Slovníček osobností / S

Copyright © Maxdorf 2012
 

Salazar António de Oliveira (1889–1970), portugalský politik. Pocházel z rodiny zemědělce, vystudoval ekonomii. Bojoval za práva katolíků v antiklerikální portugalské první republice, do politiky však tehdy odmítal vstoupit a místo toho přednášel na univerzitě v Coimbře. Po převratu, který provedl generál Manuel Gomes de Costa, se však roku 1928 stal ministrem financí a měl významný vliv na řízení státu. Roku 1932 se stal premiérem, o rok později vyhlásil tzv. Estado Novo (Nový stát) a v zemi zavedl konzervativní diktaturu. Jeho režimu se však podařilo významně pozvednout hospodářskou úroveň Portugalska, zůstat neutrální během druhé světové války a po jejím skončení se zapojit do západních struktur. Salazar odešel z politiky po závažném zranění roku 1968, zemřel v roce 1970.

Santi Rafael (1483–1520), italský malíř a architekt. Pocházel z rodiny malíře, v deseti letech však zcela osiřel a byl svěřen do péče strýce, který byl knězem. Též však podporoval chlapce v malířství a Rafael tak měl možnost plně rozvinout svůj talent. Z rodného Urbina odešel roku 1504 do Florencie studovat díla zdejších mistrů, to mělo velký vliv na jeho styl. Ve Florencii strávil čtyři roky a proslavil se zde natolik, že poté získal zakázku od papeže Julia II. na výzdobu jeho paláce. V Římě poté již zůstal a vytvořil svá hlavní díla. Byl hlavním architektem baziliky svatého Petra a též vytvořil sérii deseti návrhů gobelínů se scénami ze života svatého Pavla z Tarsu a sv. Petra pro Sixtinskou kapli.

Saský Mořic (1521–1553), saský vévoda a kurfiřt. Po smrti svého otce se stal saským vévodou, ale nikoli kurfiřtem, tento úřad držel jeho příbuzný Jan Fridrich I. Mořic však toužil po získání jeho panství a tak se, ač sám luterán, spojil s císařem Karlem V., který proti Janu Fridrichovi jakožto hlavě německých protestantů bojoval. Jan Fridrich byl nakonec poražen v bitvě u Mühlberka, a tím byl zničen protestantský Šmalkandský spolek. Mořic získal saské kurfiřtství, avšak v následujících letech se odklonil od císaře, zajistil si podporu Francie a vytáhl do Rakous. Císař byl donucen kapitulovat, což nakonec vedlo roku 1555 k slavnému Augspurskému míru. Toho se však Mořic již nedožil, neboť padl v nevýznamném střetu s rušiteli zemského míru.

Seneca Lucius Annaeus (4 př. n. l.–65 n. l.), římský filozof, dramatik, básník a politik. Narodil se v roce v Hispánii, záhy se jeho rodina odstěhovala do Říma, kde Seneca získal vzdělání. Brzy se stal jedním z nejplodnějších autorů, psal prózu i poezii, stylem se blížil Ovidiovi, ve filozofických úvahách vycházel ze stoicismu. Poměrně brzy také začal vystupovat na veřejnosti a ve státních službách, za císaře Caliguly se stal senátorem. Za Claudia musel odejít do vyhnanství, vrátil se roku 49, kdy se ujal výchovy budoucího císaře Nerona. Po jeho nástupu na trůn se Seneca stal konzulem a měl velký vliv na politiku, později se stal císaři nepohodlným a po falešném obvinění byl donucen k sebevraždě.

Shakespeare William (1564–1616), anglický básník a dramatik. Narodil se ve Stratfordu nad Avonou, pocházel z rodiny úspěšného rukavičkáře. Vystudoval gymnázium, záhy poté se oženil, pak o něm na nějakou dobu nemáme žádné informace. Jako dramatik začal v Londýně působit kolem roku 1592, záhy si jako člen divadelní skupiny Služebníci lorda komořího získal popularitu. V roce 1599 tato společnost koupila divadlo Globe, od těch dob byl Shakespeare bohatý a všeobecně proslulý. Jeho tvorbu lze rozdělit do dvou částí, do roku 1608 psal převážně komedie, poté zejména tragédie. Celkově se dochovalo 39 jeho divadelních her, 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších děl. Později se zřejmě stáhl do ústraní, stále však občas tvořil a zemřel jako bohatý člověk.

