Slovníček osobností / V

Copyright © Maxdorf 2012
 

Václav IV. (1361–1419), český a římskoněmecký král. Byl nejstarším synem Karla IV. a jeho hlavním dědicem. Vládu fakticky začal roku 1378, kdy zemřel jeho otec. V Čechách si zpočátku počínal celkem úspěšně, měl však spory s církví a vysokou šlechtou. Ty se později vyhrotily a panstvo s podporou Václavova bratra Zikmunda a bratrance Jošta, moravského markraběte, Václava několikrát zajali. Roku 1400 byl sesazen z římskoněmeckého trůnu, protikrálem byl zvolen Ruprecht III. Falcký, po jeho smrti v roce 1410 pak Václavův bratr Zikmund. K tomu Václavovi nastaly i další problémy v Čechách, ekonomika upadala a rostlo sociální napětí. Zpočátku se snažil situaci řešit, později propadal až k apatii a alkoholismu, problémy kolem Jana Husa zcela nezvládl.

Verlaine Paul Marie (1844–1896), francouzský básník. Vystudoval lyceum, poté se stal úředníkem. V roce 1870 vstoupil do národních gard, krátce spolupracoval s pařížskou komunou. V roce 1871 se seznámil s Arthurem Rimbaudem, opustil kvůli němu ženu a děti a stal se jeho milencem. Pod jeho vlivem začal tvořit dekadentní symbolistické básně, které nebyly dobovou společností dobře přijímány. Patřil mezi hlavní představitele tzv. prokletých básníků, sám vydal v roce 1883 sbírku Prokletí básníci, kde popisuje zásady tvorby této skupiny umělců. S Rimbaudem se rozešel za dramatických okolností, později byl odsouzen k dvěma letům vězení a konvertoval ke katolicismu. Časem se však ke svému způsobu života vrátil, hodně pil a užíval drogy. Zemřel v chudobě.

Verne Jules (1828–1905), francouzský spisovatel. Byl synem právníka, v mládí se chtěl stát plavčíkem, rodiče mu v tom však zabránili, vystudoval tedy práva a věnoval se obchodu. Také hodně cestoval, zážitky z cest později zpracoval ve svých knihách. Psaní se věnoval od mládí, zpočátku bez ohlasu, v roce 1862 se však seznámil s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem, který vydal jeho dobrodružný román Pět neděl v balóně. Ten ho velmi proslavil a Verne poté vydal ještě řadu dobrodružných románů (ačkoli autorství některých je sporné). Byl hodně zaujat technikou, ve svém díle předpověděl několik vynálezů a je pokládán za jednoho ze zakladatelů sci-fi. Kromě psaní ještě nějakou dobu působil jako radní města Amiens.

Veselovský Zdeněk (1928–2006), jeden z nejvýznamnějších českých zoologů, zakladatel české etologie. Narodil se v Jaroměři, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde posléze působil jako odborný asistent. V roce 1959 se stal ředitelem pražské ZOO, za jeho působení došlo k jejímu velkému rozvoji, Veselovský sám byl pak zvolen generálním sekretářem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad, později se stal viceprezidentem v letech 1971–1975 dokonce prezidentem této organizace. Zajímal se o ohrožené druhy, za jeden z jeho největších úspěchů je považována záchrana koně Převalského. Z místa ředitele pražské ZOO byl roku 1989 po konfliktu s pražskými komunisty vyhozen, po roce 1989 pracoval pro Fyziologický ústav Akademie věd, zemřel na srdeční selhání.

Vespasianus Titus Flavius (obvykle známý jen jako Titus, 39–81), římský císař. Pocházel z původně poměrně nevýznamné rodiny Flaviů, jeho otec se však dostal do přízně Caliguly a díky svým schopnostem se na významných místech udržel i za dalších císařů. Do politiky se Titus zapojil pod otcovým patronátem, významně se např. podílel na potlačování židovské vzpoury. Poté, co se jeho otec v roce 69 chopil vlády, mohl v boji Titus pokračovat již jako velitel sil obléhajících Jeruzalém. Ten se mu dobýt podařilo a počínal si při tom velice krutě. Poté byl otcem systematicky připravován na nástup na trůn, k tomu došlo roku 79. Titus se projevoval jako velice schopný panovník, do dnešních dnů po něm v Římě zůstala například stavba Kolosea.

Vespucci Amerigo (1451až1454–1512), italský objevitel. Byl synem florentského bankéře, měl kvalitní matematické a astronomické vzdělání. Od roku 1492 působil jako bankéř v Seville, podílel se na financování první Kolumbovy výpravy. V podnikání příliš neuspěl, v roce 1497 vyplul s kapitánem Juanem de la Cosa na výpravu k břehům Ameriky. Tam se do roku 1503 vydal ještě třikrát, na posledních dvou výpravách pod Portugalskou vlajkou. Všechny výpravy měly za cíl objevit cestu kolem objeveného „ostrova“ a doplout do Indie, ani jednou se to nezdařilo, což přivedlo Vespucciho na nápad, že nejde o ostrov, ale o nový kontinent. Tuto myšlenku zpopularizoval v letáku Mundus Novus po celé Evropě. Amerika tak byla později pojmenována právě po něm.

