zůstal, za vlády nacistů působil jako štábní důstojník u tankových jednotek, v roce 1939 byl povýšen na generálmajora. Účastnil se počátečních bojů druhé světové války, roku 1940 se stal zástupcem náčelníka generálního štábu. V roce 1942 převzal velení 6. armády, s ní obsadil Stalingrad. Zde byl obklíčen sovětskými vojáky, jeho žádosti o pomoc zůstaly nevyslyšeny, on sám byl na začátku roku 1943 povýšen na polního maršála, záhy však kapituloval. V zajetí se stal kritikem nacistického režimu, po propuštění žil v NDR.

Pavel Ota, vlastním jménem Otto Popper (1930–1973), český spisovatel, novinář a sportovní reportér. Narodil se roku 1930 v rodině židovského obchodníka, ten byl spolu s Otovými staršími bratry deportován do koncentračního tábora, Ota pak vyrůstal s matkou, která nebyla židovského původu. Krátce pracoval jako horník, maturoval v roce 1960. Jednu chvíli trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, především ale působil jako sportovní redaktor, jeho knihy se často zabývají sportovní tematikou. V roce 1964 u něj propukla maniodepresivní psychóza, kvůli ní musel o dva roky později odejít do invalidního důchodu. V knihách, které napsal v této době (Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby), se věnuje zejména vzpomínkám na dětství. Zemřel na infarkt myokardu.

Peel Robert, 2. baronet (1788–1850) se narodil britský politik. Narodil se v rodině průmyslníka, studoval na Oxfordu, v jednadvaceti letech vstoupil za torye do politiky. Byl blízkým spojencem vévody Wellingtona, až se roku 1822 stal ministrem vnitra. V této funkci prosadil vznik londýnské metropolitní policie, proslulého Scotland Yardu. Policie se ukázala velmi účinná a později si vlastní oddíly musela vytvořit všechna britská města. Peel sám se roku 1835 stal premiérem, jeho vláda však byla menšinová a poté co byl shozen whigy, zůstal až do roku 1841 v opozici. Tehdy se stal premiérem, znovu zavedl daň z příjmu a přes odpor své strany zrušil obilné zákony. Krátce poté jeho vláda padla, on zůstal až do své smrti konzervativcem, jeho spojenci se však poté spojili s liberály.

Pekař Josef (1870–1937), český historik. Studoval historii na Karlově univerzitě, již v roce 1890 částečně prokázal nepravost rukopisu královédvorského. Po studiu historii vyučoval, byl přesvědčeným vlastencem, nicméně vrhal na českou historii v té době v celku alternativní pohled. V roce 1901 byl jmenován profesorem, roku 1912 vydal brožuru Masarykova česká filosofie, kde kritizoval Masarykovu historickou metodu a zahájil tím dlouhý spor o smysl českých dějin. Po vzniku Československé republiky se vyhranil proti protikatolickým a protišlechtickým tendencím, jako jeden z prvních pohlížel spíše kriticky na husitství. Ve svém pojetí dějin zastával myšlenku, že historik by měl především pochopit ducha doby, v mnohém položil základ české moderní historické vědy.

Perceval Spencer (1762–1812), britský politik. Pocházel z významné rodiny, studoval na Trinity College v Oxfordu. Původně odmítal vstoupit do politiky, ale v roce 1796 se stal poslancem. Brzy se zařadil ke skupině Toryů kolem Williama Pitta mladšího, ten z něj zamýšlel učinit svého nástupce. Později se Perceval zaměřoval především na právní otázky, reformoval například zákony pro deportaci odsouzených do Austrálie. Po Pittově smrti se stal kritikem emancipace katolíků, později jako člen vlády inicioval odvetná opatření vůči Napoleonově kontinentální blokádě. V roce 1809 se stal premiérem, musel se vypořádat např. se vzpourou Ludditů. Zemřel po atentátu, když na něj po vstupu do parlamentu vystřelil muž, trpící utkvělou představou nenávisti vůči vládě.