Shaw George Bernard (1856–1950), anglický dramatik, prozaik a esejista irského původu. Pocházel ze zchudlé protestantské rodiny, od patnácti let se musel sám živit, pracoval jako úředník. Tíhl k reformnímu socialismu, byl jedním ze zakladatelů Fabiánské společnosti, neúspěšně se pokoušel účastnit se politiky, později vyjadřoval podporu Sovětskému svazu. První román mu vyšel roku 1884, časem se stal uznávaným autorem. Proslavila ho především jeho dramatická tvorba, bývá považován za zakladatele moderního anglického dramatu. Ve svých hrách se staví kriticky ke společnosti a její morálce. V roce 1925 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Po smrti své manželky v roce 1943 se začal uzavírat před světem, zemřel v ústraní.

Schliemann Johan Ludvik Heinrich Julius (1822–1890), německý obchodník a archeolog Pocházel z rodiny chudého evangelického pastora, který však v Heinrichovi vzbudil zájem o Homérovské eposy. Schliemann se musel vypracovávat z dosti skromných poměrů, ale měl úžasný talent na jazyky, díky čemuž se prosadil v amsterodamské společnosti, která ho učinila šéfem pobočky v Rusku (neboť jako jeden z mála v Holandsku uměl rusky). V Rusku si později založil vlastní firmu, projevoval se jako mimořádně schopný obchodník, dokázal si tedy vydělat tolik, že mohl zanechat obchodu a věnovat se vykopávkám, zejména hledání staré Tróji, považované všemi za mýtus. Po letech bádání a kopání roku 1870 skutečně Tróju objevil, později se účastnil významných vykopávek v Mykénách. Zemřel roku 1890.

Schrödinger Erwin Rudolf Josef Alexander (1187–1961), rakouský fyzik. Narodil se roku 1887, pocházel z rodiny továrníka. Studoval matematiku a fyziku na Vídeňské univerzitě, poté přednášel na různých univerzitách v Německu. V roce 1926 publikoval svoji práci o vlnové mechanice a obecné teorii relativity, díky tomu získal místo na univerzitě v Berlíně. Tam se stal spolupracovníkem Einsteina, spolu s ním patřil mezi zakladatele kvantové fyziky, v roce 1933 obdržel spolu s Paulem Diracem Nobelovu cenu za fyziku. V témže roce z Berlína odešel na protest proti perzekuci židovských vědců, odešel do Rakouska a odtud v roce 1938 do Anglie a Irska, do Rakouska se vrátil roku 1956. Věnoval se i historii a filosofii vědy, vydal knihu Co je život?. Zemřel na tuberkulózu.

Schubert Franz Peter (1797–1828), rakouský hudební skladatel. Narodil se ve Vídni, od mládí se věnoval hudbě, svou první kompozici složil v roce 1810. Ze školy odešel roku 1813, poté chvíli pomáhal svému otci učiteli, většinu času neměl stálé zaměstnání, výjimku tvořil rok 1818, kdy byl zaměstnán jako učitel hudby na panství hraběte Esterházyho. Ačkoli byl pilný a mimořádný skladatel, nedočkal se za svého života přílišného uměleckého věhlasu. Od roku 1821 však začal pro své přátele pořádat tzv. schubertiády, večírky, na kterých se hrála výhradně jeho hudba. Kvůli svému bohémskému životu se však roku 1823 nakazil syfilidou a jeho zdraví se začalo prudce zhoršovat. V tomto období nastal vrchol jeho tvorby a také se dočkal širšího uznání, záhy však zemřel.