Viktorie (1819–1901), královna Spojeného království Velké Británie a Irska a císařovna Indie. Na trůn nastoupila roku 1838. Zpočátku na ní měl velký vliv vůdce liberálů Lamb, to vedlo k rozporům s konzervativci, později se důležitým královniným rádcem stal belgický král Leopold I. V této pozici ho v roce 1840 nahradil Viktoriin manžel, princ Albert Sasko-Kobursko-Gothajský. Zpočátku královna mírně zasahovala do politiky, později se stala především symbolem impéria, pokud musela něco rozhodnout, řídila se většinou doporučeními svých rádců, k nimž kromě výše zmíněných patřil později i vůdce konzervativců Benjamin Disraeli. Ten pro Viktorii také vytvořil roku 1876 titul císařovna Indie. Viktorie se přes několik pokusů o atentát dožila velmi vysokého věku.

Vilém I., někdy nazývaný Zlý (1131–1166), sicilský král. Na trůn nastoupil v roce 1154. Pokračoval v politice budování silného úřednictva, to vyvolávalo silnou nespokojenost mezi sicilskou šlechtou, kvůli tomu také Vilém od kronikářů šlechtě stranícím získal své přízvisko. Sám Vilém se vládě příliš nevěnoval, řízení státu se tak fakticky chopil schopný kancléř Maio z Bari. Od roku 1155 vedl válku s Byzancí, ta skončila bez územních změn, po zbytek Vilémovy vlády pak probíhaly boje s Araby, během nich byly ztraceny neudržitelné severoafrické državy. V roce 1160 byl zavražděn kancléř Maio a propukla vzpoura šlechticů, tu se však Vilémovi podařilo potlačit a moci se opět ujal on se svými úředníky, ve zbytku vlády pak ještě získal silný vliv na papeže.

Vilém III. Oranžský (1650–1702), nizozemský místodržící a král Anglie, Skotska a Irska. Když se stal místodržícím, bylo Nizozemí ve válce s Anglií a Francií. Vilémovi se však podařilo uzavřít mír s Anglií a v roce 1677 si vzal anglickou princeznu Marii Stuartovnu. Válka s Francií pak skončila pro Nizozemí přijatelně. V roce 1688, když byla Francie zaměstnána válkou na kontinentě, vpadl na žádost anglické protestantské šlechty do Anglie, po takzvané Slavné revoluci vyhnal Jakuba II. a roku 1689 se stal anglickým králem. Zpočátku byl oblíbený, tuto popularitu ztratil poté, co se obklopil Nizozemci a Angličany opomíjel, ve Skotsku a Irsku byl proti němu vždy odpor. V zahraniční politice byl protivníkem Ludvíka XIV., uspěl ve válce v letech 1692–1698.

Vivaldi Antonio Lucio (1678–1741), italský hudební skladatel a houslový virtuos. Pocházel z Benátek, jeho otec byl holič, hudebník a skladatel. Hudební vzdělání získal Vivaldi u otce a Giovanniho Legrenziho, sám skládal již od dětství. Studoval také teologii a stal se knězem, kvůli astmatu však přestal být aktivním duchovním již roku 1706. Zpočátku působil jako houslový virtuos v sirotčinci, po vydání svého opusu 3 v roce 1711 si získal popularitu po celé Itálii, působil pak např. na dvoře mantovského vévody či u papeže. V tomto období složil své nejslavnější dílo, soubor houslových koncertů Čtvero ročních období. Později se proslavil po celé Evropě, ke konci života ho však v Itálii stihl ústup ze slávy, odstěhoval se tedy na dvůr císaře Karla VI. do Vídně, kde zemřel.

Vlad III. Napichovač, známý též jako Dracula (1476–1475). Byl synem valašského knížete Vlada II., podle něj získal přezdívku Dracula (tedy dráček), neboť Vlad II. byl jako člen Dračího řádu přezdíván Drak. V mládí Vlad III. pobýval jako rukojmí na dvoře tureckého sultána, zde se pravděpodobně setkal s krutými praktikami, jejichž uplatňování ve Valašsku mu přineslo nevábnou pověst (jeho přídomek pochází od napichování na kůl). Z vyhnanství se vrátil roku 1447, vlády se plně ujal až v roce 1456. Zahájil protiosmanskou politiku, zpočátku úspěšně čelil tureckým výbojům, v roce 1462 však byl vytlačen ze země. Vrátil se s uherskou a moldavskou pomocí roku 1475, záhy však byl nespokojenou šlechtou zavražděn.

