Svatá Brigita Švédská (1303–1373)

Svatá Brigita je bezesporu nejznámější světicí švédského původu. Je patronkou Švédska a roku 1999, na sklonku druhého milénia, ji Jan Pavel II. vyhlásil jednou z patronek Evropy. Spolu se svatou Kateřinou Sienskou a svatou Terezií Benediktou od Kříže (tedy Edith Steinovou), se tyto tři ženy přiřadily k třem mužským patronům Evropy, svatému Benediktovi a bratrům Cyrilu a Metodějovi. Co bylo tak mimořádného na ženě, která prožila přes dvacet let ve spokojeném manželství, ze kterého vzešlo osm dětí? Brigita, současnice císaře Karla IV., žila s neochvějným rozhodnutím vyvést církev z vleklé morální krize a dokázala o svých názorech přesvědčit mocné své doby. To vše podkládala neobyčejnými viděními, která fascinovala současníky.

Brigita pocházela z jednoho z nejmocnějších rodů středověkého Švédska, otec byl správcem provincie Uppland (území severně od Stockholmu s hlavním městem Uppsalou) a byl spřízněn s královským rodem, z jiné jeho větve pocházela také matka. Brigita mívala od svých sedmi let vidění, v nichž k ní promlouvala Panna Maria a Kristus. Přes své rozhodnutí vstoupit do kláštera byla ve 13 letech provdána za osmnáctiletého Ulfa Gudmarsona, pozdějšího správce blízké provincie Närke. První rok manželství Brigita strávila v modlitbách a askezi, manželství pak bylo o to šťastnější a vzešli z něj čtyři synové a čtyři dcery. V červenci roku 1336 byl její mladší příbuzný korunován švédským a norským králem jako Magnus IV. Eriksson. Ten Brigitu požádal, aby se stala dvorní dámou jeho ženy a zejména aby královnu vedla k zbožnosti. Po smrti nejmladšího syna Gudmara v r. 1340 oba manželé vstoupili do tzv. Třetího řádu sv. Františka, sekulární větve řádu založené pro zbožné laiky. O dva roky později se pak rozhodli pro společnou pouť do Santiaga de Compostella. Dodnes patří tato pouť k extrémním fyzickým výkonům. Páter František Lízna z Tovaryšstva Ježíšova pouť vykonal v roce 2004, vyšel ze Svaté Hory v Příbrami v  dubnu, denně šel pravidelně 25 km a do Santiaga dorazil 25. července na svátek sv. Jakuba. Celkem 3000 km. Nevíme, kam až Brigita a Ulf Gudmarson dopluli lodí a jak daleko šli pěšky, ale už samotná kumulace lidí v Santiagu a hygiena na úrovni 14. století byly příčinou, proč se lidé často z pouti nevrátili. Brigitin manžel Ulf se sice vrátil, ale těžce nemocný a začátkem příštího roku zemřel.

Brigita měla následující noci vidění, v němž ji Kristus vyzval, aby byla nyní jeho nevěstou. Její život se radikálně změnil, většinu času se modlila, vrátila se k přísné askezi. Vidění byla nyní častější, dominoval v nich trpící Kristus, který nabádal k nápravě současné církve. Brigita začala psát dopisy králům, kardinálům i samotnému papeži a kritizovala v nich korupci v církvi, rozmařilý život kněží i mnichů. V roce 1346 byla v jednom takovém vidění vyzvána, aby se odebrala do Říma. Přípravy zabraly asi tři roky, před odjezdem pak požádala Magnuse o pozemek ve městě Vadstena na břehu jezera Vättern, asi 40 km západně od jihošvédského Lindköpingu. Zde založila klášter nového řádu Nejsvětějšího Spasitele, později známého jako řád sv. Brigity a jeho řeholnice jako „Brigitky“.

Církev od začátku 14. století prožívala krizi, jejímž vnějším znakem bylo přesídlení papežského dvora do francouzského Avignonu v r. 1305. To samo jistě nebylo příčinou krize, Avignon byl bezpečný, zatímco Římem (podobně jako dalšími italskými městy) trvale zmítaly ozbrojené střety bohatých rodin nabývající občas rozměrů občanské války. Avignonští papežové však nepokrytě sloužili zájmům francouzského krále, přičemž pojivem byly peníze. Sumy, o které se hrálo, přesahovaly všechno, co si lidé do té doby dokázali představit. Nejprve Klement V.  pomohl králi Filipovi IV. zločinným způsobem získat obrovský majetek Templářského řádu. Jeho nástupce Jan XXII. (Jacques z Cahorsu) pak již odhodil jakékoli zábrany a z papežského úřadu vytvořil dokonalý podnik, kterým zajistil na generace své příbuzné a příznivce. Františkány hlásající chudobu obvinil z kacířství a jejich generála se snažil postavit na hranici.  

Františkánskou chudobu vyznávala i Brigita, do Říma dorazila v roce 1349, šla pěšky a bosa. Zkaženost věčného města předčila její očekávání, to však jen posílilo její rozhodnutí. Provázela ji aura svatosti, její slovo a její vidění získávaly postupně váhu v Římě i v Avignonu. Pro Brigitu byla otázka návratu papežů do Říma principiální, bezpečnost dvora považovala za pouhou záminku. Půjde-li papež římskému lidu příkladem, zločin z ulic zmizí. V roce 1362, kdy nastoupil do úřadu Urban V., již Brigitin vliv nebylo možné ignorovat. Papež nejprve Brigitě oficiálně potvrdil jí založený řád. Ona však ve svém tlaku neustávala a k návratu papeže nyní nabádal i císař Karel IV. Papež se tedy v roce 1367 neochotně odebral do Říma, kde 1. listopadu následujícího roku uvítal císaře a korunoval císařovnou jeho čtvrtou ženu Elišku Pomořanskou. Urbanovi se však v Římě nelíbilo, proto se v roce 1370 znovu chystal k návratu. Brigita měla krátce před jeho odjezdem vidění, že návrat do Avignonu bude znamenat jeho smrt. Urban V. varování ignoroval a několik dní po příjezdu do Avignonu skutečně zemřel.

V roce 1372 se Brigita rozhodla pro svou druhou velkou pouť, tentokrát do Jeruzaléma. Tentokrát se ona vrátila nemocná, a krátce po návratu do Říma zemřela. Její ostatky ještě téhož roku převezla její dcera Kateřina zpět do kláštera ve Vadsteně. Řehoř XI., Urbanův nástupce, se definitivně vrátil do Říma a již roku 1391 byla Brigita kanonizována. V roce 1484 byla za svatou prohlášena i její dcera jako svatá Kateřina z Vadsteny.

[článek je chráněn autorským zákonem; copyright © maxdorf, 2009]