Slavata Vilém z Chlumu a Košumberka (1572–1652), český šlechtic. Vychován byl českými bratry, přesto se stal horlivým katolíkem. Oženil se s dědičkou panství pánů z Hradce, díky zisku jejich panství se stal jedním z nejvýznamnějších českých šlechticů a již na dvoře Rudolfa II. zastával významné funkce. V roce 1615 se stal nejvyšším zemským sudím, a když o dva roky později dokázal prosadit nástupnictví Ferdinanda II. na český trůn, stal se českým královským místodržícím. Svým chováním si ale znepřátelil české nekatolické šlechtice a roku 1618 byl spolu s Jaroslavem Bořitou z Martinic, druhým místodržícím, vyhozen z oken místodržitelství. Po porážce vzbouřených stavů na Bílé Hoře získal mnohé významné funkce, roku 1630 mu byl udělen řád zlatého rouna.

Smetana Bedřich (1824–1884), český hudební skladatel. Narodil se do středně zámožné rodiny, vystudoval gymnázium, později se odstěhoval do Prahy. V roce 1848 se krátce účastnil revolučních událostí, nakonec však dal přednost založení hudebního ústavu a dalších prací na poli hudby, národovectví v něm však zůstalo. V letech 1856–1861 působil ve Švédsku, poté se vrátil do Čech. Zde mu úspěch přinesly zejména opery, jejich tématy jsou většinou historické události, legendy a výjevy z života prostých Čechů, stal se tak především národním skladatelem oproti svému současníku Dvořákovi, který proslul spíše ve světě. Ke konci života Smetana ohluchl, to mu nezabránilo vytvořit cyklus symfonických básní Má vlast. Zemřel na osteomyelitidu.

Smith Adam (1723–1790), skotský ekonom a filozof. Pocházel z rodiny právníka, vystudoval univerzitu v Glasgowě, později vyučoval ve Skotsku, ale i jinde v Evropě, např. v Polsku či Francii. V roce 1787 byl jmenován lordem rektorem Glasgowské univerzity. Souběžně s tím tvořil své dílo, jehož těžištěm je kniha zkráceně zvaná Bohatství národů (Wealth of Nations, plným titulem An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations), která se stala základem klasické ekonomie. Smith v ní přišel s teorií spontánního řádu se svobodou, konkurencí a dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti, s „neviditelnou rukou trhu“ atd. Na toto dílo navazovali všichni významní ekonomové 19. století a mnoho významných ekonomů moderní doby.

Soběslav II. 29. ledna 1180 zemřel český kníže. Narodil se zřejmě roku 1128, byl druhým synem knížete Soběslava I. Za vlády Vladislava II. se pokusil zmocnit vlády, ale neuspěl a byl vězněn. Z vězení uprchl a stal se spojencem císaře Fridricha I. Barbarossy, který jej využíval během svých sporů s Vladislavem. Po Vladislavovi nastoupil v roce 1172 na knížecí stolec jeho syn Bedřich, ten byl však císařem sesazen, vlády se poté ujal Soběslavův bratr Oldřich, ten však záhy rezignoval ve Soběslavův prospěch. Jako kníže nebyl Soběslav II. příliš oblíben šlechtou, podporoval naopak církev. V roce 1176 přepadl Rakousy, za to byl dán papežem do klatby a císařem zbaven trůnu a knížetem se stal opět Bedřich. S ním se Soběslav pokusil soupeřit, avšak byl poražen a odešel do exilu, kde zemřel.

Sova Antonín (1864–1928), český básník a prozaik. Jeho otec byl venkovským učitelem, k matce měl Sova silný citový vztah. Sova studoval na gymnáziu v Pelhřimově, Táboře a Písku, poté odešel studovat práva do Prahy, toho musel zanechat kvůli nedostatečným finančním prostředkům. Pro jeho básnické zrání mělo velký význam přátelství se sestrami Vrchlického, sám Vrchlický Sovovi dopomohl k účasti na přípravě Ottova slovníku naučného. Sova se aktivně účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy, připojil se k Manifestu České moderny. Jeho dílo bylo ovlivněno realismem, symbolismem a impresionismem. V pozdější době se soustředil na přírodní a subjektivní lyriku. Později byl zasažen těžkou chorobou, zemřel roku 1928.