Vladislav I., jako kníže Vladislav II. (1110–1174), český král. Neměl dobré vztahy se svým strýcem, knížetem Soběslavem I., a odešel proto do Bavorska. V roce 1136 měl vést český oddíl na pomoc císaři, ale peníze pro vojsko zpronevěřil a prchl do Uher. Po Soběslavově smrti v roce 1140 byl provolán knížetem, musel odrážet útoky svých příbuzných, s podporou římského císaře trůn udržel. Účastnil se druhé křížové výpravy, při zpáteční cestě navštívil Kyjev a Krakov. Ve Svaté říši římské podporoval císařskou stranu, vynikla zejména jeho účast při obléhání Milána císařem Fridrichem I. Barbarossou, za tu obdržel královský titul. Později se jeho vztahy s císařem zkalily, musel odejít do exilu a jeho syn Bedřich přišel o královskou korunu.

Vladislav II. Jagellonský (1456–1526), český a uherský král. Byl nejstarším synem polského krále, Jiří z Poděbrad si ho vybral jako svého nástupce.. Na český trůn nastoupil roku 1471, musel však od počátku své vlády čelit Matyáši Korvínovi. S tím se nakonec dohodl tak, že Vladislav si ponechal Čechy a Matyáš obdržel vedlejší země české koruny. Dohoda o následnictví vyznívala ve prospěch Matyáše, ten však zemřel bez potomků a Vladislav tak získal vedlejší země i Uhry. Po zbytek vlády sídlil v Budíně, projevoval se jako slabý panovník, vládu v podstatě přenechal šlechtě, což bylo v Čechách stvrzeno tzv. Vladislavským zřízením zemským. S Habsburky uzavřel smlouvu o následnictví, díky tomu si poté Habsburkové české království a Uhry nárokovali.

Vladislav II., kníže viz Vladislav I.

Vladislav III. Varnenčik (1424–1444), polský a uherský. Pocházel z dynastie Jagellonců, na polský trůn nastoupil jako desetiletý, v době jeho nezletilosti za něj vládl krakovský biskup Zbigniew Oleśnicki. V roce 1440 získal uherskou korunu, nebyl však plně přijat, když část šlechty prosazovala Habsburky. Vladislav se však dokázal v Uhrách prosadit a spolu s Janem Hunyadym, svým největším příznivcem, uspořádal výpravu proti Turkům. Ta dobyla Niš a Sofii a vymanila z osmanského područí Moldavsko a Valašsko, poté bylo s Turky uzavřeno příměří. Na naléhání papežského legáta Vladislav roku 1444 uspořádal další výpravu, avšak byl drtivě poražen v bitvě u Varny (odtud jeho přídomek). V bitvě pravděpodobně padl, avšak okolo toho panují mnohé dohady.

Voltaire viz Arouet François Marie

Vorošilov Kliment Jefremovič (1881–1969), sovětský vojevůdce a politik. Nedokončil základní školu, pracoval jako dělník. V roce 1903 se stal členem sociálně demokratické strany, od roku 1905 podporoval bolševiky, znal se s Leninem a Stalinem. Za ruské občanské války se proslavil obranou Caricynu, při ní se sblížil se Stalinem. Díky Stalinovi stoupal v mocenské hierarchii, v roce 1926 se stal členem politbyra, roku 1935 maršálem. Po čistkách v Rudé armádě řídil její reorganizaci, dopustil se při ní mnoha chyb, které se později staly příčinnou selhání sovětských vojsk. Katastrofálně neuspěl v Zimní válce s Finskem, později chyboval i v bojích s Německem, to ho stálo pozici v armádě. Po válce působil jako politik, v letech 1953–60 byl oficiální hlavou SSSR.

Vratislav I. , (?888–921), druhý historicky doložený český kníže. Byl synem českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily. Legendami je popisován jako schopný panovník, zřejmě jako první expandoval za hranice české kotliny. Někdy mezi léty 916 a 920 také založil na Pražském hradě baziliku svatého Jiří, která byla druhým kostelem na území Prahy a (s přestavbami) dochovala se dodnes. Už za Vratislavovy vlády se velké moci domohly jeho matka Ludmila a manželka Drahomíra z kmene Stodoranů, obě soupeřily o budoucí vládu nad knížectvím za nezletilého Vratislavova syna Václava, spor měl možná i mezinárodně politický podtext. Vratislavova zahraniční politika byla charakterizována boji s Maďary, při jednom z jejich nájezdů Vratislav zahynul.

Vratislav II. (?1032 až 1035–1092), český král Vratislav. Byl druhorozeným synem knížete Břetislava I. Po jeho smrti si jeho synové knížectví rozdělili, přičemž Vratislav obdržel Olomoucko, avšak nejstarší Spytihněv bratry z jejich údělů vyhnal. Vratislav se tedy uchýlil k uherskému králi, vzal si jeho dceru a získal ho tak za spojence, Spytihněv mu poté musel Olomoucko vrátit. Po Spytihněvově smrti v roce 1061 se stal Vratislav knížetem, bratrům vrátil jejich úděly, neustálé spory však měl s nejmladším Jaromírem, pražským biskupem, kterému vadilo zřízení olomouckého biskupství. V zahraniční politice byl Vratislav věrným spojencem císaře Jindřicha IV., obdržel za to královský titul pro svou osobu. Konec jeho vlády byl vyplněn konflikty s bratry.