Peřina František (1911–2006), generál poručík, československý válečný pilot a legionář za druhé světové války. Absolvoval Školu pro odborný dorost letectva Vojenského leteckého učiliště v Prostějově. Po obsazení Čech v roce 1939 odešel do Polska, odtud pak do Francie, již zde se v roce 1940 úspěšně zapojil do bojů. Po pádu Francie působil v Británii, kde se zařadil k 312. československé stíhací peruti. Patřil k velkým leteckým esům, zaznamenal 12 jistých a 2 pravděpodobné sestřely. Po nástupu komunismu zažil jako bývalý bojovník na západní frontě těžké období, roku 1949 tedy emigroval. Na západě působil v leteckých programech, do Čech se vrátil roku 1993. Obdržel mnoho vyznamenání, mj. Řád bílého lva, zemřel na celkové vyčerpání organismu.

Petr I. Veliký (1672–1725), jeden z nejvýznamnějších ruských carů. Roku 1697 se vydal na cesty po Evropě a po svém návratu zahájil prudkou modernizaci Ruska, která sice byla prováděna poněkud drasticky, ale přiblížila Rusko úrovni vyspělých států. V letech 1700–1721 vedl válku se Švédskem, v níž mu nejprve hrozila katastrofální porážka, nicméně většina švédského vojska během tažení do Ruska zmrzla a zbytek byl roku 1709 poražen Petrem I. u Poltavy. Vítězství přineslo Rusku postavení evropské velmoci a přístup k Baltu, na jehož pobřeží Petr I. založil roku 1703 Petrohrad, nové hlavní město. V roce 1721 byl prohlášen carem vší Rusi, v roce 1724 s ním začala spoluvládnout jeho žena Kateřina, která po jeho smrti nastoupila na trůn jako Kateřina.

Petrarca Francesco (1304–1374), italský básník. Narodil se roku 1304 v Arezzu. V Bologni studoval práva, studia však musel z finančních důvodů ukončit a roku 1326 se stal knězem. Působil ve službách papeže, často byl posílán na diplomatické mise, v roce 1343 odmítl nabídku stát se biskupem. Po roce 1347 však vztahy mezi ním a papežovým okolím ochladly a Petrarca byl donucen přijmout kanonikát v Parmě. Roku 1353 se přestěhoval do Milána, kde působil do roku 1362 ve službách zdejšího arcibiskupa. Na sklonku života je pozván zpět do Říma, avšak cestu nezvládne a umírá na cestě v jedné vesnici. Bývá považován za tvůrce sonetu jako žánru, většina jeho básní je věnována jeho neopětované lásce, Lauře de Noves. Kvůli svým myšlenkám také bývá označován za duchovního otce humanismu.

Piccini Niccolò Vito (1728–1800), italský operní skladatel. Narodil se v Bari v rodině hudebníka, studoval na Konzervatoři sv. Onofria v Neapoli. Svou první operu složil v roce 1755, postupně si získal velkou oblibu po celé Itálii. Roku 1776 byl pozván Marií Antoinettou do Paříže a obdržel od dvora velkou rentu. V Paříži si též získal velkou oblibu, musel zde však soupeřit s Christophem Willibaldem Gluckem, jejich soupeřením až do Gluckovy smrti Paříž doslova žila. Po Velké francouzské revoluci mu byla renta výrazně snížena, vrátil se tedy do Neapole. Roku 1798 se navrátil zpět do Paříže, kde znovu získal velkou popularitu a tučnou rentu, dva roky poté však zemřel.

Piłsudski Józef (1867–1935), polský maršál a státník. Pocházel z nevýznamné šlechtické rodiny, od mládí sloužil v armádě. Po propuknutí první světové války začal organizovat polské legie, s nimiž podpořil Centrální mocnosti v boji proti Rusku, čímž se dostal do sporu s polskou emigrací ve Francii, která podpořila Dohodu. Na straně Centrálních mocností stál až do roku 1917, poté jej Němci uvěznili. Propuštěn byl na konci války, ihned se ujal řízení vedení Polska ve válce s Ruskem. V té se mu podařilo zvítězit, po volbách však musel předat moc bývalým členům emigrace ve Francii. S tím se nesmířil a v roce 1926 provedl převrat. Po něm se pokoušel vládnout demokraticky, později však sahal k volebním podvodům a perzekuci opozice.