Speer Berthold Konrad Hermann Albert, architekt a politik. Narodil se roku 1905, pocházel z architektské rodiny. Původně se chtěl stát matematikem, nakonec se však rozhodl pokračovat v rodinném řemesle. V roce 1931 ukončil studium, oženil se a začal přednášet. O rok později navštívil jeden z Hitlerových projevů, záhy poté vstoupil do NSDAP a získal zakázku na přestavbu budovy ministerstva propagandy. Brzy se stal hlavním architektem Třetí říše a prominentem režimu. V roce 1942 se stal říšským ministrem zbrojního průmyslu a pod jeho vedením dosáhla produktivita práce svého maxima. V roce 1945 byl zajat, v Norimberském procesu projevil lítost a byl odsouzen k 20 letům vězení, zemřel 1. září 1981 v Londýně na krvácení do mozku.

Stoker Abraham „Bram“ (1847–1912), irský hororový spisovatel. V dětství trpěl chorobou, kvůli které se nemohl zvednout z lůžka, vyléčil se však a patřil k nejlepším studentům dublinské univerzity. Od mládí se chtěl stát spisovatelem, avšak nedařilo se mu a nastoupil na místo úředníka. To ho neuspokojovalo, tak začal pracovat jako novinář a divadelní kritik. Spřátelil se s hercem Henrym Irvingem, za svého života proslul především jako manažer divadla, které Irving vlastnil. V sedmdesátých letech Stokerovi začaly vycházet povídky, avšak slávu mu přinesl až román Dracula. Ten se stal jedním z nejvýznamnějších hororů a ovlivnil celou literaturu o upírech. Stoker se poté začal přátelit s předními spisovateli, např. s Arthurem Conanem Doylem.

Stuart Karel Eduard Louis Jan Kazimír Silvestr Maria (1720–1788), stuartovský pretendent britského trůnu Narodil se v Římě, v Itálii prožil většinu dětství. V roce 1745, když se Británie účastnila války o rakouské dědictví, se s podporou Francie vylodil ve Skotsku. Mnoho Skotů se k němu připojilo a on dokázal vyhnat Angličany ze Skotska a přiblížil se dokonce na 100 mil k Londýnu. Poté však musel před přesilou britských sil ustoupit a nakonec byl poražen v bitvě u Cullodenu. Pár měsíců se skrýval, než na francouzské lodi uprchl. Z Francie musel roku 1748 odejít, žil poté v Gentu se svou milenkou. Po skončení sedmileté války ho Francie přestala podporovat a po smrti jeho otce ho britským králem neuznal ani papež. Karel Eduard Stuart zemřel v Římě na infarkt.

Stuart Karel II. (1630–1685), anglický, skotský a irský král. Byl synem Karla I. Stuarta. Když byl Karel I. popraven, získal Karel II. podporu Skotů, byl však Cromwellem poražen a musel emigrovat. Roku 1658 však Cromwell zemřel, jeho syn neměl dost schopností, v roce 1660 tak generál Monck provedl převrat a Karel II. se vrátil na trůn. Za jeho vlády stihly Londýn velký mor a velký požár, oboje však překonal a vyšel z nich jako ještě honosnější město. Došlo také ke dvěma válkám s Holandskem, podle dobových měřítek dopadly nerozhodně, ale Angličané získali oblast kolem dnešního New Yorku, což bylo pro budoucnost podstatné. Konec Karlovy vlády byl vyplněn spory s parlamentem o nástupce, Karel nakonec prosadil svého bratra Jakuba.

Stuartovna Anna (1665–1714), britská královna. Byla dcerou krále Jakuba II., velkou část dětství strávila ve Francii. Provdána byla za protestantského dánského prince Jiřího, byla s ním osmnáctkrát těhotná, avšak žádný z jejích synů se nedožil dospělosti. Syna neměla ani Annina sestra Marie, a tak parlament vydal v roce 1701 zákon, kterým prohlásil za dědice trůnu po Anně potomky Hannoverské kurfiřtky Žofie. Anna na trůn nastoupila o rok později, vzápětí se zapojila do války o španělské dědictví. Současně s tím musela řešit problémy se Skoty, kteří za její dědice prohlásili Stuartovce, problém vyřešilo sjednocení obou zemí v roce 1707 v Království Velké Británie. Její vláda byla poznamenána stále se zvyšující mocí parlamentu.

Suharto (1921–2008), indonéský vojenský a politický vůdce. Narodil se poblíž Jakarty, za druhé světové války působil v mnoha projaponských vojenských organizacích. Účastnil se bojů za nezávislost Indonésie a za Sukarnova režimu se stal generálmajorem. V roce 1965, pod hrozbou Sukarnova ustupování Komunistické straně Indonésie, provedl Suharto státní převrat, přední komunisty nechal povraždit a nastolil vojenskou diktaturu. Za jeho vlády Indonésie prosperovala a udržovala dobré vztahy se západem, avšak Suhartovi odpůrci byli po tisících likvidováni a mnoho životů stála také invaze do Východního Timoru. Po konci studené války ztratil režim podporu západu, definitivně mu zlomila vaz asijská finanční krize. V roce 1998 byl Suharto donucen rezignovat.

Světlá Karolína (vlastním jménem Johana Rottová, provdaná Mužáková), česká spisovatelka generace májovců. Narodila se roku 1830, dostalo se jí dobrého vzdělání. Ovlivnilo ji přátelství s Boženou Němcovou a Janem Nerudou, s tím měla i milostný vztah. Roku 1852 se vdala za Petra Mužáka, podle jeho rodné vsi Světlá pod Ještědem si zvolila umělecký pseudonym. Umělecké tvorbě se začala věnovat od padesátých let. Zabývala se sociálními otázkami a proslula zejména prózami odehrávajícími se v Podještědí, ve kterých jsou hlavními hrdinkami morálně a mravně silné ženy, které musejí volit mezi svou láskou a vyššími ideály. Světlá přispívala také různými články do novin a byla členkou několika emancipačních spolků. Celý život se věnovala otázce postavení ženy ve společnosti. Zemřela 7. září 1899.

Šáh Zillulláh Abú-l-Muzaffar Sultán Abbás – viz Abbás I. Veliký

Škroup František Jan (1801–1862), český hudebník, dirigent a skladatel. Od mládí se věnoval hudbě. Po studiích v Praze založil v roce 1823 společně s dalšími vlastenci první českou operní družinu, jejímž cílem bylo provozovat v Praze představení českých oper. V roce 1827 byl Škroup jmenován druhým kapelníkem Stavovského divadla, v roce 1837 se pak stal jeho prvním kapelníkem, kterým pak byl celých 20 let. Nesmrtelným se stal především hudbou k frašce Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, ve které při premiéře konané dne 21. 12. 1834 poprvé zazněla píseň slepého žebráka Mareše Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnou. Získal si také zásluhy jako skladatel českých písní a sborů. V roce 1857 byl po 30 letech působení ve Stavovském divadle propuštěn, poněvadž v Praze nenašel odpovídající místo, přijal v roce 1860 místo kapelníka u německé opery ve městě Rotterdam. Po necelých dvou letech působení v opeře zemřel a je pohřben na rotterdamském protestantském hřbitově.

Štefánik Milan Rastislav (1880–1919). Pocházel z rodiny slovenského evangelického faráře, v Praze vystudoval stavební inženýrství a astronomii na filozofické fakultě. V roce 1904 byl promován na doktora filozofie, téhož roku odjel do Paříže. Zde získal kontakty na nejslavnější astronomy té doby a účastnil se mnoha význačných vědeckých výprav, mj. do Turkestánu a na Tahiti. V roce 1913 získal pro Francii povolení stavět v Ekvádoru meteorologické stanice, za což obdržel kříž Rytíře Čestné legie. V celé první světové válce bojoval na straně Dohody jako pilot, ale především jako organizátor Československých legií. V tom spolupracoval s Masarykem a stal se místopředsedou jeho Československé národní rady. Zemřel při letecké nehodě.