Pinochet Ugarte Augusto José Ramón (1915–2000), chilský diktátor. Od mládí sloužil v armádě, v roce 1973 byl jmenován jejím nejvyšším velitelem. Tehdejší prezident Allende však prováděl silně levicovou a prosovětskou politiku, proti čemuž se postavila armáda a s podporou CIA provedla v čele s Pinochetem převrat. Pinochet se poté chopil moci a nastolil diktátorský režim. Během něj bylo zlikvidováno mnoho Pinochetových odpůrců, na druhou stranu se země díky úspěšné hospodářské politice změnila z jedné z nejzaostalejších v nejvyspělejší zemi jižní Ameriky. Roku 1988 byl Pinochet donucen provést referendum, ve kterém byl schválen přechod k demokratickému zřízení. V roce 1998 byl Pinochet během zdravotní cesty do Británie zatčen a do své smrti v roce 2000 žil v domácím vězení.

Pitt William (1708–1718), britský politik, 1. hrabě z Chathamu. Byl synem poslance, do parlamentu vstoupil roku 1735. Zařadil se k frakci whigů nespokojených s vládou Roberta Walpola. V roce 1746 se stal pokladníkem armády, a protože se vyvaroval pochybného obohacování z armádní pokladny, získal si oblibu veřejnosti. Pod jejím tlakem byl roku 1757 jmenován ministrem ve vládě Thomase Pelhman-Hollese a fakticky hlavním člověkem ve vládě. Patří mu tak hlavní zásluhy za úspěšné vedení sedmileté války, ve které se Británie stala koloniální velmocí. Přesto byl pod tlakem krále roku 1761 odvolán. Do vlády se vrátil roku 1766, při té příležitosti byl jmenován hrabětem z Chathamu. Odstoupil roku 1768, později byl kritikem politiky vůči americkým koloniím.

Polo Marco (1254–1324), benátský kupec a cestovatel. Pocházel z kupecké rodiny, jeho otec a strýc podnikli již v letech 1255–1269 cestu ke dvoru chána Kublaje. Ten projevil zájem o další setkání, bratři Polové se tedy po návratu vydali za dva roky opět na cestu a tentokrát vzali Marca s sebou. Do Číny dorazili pěšky přes střední Asii, na pekingském dvoře byli dobře přijati. Kublajchán si oblíbil zejména Marca, kterému svěřoval nejrůznější úřady a dal mu tak možnost poznat svou říši. Po návratu domů byl Marco Polo nějakou dobu vězněn jako zajatec Janovanů, v zajetí diktoval své vzpomínky Rustichellovi da Pisa, který je sepsal. Takto vzniklá kniha proslula jako Milion a středověcí Evropané se z ní poprvé dověděli podrobné informace o východní Asii.

Poquelin Jean-Baptiste (1622–1673), francouzský herec, spisovatel a dramatik, známý pod uměleckým jménem Molière. Pocházel z měšťanské rodiny, proti její vůli se stal komediantem. Začínal jako herec v kočovné společnosti, později si založil vlastní kočovný soubor, s ním třináct let cestoval po francouzském venkově. Věnoval se zejména tzv. nízkým literárním žánrům (satira, bajka, komedie, fraška), v jeho díle zaznívala odvážná kritika poměrů své doby. Získal si velkou oblibu, s dvorem měl časté spory, byl i ve vězení, jindy byl naopak v přízni a pobýval u dvora, zde často spolupracoval s hudebním skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym. Molière zemřel roku 1673, jeho hry se hrají dodnes, nejznámější je patrně Lakomec.

Porsche Ferdinand, sudetský automobilový konstruktér. Narodil se 3. září 1875. Byl synem klempíře, ale zajímala ho elektřina, byl proto poslán na průmyslovou školu v Liberci. V roce 1896 začal pracovat pro firmu Jacob Lohner, v ní sestrojil například na svou dobu revoluční elektromobil. Roku 1906 nastoupil k firmě Austro-Daimler jako šéfkonstruktér, firmu opustil v roce 1923 pro neshodu o koncepci výroby vozů. 25. dubna 1931 založil firmu Dr. Ing. h.c. F. Porsche Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Konstruktionen und Beratungen für Motoren und Fahrzeugbau. Ta proslula především výrobou lidového vozu (Volks Wagen), dostupného pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Po válce byl českým soudem odsouzen k 22 měsícům vězení za kolaboraci, zemřel roku 1951.

Proudhon Pierre-Joseph (1809–1865), francouzský socialistický myslitel. Nepocházel z příliš zámožné rodiny, dostalo se mu však kvalitního vzdělání. Od roku 1839 psal politické spisy, vyjadřoval v nich myšlenku, že soukromé vlastnictví je zločinem, je li možno si přivlastnit výsledek kolektivní práce (neodmítá však soukromé vlastnictví úplně). Sám rozvíjel teorii mutualismu, systému, ve kterém by každý za svou práci měl obdržet odměnu odpovídající její přínosnosti. Tato idea by se podle něj nejlépe realizovala ve volně provázaném sdružení samostatně hospodařících rodin, byl odpůrcem nadřazenosti státní moci nad člověkem, jako první se nazval anarchistou. Rozvíjel také teorie dělnické samosprávy.

Přemysl II. Velkopolský (1257–1296),  polský král. Jeho otec byl tehdy již po smrti. Polsko bylo v té době fakticky rozdělené na jednotlivá vévodství, Přemysl vládl ve Velkopolsku, zpočátku však kvůli jeho nízkému věku převzal vládu jeho strýc Boleslav jako regent. Po jeho smrti roku 1279 se Přemysl samostatně chopil vlády, ta byla vyplněna především bojem s ostatními polskými vévody o ovládnutí země. Přemysl byl úspěšný a jeho jediným vážným protivníkem zůstal Vladislav Lokýtek, avšak polský trůn si nárokoval český král Václav II., který do Polska vpadl. Poté, co Václav ovládl Malopolsko, se proti němu Přemysl s Vladislavem spojili a Přemysl byl v roce 1295 korunován polským králem, o rok později však byl zavražděn.

Přemysl Otakar I. (?1155–1230), český král. Byl synem krále Vladislava II. Jeho potomkům ale císař Fridrich I. Barbarossa královskou hodnost nepřiznal a na post českého knížete dosadil Soběslava II. Přemysl Otakar poté odešel se svým starším bratrem Bedřichem do vyhnanství, kde zůstal až do Bedřichova jmenování knížetem roku 1180. Sám Přemysl se stal knížetem v roce 1192, již následujícího roku však byl znovu nucen odejít do vyhnanství, z něj se vrátil roku 1197, kdy se definitivně stal knížetem. Začal se zapojovat do boje o císařskou korunu v říši. Obratným lavírováním mezi jednotlivými stranami dosáhl Přemysl Otakar I. dědičného královského.

Přemyslovna Eliška (1292–1330), česká královna. Byla dcerou Václava II., poté, co se na český trůn dostal Jindřich Korutanský, manžel její sestry Anny, se měla vdát za nevýznamného pána z Bergova. Eliška to však odmítla, spojila se s šlechtici Jindřichovi nepřátelskými a vzala si Jana Lucemburského, syna římského krále. Ten pak Čechy obsadil a nechal se korunovat králem. Eliščin vztah s Janem se postupně komplikoval, zpočátku mu porodila jen dvě dcery a Jan se českým zemím nevěnoval tak, jak by si představovala, musel se věnovat politice v říši. S tím přestávala být spokojena i šlechta a stav se vyhrotil do situace připomínající občanskou válku. Eliška byla několikrát vězněna a byli jí odebíráni potomci.

Puškin Alexandr Sergejevič (1799–1837), ruský básník, prozaik a dramatik. Narodil se roku 1799, pocházel ze starého šlechtického rodu, vystudoval lyceum v Carském Selu. Psát začal již v raném mládí, jakožto romantik byl v Rusku přijímán zpočátku rozpačitě. Navzdory svému původu se začal politicky angažovat ve prospěch společenských reforem, podporoval i děkabristy. Musel proto odjet z Moskvy, pobýval tedy na Kavkaze a na Krymu, zde začal psát své nejslavnější dílo, román Evžen Oněgin. Stal se také svobodným zednářem. Později se přestěhoval do Petrohradu, zde žil pod neustálým dohledem. Později získal popularitu i ve vyšších kruzích, působil dokonce u dvora, ale roku 1837 po souboji s milencem své ženy d’Anthèsem zemřel.